MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE

Od roku 2002, kdy jsme v Praze organizovali mezinárodní konferenci pro 140 účastníků z celé Evropy, se naše spolupráce odvíjela jednak účastí na výročních zasedáních a konferencích (Bologna, Cardiff, Riga), jednak příspěvky do periodika vydávaného sekretariátem v Haagu (Newsletter) a jeho sborníku. První z nich zveřejnil informaci o 10. výročí naší asociace (překlad E. Zajícová) a do druhého jsme napsali rozsáhlejší článek na téma, o které jsme byli požádáni, totiž o problematice hodnocení výsledků v dějepise. Na překladech se podílely kolegyně Laura Laubeová, Zuzana Kalinová, Lenka Ševčíková a Helena Štajglová. Za nehonorovanou náročnou práci na převedení odborného textu do angličtiny výbor upřímně děkuje.

Další práce měla směr opačný: Na výzvu výboru Euroclio jsme rozeslali do ČTK a předních listů překlad dopisu evropských učitelů, vztahujícího se k dějepisným učebnicím (viz dále).

Delegáty výboru byli jeho členové Eva Zajícová a Libor Šmejda. Účastnili se jednání, jako dárky předali naše učebnice a pomůcky, získali mnohé podněty a zkušeností, přivezli zahraniční materiály a navázali řadu kontaktů. V další části zveřejňujeme informaci o průběhu konference a jeden z nejzajímavějších příspěvků, podnětný i pro nás.

Letos jsem prvně v životě zamířila na Východ. Na mezinárodní konferenci Euroclia do Rigy. A nebyla jsem tam samotný zástupce česky hovořících kantorů. Společně s druhým delegátem výboru ASUD L. Šmejdou a další českou kolegyní H. Štajglovou jsme tvořili velmi zřetelný ostrůvek, na který připlouvali někteří ze 160 účastníků ze 43 států…

Týden mezi lidmi různého jazykového vybavení, různých názorů,ale stejného přesvědčení, že dějiny jsou součástí přítomnosti, se neomezoval jenom na přednášky či semináře. Většinou se jednalo o pracovní dílny. Mezi nejlepší, kterých jsem se účastnila, byla dílna Iana Mc Kellara, který se tu představil jako sběratel komiksů. Jenže propojení s konkrétní dobou, s pohledem oficiálním či "hospodským" vytvářelo z žertovných obrázků obrovsky silnou historickou výpověď.

Workshop Ineke Veldhuis Meester nás dostal na kolena - skutečně i obrazně. Nejdřív jsme jen ve skupinkách hledali a diskutovali o "osudových" místech, která tvořila dějiny. Je takové místo na vašem území? A které patří evropským dějinám? Jaký vliv mělo na dějiny?...Vzhledem k hojnému mezinárodnímu zastoupení byla diskuse opravdu bohatá. Pak jsme představovali to, na čem jsme se ve skupinách shodli. A to byla práce výtvarná, divadelně dramatická...

Vůbec - diskutovalo se všude. Někdy byl problém dodržet oficiální časový rozpis, a to se pak téma dokončovalo při kávě na chodbě, či při přesunu do muzea nebo školy. Někdy jsem ale měla dojem, že jednotliví řečníci prosazují hlavně svůj názor, ne názor asociace, kterou zastupují..

S kolegou Šmejdou jsme navštívili jednu z rižských škol. Dvojjazyčnou litevskou. V Lotyšsku je obrovské procento Litevců, kterým hrozí ztráta lotyšského občanství, nesloží-li jazykovou zkoušku (prý velmi náročnou). V této škole mají děti z litevské komunity možnost dohnat svůj handicap.Od první třídy dvojjazyčně, na druhém stupni lotyšsky plní osnovy základního a středního školství. Od 3. třídy přibírají další světový jazyk (do řečí se pouštěli s kýmkoli z nás a nečekali jen na oficiální setkání). Škola, kterou její ředitelka vydupala ze země, pomáhá i jejich rodičům - nabízí jazykové kursy pro veřejnost. Ze školy jsem byla nadšená. Jediné, co mě tam zarazilo, byla samozřejmost, s jakou je na tamní učitele nakládána práce navíc, radostně, dobrovolně, bez nároku na finance navíc. Západní učitelé, kteří nezažili socialistické brigády, nevěřili a neustále se dožadovali nových překladů.

Několik přednášek, které jsme absolvovali, bylo absolutně úžasných. Přednášku Ojara Kalminše, šéfa Lotyšského ústavu o úloze dějepisu jsem se pokusila přeložit. O půlhodinovém vystoupení paní prezidentky Ms. Vairy Vile-Freiberga o dějinách a současnosti, o tom, jak je celý svět propojen, jak se vypořádat s minulostí a zachovat si čistý štít - konkrétně vztahy Lotyšska a Ruska, informovaly i místní sdělovací prostředky.

Poslední den patřil plenárnímu jednání delegátů členských asociací. Vzpomínalo se tu na loňskou konferenci ve Walesu, která nastartovala diskusi o evropanství. General Assembly přijala i nové členy Euroclia - letos to byli učitelé z Tádžikistánu a individuální člen ze Španělska.

Hodnotila se zde i práce na projektech Euroclia. Letos je rozpracováno 7 projektů, z nichž 3 by měly končit (že by prostor pro středoevropský projekt i s naší účastí?) O účast v projektech Euroclia je dost velký zájem, možná i kvůli finanční podpoře a velmi svědomité péči. Podle pokladníka nelze zatím více projektů financovat.

I takhle jsou náznaky finančních problémů. Na delegátech bylo navrhnout řešení. Zvýšit členské příspěvky? Vydávat více knih? Méně projektů? Odstranit klasické dopisování (=poštovní poplatky) a omezit se jen na e-poštu? Žádný buletin? Buletin jen v elektronické podobě?

My Češi jsme navrhli i levnější hotely, ale...

Závěr kromě loučení a slz přinesl i pozvání na další setkání. Za rok na Maltu. Potom do slunného Slovinska. A pak..

Dobrý den, vítejte v Lotyšsku 21. století.

Jako nehistorik jsem si byl vědom, že podstupuji riziko, když souhlasím s tím, mluvit ke skupině významných profesionálů. Doufám tedy, že mně jako nadšenému amatérovi odpustíte, když se pokusím předložit poněkud odlišnou perspektivu týkající se místních a globálních dějin.

Zjednodušeně řečeno - jakkoli se nám zdály naše vlastní dějiny důležité během bouřlivého a často i tragického 20. století, většinu své existence bylo Lotyšsko pouze nepatrnou součástí světové scény - a to až do konce minulého století. V devadesátých letech se Lotyšsko náhle přemístilo z nepatrných zmínek až na přední stránky současných dějin. Za dva týdny bude psát další kapitolu v 21. století. To když zde přivítáme pana prezidenta USA - již podruhé za posledních 11 let.

Politici, experti na zahraniční politiku i další významné osobnosti budou diskutovat o tom, proč právě do Rigy přichází prezident Bush 7. května. Je skutečností, že kterákoliv návštěva amerického prezidenta v jakékoliv zemi je pro ni událostí ohromné důležitosti, protože G. Bush je představitelem jediné supervelmoci na zeměkouli. Tato návštěva je proto současně událostí globálního významu.

Já jsem bývalý diplomat. Od roku 1993 do 2000 jsem byl velvyslancem Lotyšska v USA, ale předtím jsem pracoval hlavně v marketingu a reklamě, ve veřejných vztazích (public relation). Má současná funkce ředitele lotyšského ústavu propojuje všechny mé činnosti v národním měřítku. Je to něco, co se nazývá public diplomacy (veřejná diplomacie).

Jako diplomat a profesionální odborník na veřejné vztahy jsem si vědom důležitosti návštěvy amerického prezidenta v zemi jako je Lotyšsko. Na této návštěvě je navíc zajímavé i to, že náplní bude rozhovor o dějinách.

Žhavé debaty týkající se dějinných skutečností a důsledků jsou především záležitostí historiků jako jste vy a jen zřídka se objevují v politických programech prezidentů, předsedů vlád a generálních tajemníků. Když však ruský prezident Putin pozval na 9. května hlavy států do Moskvy, aby si společně připomněli 60. výročí konce 2. světové války, dějiny 20. století se pro 21. století staly skutečnou zahraničně politickou záležitostí. A Lotyšsko, společně se svými sousedy na Baltu a s dalšími, jimž byla společná železná opona, se octlo uprostřed debaty.

Pokusím se objasnit tento jev samozřejmě z lotyšské perspektivy, ale s pevným přesvědčením o globálních souvislostech.

Jednou z největších událostí 20. století byla 2. světová válka. Porážka hitlerovského Německa znamenala osvobození pro většinu západoevropských zemí, avšak v dalších zemích byl konec nacismu vystřídán sovětskou a komunistickou vládou. Zatímco německé vyhlazovací tábory byly osvobozeny, sovětský systém pracovních táborů byl rozšiřován pro novou vlnu obětí. Pro ty, kterým připadl úděl žít na druhé straně železné opony.

Pro většinu Evropanů skončila 2. světová válka v roce 1945. Pro ty za železnou oponou začal konec 2. sv. války až před 15 lety - zhroucením berlínské zdi, rozpadem Sovětského svazu.

Když prezident Putin zval vedoucí představitele států do Moskvy, neuvědomil si, že mnoho zemí, včetně Lotyšska, považuje za nutné zabývat se všemi událostmi roku 1945 - pádem nacizmu i expanzí sovětské říše.

Pro Lotyšsko a naše baltské sousedy bylo ruské pojetí významu 9. května vlastně urážlivé. Z hlediska Moskvy byli nacisté pryč a všichni se mohli s klidem vrátit do svých domovů. Ale pro polovinu Evropy, zvláště pro Lotyšsko, Litevsko a Estonsko, zůstal domov obsazen brutální cizí okupací.

Baltské země byly ve skutečnosti žádány, aby oslavovaly invazi, okupaci a demografické decimování svého území stalinskou armádou a politickou sovětizací.

Jako členové EU a NATO byly nyní baltské státy postaveny před dilema - jet do Moskvy může znamenat odsunutí vzpomínek na miliony lidí, kteří byli deportováni či popraveni sovětským imperialismem. V lednu naše paní prezidentka Lotyšska Vaira Vike-Freiberga oznámila své rozhodnutí jet na 9. května do Moskvy. Učinila to ale způsobem, který dal najevo postoj Lotyšska k tomuto dni.

"V tento evropský den budu oslavovat pád fašismu a návrat demokracie a svobody do západní Evropy. Budu oslavovat zrod toho, co nyní nese jméno Evropské unie. Budu jásat nad členstvím Lotyšska v této významné mezinárodní organizaci. Budu ctít ty, kdož ztratili život za 2. světové války, ale budu též velmi smutně vzpomínat na novou okupaci. Na sovětskou okupaci mé země. Na obrovské ztráty životů a utrpení, které následovalo nejen v Lotyšsku, ale i v ostatních zemích střední a východní Evropy."

Ruská vláda měla velké výhrady k tomuto prohlášení, někteří ruští politici dokonce hovořili o nepovolení vstupu paní prezidentky do Ruska při této příležitosti. Náhle se debata o dějinných souvislostech proměnila v diplomatickou krizi. V následujících měsících dostávala paní prezidentka různá doporučení a vzkazy vedoucích osobností Evropy - podporující její rozhodnutí navštívit Moskvu a současně vyjadřující podporu jejímu prohlášení o mnohostranném významu 9. května. Právě tato podpora znamenala přijetí toho, co Rusko tvrdohlavě popíralo, totiž že baltské státy byly nezákonně okupovány Sovětským svazem.

Mnozí z nás věří, že návštěva prezidenta Bushe v Lotyšsku v předvečer 9. května je silnou symbolickou podporou strany baltské v rusko-baltském dialogu o důsledcích 2. sv. války.

Mohu dodat, že pozice Washingtonu by nás neměla překvapovat, protože USA nikdy neuznaly zákonnost sovětské vlády v pobaltských republikách.. USA držely po 45 let zlaté poklady baltských států. Každý rok byly vyzývány, aby tyto zlaté rezervy převedly do sovětských bank a ony každý rok opakovaly, že v jejich bankách je chráněno zlato nezávislé a samostatné Lotyšské republiky.

Toto všechno jsem shrnul jen proto, abych podtrhl to, co vy pravděpodobně stále říkáte svým studentům. Že dějiny jsou důležité nejen pro učitele historie, ale i pro prezidenty a ministry zahraničí, kteří se snaží určovat politiku svých zemí. Historie Lotyšska 20. století má svou důležitost i dnes. Ty nejdůležitější události dneška mohou být pochopeny pouze v historickém kontextu.

Díky tomu, že porozuměli našim dějinám, mohla Evropská unie, NATO, konference o evropské bezpečnosti podpořit naši sociální politiku. Lišící se názory na dějiny ovšem udržují rusko-lotyšské vztahy v trvalém napětí už od roku 1991.

Podle mého neprofesionálního názoru lotyšským dějinám nelze porozumět bez znalosti dějin evropských. My jsme Evropu nikdy neopustili. V roce 1945 Evropa opustila nás a většinou zapomněla na ty za železnou oponou. Po staletí jsme byli součástí Evropy, před 2. světovou válkou jsme byli členy Ligy národů. Ani dnes není žádná část naší kultury a dědictví srozumitelná, není-li dána do evropské souvislosti.. Rád bych začal dobou před 800 lety, kdy Řád německých rytířů připlul na řeku Daugava a založil město Riga. Následují Švédové, Poláci, Rusové, Francouzi, Britové, Holanďané a další, prostřednictvím nichž k nám byla přenášena část Evropy. Žádný z místních aspektů nemůže byt pochopen bez zařazení do evropského kontextu.

Na začátku 17. století založilo Lotyšsko své kolonie v Gambii a Tobagu. Jak se postupně stávalo námořní velmocí, naše velké strategické přístavy byly po staletí navštěvovány celým světem.

To, že našim dějinám lze porozumět pouze v evropském a celosvětovém kontextu, zdůrazňuje i naše vláda, hovoří-li k mládeži.

Zatímco historici pojednávají dějiny jako jedinou hodnotu, rád bych upozornil na to, že pro politiky může mít historie i hodnotu trochu jinou - existují i další hodnoty historie. Například pro turistiku, kde jsou dějiny významnou částí tzv. kulturní turistiky. A Lotyšsko, stejně jako mnohé další země na světě, se snaží turistiku podporovat.

V zemi se stovkami hradů, paláců, panských domů a kostelů je těžké si představit turistickou nabídku bez návštěvy historických objektů, míst spojených s historií. …

Chtěl bych se ale více věnovat tomu, co je v nadpisu mého referátu - Lotyšsko 20. století. Nebudu zde líčit celé dějiny, stačí jen zmínit klíčové momenty lotyšské historie - sociální a národní revoluce, 1. světová válka, získání nezávislosti, 2. světová válka a ztráta této nezávislosti - stejně tak to probíhalo i v jiných místech Evropy. Ale současná Lotyšská historie je svým způsobem jedinečná. I svým globálním účinkem, jaký jsme si nikdy nedokázali představit.

V roce 1989 čtyři miliony Baltů propojeni rukama vytvořili živý lidský řetěz táhnoucí se od Rigy k Vilnijusu. Chtěli vyjádřit svou touhu po znovunabytí nezávislosti. Nazvali jsme to baltskou cestou a při 15. výročí jsme si tuto událost znovu připomněli. Loni mě navštívil člen thaiwanského parlamentu, který mi s pýchou oznámil, že lidé jeho země zorganizovali podobný lidský řetězec, jež byl inspirován "Baltskou cestou".

Zvítězili jsme ve své "Zpěvné" revoluci, zatímco Češi a Slováci měli Sametovou revoluci, dnes jsou revoluce růžové, oranžové a cedrové... To, že o nich dnes všichni víme, může být zásluhou toho, že 21. století je věkem médií (a marketingu), ale jsem si jist, že pojmy a fráze týkající se těchto událostí, budou patřit k otázkám zadávaným studentům u zkoušek z historie.

Pro mnoho lidí ze zemí bývalého Sovětského svazu jsou tyto výrazy provázející demokratické revoluce zatím nebezpečné. Je to proto, že demokratické hnutí v zemích jako je Bělorusko, Moldavsko, Uzbekistán, se teprve vyvíjejí. Buďte si jisti, že tyto země vzhlížely k zemím Baltu či východní Evropy jako ke zdroji poučení. Zatím se snaží pochopit, čeho a jak jsme dosáhli.

Letos Lotyšsko dokončuje své pojetí zahraniční politiky. Naše počáteční pojetí pro prvních 14 let nás přivedlo do EU a NATO. Začínáme s novým pojetím zařazení Lotyšska do Evropy a do světa. Vracíme se jako rovnocenný a nezávislý člen světového společenství.

V současných teoriích jsou státy rozděleny do dvou kategorií - vrátní a nadhraniční (otevírající hranice).

Vrátní jsou uzavření. Snaží se uzavřít před světem, aby chránili svůj lid a své zájmy před tím, co vidí jako mezinárodní hrozbu. Ti druzí, nadhraniční, se snaží naproti tomu aktivně zapojit do mezinárodního politického a hospodářského života.

Uzavřených zemí již není mnoho. Ale jsou. Například Kuba, Severní Korea, Bělorusko. Je těžké si představit, jak se může vyvíjet jakákoli země s pštrosí geopolitickou mentalitou.

Kdybychom mluvili o uzavřeném pojetí národních dějin, které by se snažilo potlačit vlivy okolí a izolovat se od světových dějin, jako o jediném dějinném pohledu, nedopustili bychom onu pštrosí politiku i v této oblasti?

V Lotyšsku existují obavy, že otevřít vrata příliš široce znamená setření hranic a ztrátu národní identity a naopak příjem globální uniformity. Lotyšská identita a svrchovanost, za níž jsme bojovali v 1991, byla do určité míry ovlivněna naším členstvím v EU.

Za několik let se vzdáme naší měny.

Angličtina se stává druhým jazykem...

Lidé se obávají, že naše národní zvyky a tradice upadnou v zapomenutí.

Není pochyb o tom, že globalizace vytváří tlak na čistě místní hodnoty. Ale také jim umožňuje, aby byly chápány na globální úrovni. Právě tak, jako se svět začíná zajímat o Lotyšsko, je nutné, aby se Lotyši začali zajímat o zbytek světa.

Dějiny představují velmi důležitou cestu, která může usnadnit porozumění. Z našich dějin 20. století si můžeme vzít velké poučení, ale domnívám se, že tato poučení mohou mít i globální aplikaci....