K PROBLÉMŮM VÝUKY DĚJIN POVÁLEČNÉHO OBDOBÍ
Z POHLEDU ČLENŮ ASOCIACE UČITELŮ DĚJEPISU ČR

Smyslem mého diskusního vystoupení je zamyšlení nad naší výukou poválečného období a skutečnostmi, které podle mínění a zkušeností členů Asociace učitelů dějepisu brání kvalitní práci a dosažení výsledků, s nimiž bychom my i společnost byli spokojeni. Naše asociace existuje jako občanské sdružení 15. rokem, předtím - od roku 1990 jsme byli jako učitelský odbor součástí Sdružení historiků. Má cca 300 členů - učitelů dějepisu základních a středních škol. S nimi se mnoho let radíme a usilujeme o zlepšení. Jsou to lidé, kteří se snaží co nejlépe se na svou práci připravovat, promýšlet vhodné postupy a ve volném čase se různými formami - výměnou zkušeností i s pomoci historiků a dalších odborníků - vzdělávat.

1. Při různých příležitostech, hlavně výročích událostí, která se slaví nebo na něž se vzpomíná, je výuka dějepisu veřejně provětrávána. Novináři se ptají, co a jak se o dané události učí, jaké mají žáci znalosti - a ty jsou pak oprávněně shledávány neuspokojivými. Zvlášť často se pod lupu dostávají právě naše dějiny 50. - 80. let. Za viníky toho, že právě tato doba je nejslabší stránkou dějepisné výuky, a že se k nim mnozí žáci a studenti ani nedostanou, bývají označováni učitelé. Jen výjimečně ti, kdo o podmínkách výuky něco vědí, hledají i příčiny jiné. Málokdo hledá souvislosti s novými požadavky tzv. reformy, totiž že v rámci nových liberálních tendencí je akcentován jakýsi obecný rozvoj žáků, v požadovaných osmi převážně prakticky zaměřených dovednostech zvaných dnes kompetence. Konkrétní znalosti jsou aktéry reformy odsouvány do pozadí, kritizovány a považovány za neblahý pozůstatek předchozích období vývoje našeho školství, případně pranýřovány jako požadavek biflování.
2. Několik slov k výuce tzv. soudobých dějin. Někdy se objevují úvahy, zda se má ve škole učit o dějích posledních několika desetiletí, když tato doba není dostatečně prozkoumána a zpracována. Přispívají k tomu i málo poučené výroky politiků nebo publicistů i subjektivně pojaté dokumentární pořady v TV a také stále nově se vynořující různá senzační odhalení. Minulé dění bývá žel často využíváno i k politickým účelům. O této době vyšlo mnoho dílčích studií i nákladných publikací; odbornými pracovišti však nebyla zpracována žádná alespoň pracovní verze syntézy nebo soubory didakticky pro výuku upravených dokumentů, o které by se mohli učitelé opřít. Nahrazují je učebnice a to je velmi málo. Pro výuku je důležité představit toto období jako sled událostí, jejichž probádání, vylíčení ani zhodnocení není zdaleka uzavřeno, o nichž se diskutuje. Hlasy zpochybňující potřebu zařadit do výuky národní i obecné dějiny 2. poloviny 20. století považuji za okrajové.
3. Zato velmi závažná je problematika dalšího vzdělávání učitelů. Jedním ze základních předpokladů úspěšné školní práce v dějepise je totiž důkladné poučení učitelů - těch ze starší generace i těch mladších, mimo jiné právě o poválečném období. Systém celoživotního odborného vzdělávání učitelů, běžný a samozřejmý v jiných státech, byl u nás téměř zcela zlikvidován. Ministerstvo ho předalo soukromým subjektům a jsou za ně vyžadovány nezanedbatelné částky. Pro dějepis však existuje příležitostí, jak si historickými semináři s diskusemi o výsledcích nových bádání své znalosti průběžně obohacovat, velmi málo. Odborné publikace jsou drahé a není ani dostatek času na studium desítek specializovaných monografií vědeckých pracovníků ÚSD i dalších autorů.

   Protože mladí lidé jsou často konfrontováni s historickými fakty interpretovanými v TV, osobními sděleními starších členů rodiny i jiných pamětníků, je nezbytné, aby učitelé na obtížné otázky spolu se žáky hledali odpovědi - nejen v předchozích událostech ale i v dějích minulých staletí. Pro kteréhokoliv učitele je nesnadné vytvořit např. obraz 50.- 80. let se specifikou jednotlivých desetiletí, s pochopením a porozuměním době, podstatě totalitní moci, se vcítěním se do osudů a utrpení perzekvovaných skupin, s oceněním vlasteneckého zaujetí v roce 1968 atd. na straně jedné, ale i s přiblížením denního života, s osvětlením souvislostí vedoucích k nadšení budovatelů staveb socialismu, nebo zármutku lidí nad smrtí J. V. Stalina atd. na straně druhé. Pomoc pro práci učitelů v této oblasti považujeme pro dobré výsledky za nezbytnou - semináři, vhodnými písemnými nebo filmovými dokumenty, které by měl zajistit nebo alespoň podpořit stát. DVD o roce 1968 ÚSTR je přínos, zatím k jedné z kapitol a ne pro všechny. Aktivity Člověka v tísni i svědectví pamětníků je třeba uvítat, ovšem nemohou obsáhnout tisíce škol, kde se navíc každoročně mění žáci tříd, jimž jsou jejich návštěvy určeny.

4. Není-li výuka kvalitní, je třeba objevovat a formulovat příčiny, z nichž některé byly zmíněny. O těchto tématech přemýšlíme a domníváme se, že je i řada dalších závažných důvodů pro to, co bylo v tisku dokonce označeno za znalosti katastrofální. Pomineme-li to, že určitá část učitelů nemá potřebnou kvalifikaci, odbornou nebo lidskou, je mezi ně třeba zahrnout dosud nevyjasněné cíle a obsah školní práce. Zatímco, jak bylo uvedeno, vedení škol v souladu s oficiálními dokumenty požadují zejména utváření kompetencí s důrazem na rozvoj těch dovedností, které jsou využitelné v praktickém životě, v rozhovorech, anketách i při zkouškách se prověřují a hodnotí znalosti. Jsme si jisti, že obě stránky rozvoje žáků a studentů musí být vyvážené a v souladu. Zatlačení otázky faktografie na okraj materiálů a požadavků MŠMT považujeme za chybu.

   Nové požadavky ministerstva školství obsažené v tzv. RVP, které nahradily osnovy, obsahují pro výuku poválečných dějin ČSR pokyny k Očekávaným výstupům na ZŠ i na G po jednom řádku, rubrika Učivo je na dvou řádcích. Veškerá tíže výběru obsahu a odpovědnosti je ministerstvem přenesena na jednotlivé učitele a ředitele škol. Nepovažujeme to za správné. Existuje odůvodněné velké riziko, že se na každé škole bude učit jiný obsah. Bude mj. obtížné i určit, na co by případně mohl vyšší stupeň školy navazovat. Proklamovaným důvodem je svoboda učitele, který může učit to, co podle svého uvážení a schopností uzná za vhodné, hlavně že rozvíjí kompetence. Z toho vyplývá, že vlastně je jedno, co se učí. Těžko odpovědět na otázku po příčinách takových pokynů. Mohou jimi být neschopnost dohodnout se s odborníky na koncepci a obsahu dějepisu, neochota zabývat se závažnou historickou problematikou (a to se týká celých dějin), snahy přenechat náročnou práci jiným, lhostejnost k tomu, jaké bude historické povědomí naší mládeže, event. i důvody jiné. Hlavní je, že školy v ČR splní požadavky tzv. Bílé knihy z Lisabonu z roku 1995 - budou aplikovat osm požadavků směřujících k tomu, aby žáci obstáli v ekonomické sféře růstu výroby v Evropě.

   V této souvislosti jen zmínka o tom, že mezi hlavními úkoly je pominuto výchovné vyznění učiva, tedy i historického obsahu po stránce etické, utváření hodnotového systému atd. Odkaz českých dějin je mimořádně bohatý, cenné hodnoty se však nedají předložit, jejich využití potřebuje čas i vhodné metody.

   Svízelnou situaci řeší různí učitelé různě a také jejich podmínky na školách se liší. S různými vyjádřeními pedagogů se proto setkáváme i v médiích. Část učitelů se raduje ze "svobody", která ostatně není podle zákona v roku 2004 ničím novým - možnosti tvořivé práce dávaly totiž učitelům i dokumenty z 90. let. - Že mnoho z nich dokázalo nacházet pro žáky motivující a současné době odpovídající metody s výchovným vyzněním, dokazují i naše metodické sborníky, zveřejňující dlouholeté zkušenosti našich členů. - Většina z mnoha tisíc učitelů se řídí svými předchozími zkušenostmi a pracuje podle učebnic, které mají k dispozici (pro ZŠ je jich dnes k výběru sedm, pro gymnázia čtyři), ale potýká se s nedostatkem času. K tomu vymyslí požadované průřezové téma, nějaký efektní projekt, což je určitý třeba zajímavý nadstandard, avšak je-li na úkor základní výuky, nepříliš užitečný.

5. Další příčinou neuspokojivého stavu mohou být málo efektivní a motivující metody (to bývá uváděno ve zprávách ČŠI a platí to obecně). Didaktika a metodika je na vysokých školách již léta na okraji zájmu, nové publikace tohoto druhu pro dějepis nebyly vydány mnoho let (kdo by je zaplatil?). Metody výuky úzce souvisejí s pomůckami, které pro 50. - 80. léta mají učitelé k dispozici. Kromě učebnic a dějepisných atlasů je jich poskrovnu a knihy jsou pro mnoho škol drahé. Někteří učitelé si iniciativně přetáčejí televizní dokumenty (ty jsou však většinou svou délkou i náročností pro běžnou výuku, zvlášť na ZŠ, málo vhodné). Zatímco od dob Marie Terezie se o zajištění cenově dostupných pomůcek pro školy staral stát, od počátku 90. let se odpovědnosti za ně ministerstvo zbavilo a předalo je trhu. Didakticky zpracované písemné dokumenty, statistiky, grafy, karikatury a obrázky, jaké používají naši kolegové v zahraničí, u nás téměř nevycházejí. I ty si mnozí učitelé obstarávají, kopírují nebo připravují sami. - Něco však nedokáží. Vytvořit kvalitní výukový dokumentární film nebo interaktivní program je nákladné a neskýtá soukromým firmám potencionální zisk obdobný učebnicím. Ovšem přiblížit poválečné dění, vytvořit konkrétní představu o době, lidech, jejich prostředí, myšlenkách, problémech i úspěších pomocí filmových dokumentů je ideální - nejen efektivní, ale i působivé. Žádosti o finanční podporu na takové projekty ministerstvo školství odmítá, stejně i naše žádosti o granty na podporu metodických pomůcek.
6. K závažným příčinám pranýřovaných výsledků patří také stávající časový prostor pro školní dějepis, který je dnes nejmenší v historii ČSR/ČR (kromě okupace) a také v porovnání s jinými, např. středoevropskými i dalšími státy. Je-li např. na ZŠ jen 1 hod D týdně, dějepis chybí v oktávě gymnázií (a podle učebních plánů RVP G může mít dějepis v budoucnu dokonce jen dva roky) a na SOŠ se učí jen 1 rok, bývá řešením problémů místo studia nejrůznějších pro žáky přístupných a podnětných historických pramenů volba časově méně náročné a účinné metody - výkladu. Zaujmout dnešní žáky 9. tříd i středních škol pro historii a zvlášť pro složité děje 2. pol. 20. století jen výkladem a texty učebnic, je mimořádně obtížné.
7. Na potřeby výuky dějepisu v demokratické společnosti se učitelé dějepisu spolu s historiky pokoušejí neúspěšně upozorňovat a apelovat na MŠMT již od počátku roku 1990. Vyrovnat se s obtížemi práce v dějepise se snažíme aktivně alespoň vlastními silami, ačkoliv jako občanské sdružení bez finanční podpory máme možnosti jen omezené. Mezi hlavní úkoly ASUDu patří za pomoci historiků přispívat ke svému vzdělávání - na jaře uskutečníme už 24. celostátní seminář pro naše členy z celé ČR; v posledním období jsou tato setkání zaměřena na výsledky nového bádání o 20. století. Podobná témata mají i naše vzdělávací kurzy zvané Inspirace o devíti seminářích ročně pořádané již 8. rokem. O převážně metodicky pojatých již jedenácti sbornících naší edice Inspirace jsem se již zmínila. V pracovní učebnici Dějiny 20. století pro 9. ročník, kterou tým ASUDu vytvořil v roce 2004 pro nakladatelství Dialog, jsme se pokusili nabídnout co nejvíce zajímavých pramenů pro aktivní práci žáků; podobné pojetí má i atlas Dějiny 20. století, který další kolektiv členů ASUD připravil pro nakladatelství Kartografie v roce 2000. Velký ohlas má soubor dokumentů XX. století o sobě, který jsme v roce 2005 koncipovali a sestavili ve spolupráci s předními historiky, a také naše CD Hlasy 20. století, jehož polovinu tvoří zvukové dokumenty z let 1948 - 1989. Nyní pro nakladatelství Dialog dokončujeme přílohu naší učebnice - CD s grafy, mapkami a fotografiemi, kde rovněž polovinu z cca 700 obrázků a grafů tvoři materiály z dějin světa, Evropy i ČSR po roce 1945. Situaci v zajištění existujících pomůcek ve většině škol, zejména základních, komplikuje také nedostatek finančních prostředků, jaký nepamatujeme.

Rádi bychom věřili, že aktivity posledního období, např. ze strany Člověka v tísni, Konfederace politických vězňů, akcí jako je tato konference Mezinárodního festivalu Mene Tekel, i zájem tisku, kritické hlasy z různých prostředí a zveřejňování zjištěných nedostatků napomohou k výrazné změně. Že bude provedena solidní objektivní analýza současného stavu podmínek dějepisné výuky a budou přijata opatření k nápravě - pokud dojde ke shodě, že znalost historie a úcta k jejímu odkazu jsou pro občany naší republiky žádoucí.

Od pana ministra jsme však na náš dopis k výuce dějepisu z počátku ledna odpověď nedostali, a odpověď náměstka ministra, kterou jsme obdrželi minulý týden, svědčí o tom, že ze strany vedení rezortu není v žádném směru ani náznak ochoty k akceptování nebo skutečnému řešení problémů výuky dějepisu, ani k žádnému jednání s učiteli z praxe, zastoupenými v profesní asociaci.