Ve dnech 1. až 3. prosince se v Praze v Černínském paláci konala mimořádná akademická konference, která svedla dohromady historiky ze zemí Visegrádské skupiny, aby společně prodiskutovali problémy spojené s rozdílným vnímáním naší společné historie. Hlavním tématem konference pořádané Ústavem soudobých dějin Akademie věd ČR byla sofistikovaná diskuse nad osobnostmi a událostmi, které přes hranice zemí Visegrádu vyvolávají odlišné, často protichůdné interpretace a hodnocení. Mezinárodní setkání historických odborníků zemí Visegrádské čtyřky iniciovala česká strana v rámci dvacátého výročí vzniku novodobé visegrádské aliance, záštitu nad tímto sympoziem převzal ministr zahraničních věcí Karel Schwanzenberg v rámci předsednictví České republiky, které ČR v létě tohoto roku již po čtvrté v historii Visegrádské skupiny na rok převzala.
Ministr zahraničí poskytl konferenci nejen podporu, ale i prostory Černínského paláce spolu s velmi kvalitním technickým vybavením. Delegáti jednotlivých zemí přednášeli své příspěvky ve svém národním jazyce, jejich přednášky stejně jako diskusní příspěvky byly simultánně tlumočeny do všech jazyků Visegrádu a do angličtiny.
Třídenní konference začala ve čtvrtek odpoledne přesně podle stanoveného harmonogramu. Byla rozdělena do pěti bloků. Nad dodržováním časového harmonogramu přísně bděli předsedající jednotlivých bloků. Každý z přednášejících měl na své vystoupení vyměřeno patnáct minut, velmi krátký čas na prezentaci nových poznatků, formulaci základních myšlenek a postřehů, přesto naprostá většina delegátů tento více než omezující limit opravdu splnila. Nepřekročit čas určený k diskusi se sice dařilo s menším úspěchem, přesto se však dařilo časový plán konference víceméně dodržet.
Po úvodních slovech, v nichž předseda konference objasnil, že cílem konference je popovídat si o problematických otázkách minulosti sine ira et studio, začal první blok věnovaný středověké historii.
Blok zahájila paní profesorka Lenka Bobková. Spolu s maďarskou kolegyní Enikö Csukovits připomněla setkání tří králů Jana Lucemburského, Kazimíra III. a Karla I. Roberta ve Visegrádu, kteří se tu již v roce 1335 dohodli na těsné spolupráci v politických či obchodních otázkách a na věčném přátelství. Jejich setkání, jehož cílem bylo řešit konflikty mezi sebou mírovou cestou a vzájemně si pomáhat v případě nebezpečí, inspirovalo o 656 let později k založení novodobé visegrádské aliance.
Druhá část prvního bloku byla zaměřena na husitskou invazi do prostoru visegrádských zemí. Jak ukázal referát slovenského delegáta Jána Lukačky husitské myšlenky neměly na Slovensku téměř žádný ohlas, ani často v Čechách zmiňovaný Jan Jiří z Brandýsa nenašel na Slovensku velkou podporu a s jeho odchodem ze Slovenska husitský vliv zcela mizí. Český historik Jiří Rak v lehce ironickém tónu nastínil, jakou roli sehrál modifikovaný obraz husitství v našich novodobých národních dějinách. Z husitů se v interpretaci Františka Palackého stali bojovníci za svobodu svědomí, kteří odvážně čelili tlaku nesvobodného západního křesťanství. Kořistnické výpady husitů do okolních zemí se tak účelově změnily na spanilé jízdy, jejichž cílem bylo šířit svobodomyslné husitské myšlenky.
Závěrečná část prvního bloku byla věnována posledním Jagelloncům a jejich roli v dějinách pozdně středověké střední Evropy. Polská delegátka Jolanta Coinska-Mika zdůraznila především mírovou politiku posledních Jagellonců a vyzdvihla jejich klíčový význam pro utváření polské politické kultury. Omezení královské moci za posledních Jagellonců, zapojení nižší šlechty do rozhodování stavovského sněmu, vedlo k rozšíření těch, kteří nesli odpovědnost za osud státu. Povinnost krále dodržovat daná pravidla upevnilo ideu, že právo je nadřazeno králi. Otázkou bylo, proč v Čechách a v Uhrách tento úspěšný polský model selhal, zda byl na vině Vladislav Jagellonský, nebo elity jednotlivých zemí česko-uherského soustátí. Postavě Vladislava Jagellonského se věnoval maďarský historik Tibor Neumann. Na obhajobu Vladislava Jagellonského považovaného v Čechách i v Uhrách za slabého panovníka uvedl, že nevedl žádné války, naopak v diplomacii si počínal velmi obezřetně. Neměl však ani možnosti ani prostředky čelit stále sílícímu tureckému nebezpečí.
Druhý den konference začal panelovou diskusí nad výsledky výzkumu veřejného mínění. Výzkum s názvem "Známe jeden druhého?" prezentovala slovenská delegátka Olga Gyárfášová z Institutu pro veřejné otázky v Bratislavě. Šlo o mimořádně rozsáhlý výzkum, v každé ze zemí V4 bylo dotázáno v průměru tisíc osob ve věku 18 až 85 let. Respondenti měli odpovídat na otázky, jak vnímají historii, kdo je podle nich hrdina, kdo padouch národní historie, co vědí o dějinách svých sousedů za hranicemi, jak hodnotí vybrané osobnosti a jak hodností vybrané historické události. Výsledky výzkumu byly více než zajímavé, jasně prokázaly, že převládá hrdost a pýcha na národní dějiny, zejména v Polsku a Maďarsku. Pozitivní hrdinové jsou mnohem viditelnější, což svědčí o tom, že se historie postupně heroizuje. Mnozí z dotazovaných, zejména v Polsku a Maďarsku neuvedli žádného antihrdinu svých dějin. Mezi českými hrdiny vedle Karla IV. se mezi prvními pěti nejčastěji jmenovanými objevil Tomáš Garrigue Masaryk, Václav Havel, Jan Amos Komenský a Jan Hus. Nejznámějším českou osobností je jednoznačně Václav Havel. Pád komunismu přes současné problémy hodnotí obyvatelé Visegrádu vesměs pozitivně. Není bez zajímavosti, že se ve všech zemích Visegrádu mezi antihrdiny ocitli současní politici. Diskuse se rozvinula především kolem problému znalosti dějin těch druhých. Účastníci diskuse se shodli na tom, že na historické vědomí dnešní mladé generace mají největší vliv média a že je stále větší problém učit pod tímto vnějším tlakem dějiny ve škole.
Druhý blok konference se zaměřil na výrazné osobnosti národních dějin 19. a první poloviny 20. stol. Slovenský historik Peter Macho se spolu se svým maďarským kolegou Zoltánem Fonágym věnovali postavě Lajose Kossutha, maďarského národního hrdiny, jak jej vidí slovenští historikové.
Maďarský národní hrdina, po němž se v Maďarsku jmenují náměstí, ulice, nábřeží, pro slovenskou stranu představuje úhlavního nepřítele, Kossuthův obraz na Slovensku se sice příliš nezměnil, ale přesto v současné době nahlíží obě strany na tuto historickou postavu s větším odstupem a nadhledem.
Po střízlivém obrazu Lajose Kossutha přišly na řadu referáty zástupce Výzkumného ústavu pro východoevropské dějiny ve Vídni Petra Jelínka a polského historika Jana Wiśniewského, které se zabývaly postavou Józefa Piłsudského v období mezi světovými válkami a československou diplomacií. Oba historikové se shodli na tom, že vztahy mezi Československem a Polskem mezi světovými válkami byly velmi špatné. Poláci o Češích měli velmi nelichotivé mínění, Piłsudski obraným paktům nevěřil, Československo pro něj navíc nebylo zárukou stability Evropy.
Zajímavý a pro Čechy netradiční obraz prvního československého prezidenta přinesla poslední část druhého bloku, zaměřená na T. G. Masaryka a slovenskou otázku. Potkaly se tu referáty slovenského historika Dušana Kováče a českého historika Ivana Šedivého. Oba se shodli na tom, že postava Tomáše Garrigue Masaryka, českého národního hrdiny, je v ostatních zemích Visegrádu vnímána velmi odlišně. Zatímco v Čechách se postupně postava T. G. Masaryka přeměnila již za jeho života v mýtus, na Slovensku je mnozí vnímají jako nepřítele, který bojoval proti právům slovenského národa, nedodržel Pittsburskou dohodu. První socha T. G. Masaryka byla s nemalými problémy postavena na Slovensku v nedávné době, paradoxem je, že stojí na bratislavském nábřeží Vajanského, který byl jedním z velkých odpůrců T. G. Masaryka. Český masarykovský mýtus splňuje archetyp otce, v podstatě již od třicátých let. T. G.M. se stal pojmem, mýtem, bohužel stále více vyprázdněným, o čemž svědčí i překvapující komiks z roku 2000 o neohroženém hrdinovi T. G. Masarykovi a jeho odvážných činech.
Trojici osobností, považovaných ve vlastních zemí za příkladné národní hrdiny, vystřídal v následujícím třetím bloku triumvirát historických postav, jejichž činnost byla podrobena ostré kritice nejen v zahraničí, ale měla řadu odpůrců a kritiků i v jejich vlasti. Jak vysvitlo z jednotlivých referátů, je na čase dějinnou roli těchto klíčových postav moderních dějin 20. století znovu s odstupem času objektivně zhodnotit.
První z těchto rozporuplných osobností byl Eduard Beneš, který si díky tomu, že prosadil hranice Československa proti vůli sousedního Polska a Maďarska, je právě v těchto zemích dodnes vnímán vesměs jako jasný nepřítel.
Česká historička Kristina Kaiserová z ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně nadhodila velmi logický argument, pokud by Beneš mohl ovlivnit vše, co je mu připisováno, platil by bezesporu za nejvlivnějšího politika 20. století, což bezesporu nebyl.
Oproti Benešově přezdívce "architekt odsunu", přes často odsuzované Benešovy dekrety, které se staly dokonce na čas překážkou vstupu České republiky do EU, má Eduard Beneš v Čechách mnoho příznivců. V anketě o nejlepšího Čecha se Beneš ocitl na 22. místě, hned za jmény Tomáš Baťa a Otto Wichterle.
Polský historik Paveł Ukielski z Varšavy přiblížil Beneše očima Poláků. Ukázalo se, že negativní pohled na Eduarda Beneše se v Polsku nemění ani dnes, 60 let po jeho smrti. Vidí jej stále jako protipolsky zaměřeného zbabělého politika, sluhu Moskvy. Nelichotivý obraz Eduarda Beneše, který vytvořila polská diplomacie ve svých zprávách ve 30. letech, se nemění. Tento "drobný, přemoudřelý človíček, typický švejkovský Čech, zbabělec bez idejí, vypočítavý, který vždy stojí v pozadí", je dodnes esencí všech negativních rysů Čechů.
Další historickou postavou, která je stálým terčem kritiky a ke které se mnozí historikové i zájem veřejnosti neustále vrací, byl Josef Tiso. Český historik Jan Rychlík zdůraznil, že pro Čechy je otázka Tisa a jeho role v dějinách v podstatě vyřešená, nevraživost z české strany vůči Tisovi jako strůjci rozpadu ČSR v březnu 1939 odstranil novodobý rozpad ČSR v roce 1993, při němž česká strana postupovala obdobně jako Tiso v roce 1939. Není bez zajímavosti, že ani v době, kdy byl v Čechách J. Tiso démonizován, nevznikla o něm žádná ucelená monografie.
V dnešní době se stal první slovenský prezident předmětem čistě slovensko-slovenského konfliktu, který velmi často rozděluje slovenskou veřejnost na dva tábory, což potvrdil i referát slovenského historika Milana Zemka z Historického institutu v Bratislavě. Jedni líčí Tisa jako kolaboranta, zrádce, který poslal do koncentračních táborů desítky tisíc slovenských Židů. Pro jiné je živým symbolem národa, budovatelem prvního samostatného státu, obětí své doby. Totalitní režimy vyžadovaly od hlav států přísahu věrnosti, podobnou lenní přísaze ve středověku. Milan Zemko při této příležitosti připomněl důležitý a velmi aktuální fakt, že od 20. století není stát majetkem jednotlivce a že volení zástupci státu jsou zodpovědní především těm, kdo je volili.
Třetí rozporuplnou historickou postavou, která má i dnes mnoho let po své smrti své zaryté odpůrce i nadšené zastánce, byl Miklós Horthy. Maďarský historik Ignác Romsics objasnil, že Horthyho hodnocení se osciluje mezi pojmy zachránce - zrádce - vrah. Pravice líčí Horthyho jako zachránce, "odvážného kormidelníka proti rudému moři", levice jej označují za vraha s krvavýma rukama, který v Maďarsku rozpoutal bílý teror, deportoval Židy do koncentračních táborů.
Poslední příspěvek třetího bloku přednesl slovenský historik Miroslav Michela z Bratislavy. Ve svém referátu Slovensko a Horthy Miroslav Michela připomněl problematickou, v Čechách méně známou, osobnost Janose Esterháziho, který je pro slovenskou stranu typickým fašistou, Maďaři v něm naopak vidí příkladného humanistu, který se stavěl proti deportaci Židů a který byl po válce krutě pronásledován, od roku 1989 usilují o jeho rehabilitaci, které sice dosáhli v Moskvě, ale na Slovensku prozatím ne.
Čtvrtý, závěrečný historický blok, se pokusil o zhodnocení tří komunistických předáků, kteří však v určité době ve své zemi sehráli roli národního hrdiny. Prvním z nich byl Imre Nagy. Maďarský historik Zoltan Ripp poukázal na to, že slavnostní pohřeb Imra Nagyho 31 let po jeho popravě v roce 1989 byl jednou z největších národních slavností Maďarské republiky, představil jej jako předchůdce moderních eurokomunistů, který dal "před násilnými zvraty přednost demokratického přechodu ke změně společnosti". Podobně vyzněl příspěvek polské delegátky Pauliny Codogni věnovaný Władisławu Gomułkovi. Polská historička si kladla otázku, zda rok 1956 byl pro Polsko rokem "přelomovým, ztraceným či promarněným". Pravdou zůstává, že po návratu Władisława Gomułky do vedení státu v roce 1956 byla zastavena kolektivizace, zmírnil se teror vůči obyvatelstvu, změnila se politika vůči katolické církvi. K hlubším politickým a hospodářským změnám však nedošlo, i nadále zůstalo nepružné centrální plánování, proč tomu tak bylo, zůstává stále otevřené.
Posledním z trojice komunistů, kteří jsou pro své postoje a činy hodnoceni ve svých zemích velmi pozitivně, byl Alexandr Dubček. Referát o něm přednesli slovenský historik Stanislav Sikora a český delegát Oldřich Tůma. Oba se shodli na tom, že pozice Alexandra Dubčeka v národních dějinách je velmi podobná oběma předchozím, byl bezesporu nejdůležitějším Slovákem 2. poloviny 20. století. Z dnešního pohledu byl Alexandr Dubček stejně jako Imre Nagy a Władisław Gomułka předchůdcem eurokomunismu. Nadšený obdiv k velkému reformátorovi vystřídalo v dnešní době romanticko-nostalgické pojetí tragického osudu člověka, který nemohl splnit své poslání, k němuž jej historie povolala.
V závěru tohoto bloku zazněly dva pozoruhodné příspěvky. Věnovaly se obrazu současných národních hrdinů tak, jak je vnímají blízcí sousedé za hranicemi. Polský historik Paweł Ukielski přiblížil nadšený polský obraz Václava Havla, označil jej za "nelépe identifikovatelného Čecha v Polsku", jde ve skutečnosti o prvního Čecha v českých dějinách, který se v Polsku těší neobyčejně úctě a kterého Poláci Čechům upřímně závidí. Český historik se ocitl v nezáviděníhodné pozici, po oslavném referátu polského historika o Václavu Havlovi měl přednést svůj referát o českém pohledu na Lecha Walęsu. Smutně přiznal, že zjistit, co si Češi myslí o slavném polském odboráři, je práce pro detektiva, ucelený obraz Lecha Walesy v Čechách neexistuje, neboť jej zcela zastínil Václav Havel. Václav Havel, jak dodal český delegát, vede na Lechem Walęsou i v počtu získaných čestných doktorátů - 46:45, za zamyšlení však stojí, že zatímco Václav Havel z Polska obdržel dva čestné doktoráty, Lech Walęsa z České republiky nedostal ani jeden.
Z přednesených referátů i diskusních příspěvků, věnovaným fenoménu personalizované historie a jeho historické a společenské reflexi, jasně vyplynula potřeba podívat se na dějiny toho druhého z jiné než tradiční perspektivy vlastního národa, seznámit se s dějinami těch druhých, často mytologizovanými či tabuizovanými. Je nezbytné nahlížet na dějiny a osobnosti s nimi spojené s nadhledem a z více stran. Pro současnost i budoucnost je nebezpečné, pokud historikové na sebe berou roli nesmiřitelných prokurátorů či nekritických obdivovatelů. V závěru historické části konference zaznělo i varování, že historie 20. století se může zopakovat, že nejde o to, kdo byl či nebyl hrdinou, ale o to, jak obraz těchto postav národní minulosti využívají pro svou politiku současníci, a tak problémy nedávné i dávné historie znovu ožívají a stávají se aktuálními.
Poslední sobotní dopolední blok se zaměřil na jeden z nejpalčivějších problémů soudobé historiografie - na výuku dějepisu na školách zemí Visegrádu. Účastníci se shodli na tom, že výuka dějepisu je velmi náročná a současně nezbytná, neboť stále platí - historie magistra vitae. V dnešní hospodářsky a sociálně nestabilní době je více než kdy jindy zapotřebí vytvořit pravdivý a výmluvný obraz národních dějin v kontextu dějin Evropy, abychom neopakovali některé z osudových chyb. Jakou smysluplnou cestou však přiblížit moderní a nejen moderní dějiny současné mladé generace však zůstává otázkou. Jednou z možností se zdá cesta příběhu, příběhu jednotlivce, účastníka historie své doby, zda tato cesta povede k vytčenému cíli, zůstává otázkou nejen v rukou učitelů, ale zejména politiků.
Sofistikovaná, profesionálně připravená a odborně moderovaná mezinárodní konference evropských historických kapacit své předsevzetí splnila a dokázala, že jakkoli "visegrádské země mohou mít problémy se společnou historii, jsou historikové těchto zemí "schopni a ochotni se si navzájem naslouchat a společně diskutovat - sine ira et studio".
