---

Josef Válka (1929) - historik, profesor československých dějin na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Působí zde od roku 1950, od roku 1973 do roku 1989 však nesměl vyučovat. Věnuje se především společnosti a kultuře 15. až 18. století a starším dějinám Moravy. Z publikací: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě (1962), Dějiny Československa II (s F. Kavkou, 1970), Česká společnost v 15. - 18. století (1983), Přehled dějin Moravy (1980), Středověká Morava (1991), Morava reformace, renesance a baroka (1995).

---

Nedávná papežská omluva za pochybení katolické církve překryla jinou, pro Čechy však významnou událost - husovskou konferenci ve Vatikánu na konci loňského roku, na níž papež přiznal Janu Husovi význam v národním i církevním smyslu. Názory na tento akt se různí. Laický, nezasvěcený pozorovatel je na rozpacích. Uznali katolíci Husa? Nebo se jen pokusili o kompromis ve stylu: Ano, Hus byl velký reformátor, pro vás, Čechy, je důležitý, ale my jsme ho jednou odsoudili a nemůžeme s tím nic dělat... Vy jste na té konferenci byl, problematiku znáte důvěrně. Co se husovskou konferencí událo podle vás?

Co nejstručněji řečeno: Konference byla vyvrcholením poměrně dlouhého procesu ujasňování nebo změny postoje katolické církve k Husovi a k procesu s Husem a tím také k evropské reformaci, protože Hus a husitská revoluce se dnes pokládají za první fázi evropské reformace. Takže konference jednak ukázala vstřícný vztah katolické církve k Husovi a zároveň Husa a husitství představila jako jeden z klíčových problémů při ujasňování vztahů mezi katolickou církví a reformovanými církvemi.

Když uvádíte, že je husitská revoluce uznávána jako první fáze evropské reformace, dodejte kým.

Evropskou historickou vědou. Uznávána je mimo jiné proto, že se Luther výslovně k Husovu učení přihlásil a ve všech reformovaných církvích je Hus za jednoho z otců evropské reformace pokládán.

Dá se to tedy říct tak, že ona konference byla výrazem přistoupení katolické církve k tomuto výkladu?

Ne, tak se to říct nedá. Šlo o ujasňování vztahu katolické církve k Husovi a k reformaci, které zahájil II. vatikánský koncil v roce 1962, kdy se církev výrazně otevřela světu i jiným církvím a pochopitelně laikům a nastoupila novou cestu i ve vztahu ke své vlastní historii. Tehdy se také začaly vytvářet podmínky k tomu, aby církevní historie mohla být chápána vědecky, nezávisle na konfesijních dogmatech. Tento obrat a vůbec II. vatikánský koncil u nás nebyly doceněny, protože probíhaly v době, kdy se o těch věcech nedalo mluvit. Ale od té doby je katolická církev v mnoha ohledech jiná, než byla v předkoncilové době.

V čem například?

Například ve vztahu ke své minulosti. Na tomto koncilu se kardinál Beran, tehdy už ve vatikánském exilu, zmínil o Husovi velice kladně a vyslovil lítost nad formami protireformace, ke které po Bílé hoře došlo. Velký impuls k novému postoji k husitství a k reformaci dal pak při své návštěvě v Praze v roce 1990 papež Jan Pavel II., který k tomu vlastně po celou dobu svého pontifikátu cílevědomě směřoval. Řekl tehdy, že bude úkolem odborníků, v prvé řadě českých teologů, vymezit přesněji místo, které Janu Husovi přísluší mezi reformátory církve: "Nelze Husovi upřít bezúhonnost osobního života a úsilí o vzdělání a mravní povznesení národa." Tehdy hlava katolické církve poprvé v dějinách přiznala Husovi morální velikost. Tím se dal do pohybu proces nového bádání o husitství v katolické církvi, ten vedl k ustavení komise pro studium života Mistra Jana Husa a jeho učení, která pracovala při biskupské konferenci několik let - předsedal jí kardinál Miloslav Vlk a jejím neúnavným tajemníkem byl historik a teolog František J. Holeček.

Pokud jde o konferenci, je nutné vědět, že se katolická církev vyjadřuje symbolicky a slova a akty tam vždy něco váží, zejména slova papežova. Symbolika spočívala už v tom, že se konference konala přímo ve Vatikánu, vyvrcholením byla audience účastníků u papeže, který přednesl onen důležitý projev. Ten se týkal nejen Husa, ale také církevních dějin a vědeckého poznání - církevní dějiny už se nepěstují jako obhajoba dogmat, ale diskutuje se, bádá, studují se texty. To se na konferenci projevilo například v otevřeném, kritickém a přitom kolegiálním duchu.

Co to podle vás znamená?

Protože je dnes Husův proces historicky, společensky i právně analyzován, znamená to konec polemik a obhajování církevního stanoviska, které tehdy, na počátku 15. století, vedlo k Husově procesu.

A z toho vyplývá?

V moderním pojetí českých dějin od Palackého přes Denise a Masaryka se Hus stal symbolickou národní osobností, ale katolická církev s uznáním tohoto jeho postavení váhala, když přece byl odsouzen. Proto si někteří lidé myslí, že podstata změny přístupu katolické církve má být v tom, že proces bude revidován. To se nestalo, proces byl ale nově vědecky zkoumán. Šlo také o to, jestli byla při kostnickém procesu dodržována všechna pravidla tehdejšího práva. Vynikající znalec tohoto práva Jiří Kejř o tom napsal v rámci práce v komisi knihu, v níž konstatuje, že kanonické právo bylo v procesu dodržováno a že Hus učinil některé kroky, které s ním byly v rozporu. Takže soudní komise, kterou stanovil kostnický koncil, postupovala podle tehdejších pravidel. Ale zároveň Kejř ukázal, že Hus kladl nad ta procesní pravidla vyšší morálku, nad církevní právo kladl zákon boží a byl přesvědčen, že jedná podle božího zákona, i když si byl vědom, že je v rozporu s církevním právem. Ovšem tehdejší právní praxe nemohla tento postup přijmout, čili se dá říct, že z procesního hlediska se Hus určité chyby dopustil.

Domnívám se, že laikové, tedy lidé bez vyznání, by měli brát ony posuny, které nastaly v katolické církvi ve vztahu k reformaci, k Husovi, k vědeckému bádání vážně. Papež vyzýval k tomu, aby se křesťané zbavili starých myšlenkových schémat. Tato schémata přežívají také u laiků a ve vědě. I věda však mění svá pravidla, čili paradigmata. Neměli bychom se dívat na katolickou církev neustále očima osvícenské nehistorické kritiky, byť tehdy přirozené, nebo pozdější volné myšlenky. Tradiční církve mohou být podle mne konstruktivním společenským činitelem a zasluhují v dnešní době kromě jiného také porozumění. Krok, který učinila katolická církev ve vztahu k Husovi a k českým dějinám, by měl být laickou veřejností přinejmenším vzat na vědomí - jako krok odpovídající době, dnešnímu společenskému vědomí a porozumění historickým událostem.

A to, že k revizi procesu nedošlo, je podle mne správné, protože ono by to svým způsobem popíralo dějiny.

Jak?

Myslím si, že revize a omluvy nemají velký význam, že například zločiny 20. století se vlastně omluvit nedají. A revize, čili nový soud, má význam jedině tehdy, když to vede k nějakým praktickým krokům, například když soud obětem, pokud ještě žijí, nějakým způsobem pomůže, když lze ještě něco napravit. Zločiny 20. století se odehrávaly v podmínkách našich civilizačních a právních norem, čili v nich lze měřit do jisté míry současným metrem. Středověk je naprosto jiná doba, kde platila úplně jiná pravidla hry: to, co dnes vypadá jako hrozný zločin, tehdy za zločin považováno nebylo. V Husově případě je důležité, že papež vyslovil lítost nad způsobem Husovy smrti, "která zasadila ránu do myslí a srdcí českého lidu a byla zdrojem konfliktů a rozdělení". Čili to můžeme považovat za omluvu. Já si myslím, že nebylo možno jít dál a že toto ukazuje naprosto nový postoj katolické církve k Husovi a tedy i k husitství. Co víc bylo možné udělat?

Vy považujete historické události za nerevidovatelné? A přitom omluvitelné?

Na to jsou různé názory. Samozřejmě že je lepší, když se dědicové za krutosti svých předchůdců omlouvají, než kdyby je schvalovali nebo zastírali. Omluva je velké gesto, pokud je myšlena upřímně - o čemž u tohoto papeže nepochybuji. Ovšem domnívám se, že každá epocha má své normy, své zákony, svou morálku, svou mentalitu, a že, když ji posuzujeme dnes, musíme se pohybovat v těch normách, které v té době platily. Například ve středověku nešlo jakýkoliv čin legitimizovat jiným způsobem než nábožensky. Svoboda ve středověku má naprosto jiný význam než v moderní době, neexistuje občanská svoboda, každý stav - šlechta, církev, měšťané, sedláci - má své právo a toto právo platí jen v rámci toho stavu. Ve středověku má svoboda formu privilegia.

Nechci tím říct, že lze všechno, co se v minulosti stalo, omluvit. To ne. Ale práce historika nespočívá v tom, aby dějiny revidoval nebo omlouval, ale aby přispěl k jejich lepšímu, přesnějšímu chápání.

Podle jednoho známého bonmotu ten, kdo se z dějin poučí - tedy pochopí je správně -, není odsouzen opakovat stejné chyby. Když pochopíme lépe Husa a jeho dobu, můžeme se tím nechat inspirovat pro dnešek. Máte z té doby pro dnešek nějakou inspiraci nebo analogii?

Analogie je vždycky problematická. Lidé i události jsou naprosto jedineční, to je - mimochodem - princip moderního historického myšlení. Analogické myšlení je pouze pomocné, nic nedokazuje. Myslím si tedy, že nějakou přímou inspiraci k řešení dnešních problémů ve středověku nenajdeme. Ale najdeme tam řadu inspirací například kulturních, spoustu zajímavých myšlenek, které jsou obecně platné i dnes, množství inspirujících mentálních poloh, najdeme tam mládí většiny evropských národů, které se více nebo méně zakódovalo do jejich pozdější existence. Na rozdíl od 19. století se dnes nedíváme na středověk jako na dobu temna, ze které musíme všechno zavrhnout, jako na dobu barbarství, ale jako na určitou etapu evropské civilizace, která měla své problémy a snažila se je svým způsobem řešit.

Jeden zajímavý a inspirační moment, který souvisí přímo s husitstvím, tu ale je: vyústění husitství do určitého kompromisu. Po asi desetileté válce husitů s katolíky, se sousedními zeměmi, s katolickou Evropou, došly obě strany k závěru, že husitskou při není možné vyřešit vojensky, že se musí přistoupit k jednání. Na to, že tuto při nešlo řešit vojensky, je dost důkazů - poslední křižácká výprava sice hanebně prchla od Domažlic, ale husité nikdy nedobyli katolickou Plzeň, stejně jako jiná křižácká výprava nedobyla husitský Žatec, husité nedobyli Karlštejn.

Jednání husitů s katolíky, to byla stejně významná a možná ještě významnější bitva než bitvy vojenské. A nakonec vyústila v kompromis. Čili tady nám středověk ukazuje, že neexistují situace, které by nešly řešit jednáním či dohodou, i když to vypadá zdánlivě neřešitelně. Teologická stanoviska obou stran byla naprosto protikladná, ale postupně se na obou stranách našly síly, které si uvědomily, že se musí skončit s válkou a začít jinak. A tento nový postoj, který je vlastně věčně aktuální, byl doveden do úspěšného konce, do basilejských kompaktát.

Druhá zajímavá a inspirující věc je, že se po husitské době, v 2. polovině 15. století až do konce 16. století, vytvořila v Čechách a na Moravě naprosto výjimečná situace, v níž vedle sebe dokázala žít dvě etnika, Češi a Němci, a také dvě různá náboženská vyznání, katolíci a husité, pak také čeští bratři a novokřtěnci. To je veliká věc, která nikdy nebyla v českých dějinách doceněna. Dosud se v českých dějinách nejvíc cenil spor, dramatické události, ale ne kompromis, který husité uzavřeli s katolickou církví. Ten objevujeme teprve dnes, samozřejmě také po zkušenostech v moderní době. Katolíci i husité si postupně uvědomovali, že jsou křesťané, a vraceli se ke společnému základu a zakotvili to do práva.

Mohl byste ten kompromis stručně popsat?

Podstata spočívala v tom, že basilejský koncil postupně dospěl k uznání základních článků, na kterých stála husitská víra a husitský program. Katolická církev pak nežádala restauraci, návrat k předhusitským poměrům. Husité se ubránili restauraci, ale na druhé straně se museli vzdát svého radikálního křídla, nepřijatelného pro církev. To byla jejich oběť, likvidace radikálů u Lipan. Přitom husité, respektive utrakvisté, kteří žádali, aby byli uznáni za součást katolické církve, vlastně nikdy nezbořili všechny mosty. Ty mosty zbořil až v roce 1462 Aeneas Silvius Piccolomini - papež Pius II., který znal dobře české poměry a uvědomoval si rizika, která z husitského postoje pro katolickou církev, pro její jednotu vyplývala. Ale kompromis byl znovu nalezen jiným způsobem: umožněním současné existence katolictví i husitství uvnitř Čech a Moravy - kutnohorskou smlouvou stavů z roku 1485, kde se obě strany - katolíci i utrakvisté - zavazovaly, že budou respektovat svá vyznání. A výjimečnost je v tom, že uznávaly i právo poddaných volit si katolickou nebo utrakvistickou církev v rámci jednoho panství. Vytvořila se tu unikátní situace koexistence, prostředí nadkonfesijního křesťanství. Teologové tento termín nemají rádi, ale východiskem k těmto dohodám bylo vědomí, že jsou všichni křesťané.

To byla v tehdejší Evropě skutečně výjimka?

Naprostá. Později, po německé reformaci, se to objevuje v různých podobách, ale v druhé polovině 15. století to bylo naprosto unikátní uspořádání. A vedlo to k tomu, že se v Čechách a na Moravě vytvořila zvláštní politická kultura, která také nemá v tehdejší Evropě obdoby: Všichni, byť různého vyznání, uznávali zemské právo, scházeli se na sněmech, tvořili jednu zemskou obec. A to na tehdejší dobu vedlo k neuvěřitelným věcem, například k nábožensky smíšeným manželstvím šlechty, nebo k tomu, že si poddaní mohli volit konfesi. Německá reformace už tohle nedokázala, ta došla augsburgským mírem v roce 1555 jen k zásadě cuius regio eius religio, koho vláda, toho náboženství.

Princip svobody víry se stal v Čechách v 15. století politickým požadavkem i při volbě krále a byl respektován. To považuji za odkaz husitství. Ne že jsme husitský národ, my jsme byli vždycky národ smíšený, protože katolíci tu nikdy nebyli poraženi, katolická církev v Čechách ani na Moravě nikdy nebyla zlikvidována. Ale bylo to v evropských dějinách první uznání lidí nábožensky jinak myslících za plnoprávné občany - ve smyslu tehdejšího stavovského pojetí občanství.

Co to znamenalo pro zemi, pro lidi?

Kompromis husitů s církví byl vysvětlován vyčerpáním, únavou a úpadkem původních idejí. Pro lidi však zajistil sto padesát let mírového života. I to je výjimečná situace v Evropě doby náboženských válek a byla dílem husitů i katolíků. Umožnila rozvoj společnosti, hospodářství, kultury, českého písemnictví. Dalším důsledkem kompromisu byla stavovská monarchie, kterou chápeme jako předstupeň parlamentarismu. Rovnováha stavovské monarchie byla jakousi občanskou dohodou, nebyla udržována příkazem panovníka. Základním cílem politiky se stalo obecné blaho a ve společnosti vznikaly určité moderní situace. Nechci tu dobu idealizovat, ale v českých zemích tehdy nepůsobila inkvizice, čarodějnické procesy byly výjimkou, nedocházelo k selským povstáním.

Jak to, že se takový stav udržel neuvěřitelných sto padesát let?

Protože byl zaručen právně a politicky a způsoben také jistou izolací českých zemí. Byla to zásluha českých a moravských politiků, především pánů, kteří byli velkými vítězi husitské revoluce a určující silou ve všech oblastech života. Porážku utrpěla katolická církev, která ztratila dominantní vliv a mnoho majetku, a poražen byl panovník. Zikmund musel podepsat kapitulace a uznat téměř všechny změny, k nimž v husitství došlo. Součástí dohod a kompromisu bylo, že se nesměly připomínat minulé spory a příkoří, čili jakási tlustá čára za minulostí. Byla zde také snaha zastavit náboženské polemiky.

Co se dělo dál?

Husitství postupně původní dynamiku ztrácelo. Novou energii mu dodala německá a evropská reformace. Reformace skončila izolaci českých utrakvistů a českých bratří a vytvářela jejich nový vztah s Německem. Nesmíme zapomínat na to, že do té doby katolické německé obyvatelstvo Čech a Moravy tehdy velmi rychle přijalo reformaci, což pozice reformace dále posílilo. Ovšem tím, že se české země plně otevřely Evropě, musely přijímat i její náboženské, politické a kulturní normy. Staly se součástí evropského konfliktu reformace a protireformace a stavovských svobod a absolutismu. Ona "česká anomálie" kompromisu skončila a Čechy a Morava se staly znovu průsečíkem evropských konfliktů.

A český kompromis už nebyl v době evropského konfliktu reformace a protireformace možný?

I když německá reformace slovy Lutherovými na Husa přímo navázala a přihlásila se k jeho odkazu, byla daleko radikálnější a kompromis již byl stěží možný. Je však zajímavé, jak to ukazuje například práce Františka Kavky a Aleny Skýbové, že na tridentském koncilu, který definitivně uzavřel možnost kompromisu, se český král Ferdinand I. pokusil uplatnit český model a zachraňovat jednotu křesťanů, a to tím, že by církev umožnila přijímání podobojí. Ale na to už bylo pozdě. Světská legitimizace politických zájmů ještě neexistovala. Náboženské vyznání se tak stalo bohužel formou nejen víry, ale také politické ideologie. Spojení politiky a náboženského vyznání je tragédií počátku novověku.

Byla osudovou křižovatkou českých dějin volba Ferdinanda I. na český trůn roku 1526, anebo až porážka českého povstání na Bílé hoře? Kdy ona česká cesta kompromisu, o které jste mluvil, definitivně skončila?

Volba Habsburka na český trůn byla v logice politické situace střední Evropy a nepřinesla ještě radikální změnu poměrů, pouze počátek procesu, který byl dlouho otevřený. Ferdinand I. a jeho bratr, císař Karel V. - oba tito Habsburkové nebyli Němci - byli odkojeni humanismem a snažili se zabránit roztržce, Ferdinand podporoval katolíky a uznával utrakvisty. Jeho syn Maxmilián II. sympatizoval s reformací, Rudolf II. byl nábožensky laxní. Katolicismus a absolutismus se však prosazovaly, řekněme, silou věcí, a také proto, že katolická Evropa vedená papežskou kurií a nesmírně bohatým a mocným Španělskem byla lépe organizována a získává v druhé polovině 16. století v Evropě hegemonii. Koncem století konvertuje ke katolicismu řada dosud evangelických českých a moravských pánů a poměr sil se mění i v českých zemích. Tyto konverze rozhodly.

Proč ti páni konvertovali?

Z různých důvodů. Právě nyní jsou tyto konverze předmětem živého zájmu historiků. Významnou roli u takového Karla z Lichtenštejna nebo Albrechta z Valdštejna, původně evangelíků, hrál politický kalkul. Spojili prostě své zájmy se zájmy panovníka, který byl katolický. A přijali katolickou víru. České povstání bylo vlastně reakcí na růst katolicismu a absolutismu v předbělohorské době. Obrannou akcí evangelíků.

Vy jste se v řadě studií věnoval evangelickému vůdci Moravy, českému bratrovi Karlovi staršímu ze Žerotína. Ten zůstal věrný evangelické víře, ale také katolickému králi. Udělal chybu, že se povstání neúčastnil? Mohly vypadat české dějiny jinak, kdyby se tak významný a vlivný šlechtic na straně povstání angažoval?

O tom vedou historikové staletý spor. Jedni jej pokládají za zrádce Čechů a evangelíků, jiní za moderního a skeptického pacifistu. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že nepřijal konfesionalizaci, čili náboženskou legitimizaci politiky a války. Byl to jak onen tradiční pán, který usiloval o kompromis a obecné blaho, tak člověk, který svým politickým myšlením předešel dobu. Takové osobnosti obvykle ztroskotají a bývají tragické. Já k němu chovám sympatie.

V poslední době někteří čeští autoři útočí na husitství jako na něco, za co bychom se měli stydět. Jako na konflikt s Evropou, jako na projev barbarství. Co Hus a husitství znamenají z hlediska našeho místa v evropských dějinách?

Pokud vím, tak historikové se za husitství nestydí, a pokud se vyskytují názory, které máte na mysli, nejsou to názory seriózních historiků. O Husovi se právě ona vatikánská konference a katolická církev slovy papeže vyjádřila jednoznačně pozitivně. Stanovisko katolické církve konečně umožňuje, aby všichni přijali Jana Husa za orientační symbolickou osobnost českých a evropských dějin. Husitství je nejvýznamnější událostí českých dějin, která se do evropských dějin vepsala. Mimo jiné je revolucí, která nebyla poražena zahraniční intervencí, jak ve svých úvahách o světových dějinách poznamenal švýcarský historik Jakob Burckhardt, zakladatel moderní kulturní historiografie. Spory o husitství ale budou asi pokračovat dále. Podle mne však husitství vyústilo v blahodárný kompromis a jeho dědictví po dvě staletí pozitivně působilo. Tradice, to je něco jiného, tu si vymýšlíme.