Tak už je to tady! Alespoň podle didaktiků a novinářů se konečně začal naplňovat sen generací: škola přestává být mučírnou, a stává se místem radosti a tvůrčí svobody. Žáci, studenti a rodiče, jásejte! Je konec biflování, nikdo už nebude zotročován informacemi, neboť ze škol budou vycházet jen lidé dovední, tvořiví a schopní kriticky promluvit kdykoli a o čemkoli! - Jde o revolucí? Nepochybně ano. Je to však důvodem k radosti? - Osobně si myslím, že ne - a to již vzhledem ke zkušenosti, kterou jsme v minulém století získali s obdobnými revolučními nápady, jak snadno a rychle zdokonalit lidstvo.
Pedagogická revoluce je, stejně jako revoluce zrozená z víry komunistické, založena na dobrých úmyslech a víře, že blaha lze dosáhnout změnou systému. Jejich společným problémem je v tom, že nadšení vyrůstající z oprávněné nespokojenosti s dosavadním stavem, bylo transformováno v jednoduchý recept na jejich nápravu, aniž by se příliš počítalo s jeho dopadem. A jakkoli se tento recept se tváří jako nevyvratitelná vědecká pravda, ve skutečnosti zdegeneroval do několika do skandovaných hesel, nekriticky opakovaných mýtů. To, co by mohlo být prostředkem ke zlepšení, se zaměňuje za cíl. Například úctyhodný úmysl, poskytnout co nejvíce lidem co nejvyšší vzdělání, je transformován v obludnou myšlenku, že co nejvíce lidí musí absolvovat vysokou školu, a to i za tu cenu, že se razantně sníží nároky na studium. Proč? Abychom vyhověli nesmyslným statistikám. (Stejnou metodou sovětští ideologové zvyšovali úroveň zdravotnictví.) Věrozvěsty reformu jsou populističtí didaktici, slibující to, co rodiče a žáci, co chtějí slyšet, a novináři, kterým už z charakteru jejich profese nepřipadá divné produkovat na pořádání na základě povrchních či žádných znalostí názor za názorem.
Hlubokým omylem je didaktický optimismus, představa, že všichni žáci touží po vzdělání a všichni učitelé jsou Komenští. Odtud pak teze, že je nutné je zbavit dosavadních okovů, a celé naše školství vykvete tisíci květů (jako Čína za kulturní revoluce). Tvořivost a píle je ovšem přirozenou vlastností jen některých lidí, zatímco ostatní patří spíše k té části lidstva, která je ve své podstatě - řečeno s Vančurou - mdlá a líná, a uvolněného prostoru k ledasčemu zajímavějšímu než je sebezdokonalování.
Obdobně nesmyslná je snaha vyhovět pohádce o bezbolestném školství. Kdo nesnil o tom, že sní prášek a bude mluvit všemi jazyky? A protože to nejde, začínáme tvrdit, že vzdělanec je ten, kdo zná pouze to, co chce znát, respektive to zkoušíme jinak: nemusíš sice nic vědět, ale postačí, když o tom budeš umět pěkně pohovořit. Chybou dřívějšího školství mělo být, že lidé neuměli prodat svoje znalosti, proto je dnes pedagogickým ideálem vychovávat komunikativní žvanily, kteří mnoho neví, ale sebejistě o tom mluví. Osobně přitom neznám nebezpečnějšího tvora, než je sebevědomý komunikativní blb! Hloupý učitel, který diktoval jména spisovatelů, jistě těžce poznamenal dětské duše, ale stále napáchal méně škody, než sebevědomý užvaněný pitomec, který si je jist svou genialitou. (Staří kdysi tvrdili, že - alespoň pro některé - mlčeti znamená zlato.)
Revolucionáři proti sobě staví dovednosti a znalosti, které nevnímají jako základ, na němž se dá stavět, ale jako překážku ve vzdělání. Má to svoji argumentační logiku: až se prý žáci osvobodí například od zbytečných dějin literatury, tak konečně budou mít dost času na to, aby se naučili číst a začali poznávat hloubku uměleckých děl. Ptejme se však, zda vůbec lze o jakémkoliv jevu, a tedy i o uměleckém díle, uvažovat bez znalosti kontextu, v němž tento jev vznikl a v němž působí? (Představa, že dnes už není třeba nic vědět, neboť vše podstatné je na internetu, je blud, neboť najde jen ten, kdo ví, co má najít.) A ptejme se, jak tato myšlenka skončí v praxi, až se jí chopí lidé líní a mdlí: "Co děláte v literatuře?" - "Nic, jen tak tam plkáme…"
Učím na dvou pražských vysokých školách a mohu vás ujistit, že není problém se u státnice potkat s budoucím učitelem či učitelkou literatury, kteří si přišli poplkat a mají přitom problém zařadit Máchu do století, případně Němcové Babičku chápou jako záminku pro výklad problematiky řízeného rodičovství (viz Viktorka). A co je nejzajímavější, už se vůbec za svou pitomost nestydí, neboť "biflování přece odzvonilo". Zatím takovým vstup do praxe komplikujeme, ale jestli se revoluce povede, podobní budou zanedlouho zkoušeni těmi, kterým toto nebude připadat vůbec divné.
Svatý boj proti biflování exemplárně odnášejí především historické obory související s něčím tak "nepotřebným" jako je paměť společnosti. Nebudu zde dlouze dokazovat, že společnost bez paměti je mrzák, proč ale revolucionáři nejdou odvážně dále? Proč má zubař vědět, že existuje úplně zbytečné slepé střevo? A je nutné, abychom se učili o zemích, ve kterých jsme nebyli? Nestačilo by, kdybychom ve škole na ukázku probrali Valašsko nebo Texas a ostatní ať si žáci procestují? A proč se proboha učit o Saturnu? Tam přece nikdo nikdy nepojede! Chemii lze omezit na účinky mýdel, šampónů a deodorantů (většina populace více k životu nepotřebuje), biologii na chov domácích mazlíčků. A proč se učit o lidském těle? To snad může zajímat snad jen některé doktory. Na střední škole by rozhodně stačilo soustředit se jen na některé orgány, nejlépe ty, které žáky hodně zajímají a se kterými se dají dělat přitažlivé dovednosti.
Ale abych nebyl takový skeptik: v populaci se vždy najdou lidé, které žádné školství nezničí a oni se přesto proklestí ke vzdělání.