INFORMAČNÍ LIST ČÍSLO 14
Nedávno jsem pobyl v pražském Národním muzeu ve velmi milé a vzdělané společnosti. Na schůzce učitelů dějepisu z celé České republiky. Jsou to lidé, kterým vůbec není lhostejné, jak si to parní válec událostí dvacátého století žene hlava nehlava přes novou a novou generaci, pričemž se jako do sypkých písků ztrácí velmi mnoho z vědomí naší národní identity.
Prosím čtenáře, aby vzal na vědomí zatím dost neznámou zkratku ASUD. Je to Asociace učitelů dějepisu České republiky. Spolu se Sdružením historiků České republiky naši kantoři usilují o to, aby výuka dějin přestala být považována za podřadnou součást vzdělání nových pokolení. Žádají proto o podporu své snahy celou veřejnost. Smím-li si dovolit špetku jízlivosti, byl bych rád, kdyby je podpořila aspoň půlka té chytřejší části naší veřejnosti. Celá to sotvakdy bude. A pokud se na mne někdo rozzlobí pro můj neuctivý dloubanec pod žebra těch, kteří jsou ke vzdělání lhostejní - třeba to taky svým způsobem poslouží dobré věci. Učitelé historie na našich školách se velmi poctivě argumentovaným dopisem obrátili na sdělovací prostředky, aby je informovali o stavu oboru, který je jejich povoláním a posláním. To dubnové sobotní dopoledne, které jsem s nimi strávil ve společenském sále pražského Národního muzea, mě přesvědčilo, že jsou právem smutni z toho, jak malého ohlasu se jejich burcujícímu výkřiku dostalo.
Sjeli se do Prahy na své jednání ze všech konců České republiky. Otevřený dopis poslancům, senátorům (i všem občanům České republiky) o nynějším stavu a podmínkách výuky dějepisu napsali už v březnu. 0 tom, že je vskutku ohroženo utváření historického vědomí naší mladé generace, jsou hluboce přesvědčeni.
Jejich dopis má jak hlavičku ASUD, tak Historického klubu - Sdružení českých, moravských a slezských historiků. Je smutné číst v jejich listu (cituji doslova): .. již deset let se bezvýsledně obracíme s naléhavými žádostmi a prosbami o zajištění příznivých podmínek pro dějepisné vyučování... Zejména po seznámení s posledními úpravami, které vyvrcholily nezařazením dějepisu do státních maturit (mezi třináct navržených volitelných předmětů), jsme si s hořkostí znovu uvědomili, jak se historie ve škole systematicky dostává na okraj pozornosti a že snad již jedinou možností, která nám zbývá, je ozvat se veřejně, informovat a zainteresovat širokou veřejnost, neboť za několik let již může být na nápravu pozdě.
Dovolte mi seznámit vás ještě aspoň s jednou další klíčovou větou našich kantorů historie z otevřeného dopisu našim zákonodárcům. Je taky hořká jako pelyněk, ale cožpak právě hořkost nebývá ceněna pro léčebné účinky? - Zatímco mezinárodní organizace pod záštitou Rady Evropy oceňují význam historického vědomí pro národy i sjednocenou Evropu a podporují aktivity směřující k jeho rozvíjení, my se připravujeme na tolik diskutovaný vstup do Evropy historickou negramotností.
Zastávám se požadavků učitelů dějin na našich školách z řady důvodů. Tím hlavním je, že jde o soubornou podstatu znalostí a životních zkušeností, bez nichž bychom stále spočívali v objetí barbarského myšlení a měli nekonečně daleko k humánnímu pojetí vztahu mezi lidmi, národy i ke vztahům k hodnotám ryze materiálním. Jde o zásadní tvorbu solidních názorů, formujících koneckonců charakter člověka.
S lidmi, kteří postrádají historickou zkušenost, se dá velmi snadno manipulovat. George Orwell to shrnul do dnes už pověstného axiomu (v němž vlastně definoval strategii diktátorů, nařizujících trvale přepisovat historii tak, jak se jim to hodilo): Kdo kontroluje minulost, kontroluje přítomnost a kdo kontroluje přítomnost, kontroluje budoucnost.
Velice si vážím Orwella pro jeho skvělou a pronikavou vivisekci psychologie diktátorských systémů. Ale technologická revoluce už změnila od jeho doby svět k nepoznání. Dnes největší nebezpečí spočívá spíše v tom, že dojde k historickému bezvědomí, k dějinné amnézii. Ke ztrátě paměti, která je podle výroku Wericha "cosi jako generální auslág". Pokud si lidi nebudou pamatovat nic z toho, co bylo dřív, nakrásně to nahradí pokusy o zpětnou cenzuru a přelakovávání dob minulých.
Proto je tak významné nezapomínat a také nedovolit zahlcení vědomí nových generací povodní bulvárních, válečnických i sci-fi škvárů, hrnoucích se na nás ať v knižní, či v televizní podobě. V naší republice má dějepis na základní i střední škole nejmenší časový prostor v celé Evropě. Na základní škole dělá průměrně jednu a půl vyučovací hodiny týdně. Nebudu to rozvádět, kdo má děti školou povinné, snadno si stav věci ověří. Co s tím budeme dělat, vážení rodičové (a prarodičové), pokud nechceme mít z dětí a vnoučat ahistorické blbečky?
Ohromila mne ještě jedna věc: Všechny podněty historiků, členů Historického klubu, dnes Sdružení historiků ČR, kteří od roku 1990 často nabízeli svou pomoc při koncipování výuky, byly odmítnuty. I když garantovali i kvalitu nabízených pomůcek. I poslední iniciativa z roku 1999 byla odmítnuta. - Za těmito fakty stojí jak Asociace učitelů dějepisu, tak Sdružení našich historiků.
Už blízko, blizoučko je konec posledního školního roku druhého milénia. Nelze se vzdát snah o nápravu výuky, zvláště tam, kde má příliš slabá místa: školství je záležitost výsostně strategická. Bernard Shaw kdysi řekl anglickému králi: "Máme příliš velké výdaje na stavbu vězení a šibenic? Tak nešetřeme na školství, nebudeme později potřebovat tolik biřiců." - Benard Shaw ovšem postřehl jen jednu důležitou souvislost. Na konci dvacátého století je k tomu nutné dodat: Rychlík civilizace se rozjel a už zpomalovat nebude. Nezmeškají jej jenom ti, kteří nepodcení význam vzdělanosti.
JAN PETRÁNEK