VÁCLAV HAVEL
5. X. 1936 - 18. XII. 2011V samotném centru mého politického myšlení byl vždy člověk. Člověk jako svobodný, šťastný a trvale se vzdělávající občan se šťastnou rodinou.
...duchovní obroda, jak ji já chápu (svého času jsem ji nazval „existenciální revolucí“), není něčím, co nám jednoho dne spadne z nebes do klína, nebo co nám přinese nový Mesiáš. Je to úkol, před nímž stojí každý člověk a v každém okamžiku. „Něco s tím dělat“ můžeme a musíme všichni a teď a tady; nikdo to za nás neudělá a na nikoho tedy nemůžeme čekat.
Když...
Když "rupnul" totalitní režim, prožíval jsem si svá úžasná léta na gymnáziu. Ve čtvťáku. Což bylo důležité, protože se před maturitními zkouškami najednou zjistilo, kolik lží a nesmyslů jsme se museli naučit a kolik informací opačného ražení nám bylo zatajeno; alespoň oficiálními místy, Hlas jsme poslouchali téměř všichni ze třídy a "pravdu" jsme čerpali odjinud.
Když nadešel čas mikulášské nadílky, výrazně svobodněji jsme vyrazili do ulic. Ačkoliv můj zevnějšek (husté černé kudrnaté vlasy) mne předurčovaly k roli čerta, musel jsem ustoupit argumentům spolužáků, že v brýlích vypadám nejrozumněji a nejváženěji. Obdržel jsem přepychový mikulášský oděv a na hlavu mi bylo namotáno několik kilo vaty, abych působil dle tradičních vyobrazení. Na pochůzku se mnou vyrazila Helenka coby anděl a krásnějšího anděla by tenkrát těžko někdo dohledal, doprovázená andělem Zdeňkem, se kterým později založila rodinu. V zájmu zachování spravedlnosti mne doprovázela i černovlasá Dita se stejně namaskovaným a pekelným Dušanem.
Když jsme vyrazili do ulic na pomezí Starého a Nového Města, sklidili jsme obrovský úspěch. Navštěvovali jsme jedno dítko za druhým. Byli jsme prvními svobodnými mikulášskými posly radosti v navštívených rodinách.
Když chtěli jsme skončit a sotva pletli jsme nohama, procházeli jsme kolem Národního divadla. A tu zpod podloubí vyběhli studenti vysokoškoláci a hned se k nám hrnuli - Jéé, Mikuláše ještě v sále nemáme... - a již nás brali podpaždím a říkali, ať se nebojíme a jdeme.
Když vklouzli jsme do sálu, diváci zašuměli, možná by se i ozvali, avšak všichni (včetně nás) zatajili dech. Zatímco jsme usedli, na jeviště s veselou přihopkal Karel Kryl! Řekl něco v tom smyslu, že nikdy netušil, že bude zpívat ve Zlaté kapličce. My také ne! Volali lidé kolem. A ještě něco pronesl, zvedl ruku s dvěma prsty - véčkem a za hlasitého Hurá! rozezvučel kytaru.
Když zpíval Kryl, zpívalo celé Národní divadlo.
Když komunistický režim padl a tohle všechno se mohlo seběhnout, již tenkrát jsme věděli, že se vše podařilo i Díky Vám - a proto jsme nadšeně křičeli: Havel na Hrad!
Když budeme se snažit, určitě bude nám lépe.
