INFORMAČNÍ LIST ČÍSLO 41Poznámka: Autor se snažil věrně zachytit slova přednášejících. Pokud došlo ke zkomolení, nebo k historické nepřesnosti, autor se omlouvá.
Akce se konala ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií a Historickým ústavem Akademie věd České republiky. pro zájemce z řad ASUD získal pozvání Český svaz bojovníků za svobodu. Jmenovitě bratru Šnebergovi tímto děkujeme.
Zahájení konference obstaral Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd ČR. Když přivítal přítomné, předznamenal, že dnes se budou všichni aktéři konference vyjadřovat k nejcitlivějším tématům – kdy se národ ocitl na pokraji existence, ale (což je podstatné) nerezignoval!
Milan Štěch, předseda Senátu Parlamentu ČR, zdůraznil, že připomínka tragických událostí je důležitá, neboť je erudovaná. Pro generaci, kterou zastupuje, považuje slovo protektorát za něco strašlivého – otázkou je, jak slovo (pojem) vnímají dnešní mladí. Slovo protektorát by se mělo spojovat s temným obdobím, kdy umírali a byli vražděni čeští lidé, s obdobím, na jehož konci jsme se měli stát otroky a na konec měli být úplně vyhlazeni. Měli bychom si uvědomovat nejen, co se stalo, ale také to, co se mělo stát. Zároveň připomněl, že bychom měli rozlišovat dvě události – válku a následný odsun. Také nezapomněl připomenout téma, o kterém se v souvislosti s protektorátem hovoří, totiž že není jen ta nacistická okupace, ale v našich dějinách 20. století máme okupace dvě – avšak, jak zdůraznil, nelze je srovnávat! Milan Štěch reagoval i na současnou mezinárodní situaci – přirovnal chování sudetských Němců v roce 1938 a Rusů dnes na Krymu. Na závěr ocenil, že si lidé v atmosféře strachu dokázali uchovat národní hrdost.
Jiří Drahoš, předseda Akademie věd České republiky zahájil svou řeč slovy, že si připomínáme jednu z nejtragičtějších událostí – důsledek Mnichovské dohody – dobu, kdy západní velmoci neposkytly záruky, kdy došlo k národnímu ponížení – připomněl známou fotografii, na níž lidé zatínají pěsti. Ono období nesvobody sice skončilo osvobozením, ale za tři roky na dalších 40 let okusila naše země nadvlády totalitního režimu. Vybízí nás to k obecnější zamyšlení: není nadsazené tvrdit, že výročí let 1938 a 1939 kladou několik výzev? Například došlo ke krizi demokracie - a společenský vývoj ukazuje, že dostává-li se společenský vývoj do krize, spěje společnost k uchylováním se do určitých vizí. Je po právu obavou, aby se těchto vizí nechopili extremisté! Nadvakrát a v krátkém sledu se tak u nás stalo!
Eva Semotanová, ředitelka Historického ústavu AV ČR samozřejmě nečekaně připomněla výročí okupace Československa německou armádou verši – úryvkem z Hrubínovy Jobovy noci: Ach, Čechy krásné, Čechy mé!/ A v opuště-ných domovech / zimou se na zdích sráží dech,/ dech dávno mrtvých i těch živých,/ jež vichr z krajin loupeživých/ tak vyvracet zná v kořenech,/ že ve světnicích rodných praská/ podlaha, po níž přešla láska,/ podlaha, kterou drhne vztek./ Co rakví a co kolébek/ zvážila spravedlivou měrou!/ Kolébka - rakev. Ale kterou/ nalezne lehčí tento věk?
Navázala však zároveň i na předchozí zmínku o fotografii – poukázáním na komunikativní paměť – kdykoliv v polovině března nasněží, pamětníci si vzpomenou, jak přijeli Němci. Historici by měli na základě historických studií a zároveň s respektováním potřeby společnosti intenzivně připomínat události, abychom vzpomenuli, ale také vyslechli, co je nového ve studiích předešlých událostí.
Jaroslav Vodička, předseda Českého svazu bojovníků za svobodu, volil silnější výrazy: národ byl ponížen, zneuctěn; byli jsme svědky odchodu synů a dcer národa do zahraničí; jiní zůstali zde – aktivně se zapojili do ilegální práce v zemi. A podobně jako Jan Němečkem události března '39 porovnal s dnešní dobou: dnes je válka v Evropě – zatím z jedné strany, ale druhá strana přihlíží! A to je chyba - nebude klidu a míru v Evropě, nebudou-li odčiněny hříchy minulosti! Dle jeho slov je Evropa zaskočena – členové věří, že rozum zvítězí, že se nevrátíme do dob studené války? Je potřeba, aby tohle vše znali studenti a jejich pedagogové – aby si uvědomili, že lidstvo nesmí ztrácet paměť. Na závěr vše shrnul: Pokud si někdo myslí, že se nás to netýká – totéž si mnozí mysleli na západě v září 1938. Všichni moc dobře víme, kam až to vedlo...
Otázka, kterou si na úvod přednášející položil, zněla: podvolit se, nebo hnát národ na beznadějná jatka? Dnešním pohledem se zdá pragmatické přijmout podmínky – tehdejší politici, kteří rozhodovali si nejspíš uvědomili důsledky. Antonín Hampl (předseda Národní strany práce, umučen gestapem – pozn. PM) pravil: Jestliže jsme řekli A, musíme říci B a pokračovat dále v abecedě.
Proto je nutno zmínit například několik čísel: 3,4 mil. obyv se vrátilo do říše, ubylo 36 procent obyvatel v ČSR – nastal obrovský předěl v mechanizmu národního hospodářství, odnesla to celá terciální sféra, byla to katastrofa státní – rozkolísaly a zpochybnily se podstaty suverenity, došlo k otřesu státnosti - rozkolísaly se národnostní myšlenky – otázky vzniku a existence Československa, národem prošla vlna deprese a zklamání. Nebo vše můžeme shrnout do slova: šok - zhroutila se Masarykova představa státu, nastaly otřesy ve vnitřní stavbě demokratického státu, ideové a morální hodnoty, byly tu obecné obavy existenční. A co teprve postavení Slovenska a Podkarpatské Rusi; stovky a tisíce uprchlíků byly bez domova a práce. Události ovlivnily vnitropolitickou každodennost.
Hledal se viník: přestávalo fungovat liberálně-demokratické uspořádání, parlamentarismus a fungování politických stran, na veřejnosti se objevila myšlenka, že mnoho stran bylo chybou – upřednostňovaly se egoistické snahy politiků nad státním zájmem, bylo nutné provést zásadní změny – vznikla idea přebudování politického systému, respektive zjednodušování politického života – a rozchod s dosavadním typem. Napravit to měla nastupující revoluce – nacionálně-konzervativní síly – poučit se u cizích vzorů – kde fungovala autoritativní demokracie.
K obecným pochybám se přidali se žurnalisté, následně politici: Strana národní jednota (R. Beran) a Národní strana práce (A. Hampl), razila se hesla jako: Republika malá, ale naše! Avšak to naráželo na slovenské nacionalistické vize autonomie, které hlásila např. Hlinková Slovenská ľudová strana - za dvacet let republiky slovenský národ vyspěl v moderní politický národ, který si chce sám rozhodnout, ale to česká politika nerespektovala a nereflektovala!
Žilinským manifestem se Slováci právně dostali mezi evropské národy – Jan Gebhart nadále pokračoval ve výčtu historických událostí: ústavní zákon – pomlčka, kompetence Národní shromáždění, otázka prezidenta, slovenská autonomní vláda Jozefa Tisa atd.
Následně se vrátil k charakteristice státu od září do března: existovala tu německá menšina, cca 240 000 osob – to byla pro stát rozkladná skupina. Zkolabovala zahraniční politika – neexistovala garance hranic, rezignoval ministr zahraničí K. Krofta, do čela se dostal Fr. Chvalkovský – hned odcestoval do Berlína a dostalo se mu odpovědi: Jste vklíněni do těla velkého Německa, musíte se tak cítit a chovat – došlo k omezení armády, židovského vlivu, byly změněny smlouvy s Francií a SSSR atd.
Druhá republika, to je osudové dilema: autoritativní režim, vlastní etablování, ale zároveň tlak Berlína. naši politici neměli prostor ani čas, aby uskutečnili vizi záchrany národa a jeho přebudování do nových souvislostí. Na stranu druhou se nepředpokládalo se, že by Německo v tak krátké době a s použitím vojenské síly zasáhlo!
A aby byl výčet u konce, jsou potřeba ještě zmínit: prohlubující se morální krize, odklon od tradic národních dějin, kultury, tradic humanismu a demokracie.
Okupace Českých zemích byl kvalitativní a kvantitativní zlom v Hitlerově cestě – okupace území obývaného jiným národem plus jakou váhu mají smlouvy Německem podepsané – Hitlerova touha se pak nezastavila před nikým a ničím. Musíme si uvědomit, že zatímco Slovenský štát byl uznáván, tak protektorát nikoliv. Symbolem státu byl i nadále Beneš – dal apel směrem k Velké Británii, Francii, USA, SSSR a Společnosti národů.
Málo si připomínáme, že čs. vyslanci odmítli zastupitelské úřady velvyslanectví předat Němcům. Byl otevřen československý pavilon na světové výstavě v New Yorku v květen 1939 - i když protektorátní vládla s účastí nesouhlasila (výstava se konala s podtitulem Úsvit nového dne, což vzhledem k událostem v Evropě může znít poněkud zvláštně... - pozn. PM). Pokračovalo členství ve Společnosti národů.
Vycházela tiskovina Čechoslovák v Anglii, List Československý boj (viz http://www.vhu.cz/knihovna/dokumenty-v-digitalni-knihovne-kramerius/ - pozn. PM).
Problém, který stál za řešení: československé zlato ve Velké Británii. Pochopitelným zlomem v náhledu na danou situaci bylo vypuknutí války, nicméně stále přetrvávalo nejisté postavení prozatímní i E. Beneše ve Velké Británii. Centrem byla spíš Francie – Francouzi měli vlastní představu – vojenské jednotky podřízeny Osuskému – ale Beneš s tím nesouhlasil. Na konec došlo k dohodě. I zde čekaly Beneše složité kroky – byl často odmítán – musel podstoupit složitá jednání o uznání. Na štěstí do hry vstoupil Msgre. Šrámek – ve francouzských katolických kruzích uznávaná osobnost (naopak Beneš je tím, kdo je rozporuplnou postavou). Přelom nastal po porážce Francie.
Jak prezident, tak vláda i státní rada – rovněž mezinárodní zakotvení – vše dosáhlo plného uznání.
V poměrně méně obsáhlejším příspěvku, což se hodilo i k časovému skluzu, přednášející oslovil posluchače, aby nezapomněli na zajímavý fakt, že Politické ústředí vzniklo a vyvíjelo činnost ještě ve Druhé republice, spojeno je se jménem Prokopa Drtiny. Svou strukturou kopírovalo Maffii – volné sdružení většinou jedinců.
PVVZ začínalo své akce na jaře 1938, dále Dělnická akademie poskytla aparát PVVZ, činná byla Ženská národní rada, aktivizovalo se široké levicové centrum vč. evangelické církve. Ilegální časopis V boj zvýšil náklad z 500 kusů na 3000 výtisků. Existoval komunistický odboj, vydával Rudé právo – důkaz, že existují. Velký vliv na jeho činnost mělo podepsání smlouvy o neútočení mezi Německem a SSSR. Máme v archívech Gottwaldovy depeše – vybízel k zabránění napojení se domácího odboje na Beneše.
Z akcí S. Kokoška připomněl učitelům dějepisu známou tramvajovou stávku, ze které zisky elektrického podniku šly na polovinu – což ale slouží spíše jako spíš důkaz, že odboj je schopen podobnou akci zorganizovat.
Ti, kdo chtěli do diskuze vstoupit, byli vyzváni, aby se představili, což ne všichni činili.
Radovan Kojecký připomněl, že sovětský vyslanec Zdeněk Firlingera opustil svůj úřad, ale pak si uvědomil důležitost a vrátil se. Na to jeden z přednášejících argumentoval, že moment zaváhání je u mnoha vyslanců, otázkou je, jak dlouho to trvalo - hodina/ den/ týden. Uvědomme si ale, v jaké byli pozici? Bez informací, bez spojení, jen s pocitem osobní zodpovědnosti. Máme takto doloženo přemítání V. Hurbana ve Washingtonu.
Kdosi z publika se neubránil srovnání s dnešní realitou - českoslovenští vojáci byli tehdy napadáni ukrajinskými nacionalisty na Podkarpatské Rusi a ptal se, jak jsou oceněni tito vojáci? Jak se máme dívat na Ukrajince, když tu teď řádí a mávají vlajkami?
Paní Zudová-Lešková (má příspěvek později) dostala slovo: V březnu z 13. na 14. března se nacionalisté v Mukačevu snažili převzít moc – byli zlikvidováni gen. Svátkem - odrazeni, zpacifikováni – asi 500 – 700 osob bylo uvězněných. Vzápětí nastoupila maďarská armáda – Maďaři už 14. března obsazovali... Oceňováni vojáci nejsou – ke druhé otázce se paní Zlatica nevyjádřila.
Pan Malinský z Akademie věd zdůraznil úlohu Beneše v odboji.
Doktor Bouček se vrátil k československým velvyslancům, některé úřady byly Němcům zbytečně vydány, jako například ve Španělsku, někde dokonce místní vlády protestovaly, jako v Mexiku. Němci se s převzetím úřadů zmocnili čs. pasů.
Doktor Jindra směrem k přednášejícímu Dr. Kokoškovi – jednak je překvapen, že údajně o uzavření českých VŠ byli předem informováni funkcionáři VŠ – informoval je ministr školství Kapras – bylo to zkoumáno? A za druhé – v knize Jiřího Padevěta Protektorátní Praha – je zasvěcený komentář o odboji: na každé straně jsou jmenovány oběti domácího odboje – udivující je úspěšnost Gestapa při zatýkání a likvidování odbojářů. Mezi zatčenými je hodně vojáků z Obrany národa, je pro mě udivující, jakými amatéry byli po stránce organizační – vždyť oni by to měli umět!
Doktor Kokoška reagoval: K 17. listopadu – je to vyloučeno, že by Němci jednali s rektory univerzit, maximálně po akci, aby zůstal zachován chod laboratoří apod. Tedy nikoliv. K Obraně národa: předpokládalo se, že vypukne rychle válka, nikdo nečekal, že to bude trvat dlouho, nebylo to ve výcviku, zjistili, že nemají na sabotáže materiály (např. Hájíček čerpal z německé literatury) – takže naopak tady je málo času se připravit a problematiku nastudovat.
Pan Voráček si nejprve položil otázku - jaké jsou možnosti archivního výzkumu? Ještě než si odpověděl, vyzval všechny - nedefinujme levici.
A potom již jmenoval: ČSSD – nejsou nejnovější práce (jedinou polistopadovou monografií je Kuklíkova práce). Komunisté - archívy jsou v Rusku – člověk si tu připadá jako detektiv – řada materiálů byla v nedávné době překopírována, ale je to drahé a těžko dostupné. Další možnost: archív socialistické internacionály v Bruselu.
Jako další zdroj poznání připomněl sociální anomie ve společnosti – podobně se studuje v Německu po roce 1945, u nás zatím nevyužité. A přitom máme pravidelné měsíční zprávy z okresů – prezidium ministerstva vnitra je uchovává v řadách – srovnáním zpráv okresních policejních hejtmanů získáme mnohé – ze struktury se dá číst mnohé – z nich se může vyčíst pohledy zdola a pohledem oněch hejtmanů. Mohlo by se tak zkoumat téma společenské katarze a levicových organizací. Nebo ohlas proti Masarykovi, Čapkovi, Osvobozenému divadlu i antisemitismus (např. podle policejních zpráv v nových pohraničních okresech). Ještě připomněl zajímavou myšlenku z novin: Jestliže jsme nemohli odolat okupaci, může odolat tlaku kulturnímu atd.
Na závěr vše shrnul - ČSSD se sama rozpustila, někteří členové se přelili do Strany práce, existoval odboj spíše individuální. Málo víme o propojení ilegálních komunistických stran německé, rakouské a naší. Byly rozpuštěny i organizace na komunisty napojené, např. spolek Včela.
Papež Pius XI. si byl vědom, že demokratický československý stát zaručuje stabilitu, ale že je vystaven tlaku německého nacismu a bolševismu o nebezpečí obou režimů vydal papež dvě encykliky již v roce 1937 (pro zájemce jsou Divini redemptoris - O bezbožném komunismu v plném znění v českém překladu na: www.kebrle.cz/katdocs/DiviniRedemptoris.htm a Mit brennender sorge – S úzkostlivou starostí v překladu do slovenštiny na http://www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/dokumenty-a-vyhlasenia/p/dokumenty-papezov/c/mit-brennender-sorge - pozn. PM).
Jaká byla činnost sudetoněmeckých katolíků? Sbližovali se s nacisty – z Německa dostávali zprávy, že např. papeže není třeba poslouchat, protože je Ital a nerozumí Němcům apod. Naopak papežský nuncius psal z Prahy o vysokém morálním odhodlání národa se bránit. V L’Osservatore Romano proběhla podpora Benešově politice, bylo vysloveno přání dohody s Němci.
Dne 1. října vyslovil papež našemu velvyslanci účast – nesouhlasil s nesvobodným jednáním, odsoudil Mnichov, ale také odsoudil sobecký přístup většinově katolického polského státu. Naopak Němci odsoudili papeže – vedle Churchilla to byl největší nepřítel.
Ve vlastním Německu i na připojeném území probíhaly slavnostní mše, místo svatých obrazů obrázky visely v kostelech podobizny Hitlera a Henleina.
Jako v jiných případech, tak i tentokrát německý aparát v zabraném území zasáhl daleko důsledněji než na území vlastního Německa (neplatil zde konkordát jako na území Německa), např. lidovci chtějí být samostatnou politickou stranou, ale nejde to – akce proti lidovcům.
Situace se mění s pontifikátem Pia XII. - jako kdyby došlo ke střihu, proti totalitním mocnostem nevystupuje, snaží se zachovávat přísnou neutralitu. Zlatica Zudová-Lešková: Československá armáda a 15. březen 1939
Posluchač by od ženy, pokud se hovoří o armádě, nečekal tolik emotivní projev. V souvislosti s naší armádou zazněla slova jako: poražená vis maior, pokořená, zničená – byla to citace z dobového tisku, vyjádření dobových nálad. Také se hovořilo o konci moderní, kontinentální středoevropské armády. Z toho vychází potřeba hledání nové podoby armády – max. 150 000 mužů. Některé jednotky – např. dělostřelecké z pevností, horské pluky ztratily opodstatnění.
Dne 28. října 1938 – maďarskými jednotkami bylo sestřelené čs. vojenské pozorovací letadlo, tehdy jsme se ocitli nejblíže k válce. Následovalo vystoupení Stráže obrany státu proti polské armádě v listopadu u Čadci. Známější je konflikt z října 1938 v katastru obce Želechovice (o konfliktu a pitní akci viz www.policie.cz/clanek/vzpominka.aspx – pozn. PM), nebo bitva o Moravskou Chrastovou.
Celkem padlo 200 až 300 vojáků – stále není výzkum otevřený a ví se o dané problematice velmi málo (o bojích mj. na: www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Vyhnani_4.htm – pozn. PM).
Po 15. březnu byli vojáci vyhnáni z území Slovenska, na Podkarpatské Rusi byli odsouzeni opustit odříznuté území. Dále přednášející zmínila boje 8. pěší armády a 13. roty 3. pluku Slezský.
Českoslovenští vojáci byli rozkazem gen. Syrového povinováni neklást odpor – jediná forma odporu: likvidovat tajné písemnosti. Co zbývalo, to byl odboj v duchu legií.
V diskusi ke druhému bloku se dotázal pan Pleskot – na pana Voráčka, zda byl u nás někdo připraven na odboj? Odpověď: Komunisté strukturu měli, ale ta byl prozrazena.
Na úvod se zeptala: Jakou roli hraje proměnlivost času?
Největší ohlas má zrada spojenců – vzpomínek na tuto dobu máme mnoho. Existuje něco jako národní paměť – pocity, které potřebujeme ventilovat a máme je ventilovat. Jak se vzpomíná dnes? Tomu se dnes historiografie nevěnuje...
Jan Tesař v roce 1966 řekl, vzpomínky jsou modifikovány jakýmsi dialogem mezi dnem, který pamětník žije, a dobou, na niž vzpomíná, přičemž zde neustále působí okolnosti.
Jako příklad uvedla slova Václava Kaplického, která použili i Jan Gebhart a Jan KUKLÍK ve své knize Dramatické i všední dny protektorátu. Praha 1996, s. 7. „Vítr skučí a na ulicích meluzína tančí svůj pekelný tanec. Místo praporů visí z domů zpřetrhané dráty, místo květin padá na dlažbu sníh, místo jásavé hudby a veselého zpěvu - hluk tramvají, klaksony aut a skřípění zubů. Už se objevili na hranicích města, ulice se vyprazdňují. Lidé, kteří mají odvahu zůstat, stojí jako sochy a naslouchají, jak jim buší srdce. Přijeli. Nejdříve motocyklisté. Ocelové přilby, vysoké boty, gumové pláště šedozelené barvy. Za nimi kamiony s pěšáky. Potom tanky. Vojáci s odjištěnými puškami a kulomety. Motory vybuchují. Hlavně kulometů se obracejí do lidských příbytků. Co kdyby někdo nechtěl rozumět mírové politice německého kancléře?“
Další texty můžeme najít v knihách Jaroslava Vozky: Náš lid nejásal, nebo u Marie Pujmanové Troufám si tvrdit, dále Škaldové-Konvičkové Ve jménu volnosti atd.
Chybí nám ale české dokumentární záběry – máme německé a americké. Podobně není mnoho fotografií – fotografové se spíše soustředili na vojenské jednotky. To vše omezuje poznání německé okupace. Otázkou pro další výzkum je také funkce rozhlasu v dané době.
Otázka na podzim 1938 zněla: Co Německá říše zamýšlela s naším prostorem?
Zde jsou odpovědi českých odborníků:
Ernst von Weizsäcker oceňoval soběstačné československého zemědělství (oproti Německému), vzhlížel ke Škodovce (od roku 1919 zde byl podíl Francie – měla to být záruka – ale Francouzi vycouvali), celkově k průmyslu – měl by být vytvořen systém, který by vylučoval vstup jiných velmocí.
Měla být vytvořena smlouva pro ostatní, kteří by uznali, že čs. prostor patří jen Německu.
Velkou roli hrálo i Slovensko – oproti české části visela ve vzduchu otázka - dokázalo by se postavit „na vlastní nohy“? Ale Slovensko nabízelo nástupní prostor pro další expanzi – na východ a Balkán.
Göringa lákal čs. průmysl – chce-li válku – v Československu je volný potenciál, byl pro celní unii, avšak vláda nesouhlasila. Na stranu druhou čs. vláda souhlasila v listopadu '38 o peážní trati Břeclav – Vratislav, o magistrále z Ostmarky do Slezska.
Dalším názorem bylo utratit čs. peníze – pak vytvořit unii.
Naší chybou se stala domněnka, že máme manévrovací prostor, ale neměli jsme.
Dekrety Benešovy by neměly být Benešovy, ale prezidentovy.
Dalším problémem je Benešova demise a volba E. Háchy; Beneš poslal Háchovi dopis, že mu gratuluje – to pak použije i K. H. Frank. S tím souvisí, zda a jak velmoci uznají Beneše jako prezidenta – s velkými problémy, ale postupně ho uznávají – v roce '42 mu exilová vláda prodloužila mandát – než ho bude moci zvolit parlament.
Je tu pokus provést transformaci pamětníci – děti – vnuci – pravnuci? Tento výzkum neexistuje – ale bylo by to přínosné - dnešní mladé generaci téma roku 1939 nic neříká.
Otázka z pléna: Jak se transformoval politický systém? Jančík: V podstatě protektor měl pod sebou oddělení stejná, jako byla ministerstva protektorátní české vlády. Jen výkonná moc byla pochopitelně jiná. S Heydrichem přišlo více Němců do státních orgánů.
Pan profesor tak trochu nesměle přistoupil k mikrofonu a nejprve zlehka, skoro jako nějaký žáček u zkoušky, vydal své, jak řekl, Svědectví.
Vidím jednoho malého kluka, který má na zádech brašnu a jde do školy, je mu 6 let, jde do 1. třídy, padá sníh, zvláštní sníh, tomu se říkalo sedláci – těžké, vlhké sněhové vločky, které se na zemi mění v nepohodu, brzy rozmáčí boty a také celého zahrnou vlhkem. A ten kluk jde do školy, už ví, že jde ve zvláštní situaci, rodiče ho probudili o trochu dříve a řekli mu, aby se nelekal, protože tam budou cizí vojáci (české zná, z října '38, ale teď je březen '39) všiml si divného ruchu, na stranu druhou divného ticha. Tohle mu všechno zůstalo na srdci.
Když budete chtít vědět vzpomínky mladých, to budou vzpomínky vzpomínek, ale děda vyprávět nechce... Ti vojáci tam totiž opravdu byli. Kdyby mu učitel řekl, že jednou bude sedět v sále a bude se účastnit akci podobné dnešní, ten chlapec by neuvěřil. To příští, co mělo přijít, bylo ztemnělé vánicí a nepohodou. Jenže … lidský život je nedlouhý, avšak bohatý na různé události. Tak si ten kluk pomohl při zahájení závěrečného slova.
K dnešnímu dni jen pár glos.
Reakce českého národa na neštěstí je dvojí, protože jsou dvě neštěstí – Mnichov a 15. březen. Národní společenstvo na ně nebylo připraveno – svými dějinami, na konci 19: stol. je jasné, že národ se stal suverénním, že by nebyl, to nikdo nečekal.
Na neštěstí se reaguje také slzami, Češi byli jediní v Evropě, kdo plakal, Evropa tančila a jásala – protože je mír, před 20 lety tu byla velká válka, Evropa byla u vytržení. Ale za rok se situace změní, Evropa bude po 1. září zkroušena, že padá do války, Češi si otevřou víno – na to čekali, válka je prostor, který jim může vrátit volný život. Válka je největší neštěstí, ale Češi se nemohou války dočkat
Po Svědectví vyhověl pan profesor žádosti o hodnocení Druhé republiky – ovzduší, které zde vládlo bylo plné mravního rozkladu – jak se tvrdí – ale s tím on nesouhlasí, obyvatelstvo na morální rozklad nemělo tolik času, přicházely starosti těch, jejichž domovy nebyly rozrušeny, přicházeli uprchlíci, chystala se nová vláda.
Další otázkou je ano v Berlíně - hledání viníků, dále není úplně doceněn vliv otázky slovenské autonomie v českém prostředí.
A na závěr k 1. světové válce – sledujeme červenou nit 1848 – 1939, fenomén se jmenuje Hledání podoby sjednoceného Německa – něco, co splyne do pojmu Mitteleuropa.
Následoval veliký potlesk.
Dne 29. dubna 2014 se v prostorách brněnského Gymnázia Integra konal 3. ročník pedagogické konference Učíme o Moravě.
Po přivítání ředitelkou školy Mgr. Darjou Chládkovou nám Mgr. Lukáš Zámečník, PhD. stručně představil projekt, který má rovněž své webové stránky www.ucimeomorave.cz. Měli jsme také možnost si prohlédnout učebnici Dějiny Moravy, o jejímž využití v praxi nás informovala paní učitelka ze ZŠ Adamov PaedDr. Dalimila Hodaňová.
Do programu konference rovněž přispěl svými postřehy prof. Dr. Joseph N. Rostinsky, PhD., který seznamuje své studenty v Japonsku s Českou republikou a na konkrétních osobnostech jim přibližuje existencí regionu Morava.
Neméně zajímavý byl i další příspěvek o archeologickém výzkumu na Hradišti ve Znojmě, který přednesl doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc. z Masarykovy univerzity.
Seznámili jsme se také s problematikou docházky romských dětí do škol na Moravě, kterou zasvěceně přednesl Mgr. Michal Schuster z Muzea romské kultury v Brně.
Závěr konference patřil Mgr. Davidu Válkovi, který představil novinky z moravského pravěku.
Projekt si klade za cíl inovativně vzdělávat v obecné problematice Moravy, a to v souvislosti s integrací regionu do EU. Je třeba říci, že příspěvky, které jsme na konferenci vyslechli, tento cíl v mnohém splňovaly.
Centropa je organizace, která se zabývá vytvářením Databáze vzpomínek pomocí osobních fotografiích a příbězích vypravěčů. Z fotografií vznikají počítačovou animací krátké filmy, pomocí kterých Centropa vypráví příběhy jednotlivých židovských rodin.
Centropa pořádala od pátku 16. května 2014 do soboty 17. května 2014 v Praze v prostorách Židovského muzea seminář pro učitele. Tentokrát měl název Dvacáté století očima Židů a za ASUD se zúčastnily dvě Martiny - Martina Jurčeková a Martina Kalčíková. Druhá jmenovaná se zúčastnila i zahraničních seminářů, které se konaly o letošních prázdninách (viz dále v IL).
Zpátky ale k pražskému semináři, který měl hojnou účast učitelů z celé ČR. Program byl bohatý, nechyběla prohlídka Židovského města. Večer byl korunován šábesovou bohoslužbou a večeří s členy Židovské obce v Praze. Silným zážitkem byl především zpěv židovských písní, ale i samotný rituál této slavnosti. Večerem nás provázel tajemník Federace židovských obcí v ČR Tomáš Kraus. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Druhý den byl věnován samotné Centropě, byla představena česká putovní výstava a její možnost využití ve výuce. Vlajkovou lodí Centropy je ale databáze filmových svědectví a filmů o pamětnících, představeny byly filmy a životní příběhy Dagmar Lieblové a Jindřich Liona. S těmito filmy dále pracovali účastníci semináře, vyzkoušeli si možnost využití ve výuce. Svědectví v českém jazyce na internetových stránkách Centropy - www.centropa.org/ jsou pouze čtyři, což může brzdit práci učitelů ve výuce. Příběhy jsou ale velmi kvalitně zpracovány a rozhodně je lze doporučit.
Ve dnech 13. až 15. června 2014 proběhla v Plzni na Gymnáziu Luďka Pika (GLP) celostátní přehlídka 36. ročníku Středoškolské odborné činnosti - SOČ. Hostitelský tým připravil vše výborně, a tak akce probíhala bez problémů. Organizaci přehlídky zajišťovalo šest členů Ústřední komise SOČ a přibližně dvacetičlenný tým zaměstnanců GLP s přispěním žáků.
Organizátoři a hodnotitelé přijeli dříve, aby vše probíhalo plynule a bez problémů. Ve čtvrtek mohli navštívit plzeňský pivovar, kde nechyběla ani ochutnávka poctivého plzeňského moku.
Vlastní slavnostní zahájení SOČ proběhlo v pátek v podvečer v areálu Techmánia Science Cente za přítomnosti účastníků, kteří přijeli z celé republiky. Přehlídku zahájili ministr školství Marcel Chládek a zástupci státní správy, samosprávy a akademické obce. Předseda ÚK SOČ Milan Škrabal na závěr vyslovil pak klasickou větu: „Celostátní přehlídku 36. ročníku SOČ prohlašuji za zahájenou," a vše se mohlo rozběhnout. Soutěžící v prostorách školy ještě večer v jednotlivých učebnách přepravovali prezentace na sobotní obhajoby.
V sobotu ráno se sešli členové poroty a soutěžící ve škole v učebně. V komisi historie zasedli prof. PhDr. J. Vaculík, Mgr. J. Mihola, Ph.D., PhDr. J. Prostředník Ph. D, Mgr. J. Mitáček, Ph.D. a Mgr. L. Bursíková. Studenti obhajovali své práce v předem daném pořadí, bylo možné sledovat jejich chuť ukázat to nejlepší, co v nich je. Většina témat byla zajímavá, ale ne všechna byla dobře zpracovaná. Objevila se zde doba přemyslovská (Ženy Přemyslovců 7. generace), napoleonská a téma vorařství jako zaniklé řemeslo. Nejvíce se soutěžící soustředili na 20. století. Snažili se pracovat hlavně s pramennými zdroji. Nebáli se válečných osudů v 1. světové válce, problematiky Těšínska v letech 1918 – 20, Volyňských Čechů, českých četníků v pohraničí r. 1938, protifašistického odboje ve Valašském Meziříčí (Obrana národa), sběrného tábora v Radiotrhu PVV v Praze, odsunu Němců ve Vrchlabí v letech 1945-47, osudů Němců po roce 1948 v Brně. Zachytili i osudy zajímavých osobností jako kněze V. Divíška a J. Hrudka. Nezapomně
li i na osudy staveb jako je Sportovní dům v Chomutově. Všichni soutěžící bojovali statečně, ale jen někteří dosáhli nejvyšších met.
Po obhajobě všech prací byla udělena cena ASUD sourozencům Dominice a Jiřímu Šikovým z Gymnázia v Lounech za výbornou práci - Josef Hrudka (1912 – 1984) cesta domů vedla nejen přes Duklu.
Celkové výsledky byly vyhlášeny v neděli odpoledne.
Pořadí:
Po asi osmihodinovém maratonu od 15 hodin pak současně na chodbách školy proběhla posterová prezentace prací. Pak už přišel na řadu společenský večer v Techmánii, kde soutěžící i porotci mohli zhlédnout tři naučně populární show, prohlédnout si expozice s komentářem odborníků – zaměstnanců Techmánie, ale i příjemně se občerstvit a popovídat si.
Nedělní dopoledne využili soutěžící i porotci k poznávání Plzně. Mezi zajímavá místa patřila ZOO, Plzeňské podzemí, procházka historickou částí Plzně, zámek Kozel a hrad Radyně; zájemci nahlédli do Loosových interiérů a vyzkoušeli bleskolaboratoř FEL ZČU. Součástí nabídky byly i exkurze na pracoviště Nové technologie – výzkumné centrum.
V neděli odpoledne byly vyhlášeny výsledky klání všech oborů v Techmánii při slavnostním zakončení soutěže. Po předání cen a gratulací vítězům přišla na řadu i poděkování. A to Plzeňskému kraji za výraznou finanční i organizační podporu, Techmánii Science Center, organizačnímu týmu SOČ a GLP i sponzorům soutěže.
Na závěr bych poděkovala všem, kteří se podíleli na průběhu, protože dovedli soutěži dát klidnou a přátelskou atmosféru, a studenti mohli v klidu, i když plni napětí a neklidu, ukázat, co vše dokáží.
Další údaje lze získat na: www.soc.cz