Říkejme jí Nikola, na jméně nezáleží, důležitějším se staví, že vždy prospívala s vyznamenáním, snad téměř se samými jedničkami, co mohla, toho se naučila, jen ve fyzice, praktické uplatnění vzorců a rovnice v chemii, trošku činily jí potíže, zkrátka premiantka, tak trochu šprtna - řečeno slovníkem spolužáků.
On, proč ne Václav, sice hezoun, avšak o co více nabral do krásy, o to méně zůstalo v hlavě, kolik ve svalech, o to méně v úsudku, procházel jen těžko a v osmičce, málem, nechal jsem ho rupnout, často zlobil, hlavně starší kolegyně, na které si dovoloval. Řeklo by se hlupák, ještě navíc drzý.
Posledního dnes školy, když vydalo se vysvědčení, tu jako vloni i předloni, vydali se deváťáci dolů po schodech špalírem mezi ostatními mladšími z osmičky až po první třídu, učitel třídní je vedl, mávali do potlesku a zvonění klíčů, do rachotu zvonku puštěného školníkem, dnes naposledy.
Když došli do přízemí, většina vydala se užívat ulice, máme základní vzdělání, prchli jsme z vězení, živote, rozevři svou náruč. Jen pár z nich se pravidelně vrátí, aby se naposledy rozloučilo s vyučujícími; je to zvláštní, ač nevedu si statistiku, tušil jsem, kdo vrátí se, rozhodně ne Nikola, šprtna v modrých šatech, šla do parku, parkem domů, z růžového mobilu volala rodičům, mám samé jedničky.
Však znáte to a tušíte a právě v tom je svět nejzvláštnější a něco jako sounáležitost lumpáren a učitelů - samozřejmě vrátil se Václav, došel až ke mně, dvě patra nahoru - pane učiteli děkuju - i za ty pohlavky, já vím, zlobil jsem, ale nikdy na základku nezapomenu.
Těžko říci víc, vždyť bylo to prima, ve stisku rukou řečeno vše.
Také víte, proč učíte?