ČLENOVÉ ASUD NA ZAHRANIČNÍCH SEMINÁŘÍCH


JAPONSKO PLNÉ PŘEKVAPENÍ?
Tokio, 10.-24.května 2000

Jednoho dne na jaře jsem dostal dopis z japonské ambasády. Psalo se v něm, že Japonská nadace se těší na moji účast na setkání učitelů středních škol v zemi vycházejícího slunce, které proběhne od 10. do 24. května 2000. Poděkoval jsem v duchu ASUDu, na jehož doporučení a jako jeho delegáti jsme se společně s kolegyní Hankou Marešovou přes Kodaň vydali na dlouhou cestu.

První setkání s Tokiem proběhlo zcela podle očekávání - mezinárodní letiště Narita nepřekvapí svou rozlehlostí - je útulné, tiché a jeho velikost si středoevropan uvědomí až poté, kdy nasedne do letištního metra, které ho odveze z příletové haly k odbavení. Šedesátikilometrová cesta z letiště do centra probíhá v klidu, který zajišťuje široká dálnice, klimatizovaný mikrobus , pečlivě oblečený řidič, který používá ke každé následující činnosti vždy nové bílé rukavičky a průvodkyně, informující o všech významných místech a stavbách, které míjíme. Nečekaná není ani absence chodců na mimoúrovňových několikastupňových křižovatkách ani ohleduplnost řidičů, kteří jsou ochotni i couvnout, aby se kolega, který projel křižovatku na oranžovou, stihl zařadit.

Druhé setkání je překvapivější: ulice centrálního Tokia, na kterých přes den potkáte jen velmi výjimečně muže oblečeného jinak než do tmavého obleku, se po osmé večer stávají královstvím teenagerů a teenagerek, kteří korzují v úzkých uličkách, oblečeni do úzkých kalhot s nohavicemi ohrnutými až pod kolena či do úzkých a velmi krátkých sukní. Na každém rohu hraje rocková skupina a jen výjimečně zaslechnete jazz. V pátek je situace přímo kritická- ve městě se objevují mladí z periferie a všude je cítit alkohol. Unavení odpočívají přímo v uličkách, ležíce na připravených kartonech. Každého unaveného opečovává několik přátel, nikdo nepije ani netrpí sám , lidé nejsou agresivní ale jejich množství a neuvěřitelný hluk vyvolává v našinci pocit fyzické nevolnosti.

Další pobyt v japonské metropoli některé vžité představy bourá, jiné potvrzuje. Tokio připomíná z výšky město postavené z lega, mrakodrapy jsou od sebe odděleny miniaturními zelenými oázami i rozsáhlými parky. Objevíte zde kopie známých budov z celého světa- Empire state building, Eiffelovu věž, operu ze Sydney. Zcela jiný ráz má tokijská periferie, která připomíná klidnou sleeping village na okraji kteréhokoliv většího evropského města. Jen rodinné domky jsou o poznání menší.

Electric Town v tokijské čtvrti Akihabara je ráj milovníků elektroniky- jeden obchodní dům vedle druhého, v každém poschodí určitý druh zboží- videokamery, hodinky, televizory, videa... Osobitou atmosféru má rybářský trh- podle místních údajů největší na světě. V 5.30 ráno začíná dražba až dvoumetrových tuňáků, chobotnic a dalších darů moře, které si obchodníci odvážejí do předního traktu tržnice , kde okamžitě začíná prodej. Všude panuje hluk - mísí se hlasy , vyvolávající ceny ryb, drkotání poměrně primitivních přepravních vozíků a varovné volání všech místních na turisty, kteří nejsou schopni včas uhýbat před kárami, na kterých bezvládně leží vyvržené ryby. Nikde necítíte hrubost a i poměrně hlasité varování je doprovázeno typickým zdvořilým japonským úsměvem.

Japonci jsou na své turistické atrakce náležitě hrdi a rádi je navštěvují. Před vchodem se pravidelně setkáte se školními výpravami - děti zpravidla disciplinovaně sedí pohromadě na zemi a čekají. V samotných objektech se chovají podobně jako jejich čeští kolegové - jak mohou, tak se pošťuchují, perou, kličkují mezi více či méně rozezlenými dospělými. Chlapci přitom příliš nedbají na úpravu a z tmavých uniforem jim lezou bílé košile. Dívenky sledují chlapecké hry s předstíraným nezájmem nicméně na jakýkoliv útok ze strany „silného“ pohlaví reagují velmi rezolutně.

Na jediném místě v Japonsku jsem viděl všechny děti bez rozdílu tiché a ponořené do sebe - návštěva muzea a památníku atomové bomby v Hirošimě je silný zážitek - místo má zvláštní atmosféru, je naplněna vzpomínkami na zabité výbuchem i na ty, kteří zemřeli v důsledku ozáření. Často sem chodí lidé, kteří zázrakem přežili. Příběh dvou bratrů, kteří odmítli jít do školy, protože jim matka den před výbuchem zapomněla udělat svačinu, nám vyprávěla naše průvodkyně. Jeden z bratrů je její otec a kromě něho a bratra přežili výbuch ještě další čtyři děti, které 6. srpna 1945 v 8.15 nebyly ve škole v centru Hirošimy. Jejich 300 spolužáků zahynulo.

Školy i jejich vybavení jsou srovnatelné s českými. Překvapivě i počítačové vybavení na většině škol je srovnatelné s tím , co máme u nás. Pouze elitní střední škola Yonan v prefektuře Saga by se českému studentovi i kantorovi mohla zdát jako z říše pohádek - počítačová učebna rozměrů velké tělocvičny, tělocvična dělitelná na tři basketbalová hřiště, na střeše bazén a před školou kompaktní tréninkový prostor dělitelný na hřiště pro nejrůznější sporty, včetně velmi populárního baseballu. Hřiště jsou plná i v neděli, kdy se v Japonsku neučí. Volné soboty mají žáci i kantoři každý sudý týden.

Týden jsme společně s kolegyněmi a kolegy z Filipín, Jugoslávie, Austrálie, Fidži, Guineje a Číny strávili na ostrově Kjúšú v prefektuře Saga. Prefektura je vyhlášená svou typickou keramikou a Česká republika zde má skvělé jméno. Na zdejší keramické průmyslovce může studovat každý zájemce, prefektura výuku vydatně dotuje. Nejstaršímu studentovi školy je 53 let a od absolvování školy si slibuje možnost lepšího výdělku.

Naše japonská studijní cesta byla předem dopodrobna naplánována. Poznávací blok byl doplňován přednáškami o japonském školském systému, o sociálně patologických jevech ve školách, o podmínkách učitelů, o jejich dalším vzdělávání.

Japonci mají ke vzdělání velmi uctivý vztah. Učitel je váženou osobou a aby jí zůstal, musí mnohé vykonat. Problémem je dostat se na učitelský obor na univerzitě. Pouze tři procenta zájemců mají šanci postavit se za katedru. Ve školách se tento přetlak projevuje například nezvyklým počtem mužů u dětí ve věku 6-12 let.

Japonské kolegyně a kolegové tráví ve škole více času než my.Po vyučování vedou kroužky, v Japonsku se vyučuje každou druhou sobotu a neděle je vlastně jedinou příležitostí k tomu, aby se kantorská rodina sešla pohromadě, zajela na obligátní týdenní nákup a pobyla pospolu. Každý učitel musí absolvovat v pravidelných periodách rozšiřující studium. Je žádoucí, aby se toto studium netýkalo jeho aprobace, ale aby si své pedagogické vzdělání rozšířili.

A co žák? Ten má velmi podobné starosti jako jeho český kolega. I když ve škole nepanuje zrovna vojenská disciplína, nároky na žáky jsou především na nižším stupni střední školy vysoké. Důraz kladou naši japonští kolegové na rozvoj flexibility, dialogu, práce s učebnicí. Přes velmi liberální prostředí, které vládlo na všech školách, které jsme navštívili, roste mezi japonskými žáky strach ze školy . Každým rokem přibývá 10 000 dětí, které mají ze školy panickou hrůzu.

Během pobytu urazila naše mezinárodní skupina asi 3200 km po linii Tokio - Hirošima - Kyoto - Saga - Tokio. Během celé cesty nás Japonci přesvědčovali o svých vynikajících organizačních schopnostech - program byl plněn s minutovou přesností, aniž bychom měli pocit, že jsme v časovém stresu, snad jen v Hirošimě bychom rádi zůstali o několik hodin déle. O naše zavazadla jsme se nestarali a vždy na nás čekala na správném místě. I malinký zápisník zapomenutý v hotelu v Kyotu se během dvou dnů objevil v pokoji naší australské kolegyně o 800 km jižněji. Ve všech japonských městech panuje až sterilní čistota - před poklicemi kol autobusů, které nás vozily, bylo možno se česat jako před zrcadlem a skutečnost, že byste na 50 metrech nenašli odpadkový koš, byla nemyslitelná. Před odjezdem jsem v několika příručkách o Japonsku četl, že místní lidé nemají smysl pro improvizaci. Chtěl bych dodat, že ho nepotřebují.

A jedna dobře míněná rada nakonec - pokud možno nevyhledávejte lety s japonskými leteckými společnostmi. Zdejší piloti vzlétají a přistávají tak, jako by měli na hlavě uvázaný bojový šátek svých válečných kolegů od Pearl Harboru.

O zlomek zážitků se rád podělil Václav Ulvr, Gymnázium F.X.Šaldy, Liberec

Zpět na rejstřík
back
Předchozí
Zpět
Následující
Vpřed