INFORMAČNÍ LIST ČÍSLO 39
Jako patriotka musím říci, že se zde stále něco děje, jen o tom možná není tolik slyšet. Podrobnější informace o dění můžete např. najít v MF DNES, letos vydává v příloze speciální magazín City Brno dnes s programy na daný měsíc dopředu. Turistické informační centrum (www.kultura-brno.cz) vydává i tištěný časopis KAM v Brně.
Co bych vám v nejbližší době doporučila? Jsou to komentované prohlídky o historii brněnských kaváren, pasáží, rodinných vil. Důraz je kladen na funkcionalismus, připomeňme si zrekonstruovanou vilu Tugendhat. Součástí brněnské Muzejní noci 19. května je například řada akcí, lákadlem může být vstup do nově opravených prostor podzemí, či připravovaná prohlídka kostnice pod kostelem sv. Jakuba.
25. - 26. května proběhl další ročník Pivovarských dnů. Ve stejných dnech vojensko-historický klub Erika pořádál ukázky s tématikou bojů na východní frontě z 2. světové války. Letos to byly boje u města Rostov na Donu z roku 1942. Pátek byl vyhrazen programu pro školy.
25.května - 8. června je dobou tradičního festivalu Ignis -Brunensis. Jedná se o mezinárodní přehlídku ohňostrojů, doplňují ji Mistrovství ČR historických kol, Dětské dny uprostřed Evropy, které nabízejí spoustu zábavy na Letišti Brno, a v neposlední řadě svátek balónového létání.
3. června jste s dětmi mohli navštívit na Brněnské přehradě rekonstrukci námořní bitvy u Midway s obřími modely lodí a letadel společnosti MIDO film, která mj. vydává i DVD s historickou tématikou (www.filmynadvd-midofilm.cz).
Nesmíme zapomenout na mnohé aktivity brněnských divadel. Husa na provázku např. pořádá ve dnech 8. - 16. června festival Divadelní svět. Od 1. června proběhl v Divadle Bolka Polívky další ročník Týdne čtení dětem v České republice.
V červenci si leckteří mohli rezervovat čas na Letní shakespearovské slavnosti. Koncem srpna patřilo město tradičně folklorním souborům.
Nyní se pokusím vás informovat, co je v Brně nového z hlediska výuky historie v praxi. Tentokrát se zaměřím na záslužnou činnost prof. Jany Janové z Gymnázia Matyáše Lercha v Brně. Letos jsem měla možnost i já se zúčastnit již 12.dějepisné výpravy, kterou pro svoje studenty i kolegy pořádala. Tyto výpravy mají tradici a oblibu, což dokazuje i to, že se jich pravidelně účastní bývalí absolventi. Dvoudenní podzimní výpravy mají svoje dané téma, přesně určený nabitý program, čas je však i na společně uvařenou kotlíkovou večeři v kempu a v neposlední řadě na zápolení družstev v podobě plnění záludných odborných i veselých úkolů . Zdatným pomocníkem prof. Janové je její manžel, prof. Libor Jan z FF MU v Brně.
Jelikož prof. Janovou můžete potkávat na seminářích ASUD, poprosila jsem ji, aby nám o svých akcích řekla ( tj. napsala) pár slov. Tady jsou:
"Dějepisné výpravy se organizují od roku 2000 a konají se každoročně na podzim v měsíci říjnu. Nápad vyplynul ze zkušenosti z hodin dějepisu. Na dotaz, zda studenti znají či navštívili nějaká zajímavá místa na Moravě či v Čechách spojená s naší historií, padaly většinou záporné odpovědi. Navíc přibyly i nářky, že rodiče nemají čas ani zájem s dětmi někam jezdit. A tak přišla první nabídka a dějepisná výprava byla na světě.
Za posledních deset let jsme projeli již prakticky celé naše území, ale protože je pořád co vybírat, navštěvujeme některé regiony znovu a vždy jsme mile překvapeni. Každá výprava se nese v duchu nějakého tématu, např. Do tajemných podzemních systémů jižní Moravy, nebo Gotickou cestou po Spiši a Gemeru, či Zločin na Zlenicích hradě aneb Tajemství mnichů ze Sázavy. Součástí výpravy je i plnění dějepisných úkolů, luštění latinských textů, výroba relikviáře, zinscenování určité události apod. Která z výprav byla nejúspěšnější? Na to se nedá lehce odpovědět. Každá byla jedinečná a úspěšná svým způsobem. Pokaždé se sejde parta nadšenců a nabitý program a to je záruka úspěchu. Naštěstí se za ta léta nepřihodil žádný úraz, i když některé výstupy na hradní zříceniny bývají velmi nebezpečné.
Vzpomínek a zážitků je nepřeberně. Nejvíce snad studentům utkvěla v paměti zřícenina hradu Čachtic na Slovensku, kde v historických kostýmech sehráli tragédii o čachtické paní. Nastudovali ji v upravené moravské maďarštině a smíchy ji nemohli ani dohrát. Na hradě v té době byla i řada cizích návštěvníků, kteří chtěli naši hereckou skupinu angažovat a nabídnout další vystoupení.
Každá výprava je zdokumentována řadou fotografií a studenti pak každoročně píší o svých dojmech do školní ročenky.
Příští rok se chystáme na výpravu znovu. Kam to bude, není ještě jasné. Nápady pro každou výpravu se rodí většinou během hlavních prázdnin. Už se ale těšíme nyní."
Manželům Janovým děkuji a přeji mnoho zdaru do dalších výprav, nadšené studenty i elán k vymýšlení programu.
Ze štatlu se loučí a hezké vánoční prázdniny přeje
20. dubna 2012 jsem se zúčastnila jednodenního akreditovaného semináře s názvem "Čs. legionáři v boji za svobodu Československa." Výukový seminář pořádaný Památníkem Lidice skvěle navazuje na sérii další lidických seminářů "Tábory - nástroje persekuce" a "Nebyly jen Lidice." Také se krásně navázalo na jarní seminář ASUDu, kde se tematika 1. světové války také vyskytla, i když se jednalo o pohled na vojáky bojující pod rakouskou vlajkou.
Tentokrát se seminář konal v centru Prahy, nejprve v příjemném prostoru kavárny divadla Ponec a poté v blízkém Armádním muzeu Žižkov. Poplatek za tento seminář činil 150 korun, v ceně byl program, občerstvení i knižní publikace.
Seminářem nás provázel vojenský historik pplk. PhDr. Eduard Stehlík, nejprve hovořil v bloku nazvaném "Čs. legie v Rusku 1914 - 1920, ve Francii 1914 - 1919 a v Itálii 1917 - 1918." Po přestávce u výborné kávy a zákusků (koneckonců byli jsme přece v kavárně) se navázalo dalšími přednáškami s názvy: "Zahraniční vedení čs. "osvobozenecké akce", úloha T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika" a "Zapojení legionářů do života meziválečného Československa a jejich podíl na II. a III. odboji." Přednášející se všech témat velmi poutavě zhostil, nechyběla pěkná obrazová prezentace. Zbyl i čas na dotazy účastníků, dr. Stehlík na všechny velmi erudovaně odpovídal.
Nezbývalo než se přemístit do blízkého Armádního muzea Žižkov, kde pokračoval výklad opět pod vedením dr. Stehlíka, tentokráte už i s prohlídkou expozice věnované 1. světové válce. I když jsem v tomto muzeu již byla poněkolikáté, znovu mě překvapilo, jak je zajímavé. Když navíc máte s sebou odborníka, tak se vám vůbec nechce odcházet domů . Asi bych dříve přešla bez většího povšimnutí model legionářského vlaku "Orlík," fotografie některých vojáků a spoustu dalších exponátů, ale díky výkladu i předchozí přednášce dr. Stehlíka jsem nadšeně hltala každé jeho slovo, sledovala každý exponát.
Takto skvěle zorganizovaný seminář s příjemnou atmosférou doporučuji každému učiteli. Pracovníci Památníku Lidice opět nezklamali, jmenovitě jsou to Marie Borová a MgA. Naděžda Rezková-Přibylová. Podílely se na organizaci tohoto i jiných vzdělávacích seminářů a nezbývá nic jiného než při vyplňování závěrečných dotazníků opět hodnotit jedničkou s hvězdičkou a těšit se na další akce.
Prázdninová škola Lipnice se neprázdninově dostala i na naši školu v podobě kurzu zážitkového dějepisu. Čtyři celé dny se všichni deváťáci a žáci 8.B pohybovali ve dvacátém století v prostorách školy, dalších mnoho chvil strávili pátráním v historii svých nejbližších, v dějinách svého města a hlavně Peček. Několik projektů vyšlo velmi zdařile - hlavně ve skupinách těch studentů, kteří si uvědomili, že dějepis mají i v rodinách a ve svém okolí přímo před očima. Tady se nemůžeme spoléhat jen na to, co kdy bylo napsáno, ale musíme se ptát, hledat pamětníky, porovnávat jejich výpovědi.
Překvapil mě údiv studentů, když hledali odpovědi na otázky a na internetu nic nenašli. Jsme to my, kdo pátráme, ověřujeme a teprve naše práce se stane výchozí pro další generace badatelů. Měli bychom pokud možno co nejvíce dopodrobna zmapovat 20. století v Pečkách. Ve spolupráci s nově založeným občanským sdružením Kubistin se nám to snad podaří. Z prázdninové školy máme i na další rok metodickou podporu dvou skvělých dějepisářů Ivana Bauera a Ivana Farského. Snad to i jako dějepisáři zvládneme. Eva Zajícová
Dne 12.5. se konala v prostorách ŽO v Brně konference pro učitele na dané téma. Historik Michal Frankl z ŽM v Praze ve své přednášce bořil zažité povědomí o Československu období 1. republiky jako zemi zaslíbené pro uprchlíky před Hitlerem. Odmítavý postoj se týkal zejména přijetí Židů z Rakouska po anšlusu. Historička Kateřina Čapková rozebírala činnost dobrovolnických organizací, které uprchlíkům pomáhaly, a poukázala na problematiku nedostatku finančních prostředků pro jejich práci. Blíže o tématu na www.nasinebocizi.cz.
Za učitele vystoupil Roman Anýž, který se podílel na vypracování pracovních listů z oblasti holocaustu. Petra Levicová z UNHCR seznámila účastníky s definicí statusu uprchlíka a pohovořila o současných problémech uprchlíků na našem území.
Jako zjevení zapůsobil příspěvek Judity Matyášové, redaktorky LN, o příběhu židovských dětí - uprchlíků do Dánska a Švédska. Pátrání po osudech dětí vyjde jako knižní publikace v roce 2013. Počet takto zachráněných dětí se blíží 650 , připomíná nám tedy osudy zachráněných dětí N. Wintona. Projekt "Sofiina volba po česku" začal nenápadně tím, že v květnu roku 2011 byla otištěna v novinách fotografie neznámé židovské dívky, pořízená v Jihlavě roku 1942. Po čase se novinářce ozvala příbuzná této dívky a začala vyprávět svůj příběh. Židovské děti dostaly na sklonku 30. let možnost chodit do sionistických škol a připravovat se na odjezd do Palestiny. Škola byla placená, mnohé rodiny mohly vybrat pouze jedno ze svých dětí. Omezen byl i věk 14 - 16 let. Válečné události zavály děti do Dánska, později do Švédska a po válce, když se neměly ke komu vrátit , i do ciziny. Paní Matyášová se snaží urychleně zmapovat osudy dosud žijících "dětí". Přivítala by i pomoc škol.
Blíže se o projektu můžete dozvědět na www.czechsophieschoice.com.
Třešničkou na dortu skvěle připravené konference byla návštěva brněnské synagogy.
Určitě bych se přimlouvala za to, abychom na náš podzimní seminář paní Matyášovou pozvali. My jsme poslouchali se zatajeným dechem . Martina Kalčíková
Ve dnech 2. až 19. dubna 2012 se na ZŠ 28. října (Špičák) v České Lípě škole konala putovní výstava projektu "Zmizelí sousedé". Tento projekt vznikl v roce 1999 pod záštitou Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze.
Jeho přínos spočívá v tom, že mladí lidé ve věku 13 až 18 let pátrají ve svém městě a jeho blízkém okolí po osudech lidí, kteří byli za 2. světové války podle Norimberských zákonů označeni jako Židé. Děti a studenti bádají v archivech i ve školách, shromažďují fotografie, dopisy, školní ročenky, pátrají po přeživších i po příbuzných, čtou místní kroniky, zaznamenávají svědectví pamětníků. Z těchto všech materiálů byla vytvořena výstava, která putuje po českých a moravských školách a je průběžně aktualizována.
V naší škole se rolí průvodců výstavou velmi dobře ujali žáci osmých a devátých tříd. Výstavou provedli třídy našich žáků a také skupinu studentek z Turecka, které byly v naší škole na návštěvě. Již nyní plánujeme opakování, protože výstava je neustále doplňována o stále nové materiály. Pavlína Svobodová, ZŠ Špičák Česká Lípa
Stejně jako na 776 školách i u nás byl listopad ve znamení příběhů z doby nedávné. Již poosmé společnost Člověk v tísni organizuje měsíc filmu na školách nazvaný Příběhy bezpráví. My jsme si vybrali krátký film Hej Gusto, vzpomínání dvou tehdy mladých na dobu normalizace, kdy si přetvořili aktuální verzi "Rybovky". Dobové dokumenty komentované slovy aktualizované mše by mohly být jen zábavné, kdyby se neobjevily záběry ze soudy, odsuzovací protokol a vyprávění oněkolika letech vězení, které tento žert přinesl.
Bohatství národa může být i v tom, jak dokáže přijmout svou minulost. O naší minulosti v podobě osobních vzpomínek s námi na přišla popovídat paní Eva Zedníková. Poslouchali jsme příběhy válečné a poválečné historii z pohledu dcery zpravodajského důstojníka, který působil ve Velké Británii. Po návratu je čekalo jen pár šťastných poválečných let a hodně těžké období po roce 1948, kdy jak tatínek, plukovník Emil Strankmuller, tak potom i maminka, trávili roky ve vězení. Našim deváťákům se důvody zdály nemožné, nespravedlivé. Za co bylo možné odsoudit a ponižovat člověka...
"Buďte rádi, že žijete v této době... i když se vám to někdy nezdá, tady spravedlnost existuje," končila paní Zedníková povídání s našimi studenty...mimochodem, celé odpoledne nezvykle hodnými a tichými studenty.
Když mne kolega požádal, abych také napsala pár vět o Jednom dni na naší škole (Příběhy bezpráví) - o besedě s pamětnicí, tak jsem se dlouho nerozmýšlela a rozhodla jsem se využít zápisků, které pořídili sami žáci:
Rozhovor s paní učitelkou, která měla manžela chartistu, na mne působil zvláštně. Dobře i těžce... už jen proto, že jsem v uvedené době nežila a celý den byl více méně emoční.
Mnoho zkušeností, které nám paní učitelka vyprávěla, třeba jak ji nutili, aby říkala něco, s čím nesouhlasila, si nedokážu představit, že bych je někdy mohla zažít také. Dnes je všechno zcela jiné, a tak jsem vděčná za každou informaci, která se týká doby života mých rodičů.
Seděli jsme ve třídě na židlích v kruhu a přitom jsme se dívali na ukázku z filmu Kawasakiho růže (výpověď estébáka). Najednou se ty dva střety střetly. Totiž ten můj a svět v dřívější době. V době, kdy se například nedaly koupit banány ve večerce každý den. I když to zní jako hloupost...
Posezení s paní učitelkou na mne zapůsobilo tak, že si myslím, že bych v té době nechtěla žít, protože bylo všechno komplikované.
Nebo třeba skutečnost, že Státní bezpečnost byla schopná cokoliv, vlítnout do bytu, nebo třeba se paní učitelka musela bát o děti...
Těžký byl i obyčejný život, neustále stát na něco frontu. Třeba na cukr, nebo na toaletní papír.
Nejvíce mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, jak paní učitelka spolupracovala s Chartou. Že se u nich doma například scházeli - byl tam i Václav Havel. Paní učitelka pomáhala, například tiskla doma dopisy v několika kopiích. Ukázala nám takový tisk, který se dal těžko číst.
Museli jsme se smát tomu, jak se paní učitelka (ještě jako studentka) snažila napálit komunisty. Neříkala například, co si myslí, ale říkala: kniha praví, že...
Měla svůj styl a hledala cestu jak přežít, aby se nic nestalo jejím dětem.
V pátek jsme měli pohovor s paní učitelkou Šilarovou. Její vypravování mělo dvě části. Nejprve nám povídala o dětství v 50. letech, jak na ni házeli ostatní děti kamení, protože rodiče nebyli ve straně, ale rodina byla věřící. Jejich paní učitelka tenkrát vše viděla a nic neřekla. Potom nám povídala, jak ji a její rodinu obtěžoval režim v 70. letech. Bylo to hrozné, například když chtěli zbít jejího manžela, aby je všechny zastrašili. Jak paní učitelka vyprávěla, úplně jsem se vžil do té doby. Proto jsem měl otázku, jestli v té době bylo vůbec něco kladného. Říkala, že nejkrásnější bylo přátelství s bližními. Jak drželi pohromadě. A například společně bránili jednoho mladého herce. Osobně bych v té době nechtěl žít.
U příležitosti letošních Dnů evropského dědictví jsem navštívila Libeňský plynojem, který se tyčí na vrcholu kopce nad Palmovkou. Důvodů proč navštívit tuto technickou památku jsem měla více. V dobách své povinné školní docházky jsem denně tramvají míjela stříbrnou kouli, jež se většinu roku skrývala za vzrostlými topoly, později jsem slyšela vyprávět vysočanské pamětníky o požáru plynojemu za druhé světové války. Když si táta zavzpomínal, jak z plynojemu pouštěli se spolužáky z libeňské školy draky, bylo rozhodnuto.
Navštívím pracoviště Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu zblízka.
Z přednášky o "Kouli" jsem si odnesla několik informací, které by bylo možné využít ve výuce. Konstrukci plynojemu vyrobilo Vítkovické horní a hutní těžařstvo a snýtovala ji v roce 1931 pražská ČKD. Uvnitř se měl uskladňovat svítiplyn, regulační stanice pak stála na úpatí kopce. Takových plynojemů mělo ve 30. letech v Praze vzniknout několik.
Ke konci druhé světové války prázdný plynojem zasáhla palba z německého děla. Nedošlo sice k výbuchu, ale zbytky plynu i tak způsobily poměrně velký požár. Průstřely z kulometu jsou na plášti z jižní strany vidět ještě dnes.
Více informací by bylo možné dohledat o návštěvě britských vědců v roce 1947, kteří naznačili pracovníkům leteckého ústavu v Letňanech možnost využití plynojemu jako podtlakové komory pro aerodynamický tunel. Od roku 1949 se plynojem skutečně stal majetkem výzkumného pracoviště a začaly se zde testovat modely proudových letounů československé výroby. V té době už stříbrná koule není na kopci tolik vidět. Padesátá léta ji zahalila větvemi topolů a byla snaha celý areál před veřejností utajit.
Žáci by mohli vyhledat kresby, grafické listy a fotografie, na kterých je neobvyklá nýtovaná konstrukce zachycena (C. Bouda, J. Sudek, V. Sivko aj.) a Škvoreckého Blues libeňského plynojemu může zpestřit část vyučování.
První inspiraci jsem dostala na sjezdu historiků při přednášce Dr. M. Waice, který hovořil o vzniku a vývoji olympijského hnutí. Avšak tím, co mne skutečně popohnalo, tím byly dvě práce P. Peterkové v metodickém sborníku ASUD.
Učivo I. světové války probírám tak, že nejprve vezmu válku jako komplet (ale s ruským rokem 1917), ukončím ji a znovu se do ní se žáky vnoříme z pohledu českého. A právě na začátku takové hodiny jsem poprvé použila následující obrázek, který jsem promítla žákům na stěnu.
Zeptala jsem se, o koho by se na obrázku mohlo jednat? - Co se na fotografii odehrává?
Jako první zazněl hlas, že se jedná o podpis konce války.
Hned jsem se optala, zda by to bylo možné, a ti, kteří dávali pozor, odvětili, že to možné není, protože mír se podepsal ve vagóně, ale tahle fotka přeci není z vagónu!
Vynikající kritický přístup. Zatleskala jsem jim.
Jako druhý zazněl názor, že by se mohlo jednat o podpis nějaké mírové smlouvy. Opět jsem se ptala dál - Jaké smlouvy? Kde? Podle dějepisného atlasu Kartografia nabídli žáci hned několik možností (Dějiny 20. století, s.22).
To by možná bylo možné, avšak proč se tam objevuje tolik mužů?
Tu se někdo zeptal, jestli by při mírové smlouvě seděli takhle vedle sebe? Také dobrá otázka. A některé hned nahlodala.
Jenže dál žáci nevěděli, a tak jsem prozradila, že fotografie pochází z roku 1896!
Aha! mysleli si někteří, že se vytáhnou - přeci jen mírová smlouva, ale ta předválečná, no jasně, Trojspolek, nebo Trojdohoda!
Hned se ozvali někteří s kritikou - to by byli tři. Nebo šest - ale to nevypadá, že by po dvou ze stejných států. To opravdu ne!
Abych předešla extrémním návrhům, prozradila jsem, že se jedná o členy Mezinárodního olympijského výboru, kteří se sešli v roce první olympiády 1896.
Nic, pochopitelně seděli v lavicích a maximálně přemýšleli, proč jim tuhle fotografii ukazuji. Zajímalo by mne, koho byste tipli mezi členy - respektive jakých národností budou zakládající členové?
A hned se ozvala kanonáda nápadů. Musel jsem žáky ukáznit; postupně jsem psala na tabuli:
Dost, zarazila jsem příval dalších národů, řekněme si, kdo ano a kdo ne. Z devíti národností vyškrtnu Američana (třída zašuměla) - i když Američané patřili mezi dvanáct zakládajících členů, na obrázku není.
Musel tam být Řek, ozval se náhle hlas - v Řecku byla olympiáda vždycky!
Opravila jsem dotyčného, že vždycky ne (a že by se mohl hlásit), ale přitakal jsem, že Řek tam je, ten sedící v brýlích uprostřed, pan Demetrius Vikelas, první prezident. První olympiáda se také odehrála v Athénách.
Pravdu měl skutečně žák, který jmenoval Francii a dokonce Pierra Coubertina - jako generální sekretář sedí vlevo.
Dále musíme škrtnout Nora (ale pozor - později), Turka, Rakušana a Španěla.
Nechali jsme Rusa - Alexej de Butowski je třetím sedícím mužem (vpravo).
Nahoře vlevo stojí Němec Willibald Gebhardt, ač Němci nepatřili mezi zakládající členy. Na opačném konci (vpravo) stojí Viktor Balck za Švédsko a Norsko.
Dále tam není Brit, i když Lord Ampthill Mezinárodní olympijský výbor spoluzakládal.
Tím mužem uprostřed, ale napravo (z našeho pohledu) není Rakušan, avšak Maďar Ferenc Kemény, který zastupoval jen uherskou část "naší" monarchie.
Zbývá nám poslední muž. Z našeho pohledu druhý zleva...
Nemohl by to být Čech?
Třída se rozdělila do dvou táborů. Jedni tvrdili, že Čech tam být určitě nemůže, neboť jsme nebyli samostatní, zatímco ti druzí tvrdili, že by tam Čech mohl být, ale jako Rakušan. Nebo za Rakušany.
Omyl, Jiří Stanislav Guth-Jarkovský byl od začátku v Mezinárodním olympijském výboru (jako jeden ze zakládajících členů) jako Čech a za Čechy (Boheme).
Když se žáci probrali a vyřkli několik možností, co že by tam jako dělal, připomněla jsem slávu českých sportovců již na sklonku 19. století, Sokol, atletické a fotbalové kluby. Využila jsem poznámek z Waicova příspěvku a krátce jsem povyprávěla o Coubertinovském vlastním zeměpisu sportovně vyspělých národů, kam jsme jako suverénní Češi patřili!
Už zbývala jen poslední otázka k žákům - Proč jsem vám onu fotografii ukázala?
Fotografie je ke stažení na wikipedii - Mezinárodní olympijský výbor, doporučuji anglickou, nebo francouzskou mutaci. Tam se i dozvíte jména všech 13 zakládajících členů ze dvanácti států. Guth Jarkovský mezi nimi nechybí!
za letošní rok jsme nashromáždili velké množství ukázek z moderní literatury, která se vztahuje k dějinám 20. století.
Proto je v tuto chvíli v tisku metodická příručka ke čtenářským dovednostem - neboli čítanka k moderním dějinám (s texty a úkoly).
Rádi bychom v této činnosti pokračovali a vydali další díly, tedy další nápady z praxe, jak v hodinách dějepisu pracovat s literaturou. Samozřejmě ne jen v hodinách dějepisu.
Prosíme, máte-li vy sami nějakou pěknou ukázku, jako je například ta výše uvedená, pochlubte se ostatním členům a pošlete ji do redakce. Velice rádi ji otiskneme. Náš emajl znáte: asudcr@seznam.cz