V posledním měsíci uveřejnil náš tisk řadu článků s informacemi o nelichotivých výsledcích průzkumu OECD, který se týkal se kvality vzdělání patnáctiletých žáků. Bylo uvedeno vysvětlení ministra označujícího za viníky učitele. Byly zveřejněny úvahy novinářů i poslanců. Nenašli jsme hlas učitelů - nevíme, zda proto, že se neozývají, nebo je noviny neotiskují. Chceme proto vyjádřit svůj názor, jenž vychází z našich zkušeností ze škol a z výuky dějepisu.

Ano, nikdo jiný v konečné fázi nemůže za špatné "výstupy vzdělání" než školy. Představme si však třeba pana Lopraise a nějakého nováčka - řidiče osobního vozu, kteří byli posazeni do starých Tater V3S vybaveni jen mapou afrického kontinentu ze školního atlasu, a pak bylo tomuto "družstvu" s očekáváním celého národa uloženo umístit se mezi prvními v soutěži Paříž-Dakar. Neúspěch by byl logický a pochopitelný. Předpokladem úspěchu jsou totiž podmínky k dané činnosti.

Vzhledem k dlouholeté zahraniční spolupráci můžeme porovnat podmínky našich (nejhůře v Evropě placených) učitelů s podmínkami kolegů v ostatních zemích. Nejlépe známe situaci v dějepise, proto ji užíváme jako konkrétní příklad. Po r. 1989 je stav takovýto:

1. mnoho kvalitních učitelů odešlo ze škol a mladí téměř nenastupují (podprůměrné platy)
2. asi čtvrtina žáků ve třídách je vyučována učiteli bez příslušné odbornosti (dle ČŠI), někde dokonce i bez učitelské kvalifikace
3. systém průběžného bezplatného vzdělávání učitelů v rámci okresů byl značně narušen a jen někde nahrazen minimální nabídkou placených seminářů a kurzů (s omezenými finančními prostředky, školám navíc přidělovanými nárazovitě; účast je závislá na rozhodnutí ředitelů, jen část z nich vzdělávání podporuje)
4. po celé desetiletí nebyly zpracovány kvalitní učební dokumenty v podobě osnov a metodických doporučení (byly vydány jen formální teze)
5. učební plány (které se několikrát měnily) přidělují dějepisu (i některým dalším naukovým předmětům) ve dvou ze čtyř ročníků ZŠ jednu vyučovací hodinu týdně, na gymnáziích byl dějepis znovu vyřazen ze 4. ročníku a oktávy, kde je v jiných zemích kladen důraz na dějiny 20. století (přitom obsah i okruhy problematiky neustále narůstají)
6. nízká časová dotace (v dějepise) znemožňuje používání aktivizujících metod, které vedou k rozvoji žádoucích dovedností
7. učitelé usilující o kvalitní práci a své vzdělání (ve volném čase o prázdninách, sobotách a nedělích absolvují letní školy historie a např. pravidelné semináře ASUD) se ve škole potýkají jak s nedostatkem vyučovacího času, tak s finančními obtížemi
8. v důsledku omezování rozpočtů škol se nedoplňují školní knihovny o nezbytnou odbornou (a finančně náročnou) literaturu a časopisy
9. vycházejí desítky titulů učebnic, jejichž kvalitu učitelé většinou nemohou posoudit, protože si je nemohou koupit (např. pro D vyšlo asi 60 titulů po cca 80-200 Kč = cca 6000 - 7000 Kč škola/1 předmět!) a metodický časopis v tomto směru přinášející objektivní informace neexistuje
10. chybějí další pomůcky - soubory vybraných a komentovaných historických dokumentů, nástěnné mapy, kvalitní a pro školy didakticky zpracované dokumentární videopořady atd., chybí i příležitosti výměny zkušeností
11. vzdělání učitelů na VŠ se zaměřuje na "odbornost", metodické stránce a praxi na školách se věnuje minimální pozornost a průběžně se zmenšuje
12. učitelské asociace jako je naše (pracující v amatérských podmínkách) usilující o zkvalitnění výuky mají jen minimální podporu, o jejich činnost není zájem
13. ministerstvo již dvanáctý rok nereaguje na nabídky aktivní spolupráce historiků a učitelů na zpracování kvalitních učebních dokumentů
14. střední i vysoké školy podmiňují přijetí žáků úspěchem ve faktograficky zaměřených testech
15. spolu s dějepisem má na základních i středních školách nejnižší časovou dotaci v Evropě mateřský jazyk.

Je nám líto, že ze všech výzkumů (podobně tomu bylo i v případě Mládež a historie, kde jsme se mezi 35 státy umístili někdy až jako poslední nebo předposlední v Evropě) vychází ČR tak špatně. Za členy naší asociace však necítíme vinu (o tom, jak pracují a co dokáží, se zájemci mohou přesvědčit např. z materiálů, které publikujeme, i z internetových stránek). Jsme si jisti, že ochota ke změně stylu práce mezi učiteli stále je, že se však na výsledcích nic nezmění, dokud školám nebudou ve všech směrech poskytnuty podmínky práce odpovídající podmínkám v jiných zemích. Zatímco např. v Německu se po neúspěchu tamějších žáků sešli ministři všech spolkových zemí, přijali první konkrétní opatření a zahájili širokou veřejnou diskusi s cílem zkvalitnění vzdělání, u nás se vše vyřešilo označením viníka a osočením učitelů. Tečka. Nevíme, zda si toto všechno novináři i veřejnost uvědomují.