Letošní jaro jsme zamířili do dosud neprobádaných končin - na Severní Moravu. Kolegyně Lenka Dvořáková pro nás připravila zajímavou trasu po stopách významných osobností tohoto kraje, Jana Amose Komenského, Františka Palackého, Leoše Janáčka a Sigmunda Freuda.
Vyrazili jsme opět v ranních hodinách za nepříliš příznivého počasí, které nás provázelo naštěstí jen do naší první zastávky ve Fulneku. Původ jména se spojuje s německými slovy Pfahl (močál) nebo faul (shnilý, líný). To se nám jevilo jako příznačné vzhledem k aktivitě zdejšího informačního centra a nedostatku propagačních materiálů v Památníku J.A. Komenského. Jinak jsme se zde mohli podrobně seznámit s osudem našeho nejvýznamnějšího pedagoga a filosofa a jeho putováním. Následně jsme marně hledali cestu k Žákovskému háji, kde Komenský kdysi také vyučoval. Alespoň jsme si prohlédli několik empírových domů na náměstí a kostel Nejsvětější Trojice. Mezitím vykouklo sluníčko, které nám hned zlepšilo náladu.
Další zastávka byla v Kuníně, kde jsme navštívili nově zrekonstruovaný zámek, který v roce 1999 získala do svého vlastnictví obec Kunín a vrátila mu podobu z časů, kdy býval majetkem rodiny Bauerů. Nejznámější majitelkou zámku byla Marie Walburga, hraběnka z Waldburg - Zeilu, která zde založila moderní vzdělávací ústav, mimo jiné v něm vychovávala i pozdějšího Otce národa - Františka Palackého. Nás pedagogy nejvíce zaujal tehdejší rozvrh hodin, podle kterého se vyučovalo od ranního kuropění až do pozdního večera. Co by tomu asi říkali naši studenti.....
Pokračovali jsme do Nového Jičína, kde jsme obdivovali čtvercové náměstí, obklopené krásnými renesančními a barokními domy. O historii města jsme se dozvěděli mnoho zajímavého ve zdejším Žerotínském zámku, který dnes slouží jako muzeum.
Následovala další část našeho putování - Hodslavice, rodiště Františka Palackého. V rodném domě Františka Palackého jsme byli nadšeni paní průvodkyní, jejíž projev a fundované odpovědi na naše všetečné otázky nás přivedly k myšlence, že se zřejmě jedná o naši kolegyni. A nemýlili jsme se (na obr.)!
Večer jsme se ubytovali v Kopřivnici, v internátu na kraji města. I přes únavu jsme se po dobré večeři prošli po okolí a okukovali zahrádky v blízké čtvrti.
Druhý den jsme vyrazili časně ráno, prvním zastavením byly Hukvaldy. Vydali jsme se po stopách Lišky Bystroušky, všichni si pro štěstí pohladili její čumáček, tlapku a ocásek. Poté se vzhledem k počasí, které se opět začalo kazit, naše cesty rozdělily. Někteří odvážlivci statečně šplhali s urousanými nohavicemi vzhůru k hradu po cestě lemované spletitými kořeny starých stromů. Hrad Hukvaldy, romanticky zahalený mlhou, nás zaujal tajemnou atmosférou, umocněnou jeho rozlohou - jedná se o třetí nejrozsáhlejší zříceninu v Čechách. Nahlédli jsme do hladomorny, hradní studny, vyšplhali jsme po schodišti na ochoz, odkud jsou za pěkného počasí vidět i hřebeny Beskyd. Ostatní zatím navštívili informační centrum a rodný dům Leoše Janáčka. I přes nedostatek času ti nejrychlejší stihli obě varianty programu. Seběhli, a to doslova, zpět dolů k Památníku Leoše Janáčka, kde právě druhá skupina začínala prohlídku. Stačili se ještě vmísit mezi ostatní, vyslechnout poutavý výklad správce památníku a prohlédnout si interiér letního sídla uchovaný tak, jak jej Janáček obýval.
Pak už nás čekalo starobylé město Příbor, známé především jako rodiště psychologa Sigmunda Freuda.V jeho rodném domě nás zaujala moderní forma výkladu, našli se i tací, kteří si vyzkoušeli Freudovu pověstnou pohovku ( i když po dešti trochu mokrou).
Poslední zastávkou byl Štramberk. Společně jsme se vydali ke krápníkové jeskyni Šipce, nejznámějšímu podzemnímu útvaru štramberského krasu. Trochu nás zarazilo, že se nachází tak nějak moc na povrchu. Představovali jsme si ji přece jen o něco větší a hlubší!
Poté jsme se prošli nádherným centrem městečka, pod Štramberskou trúbou pohlédli do kraje a nikdo neodolal výborným štramberským uším.
Z výletu se všichni vraceli nadšeni. Nikdo netušil, že za necelý měsíc budeme sledovat smutné zprávy o zatopených oblastech Novojičínska.
Doufáme, že se do míst, která jsme navštívili, znovu podíváme.
Ve dnech 1. 7. až 5. 7. 2009 proběhl již dvacátý druhý ročník Letní školy historie, jehož početnými účastníky jsou také členové ASUD. Poprvé se letos její účastníci sešli v novém prostředí - ve velké aule Pedagogické fakulty UK. Atmosféra ale zůstala beze změny. Většinu z cca 150 přítomných tvořili ti, kteří se LŠ účastní již po řadu let, navzájem se znají a těší se nejen na bohatý program, ale i na setkání s kolegy. Za zajímavý program i přátelské ovzduší patří poděkování hlavním organizátorkám, paní docentce Janě Kohnové z Ústavu profesionálního rozvoje pracovníků ve školství Pedagogické fakulty UK a paní doktorce Márii Bezchlebové z NÚOV.
Hlavním tématem letošního ročníku LŠH byla problematika multikulturality v dějinách a dějepise. Dále byla na programu témata z našich dějin 20. století. Opět jsme měli příležitost poslechnout si přednášky našich předních historiků: prof. PhDr. Jana Kuklíka, CSc., prof. PhDr. Jaroslava Pánka, DrSC.a prof. PhDr. Petra Čorneje, DrSc. Znovu jsme se setkali také s politologem PhDr. Zdeňkem Zbořilem. Mimořádnou událostí pro nás bylo vystoupení pana profesora Koháka. Z historiků nastupující generace nás nejvíce zaujala předpřednáška Jana Zelendy z Ústavu obecných dějiny FF UK o vietnamském nacionalismu a válkách v Indočíně. Většinou poprvé jsme jako přednášející poznali PhDr. Libuši Šilhánovou, PhDr. Eduarda Šimka a prof. PhDr. Milana Haunera, Phd. Poslední den byl jako obvykle vyhrazen exkurzi do pražských muzeí - na výstavu Republika v Národním muzeu a do nové expozice Pedagogického muzea J. A. Komenského.
Informace o činnosti výboru a členů ASUD pro nečleny zprostředkovaly E. Kunstová a H. Mandelová. Kromě zvláštního vydání Informačního listu to bylo seznámení s výsledky SOČ a Eustory. Účastníci LŠ se seznámili s novou pomůckou - CD k dějinám 20. století (viz Pomůcky). Nečlenové ASUD si mohli se slevou koupit poslední čtyři sborníky ASUD.
Bohužel krásné vzpomínky na letošní letní školu nám koncem prázdnin zkalila zpráva o smrti pana profesora Kuklíka, na jehož přednášky jsme se vždy moc těšili a ke kterému mnozí z nás měli velmi vřelý osobní vztah jako ke svému vynikajícímu a milému učiteli.