- Vážené a milé kolegyně a kolegové,
když mi mí přátelé z výboru v Informačním listě č. 26 blahopřáli ke kulatým narozeninám, dojalo mě jejich ocenění mého podílu na prosazování příznivějších podmínek pro výuku dějepisu, po roce 1995 v rámci aktivit naší asociace a předtím učitelského odboru Historického klubu a také na obohacení škály pomůcek pro dějepis, atlasů, učebnic, pracovních sešitů, metodik i knížek pro děti.
V úvodu k našemu poslednímu sborníku Co není zapsáno jako by nebylo… uvažuje pan prof. Kvaček nad smyslem historikovy práce, nad tím, jaký je její ohlas. „Vzbudí-li zájem, je naplňována jedna z hlavních historikových činností, jíž je aktivní kontakt se společností,“ píše. Myslím, že obdobně se mohou zamýšlet i učitelé - výsledky jejich činností jsou měřitelné nebo postižitelné jen velmi obtížně. K nejpříjemnějším okamžikům učitelského života patří kromě zájmu žáků nebo studentů o historii a tvůrčí atmosféry ve třídě – v hodinách a na seminářích, na exkurzích nebo při návštěvách muzeí a galerií i pozdější úspěchy žáků – jejich uplatnění v dalším studiu i v praktickém životě. Co zná každý z učitelů, je to, co zaznívá v ocenění při setkáních s žáky „po letech“.
Za většinou povolání zůstává stopa, která je viditelná. Proto považuji za velké štěstí, že jsem kromě práce ve škole měla příležitost se na takové trvalé „stopě“ podílet, pro žáky i učitele připravit řadu publikací a pomůcek, které se na školách setkaly s velmi příznivou odezvou. Těší mě, že tyto publikace – od prvního pedagogického čtení v roce 1977 až k poslední „vlastivědě“ z roku 2007 – zůstávají trvalým výsledkem naší práce. Zahřeje i konstatování o úspěchu mých knížek pro děti z Albatrosu, třeba z úst vedoucí veřejné knihovny nebo pochvala od dětských čtenářů. A mimořádně autorské týmy potěšily výsledky anket, kde se po léta naše učebnice a atlasy ocitaly na předních místech, a také osobní poděkování a uznání, jichž se nám dostávalo na našich seminářích.
Právě přátelská atmosféra našich setkání na seminářích, exkurzích i při jiných příležitostech nejen mně dodávala chuť v práci pokračovat a sílu hlasy nepřející našim snahám a úsilí přehlušit. Různé činnosti v asociaci mi také poskytly výjimečné příležitosti setkat se s mnoha báječnými lidmi – kolegy, historiky i dalšími osobnostmi u nás i v zahraničí, které bych jinak nepoznala.
V závěru shora připomenutého článku z IL 26 mi kolegové popřáli úspěch na naší společné dějepisné cestě a dobré zdraví. Těch pět uplynulých let vydrželo, ale při příležitosti dalšího výročí je tu příležitost bilancovat a předat aktivní roli v naší asociaci pedagogům z mladší generace. Myslím, že je to vhodné a správné. Prožili jsme společně mnoho let, s některými kolegy dvě činorodá desetiletí, většinou naplněná dobrými pocity z toho, co se podařilo, někdy i nezdary nebo zklamáním. Pokusila jsem se připomenout je ve sborníku k našemu výročí, snad jsem nic důležitého neopomněla. I v současnosti jsou úkoly náročné a asi si i žádají v nových podmínkách nové pohledy a nová řešení. I když jsem předsednickou funkci předala svému nástupci již v roce 2009 a zastávala dál funkci jednatele, rozhodla jsem se na dubnové valné hromadě již do nového výboru nekandidovat a zůstat jen řadovou členkou asociace.
Pan prof. Kvaček končí své zamyšlení slovy „V určitém věku se žije více vzpomínkami, než tím, co právě je. Mám v tomto případě na co vzpomínat – dík za to.“ To se mi moc líbilo. Lépe bych to vyjádřit nedokázala. To nejdůležitější, co mám nyní na srdci, je tedy jediné. Poděkovat všem členům výborů, jichž bylo v průběhu let ke dvacítce, za jejich práci a součinnost i v nepřeberném množství náročných i vyčerpávajících činností a za pochopení při řešení někdy i nepříjemných nebo obtížně zvládnutelných úkolů a aktivit.
Nemenší dík patří mnoha dalším učitelům – těm, kteří se aktivně účastnili našich setkání na seminářích a historických exkurzích, těm, kdo se v letech 1988-1991 nebojácně zastali mých návrhů na řešení pracovní učebnice středověku, po léta přispívali svými pozitivními hlasy v nejrůznějších diskusích o sporných záležitostech nebo o činnosti asociace, reprezentovali učitele dějepisu v různých veřejných diskusích v tisku, rozhlase i televizi, na jednáních s ministerskými úředníky i jinde, přispívali do našich anket a dotazníků a tím poskytovali výboru podklady a oporu pro další činnost; těm, kteří nezištně poskytli své zkušenosti do Agory v IL a do metodických sborníků. Upřímné poděkování řadě dalších spolupracovníků při pořádání vzdělávacích akcí i mezinárodních konferencí je začleněno ve sborníku s ohlédnutím za dvaceti lety aktivit učitelů dějepisu Co není zapsáno, jako by nebylo. Všem patří dík nejen můj, ale jistě i ostatních členů ASUD.
Závěrem jen přání – aby pedagogové vytrvali v úsilí aktivně spoluvytvářet příznivé podmínky nezbytné pro kvalitní výuku dějepisu v době, kdy je i v mezinárodním srovnání kritickému pohledu a hodnocení podrobována neuspokojivá úroveň výsledků našich žáků i školství a přichází na řadu řešení řady závažných problémů, na které poukazujeme již velmi dlouhou dobu. Aby neztratili chuť dále se vzdělávat, hledat nové a zajímavé formy a metody práce v dějepise a předávat si dobré zkušenosti. A také aby se jim dařilo získávat pro historii zájem co největšího počtu žáků a studentů, kteří by tak byli obohacení o ty největší hodnoty, které nám zanechaly minulé věky a vynikající osobnosti. A novému výboru přání další podpory a zájmu členů o práci asociace.
Helena Mandelová