INFORMAČNÍ LIST ČÍSLO 41Také si vzpomínáte na poměrně nedávná léta, kdy jsme v zahraničí s povzdechem sledovali, jak mají místní muzea krásně připravené materiály pro školní návštěvy a učitelé si nemusejí dopředu připravovat vlastní? Naštěstí časy se mění a mnohá muzea u nás tento dluh českým dětem a učitelům splácejí. Patří sem i projekt „Dotkni se 20. století“.
Tento tříletý vzdělávací projekt Národního muzea si klade za cíl podpořit výuku dějin za pomoci využití sbírkových předmětů, autentických dokladů minulosti a jejich příběhů.
6.února letošního roku se konal v Moravském zemském muzeu v Brně seminář zaměřený na moderní technologie a interaktivní prvky ve výuce dějepisu. Ve svižném tempu nás jednotliví zástupci z řad Národního muzea, Moravského zemského muzea i řad samotných kantorů seznámili se svými projekty, možnostmi práce v terénu i ve třídě pomocí online kurátora, portálu eSbírky.cz, muzejního kufříku s replikami sbírkových předmětů aj. Vše potřebné můžete najít na www.dvacatestoleti.eu.
Účastníkům semináře byla zdarma nabídnuta možnost návštěvy jednoho ze tří muzeí – Vily Tugendhat, Muzea romské kultury a Muzea českého a slovenského exilu. Nejatraktivnější byla zřejmě návštěva vily Tugendhat, mnohé zájemce museli pořadatelé odmítnout. Jelikož jsem první dvě muzea několikrát navštívila v minulých letech, zvolila jsem možnost třetí. Udělala jsem dobře.
Pod tajemně znějícím názvem se skrývá soukromé muzeum střežené kamerou nad zamčenými vraty. Dovnitř se dostanete jen po osobním objednání. Nenápadný vchod na exponované Štefánikově ulici skrývá prostorný objekt bývalého kláštera, který byl přestavěn na pivovar, pak zkonfiskovaný komunisty a v restituci vrácený rodině majitele Jana Kratochvíla, syna protikomunistického exulanta. Sochař se přes 20 let věnuje sběru a vystavování materiálů o pohnutých dějinách tří tuzemských odbojů. Konspirační téma muzea, založeného roku 2007, dokládá i fakt, že nikdo z účastníků prohlídky zde nebyl, ba dokonce ani Brňáci nemají o existenci tohoto muzea povědomí.
Přesto do muzea pravidelně jezdí velvyslanci z USA, majitel cestuje po celém světě, natáčí portréty českých krajanů v zahraničí, vydal mnoho knih o exilu. Najdete zde mimo jiné obrněný transportér z hranic na Znojemsku, šavli R.Štefánika, klobouk T. G. Masaryka, bachařský karabáč z věznice v Uherském Hradišti, helmu a štít známé ze zásahu na Národní třídě. V neposlední řadě pak i motorku Harley Davidson, na které jel pan Kratochvíl na sraz do Ruska.
Rodina majitele má pohnutý osud, muzeum určitě stojí za návštěvu, i když odcházíte s pocitem, že všechno bylo a je jinak a nebezpečí a zrada číhají za každým rohem... Muzeum však nechce děsit, má zájemce o historii vrátit do reality časů, na kterou by mnozí jiní rádi zapomněli.
Více viz www.muzeumexil.cz.
Semináře v kině Ponrepo, jehož náplní bylo využívání dokumentů o legionářích a I. světové válce, se účastnilo velmi málo pedagogů. Což je škoda, neboť organizátor J. Forejt informoval, že se dá pronajmout sál, aby se žákům mohly promítat dokumenty. Dále dal ve známost stránky s programy pro školy – výklady k filmům, promítání a diskuze. V posledních letech probíhá digitalizace filmů z doby I. světové války.
Na stránkách http://project.efg1914.eu/ jsou materiály 26 institucí z Evropy – mezi tolika zeměmi dochází k výměně archívů.
Pozn. Za případné zkomolení se autor, píšící v průběhu setkání, velice omlouvá.
V úvodním slovu představil PhDr. Pavel Douša, Ph.D. (hlavní manažer projektu, Národní muzeum) smysl celého projektu a činnost zapojených muzeí a organizací.
Paní ředitelka představila pracovní listy muzea (účastníci obdrželi pracovní listy ve složce spolu s dalšími materiály Masarykova a Národního muzea) a zároveň reálnou cestu, jak je možno muzeem – životem TGM procházet. Brána Pojďte dál, projděte branami poznání – tudy vejdeme do muzea, tudy vcházel Masarykův otec jako panský kočí. Další místnost Kovárna představuje Masarykovo dětství – učednická léta. V pracovních listech se žáci pokusí vyplnit Masarykův rodný list.
Prohlídka pokračuje studijními léty a setkání s Charlottou. V pracovních listech je zajímavý úkol – mezi obrázky čtyř osudových žen TGM nalézt portrét jeho manželky. Místnost třetí je věnována Masarykově politické činnosti do roku 1918, žáci zde naleznou mimo jiné dobový tisk, mohou si otáčet stojany a hledat zprávy, karikatury apod. Zajímavost – replika pasu, který TGM pod jménem Thomas George Marsden používal (a měl jich několik). Prostor navíc nabízí možnost využití projekce dobových dokumentů.
Místnost čtvrtá – Prezidentská je uvedena mottem Soustředíme všechna své úsilí, abychom svůj stát udělali pevností svobody v srdci Evropy, předvojem demokracie na východě. Návštěvníky přivítá sedící a čtoucí prezident. A to je důležité, protože kromě „prezidentování“ je v muzeu Masaryk uveden i jako člověk kulturní, který se setkával s umělci a novináři.
Místnost pátá – Rodinná je věnována Masarykovu soukromí. V tuto chvíli se ukázalo, jak důležité setkání se v muzeu odehrálo – některé účastnice odhalily drobnou chybičku v pracovních listech – záměnu Jana a Herberta na rodinné fotografii.
Poslední šestá místnost je věnována odkazu – možná častěji bychom si mohli připomínat Masarykovu myšlenku: Ne násilím, ale mírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu, toť odpověď českého člověka, toť smysl našich dějin a odkaz našich předků. Výuku je možno dokončit v Sále demokracie, kde muzeum uchovává skvost – klavír paní Charlotty.
Pro vyučující je důležitou informace: ideálním počtem žáků (návštěvníků) pro vstup do expozicí je 20, neboť prostory jsou spíše komornější. Větší skupiny je možno dělit. Pracovní listy jsou na webu – na stránkách muzea v sekci Pro školy - www.dvacatestoleti.eu/masarykovo-muzeum/ Starší pracovní listy pro mladší žáky možno nalézt i na stránkách - http://www.masaryk.info/masarykovo-muzeum-hodonin/36/ .
Po praktické přednášce setrvala přednášející ve výrazně teoretičtější rovině – nejprve se ptala, co je to vlastně krása?
Co říká Umberto Eco? Ve 20. století je krása jako souboj provokace a konzumu. Paní Petříková promítla obraz Vodní hadi Gustava Klimta – vidíme dvě nahé ženy a další dva obličeje – co si máme myslet? Tento obraz vyvolává řadu otázek. IKEA vydala tento obraz, ale vymazala nahou ženu a dva obličeje – zbyla jedna nahá žena – to neklade otázky, neprovokuje. To je ten konflikt Klimt – provokace a IKEA – konzum.
Dalším rozporem je dvojí svět: ideální svět x každodennost.
Nadále se ve své presentaci zaměřila na vlasy a módu – odívání.
Vhodné jako inspirace k projektu – byla vydána nová ústava – lidé získali právo na odpočinek; podpora aktivního, pokud možno kolektivního trávení volného času. Jako příklad byla uvedena obec Droužkovice (okres Chomutov), byla poznamenána odsunem německého obyvatelstva a novými obyvateli z vnitrozemí a z Volyně.
Začněme od začátku: Dětství – Pionýr, lidová škola umění, Svaz požární ochrany, sportovní klub – sport a umění, zatímco škola měla spíš organizovat brigády. Pro respondenty bylo důležité především to, že jsou všichni spolu. Ale jako děti mohly trávit volný čas i neorganizovaně – společné hry. Specifikum – v létě odjížděli za příbuznými do vnitrozemí. Určitou roli hrála i katolická církev. Dospívání – věková skupina náchylná k přejímání negativních vlivů – volný čas se musel více organizovat! Československý svaz mládeže, spolky (Svaz požární ochrany, myslivecká sdružení, baráčníci). U chlapců vojna – vzhledem k lokalitě Droužkovic i život související s armádou. Raná dospělost – kultura (povyražení, ať se již aktivně podíleli, nebo např. do divadla chodili jen jako diváci), slavnosti, zájezdy, spolky, sportovní oddíly. Neorganizovaně – hospoda, výlety. Koexistence tradičních a prorežimních nových způsobů trávení volného času (oslava 1. máje, poutě). O obci - wwww.drouzkovice.cz/.
Zkrácení pracovní doby ze 48 hodin na 46 hodin – což se projevilo v sobotu. Pokusně i větší zkracování, avšak špatné hospodářské výsledky snižování pracovní doby ukončily. Rada Evropy v květnu 1961 na světové konferenci dělnických organizací ve Vídni – odsouhlasila 40hodinoou pracovní dobu. V sousední NDR hned následujícího roku došlo snížení pracovní doby na 44 hodin, u nás až 1964/65 – přijali jsme model NDR – ale ne plošně, především horníkům, zaměstnancům chemických podniků apod. Průběžně další zkracování. 1968 zaveden 5denní pracovní týden – probíhalo omezování přesčasové práce. Musel se plnit plán – pokud se neplnil, vyhlašovány pracovní soboty (až do roku 1989). Snížení pracovní doby – to znamená zlepšování životní úrovně.
K práci žen – existuje studie Jiřího Musila. Další otázka - usnadnění práce žen – vyrábí se nové elektronické výrobky – ale cena není pro každého, problematická je dostupnost, dále síť služeb (nebyl zdaleka kompletní a plně fungující).
Doplnění předchozích témat obstaral učitel z praxe. Ukázal zajímavý přehled, jak se vyvíjely nosiče zvuku (které v prezentaci ukázal) – přehled uzpůsobil současnému vnímání žáků. Gramofonová deska dokáže hrát 2x 20 minut a vejde se na ni 12 písní. Na magnetofonový pásek, který vydrží hrát 2x 60 minut, se vejde 36 písní. Na kazetu 90 (neboli 2x 45 minut) se obvykle nahrávaly dvě gramofonové desky a ještě trochu místa zbylo – 28 písní. Ovšem pozor, nová technika přinesla nový formát uchovávání hudby – mp3 (ogg pod.) Pokud vezmeme běžnou píseň, tak její délka je 3 minuty a 12 sekund, což v převodu znamená 3,2 MB (jako příklad uvedena píseň Karla Zicha Alenka v říši divů – dal by se však použít i hit léta 2014 od Shakiry Dare You La La La, což byl oficiální song mistrovství světa ve fotbale v Brazílii, měl obdobnou velikost). Tedy pokud by se na gramofonovou desku vešlo 12 písně, měla obsah 40 MB. Magnetofonový pásek 116 MB, kazeta 90 MB (ale byla výrazně menší).
A teď pozor, na CD se vejde 700 MB, tedy 215 písní, neboli by mohlo hrát 12 hodin. A současnost? Běžně dostupný iPod má prostor na 160 GB, což představuje 50 000 písní a kdybychom si je pustili všechny za sebou, hrál by nepřetržitě 11 a půl dne. To je výpověď o 20. století.
Jenže nejsme u konce – zaměřme se na trvanlivost nahrávky. Zde naprosto jasně vítězí gramofonová deska!
Jako zajímavou aktivitu přednášející uvedl možnost si gramofonovou desku, magnetofonový pásek v hodinách pustit.
Tak zvaná nová doba přinesla nová náboženská duchovní stanoviska, přichází doba střetu křesťanské duchovní tradice, technického pokroku a pozitivismu. Objevují se tajemné hermetické nauky. Spiritismus našel úrodnou půdu v českém Podkrkonoší – Karel Sezemský z Novopacka, v muzeu v Nové Pace je dnes největší sbírka spiritistických skladeb – o Sezemském viz www.muzeum.cz/cz/expozice-spiritismu/.
Další známé jsou seance spiritistického kroužku v Praze v ulici Na Poříčí. Cílem se stává Věřit a poznat boha. Úsměv vyvolá dobový návod Jak vidět ducha – postit se 24 hodin, přemáhat spánek – přichází vidění astrálních jevů.
Důležité je i lože U Modré hvězdy, osobnosti: Gustav Meyrink, Helena Hlavacká – viz karelfunk.bloger.cz
Dalšími byli theosofisté a antroposofisté (podle nich se člověk sestává ze tří částí – fyzické, duševní a duchovní – pozn. PM).
Protektorátní vzdělávání – bylo ustanoveno Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě – představil je den před atentátem sám R. Heydrich. Předseda Emanuel Moravec, generální referent František Teuner – jeho otec pracoval u Františka Ferdinanda d´Este, který byl Františkovým kmotrem, později byl František členem Vlajky, 1947 dostal trest smrti, na konec doživotí – 1960 amnestován.
Pro mládež 10 – 18 let byla určena povinná služba. Dosavadní spolky a kluby, které s mládeží pracovaly, dostávaly od Kuratoria povolení k činnosti - ale problém, ne všichni mladí byli ve spolcích! Musely být tvořeny nové spolky a stejně všichni byli začleněni: květen 1943 - 77 500, listopad 1943 – 233 600, březen 1944 - 380 000, květen 1944 - 500 000. Nabíralo se ještě v březnu 1945, ale v chaosu, nejsou data.
Ve spolcích se mladí měli scházet 1x týdně na dvouhodinovky, které měly nahrazovat neexistující dějepis na obecných a měšťanských školách (od podzimu '41), pak 2x týdně na tělesnou a duchovní výchovu – o Říši. Ale vedoucí se neřídili pokyny, spolky měly materiální problémy (např. prostorové – byly oslovovány školy, aby poskytly prostor – ale školy se bránily).
Nejúspěšnějšími podniky bylo Plavecké mistrovství mládeže 1943, basketbalové mistrovství mládeže, Den mládeže, v roce 1944 Týden zimního sportu a Letní hry mládeže. Proběhly i kulturní kampaně – např. Umění mládeže, Kulturní péče o českou mládež, Knihovna pro mládež - s nakladatelstvím Orbis – sešity byly vydávány s cílem vytlačit dobrodružnou literaturu – sešity vyprávěly o vojácích na frontě. Proběhly také sociální kampaně – Šijeme panenky – hadrové dcerám dělníkům nasazeným v Říši, nebo Šijeme pro nejmenší – bačkůrky pro malé děti, Pomáháme maminkám. Mladí lidé chodili také na brigády – vykládání vagónů, na brambory. V roce 1944 proběhla prázdninová výpomoc na venkově.
O době vypovídají časopisy, jako např. Zteč ('42 – '45), Správný kluk (za Mladého hlasatele '43 – '44). Pro Zteč dokonce pracoval i J. Foglar, ve Zteči se zakládaly kroužky Správného kluka. pro dívky vycházel Dívčí svět. Na závěr přednášející uvedl akci Týden mládeže z července 1944 – Ukaž, co umíš, Letní hry, Umění mládeže – na Karlštejně proběhlo zahájení, což byl symbol, ukončení na Strahově.
O protektorátním školství – skolakemvprotektoratu.pamatnik-terezin.cz/.
Pan Malý ukázal další postup v práci s kufříky – nápady, jak pracovat – projekt Na dovolenou s muzejním kufříkem – například lze z jednotlivých kufříků porovnat pasy, reklamní materiály apod. Co bylo potřeba v období normalizace splnit, aby se někdo mohl vypravit za hranice? Hra, jak se kdy měnily hranice, kam bylo možno vycestovat bez pasu apod.
Zaměstnankyně muzea pohovořila o Vítkově – o možnosti prezentace ve třídě.
Přednášející nejprve představila karikaturu a její roli v tisku, má úlohu: zábava, osvěta, propaganda, kritika. Nejprve se objevují karikatury na česko-německé vztahy, hned po 1. světové válce, např. v Humoristických listech – Za jakých podmínek by se naši Němci měli vyrovnat?
Do levicového Dikobrazu přispíval např. i Ondřej Sekora. Je zajímavé sledovat právě Dikobraz, v roce 1968 reagoval na uvolnění.
Dále vycházely karikatury např. v Lidových novinách v příloze Dětem – příloha 1948 Sekorův Ferda Mravenec se připravuje na válku – seznamuje děti s funkcí armády (o Sekorovi a jeho agitaci viz www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/antologie/tema8.pdf – pozn. PM). Ale i v Mateřídoušce byly vytištěny karikatury, např. o pětiletce. Více: www.dvacatestoleti.eu/media-ve-vyuce-dejepisu/.
Pokud by došlo ke zkomolení informací a údajů, nebylo tak záměrem.
Po přivítání vystoupila jako první PhDr. Helena Nosková, CSc. Ústav soudobých dějin AV ČR s přednáškou na téma Národnostní a etnické menšiny na území Československa po roce 1945.
Když paní doktorka přivítala všechny účastníky z Čech, Moravy i Slezska, zjistila, kdo je přítomen z pohraničí – vzápětí tento pojem vysvětlila z pohledu historika v pohledu dějin.
Napravila předsudek, že Němce chápeme jako jednotný celek, to není pravda, na našem území žilo mnoho etnografických skupin, například na Tachovsku žili kolem sebe čeští i němečtí Chodové, které odděloval jen jazyk. U řeky Ohře (Egerland) žila skupina Němců, kteří mluvili jakousi egerlandštinou – specifickým jazykem, kterému řada Němců nerozuměla, dnes v Lokti pracuje německé sdružení, které se snaží obnovit činnost (www.egerlaender.cz/ - stránky v němčině a češtině, o regionu i www.chebsko.net/, www.euregio-egrensis.cz/ - pozn. PM)
Na Českokrumlovsku zase vedle sebe existovalo více národnostních menšin (dnešním jazykem): Vlaši, Italové a další, místní Němci byli daleko tolerantnější. Další specifickou oblastí bylo Slezsko.
Po té paní Nosková představila několik nafocených domů z původního německého osídlení – aby doložila odlišnosti v architektuře.
Po několika fotografiích pokračovala přednáška, paní doktorka představila mezinárodní podstatu nové Československé republiky v roce 1918 tak, že postupně vyjmenovala jednotlivá významná etnika českého a především slovenského pohraničí – ostatně dodnes zde žijí Rusíni, Lemkové, Huculové, Verchovjané, Chorvaté (na jižní Moravě v 16. století – po II. světové válce byli obviněni z kolaborace, byli přesunuti na sever Moravy), Slezští Poláci, Goralé, Lužičtí Srbové a další.
Ústavou 1920 obdržely menšiny plná práva, ale....
Němci měli v pohraničí mnoho dobrých, v Evropě uznávaných škol, např. dřevořezbářská škola v Králíkách, téměř všechna německá gymnázia byla dobrá, střední školy pokročilých kurzů pro dospělé, kde se učilo novým technikám v řemeslech, v účetnictví apod. Zčásti byl tento systém narušen – Češi nedodávali do pohraničí tolik peněz jako dříve – z toho rostla nespokojenost Němců. Řada škol končila, někteří pedagogové „kočovali“ po více školách.
K narušení předchozího systému docházelo i jinak – např. na Sokolovsku (původně velmi loajální oblasti) zapisovali Němci své děti do českých škol, protože zde dostávaly zdarma svačinu i oběd.
Přednášející postupně přešla přes druhou světovou válku ke Stalinovi, který Benešovi doporučil velké přesuny (a odsuny) obyvatelstva.
Krátce promluvila pár slov k židovskému obyvatelstvu (což by vystačilo na samostatnou přednášku) a romskému obyvatelstvo (nápodobně) – obměnilo se, přišli po válce (Stará Lesná v Tatrách – Sinthiové – ale ti se nevrátili – jen 600 rodin) kočovníci; na práci je použila Svobodova armáda, ostatní - gazdové, hlavně Slovenští Romové (ale spíš až z Rumunska) – do roku 1948 je prověřovali.
Příchod mnoha Čechů ze světa – mělo se vrátit přes milión Čechů, ve skutečnosti to bylo kolem 200 000, z toho se pak většina zase vrátila do zahraničí.
Volyňští Češi, Stalin je nechtěl pustit, ale když se vzdali majetku, tak mohli jít.
Plán prof. Matyáše z České techniky, že se nebude obsazovat na 100 procent původního obsazení, ale na třetinu – avšak ani to se nepodařilo.
Maďaři ze Slovenska na Karlovarsku a Ústecku, Kralicku – byli rozstrkáni, neboť jako evangelíci byli považováni za nepřátele.
Volyňští Češi – nejvíce se jim líbilo Žatecko, Lounsko a Litoměřicko, věřili v českou demokracii, chtěli hospodařit a podnikat. Na základě zkušeností si jako první uvědomili, že s demokracií je konec.
Reemigranti z USA, ze západních evropských států – nejprve všichni byli nadšeni – postupně začali vadit, že umí německy a staročesky (podobně jako někteří Poláci) – chodila na ně udání, až na ně byla nasazena StB.
Slováci připravili výměnu maďarského obyvatelstva - 600 000 Maďarů za 600 000 Slováků z Maďarska – tato výměna byla připravena „kus za kus“ – úrodná půda za úrodnou půdu, ale narazilo to na Slováky, viděli, že oni jsou v Maďarsku sice utiskováni, ale jsou bohatí – tím pádem se Maďaři neměli kam hnout. Přišlo 90 000 Slováků – bezzemků, druhorozených synů – co s nimi? Šli na Sokolovsko, do Krušnohoří, Krumlovsko i pod Orlické hory. S nimi zároveň Maďaři, kteří se nechtěli přesunout ze Slovenska – byli bráni jako nepřátelé. Ze 40% byla Slováky osídlena Aš – pracovali zde v textilkách.
Problém – chudí Slováci nebyli schopni přežívat na velkých statcích po Němcích, např. Na Chebsku, Kralicku.
Přišli i Řekové, Makedonci.
1944 dohoda s Rusy – předání průmyslu (rozložení a rozmístění) – oni průmysl přerozdělili, např. průmysl v pohraničí měl skončit: dřevařství, škrobárenský, anorganická chemie, lihovarnictví, papírenství – naši politici bojovali, aby trocha zůstala zachována. Na Vejprtsku se měl těžit uran, proto se zde rušil ostatní průmysl.
Velkou výpovědní hodnotu mají v mnoha pohraničních obcích hřbitovy – jako kuriozita zní ustálený fakt: chudí Slováci otočili původní desku se jmény a daty Němců, na zadní stranu a vytesali svoje - Jindřichovice v Krušných horách.
V diskuzi přidala paní doktorka několik zajímavostí.
V pohraničí se také konaly pokusy s různými variantami výchovy, výchova dětí mimo rodinu, „volnější život“, nebo styl života, který se šířil z Ukrajiny především mezi volyňskými Čechy – švagr, manželka a 2 sestry s dospívajícími syny (Tachovsko, Žluticko, Žatecko) – on byl hospodář, zaučoval syny, muž se pohyboval mezi 3 usedlostmi – Češi nabyli dojmu, že muž nepomáhá jen s usedlostí... Dále masopustní zvyk, přivezli ho z Ukrajiny (ale dovezli si ho tam z Čech, původně starosumerský – nevázanost v době masopustu – právo si vybírat partnera – žena si vybere partnera za šátek flašku kořalky – mohou cokoliv – dochováno z Tachovska, kde se na ně chodili dívat do stodoly. V Bulharsku se to koná přímo na poli.
Po přestávce byl uveden druhý host - prof. PhDr. Martin Wihoda Ph.D. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, který se zaměřil na První česká království.
V přednášce pana profesora zaznělo příliš mnoho ale, řada posluchačů silně znejistěla. Jak je to vlastně s našimi prvními králi?
První království Vratislava II. trvalo cca 6 let – jak praví Kosmova kronika – na základě synodu v Mohuči 1085. Ale Kosmas zároveň píše, že Vratislav potvrdil Konrádovi seniorát. Kosmas má nepřátelský postoj k Vratislavovi – již k samotnému nástupu, že byl jako liška, že zatajuje plány, manipuluj lidmi v okolí – dobří bývají nám vzati, zatímco zlí zde zůstávají... Ale nemá ani slovo o snaze získat arcibiskupství. Nesmíme však zapomenout na výjimečnou imunitu Vyšehradu.
Zásah české jízdy 1080 v bitvě u Flarchheimu – pro císaře rozhodli, Vratislav obdržel královské kopí „Svatého Václava“ – to se později objevuje v bitvách – (zase) ale nepíše o tom. Kosmas píše ironicky o vítězství nad rakouským markrabětem u Mailbergu – i když se jednalo o významné vítězství, císař přemýšlel o přidělení Babenberských panství k českým zemím.
Proč – jaké jsou důvody?
Závist – nové pojetí vlády, nové místo – a právě, vyšehradská kapitula získala dávky – o to méně svatovítská kapitula – tedy ho kronikář neměl rád.
Podobně to je s biskupem Šebířem, architektem české zahraniční politiky (Kosmas ho také nemá rád), který připravil i tažení do Hnězdna, Podle něho Vratislav může nosit mitru – to nedává smysl – Vratislav žádal korunu, ale papež si nechtěl znepřátelit mohučského arcibiskupa – přimkne tedy k císaři Jindřichovi – jenže v říši měl jediný panovník právo nosit korunu! Ale z říšských kronik informace nemáme.
Vratislav měl titul krále, ale nevznesl nárok na korunu - Jindřich mu jí asi půjčil...
Vladislav II – vnuk – základní fakta: Řezno 1158 – dvorský sjezd, 1173 - abdikace, soukromá schůzka s císařem – zůstal v Durynsku – co se na schůzce stalo?
Vyobrazení na denáru v 11. a 12. století – smysl zprávy, toto dělá váš panovník – šířeno mezi lidmi; naši kronikáři potvrzují, že výměnou za pomoc obdržel Vladislav korunu od císaře – byl ale kritizován, je nucen se vymluvit se z toho jako za soukromý závazek.
V originále se dochovalo císařské privilegium, sestaveno právníkem Rainaldem z Dasselu – Vladislav je odměňován za pomoc říši, císař ho odměnil, že může nosit čelenku (circulum) – objevuje se pojmenování kníže, nikoliv král – ale jen ve chvíli, kdy sám císař měl korunu (Narození Páně, Velikonoce, svátek sv. Ducha) plus naše svátky svatého Vojtěcha a Václava.
Ale Vladislav se chová jako král, podepisuje se tak – dokud říši pomáhal, ale končí ve chvíli, kdy přerostl, kdy si na něho stěžovali – že porušuje zvyklosti apod.
Tedy asi nebyl králem, jen si na něho hrál, což mu tady v našich zemích bylo tolerováno.
Přemysl Otakar I. - 1198 na dvorském sjezdu v Boppardu posluhoval Filipu Švábskému, nesl jeho meč v průvodu, tomu předcházelo smíření Přemysla Otakara s Vladislavem Jindřichem, ale Filip Švábský byl exkomunikován.
Avšak Přemysl se tituloval 3. králem – jako by vše bylo v pořádku:
1203 pomazán v Merseburgu (Meziboří) kardinálem, ale půl roku na to dopisem tázán, kdy převezme korunu?
Na stranu druhou - 1216 Ulm – Fridrich II. Sicilský – prohlásil, že uznává Václava I. za krále, bude-li korunován.
1228 – Václav se nechá korunovat.
1231 Zlatá bula z Melfy.
Ale i ze zahraničí víme, že uznáván byl – ovšem proč tak komplikovaně?
Uvědomme si -
Pražský hrad – Žiži, byl zde posvátný kámen, zde ostatky předků a svatých! Avšak Vratislav II. přesídlí, to je revoluce! Vzdal se předků, sv. Václava, tradice, jako by neexistovali předáci (družiníci) – pilíře země.
V té době měl poradní slovo sněm Čechů: zhruba 14 rodových kmenů – byl to „parlament“, který řekl co ano, co ne. Vratislav ho obešel.
Na stranu druhou kníže je ten – kdo pochází z Bohem vyvoleného rodu, avšak stále byl potřeba hlas volby předáků, bojovníků země – starších země; sněm – kdo jednal – voláním dával najevo, co si myslí Krleš, krleš,krleš – znamení souhlasu.
Jinými slovy: Vratislav zpochybnil charismatickou smlouvu, přidal korunu – nemá ale co u nás dělat. Kdežto Zlatá bula sicilská - kdo bude zvolen, ať přijede do říše a nechá se korunovat: České království je volené království.
Přemysl přijel a řekl předákům, že má korunu, ale záleží na nich, zda budou volit knížete, nebo krále – v tom je pragmatismus. Snažil se pak omezit jejich právo, ale nešlo to. Proto se i nadále píše, že Češi si zvolili. Zlatá bula sicilská je tedy symbiózou předchozího a nového.
Čeští králové byli stále leníky říše, nemůžeme srovnávat s Polskem a Uhry.
Takže vlastně králi nebyli - byli proti tradici … až do Přemysla Otakara – Zlatá bula – vlastně neplatná, protože král ještě nebyl králem, nikdo ji tenkrát necitoval, až Karel IV., který tam dopsal odstavce!
Diskuze: padl dotaz na malby ve znojemské rotundě – to je problém, figur je tam více, než Přemyslovců vládnoucích.
K Hostivaři: bitva u Hostivaře mezi Vratislavem a Jaromírem nebyla – Václav Hájek z Libočan si ji vymyslel.
Otázka: Proč na Vyšehradě zůstávala další knížata? Konrád si uvědomil, že Pražský hrad je vybydlen a pro další - Soběslav a Vladislav – Vyšehrad byl již oblíben – dále víme, že Soběslav se procházel pod korunou – nosil ji? Není naším dalším králem?
Ještě k Vyšehradu: Kosmas píše, že na Vyšehradě byly uchovávány střevíce Přemysla – kde se tam vzaly? Proč tak najednou? Kam zmizely? Karel IV. strávil před korunovací noc na Vyšehradě – tam už je silná mystika.
Závěrečná pozn. (PM): Aby byla celá historie s Vyšehradem (a tím pádem s českými králi ještě zamotanější, archeologové v srpnu 2014 odhalili základy trojlodní církevní stavby – např. viz www.cas.cz.
Zajímavé setkání s pár nadšenci (protože se jednalo o poměrně snadno dostupné místo semináře, jako bumerang se mi v mysli vrátil současný problém na školách – totiž obtíže spojené s uvolňováním vyučujících z výuky v zájmu jejich dalšího vzdělávání).
Pan ředitel Josef Velfl nejen povídal o kutání, věděli jste, že – co ve středověku znamenala Kutná Hora a Jihlava, to v 19. století znamenala Příbram, protože v této době se zde dobývalo 97 procent stříbra celého Rakouska – Uherska?
Povídal i o zavřených uranových dolech – dnes si trochu drbou hlavu,že je nechali zatopit, protože ceny uranu rostou.
Díky projektu EU se jim podařilo sehnat peníze na vytvoření muzea z původního dolu Vojtěch (což je velkorysé). Provedl nás dolů do dolu – libovali jsme si všichni obdivovatelé průmyslových dějin.
Mgr. Hovorka vymyslel a pomohl dát dohromady naučnou stezku, kde propojil památník Vojna se Svatou horou (propuštění vězni často jako první navštívili právě Svatou horu). Kus stezky jsme si prošli – je to zajímavé povídání, vzpomínky vězňů, obrázky i audio možnosti – viz www.mistapametinaroda.cz, o akcích i na www.kudyznudy.cz/. Jedná se o dobrý tip na školní výlet – autobusem do Lešetic a projít se s dětmi stezkou.
Z Národního muzea mluvil pan Douša (manažer projektu) o myšlence propojení muzeí a škol. Míša Horáková hovořila o nově se rozbíhající hře na stránkách projektu Osudy a kariéry (právě dokončuju pilotování, bude li zájem, pošlu výsledky…) Většina mých studentů to vzala jako dooooooóst dobrou cestu časem – pozn. EZ.
Eva Dytrychová mluvila o možnosti virtuální návštěvy Památníku Vítkov.
Hlavním tématem byla Víra a společnost ve dvacátém století – velmi zvláštní osoba pamětníka a přednášejícího v jednom Ing. Adolfa Rázka.
Persekuce církve v ČSR po druhé světové válce – to byl profesionální příspěvek Jana Kalouse z ÚSTRu, jmenoval se Provokace aneb zázrak, byl o faráři Toufarovi.
Ing. Richard Sicha přinesl film Řeholníci… o osudu „svého“ památníku obětem internace v Králíkách (možno více na www.pamatnikkraliky.cz).
Na přednášku Islám v českých zemích jsme se s kolegyní Martinou těšily obě, bohužel, čas byl proti nám a dobrá prezentace Jany Vigárové neměla prostor na otázky a odpovědi, protože nás čekala
Svatá hora – s přednáškou, s prohlídkou, ale... hóóodně vysoko a daleko od seminářového prostoru.
PhDr. Pavel Douša, Ph.D. (náměstek pro strategický rozvoj NM, hlavní manažer projektu) nejprve představil videoklip o projektu (viz www.youtube.com/watch?v=XMXVG0vIvAU, nebo na stránkách projektu). Po té shrnul práci na projektu a poděkoval všem zúčastněným.
Za zúčastněné partnery promluvil PhDr. Luděk Beneš (předseda Asociace muzeí a galerií ČR), který připomněl důležitost dějin 20. století a tak trochu v duchu všech muzejních pracovníků si oprávněně posteskl, že by bylo potřeba lépe propojit výuku s muzejními expozicemi. Neboť současná česká muzea jsou velkým zdrojem pro poznání dějin 20. století. Řada z nich má pro žáky připraveny programy. Za všechna muzea jmenoval Židovské v Praze, památník Vojna, ale třeba i Národní technické muzeum.
PaedDr. Josef Velfl (ředitel Hornického muzea Příbram) poděkoval za možnost se zapojit a již konkrétně připomněl úskalí s nimiž expozice dějin 20. století vznikají.
Další program patřil pracovníkům muzea, kteří představili jednotlivé části projektu.
Mgr. Nina Milotová (vedoucí Oddělení vědy a projektového řízení NM) zahájila příspěvkem Předměty vyprávějí. Připomněla tvořivé metody, mimo jiné poslední dobou velmi moderní a ve výuce využívaný komiks. Ve své prezentaci ukázala pracovní listy, které jsou vyhotoveny ve dvou variantách, pro žáky základních a středních škol.
Bc. Kristýna Hlavatá (koordinátorka pro cílové skupiny projektu) dostala za úkol představit e-learningové kurzy.
V příspěvku Osudy a kariéry zajala Mgr. Michaela Horáková (produkční projektu) všechny přítomné „hrou“, kterou připravila spolu s doktorandy z Ústavu soudobých dějin. Hráč (například žák) si vybere postavu a prochází s ní dějinami 20. století. Provádí klíčová rozhodnutí a pak se dozví, jak by v dané době obstál. Pro učitele je zajímavé, že každý hráč (žák) si může své osudy vytisknout – potom si je jednotliví hráči (žáci) mohou porovnat a na základě „hry“ společně prožít určitou dobu.
Své místo si jistě ve výuce najdou i e-sbírky, alespoň v to doufá Ing. Eva Dytrychová (hlavní kurátorka Historického muzea NM). Předpokládáme, že právem, česká muzea ukrývají přes 60 milionů sbírkových předmětů a kdyby se alespoň určitou část podařilo zpřístupnit, např. hodiny dějepisu by byly oživeny o mnohou ukázku – na netu je umístěno mnoho sbírkových předmětů, včetně popisku a „evidenčního“ lístku.
PhDr. Ivan Malý (vedoucí Oddělení novodobých českých dějin Historického muzea NM) pojmenoval svou prezentaci Otevři si dějiny – muzejní kufřík. Samotný kufřík, to bylo lákadlo pro mnohého zúčastněného pedagoga, sada kufříků totiž ukrývá reálné doklady doby, jakými jsou letáky, mapy, noviny, cestovní pasy, ale třeba i céčka. Doktor Malý poreferoval o vesměs kladných zkušenostech z pilotních škol, očekávaje o tento produkt všeobecný velký zájem. Dovolím si jen malé postesknutí, škoda že oněch kufříků není více...
V příspěvku O médiích ve výuce dějepisu si Mgr. Barbora Kulihová (produkční Národního památníku na Vítkově) položila otázku: Proč je využívat (ve výuce)? A hned na konkrétních ukázkách z dobových časopisů (např. z Dikobrazu) ukázala možnosti, jak pomocí karikatury zpestřit vyučovací hodiny. Stránky projektu nabízí databázi novin a časopisů včetně slovníku pojmů, dále letáky, mapy, korespondenci. Připomněla důležitost tzv. mediální výchovy ve výuce dějin 20. století.
Muzeum ve školní třídě je úplně nová vize, jak by mohla výuka probíhat. Mgr. Pavlína Honzíková (muzejní pedagožka NM) ukázala možnosti dnešních technologií: žáci z jakékoliv školy se dnes mohou podívat do expozic Památníku na Vítkově a ze své učebny si mohou s kurátorem pomocí internetu popovídat o jednotlivých exponátech (samozřejmě po předchozí „rezervaci“); žáci s učiteli mohou do muzea zavítat i reálně a třeba potom svou návštěvu pomocí lektorského programu doplnit, prezentovat apod. Jak řekla přednášející, jedná se o jednu z možností, jak přenést muzeum do třídy.
Do projektu patřila i další témata, jakými je např. Antologie zvuku a folkloru, kterou prezentoval Mgr. Jan Pohunek (kurátor Etnografického oddělení Historického muzea NM). Folklor vznikal pochopitelně i ve 20. století a oproti předchozím dobám je v muzejních sbírkách přítomen nejen na fotografiích, obrazech, ilustracích a v tištěné podobě, ale celkem pochopitelně i ve zvukové podobě.
Po přestávce byl prostor věnován praktickým ukázkám na téma Vzpomínky na 80. léta v Československu, neboli výsledkům žákovských prací na dané téma. Soutěž organizoval další partner, Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Celý blok uvedla hradecká muzejní pedagožka Mgr. Zdeňka Kulhavá. Své prezentace předvedli vítězové soutěže základních škol z Gymnázia Lovosice, a středních škol z Gymnázia Frýdlant. O soutěži více na stránkách muzea: www.muzeumhk.cz .
Pražský seminář ukončil workshop Křižovatky české a československé státnosti z cyklu Vzdělávacích programů pro školy v Národním památníku na Vítkově, workshop uváděla Mgr. Pavlína Honzíková a pomáhali jí lektoři Národního muzea.
Účastníci semináře si domů odnesly dva šanony – učební pomůcku plnou materiálů, o nichž se dnes dozvěděli.
Železnice - Jičín - Veliš – Libáň.
Takto vypadal program na jarní výpravu za poznáním. Musím předem říci, že jsme ho tentokrát beze zbytku splnili, dokonce jsme jako bonus měli nádherné počasí. (Je vidět, že jsou organizátorky Lenka Dvořáková s Lídou Bursíkovou všestranně šikovné.) Jen co kolegyně–pokladnice Katka Dražanová vybrala poslední korunu, vyjeli jsme směr městečko Železnice.
Myslím, že nás bylo více, kdo netušil, jak je Železnice, u níž se odehrála 29. 6. 1866 důležitá bitva prusko – rakouské války, krásné a malebné městečko na Jičínsku. Za svou klasicistní podobu vděčí výstavbě po požáru v roce 1826. Z udržovaného náměstí jsme zamířili k Vlastivědnému muzeu, jehož součástí je několik expozic - např. zachovalý, plně vybavený, maloměstský kupecký krámek z 19. století, krásná roubená sousední chaloupka s originálním uspořádáním nábytku, ve které bydleli lidé až do 20. století. Poté, co jsme se ještě potěšili útulnou zahrádkou, jsme si prohlédli vnitřek muzea s obrazy železnického rodáka, akademického malíře Františka Zikmunda a výstavu patchworkových výrobků, bez jejichž zakoupení si mnoho z nás nedokázalo další cestu představit.
Další zastávka byla na okraji parku se zajímavě umístěnou Valdštejnskou lodžií -mezi parkem a alejemi vzrostlých stromů mířících k významným cílům v okolí – Jičínu a Valdicím. Je vidět, že slavný vojevůdce myslel nejen na řemeslo válečné ale také na odpočinek s urozenou společností uprostřed krásné přírody. Dílo architektů Andrea Spezzy a Nicolo Sebregondiho, kteří se ve 20. letech 17. století stavby ujali, muselo jistě udělat majiteli radost, protože prohlídka tohoto prostoru, obohaceného ještě o expozici generalissimových nápadů a snů, byla i pro nás velmi inspirativní.
Z Valdštejnské lodžie to byl jen kousek do Jičína, města, které slavný vévoda rýdlantský získal svou vychytralostí po vymřelém rodu Smiřických. Hned začal vše měnit k obrazu svému stavebními zásahy- přestavbou zámku v centru města, výstavbou kostela, domů... Ve městě jsme navštívili nově zrekonstruovanou židovskou synagogu, dozvěděli se o historii zdejších obyvatel i o plánu otevřít příští rok (2015) budovu bývalé židovské školy, ve které bude výstava o židovských spisovatelích, výstavní a návštěvnický sál. Samozřejmě jsme neopomenuli zajít i do jičínského zámku, v jehož zdech se nachází regionální muzeum zabývající se historií a zajímavostmi zdejší oblasti. Prohlídku nám zpestřila exkurze do podzemí, kde jsme mohli vidět místo výbuchu, který 1. 2. 1620 zámek poničil a smrtelně zranil zámeckou paní. Cesta k zisku jičínského panství byla díky nepozornému zacházení s ohněm a střelným prachem pro Albrechta z Valdštejna otevřená. Prosluněné město jsme si mohli ještě samostatné projít, navštívit třeba výstavku věnovanou Radku Pilařovi, s jehož trojrozměrnými postavičkami např. Rumcajse, Manky a Cipíska si pohrají všichni bez ohledu na rok narození.
Pak jsme se už mohli těšit na kostel, kopec a hrad Veliš. Kostel sv. Václava, klenot barokního stavitelství Itala Anselma Luraga- stavitele pražských architektonických skvostů, jsme si bohužel z technických důvodů prohlédnout zevnitř nemohli. Tak jsme jeli dále. Kopec Veliš byl divný, protože ho pilné ruce horníků při kutání čediče proměnily v kamenité, nevzhledné uskupení. O tom, že by na těch zbylých hromadách kamení mohl stát hrad, jsme se přesvědčili pouze na obrázku z průvodce. Dnes si tam hrad může představit pouze člověk s velmi bujnou fantazií. Zklamání nad neexistencí hradu nám bohatě vynahradil výstup k technické památce - observačnímu sloupu z let 1938-9, který zde vznikl za účelem mapového měření Československé republiky. Krkolomný výstup i sestup jsme zvládli všichni kupodivu bez újmy na zdraví (výstup byl strmý, kamenitý, roubený trnitými keři, doplněný bodavými slunečními paprsky).
Poslední cíl návštěv následoval v Libáni, v malé chaloupce uprostřed polí, luk a strání, kde žila restaurátorská rodinka zabývající se opravami a výrobou historických okenních vitráží. Byla to návštěva nejen do světa restaurátorů, ale i do světa dýchajícího pohodou, nadšením, laskavostí; do světa vzdáleného stresu, nervozitě, honbě za mamonem.
Měli jsme i tentokrát štěstí, že nás na všech výše zmíněných cestách provázely po památných místech různorodé osoby, které ovšem měly jedno společné – vlohy pro předávání informací a ochotu odpovídat na zvědavé otázky. I díky těmto lidem jsme mnoho získali.
Lenko a Lído díky! Kam pojedeme na podzim?
V pátek 27. června skončil školní rok a hned následující den někteří učitelé dějepisu zasedli do lavic ve velké aule Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Od soboty 28. 6. do středy 2. 7. zde probíhal už XXVII. ročník Letní školy historie, kterou pravidelně pořádá Ústav profesního rozvoje pracovníků ve školství Pedagogické fakulty UK. Bohatý program přednášek, prezentací, exkurzí a komentovaných procházek i v tomto roce připravily a perfektní průběh celé letní školy organizačně zajistily PhDr. Jana Kohnová, Ph.D., a Mgr. Barbora Holubová.
Program LŠ měl stejně jako v minulých letech široký časový záběr od starověku až po současné válečné konflikty a zároveň byl i tematicky velmi různorodý. Vedle politických dějin byla na pořadu také témata vztahující se k mytologii, výtvarnému umění a dějinám každodennosti. Pro informaci uvádím u některých přednášek alespoň jejich názvy a jména lektorů:
K letošnímu výročí vzniku první světové války se vztahovaly přednášky prof. PhDr. Ivana Šedivého, Csc., Čsl. legie v Rusku, PhDr. Petra Hofmana Čsl. legie ve Francii, ThDr. et Mgr. Pavla Helana, Ph.D., První světová válka na italském území. Tématu Velké války se věnovala i závěrečná exkurze do Vojenského historického muzea, kde probíhá výstava V zákopech první světové války. Poznatky, které jsme získali o vytváření československých legií a jejich účasti v bojích první světové války i o celém průběhu války, nám umožní obohatit výuku a vnést do ní nové prvky v letech, kdy si budeme postupně připomínat výročí velkých bitev Velké války a událostí s ní souvisejících.
Pro pravidelné účastníky je LŠH součástí celoživotního vzdělávání i příležitostí setkat se s našimi předními historiky a poslechnout si jejich skvělá vystoupení, která jsou pro nás vždy hlubokým zážitkem a zdrojem inspirace. V tomto smyslu pro nás byla svátkem neděle 29. června, kdy byly na programu přednášky prof. PhDr. Kateřiny Charvátové, CSc., Každodenní život ve středověkém klášteře, prof. PhDr. Víta Vlnase, Ph.D., Základy symboliky ve výtvarném umění a prof. ThDr. Jana Blahoslava Láška Mistr Jan Hus. Všichni tři jmenovaní jako vynikající odborníci a zkušení učitelé svá témata pojali tak, abychom je mohli aplikovat ve výuce. Totéž platí i o přednášce prof. PhDr. Luboše Kropáčka, CSc., Historiografická pojetí dějin Afriky, která byla na programu v úterý 1. 7.
Zajímavá byla také setkání s mladými historiky. Strhující bylo líčení životního příběhu kněze a vysokoškolského učitele Jana Kapistrana Vyskočila, který byl jednou z obětí akce K, v přednášce PhDr. Václava Čady. Pro většinu z nás zcela nové téma obsahovala přednáška doc. PhDr. Michala Pullmana, Ph.D., Dějiny všedního dne ve výzkumu moderních diktatur, která byla na programu v úterý 1. 7. odpoledne.
V podvečer tohoto dne jsme měli jedinečnou příležitost podívat se do prostor primátorské rezidence Hl. města Prahy, která se nachází v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí.
Pro velký úspěch v minulých letech program LŠ opět doplnily procházky Prahou vedené PhDr. Evou Havlovcovou. První procházka nám přiblížila historii stavovského odboje v letech 1618-20. V neděli navečer vedla trasa komentované vycházky kolem slavných pražských hospod, vináren, kaváren, restaurací a hotelů. Pro ty, kteří mají v aprobaci češtinu, byla velmi zajímavá návštěva míst spojených s životem a dílem Franze Kafky. Další procházka na téma Praha kubistická se týkala dějin architektury. Poslední vycházka nás zavedla do turisticky méně frekventovaných míst Nové Města, spojených se zakladatelskými aktivitami Karla lV.
O tom, že Letní škola historie je nejen akcí dalšího vzdělávání učitelů dějepisu, ale i společenskou událostí, na kterou se pravidelní účastnící těší a bez které si nedokáží představit začátek prázdnin, svědčila příjemná atmosféra společenského večera v baru Krásný ztráty. Už v pondělí 30. června jsme se sešli, abychom si popovídali, poděkovali organizátorkám LŠ a připili si na úspěch letošního ročníku i pokračování LŠ v dalších letech.