EXPEDICE IRAN 2010
Na základě pozvánky z íránské Al-Mustafa International University v Comu připravilo vedení ASUD expedici s cílem získat množství informací jak o dějinách oblasti, tak i o islámu s cílem vytvořit manuál k výuce o muslimských zemích pro vyučující na českých školách. Expedici zaštítil český islamista a honorární konzul Petr Pelikán. Cesta byla sponzorována hostitelskou zemí z fondů pro mezinárodní spolupráci a propagaci země.
Původně se expedice mělo účastnit pět členů, avšak ze zdravotních a technických důvodů dva odstoupili, a tak cestu do daleké ciziny podnikli členové ASUD Jiří Janeček, Martina Kalčíková a za výbor Eva Zajícová. Následující text, jakousi mozaiku zážitků, napsali sami aktéři, uvádím zkratky pro kolegu Jiřího (J), a kolegyně Martinu (M) a Evu (E).
Přípravy a odlet
Je polovina července, dva týdny prázdnin za námi. Do hry ohledně cesty za poznáním vstupuje pan Petr Pelikán. Jestliže vás zajímá prehistorie této miniexpedice členů ASUD "IRAN 2010" cesty, nemůžete vynechat následující řádky.
Setkáváme se s ním až na letišti v Praze. Už ne kluk, ale ani žádný děda. Muž středního věku. Do padesátky mu ještě nějaký rok chybí. Znalec arabštiny a úředního jazyka, jímž se mluví v Íránu, farsí, neboli perského jazyka. Aby lépe pochopil mentalitu obyvatel Středního východu, přestoupil na islám. Je tedy konvertovaný muslim a ještě k tomu sunnita. Tak proto ty dobré vztahy s Islámskou republikou Írán.
Pana Pelikána doprovází na letiště Bivoj a čtyři osoby. Největší pozornost kromě Bivoje (to je pes) věnuje šestileté dceři Zuzance. Dále jej vyprovází Zuzančina maminka a dvě černé dívky ze Súdánu. V průběhu cesty se dovídám pár skutečností z Petrova života. Studoval s nynější poslankyní paní Hybáškovou, za války v zálivu sloužil u naší vojenské jednotky jako tlumočník, doprovázel různé delegace, kterým zprostředkovával vzájemné dorozumění. Jeho sdělení jsou přímá, plná vtipu a ironie. Kolegyně by asi ještě doplnily "i jedu". V některých momentech se jeho názory diametrálně liší od toho, co hlásí sdělovací prostředky, neboť uvádí další skutečnosti, o kterých se veřejně nepsalo. To, co si myslím, že média neinformují vždy tak, jak by měla, se mi bohužel potvrzuje. Je honorárním konzulem Súdanské republiky v Praze. V každém případě setkání s ním bylo pro mě příjemným zpestřením.
Náš průvodce byl také tím člověkem, jehož zásluhou se delegace ASUD vypravila na tuto cestu. Je nutno mu ovšem připsat hlavní zásluhu na tom, že se naše tříčlenná skupina do Íránu dostala. Zařídil víza, zabukoval letenky, vyjednal pozvání z International Mustafa University. A co hlavní, že ze strany našich úřadů nejsou výhrady, z Ministerstva zahraničních věcí získal dobrozdání, že naše cesta do "teroristické a válečnické země", za jakou bývá tato islámská republika považována, není v rozporu se zájmy naší zahraniční politiky (rozuměj České republiky, možná i Evropské unie). Navíc se mu podařilo získat toto věrohodné potvrzení v době bezvládí, kdy se chystala "revoluce" na ministerstvech a pro tentokrát větší množství odložených politiků , neboť vítr povolební zakýval jejich křesly více než obvykle, a tak se hledaly trafiky v podobě solidně placených míst na našich zahraničních misích.
I z Íránské strany bylo vůči nám porozumění. Když se žádá o víza, musí se složit 60 Euro a to ještě neznamená, že to vízum dostanete.
Je polovina července, pátek patnáctého. To muslimové na celém světě mají pro ně volný den, jako my křesťanskou neděli. Mimochodem dobře si to ta tři náboženství, když ještě spolu trochu mluvila, zařídila. V pátek je svátek muslimů, v sobotu zase nepracují židé a v neděli se zase nedělá u křesťanů. Všechna tato monoteistická náboženství mají určitá omezení. Vyznavači islámu nemají rádi vepřové maso a mají záporný vztah k alkoholu, židé mají různá košer omezení, správní křesťané mají různé půsty, zpovědi atd. A v minulosti byl výběr partnerů spíše úkolem pro rodiče. Dosud to ještě někde bývá.
Ale co s námi, bezbožníky. My asi máme neděli celý týden, nebo stále pracujeme? Nemodlíme se jak správní muslimové několikrát denně, nezpovídáme se z hříchů jako správní křesťané, ale zpovídáme se většinou svému svědomí. A jsme-li v koncích, vyhledáme psychologa. K víře se vracíme v krušných chvílích svého života, když nás postihnou nemoci, nebo nás navštíví nějaká jiná nepřízeň osudu.
My učitelé se snažíme působit na žáky, měli bychom je vést k úctě a respektování názorů druhých, měli bychom je vést k diskusi, výměně názorů a vzájemnému poslouchání a současně mluvit k jádru problému, nikoliv chodit kolem horké kaše. Bohužel v televizní politické debatě, např. Otázky VM se jen málokdy dozvíte na přímou otázku jasnou a srozumitelnou odpověď. Promiňte mi menší meditaci před začátkem cesty...
Ne, cestovní horečku nemám. Zahajuji tuto cestu jako první. Vyrážím brzy ráno, cestovat z jihu Moravy do Brna není zrovna bez problémů. Na půl desátou mám lístek autobusem Student Agency. Od brněnského autobusového nádraží u Grandu až na letiště v Praze. Zároveň jsem si vyzkoušel, jak funguje v okolí mého bydliště integrovaný dopravní systém. Z rakouského Laa se dostanete prakticky do všech míst Jihomoravského kraje. Zatím to vypadá, že se dobrá myšlenka podařila. Dopravní spoje jsou propojeny, na přestupních stanicích jsou čekací doby většinou optimální. Od nás se teď musí do Brna přesedat, dřív jely přímé spoje, ale zase jezdí častěji a trochu levněji.
Z Brna odjíždím stejným autobusovým spojem do Prahy jako Martina. Učí na střední škole s učilištěm. Ale o tom psát nebudu - cesta za poznáním začíná. Šťastně se dopravíme na letiště a máme pár hodin času. Pražáci, zas mají nějaký výhody. Ale ne. My, Moravané... Žádné pseudonárodnostní vášně. Prostě čekáme. Nyní v časech mobilů je domluva velmi jednoduchá a snadná. Rozloučení s ženskou částí Pelikánovy rodiny a jejich privilegovaným členem Bivojem a hurá do tranzitu. S Flying Emmirates vzhůru za hranice všedních dnů.
Do letadla nastupuje pestrá směsice cestujících, které na palubě letadla vítají členové posádky, mj. i česky. Stewardky ve slušivých uniformách béžové barvy, bez pokrývky hlavy, nejrůznějších barev pleti, všechny mladé, krásné z nejrůznějších koutů světa - z Filipín, z Karibiku, z balkánských zemí i ze střední Evropy i z Jižní Ameriky. Neměl bych zapomenout ani na kluky. Například Nenad byl Srb z Nového Sadu, Emanuel z Argentiny. Společný rys, všichni se domluví anglicky, příjemné vystupování, snaha vyhovět, i když někdy to bývá pro ně velmi obtížné. V odpoledních hodinách startujeme, máme menší zpoždění, letíme přes Moravu, jihovýchodním směrem, televize nám ukazuje, kde se právě nacházíme, pro mě, který letěl letadlem párkrát za život, je to nevšední zážitek.
Přistání ve Spojených arabských emirátech, přesněji v Dubaji, bylo pro mě menším šokem. Tady snad den nikdy nekončí. Ten mumraj v obrovské tranzitní hale plné obchodů a lidí. V obchodech dostanete i alkohol, ženy oblečeny, spíš neoblečeny, prostě místo hříchů. Stačily jen další dvě hodiny letu a... Jsme v Teheránu, hlavním městě Íránu.
Už jiný svět, ženy zahaleny, obchody trochu šedivější. Snad bych to zase přirovnal k naší vlasti a Rakousku, případně Spolkové republice Německo před rokem 1989.(J)
Hostitelská země
Írán má 1,6 mil km2 a 71 mil. obyvatel, jazykem je převážně perština, písmo vychází z arabského. Země má bohatou historii od dob starověké Persie, Alexandra Makedonského, vlády arabských chalífů, Mongolů, vlastních dynastií, koloniální historii pod vlivem Velké Británie a Ruska. V roce 1925 se stal novým šáhem Rezá Šáh Pahlaví. Za 2. světové války byl velmocemi dosazen Muhammad Reza Pahlaví, který se diktátorsky snažil o modernizaci země. Roku 1943 se v Teheránu konala konference Velké trojky. V roce 1979 se k moci dostal ajatolláh Rúholláh Chomejní, byla ustanovena islámská republika, v praxi převzalo moc v zemi šíitské duchovenstvo. V letech 1980 - 1988 probíhala v zemi krvavá íránsko - irácká válka. Od roku 1989 je duchovním vůdcem země (volen doživotně) Sajiíd Alí Chameneí, země má i formální hlavu státu - prezidenta. Od roku 2005 je jím Mahmúd Ahmadínedžád, známý svými výpady proti Izraeli. Kvůli podezření, že Írán usiluje o získání jaderných zbraní, roste napětí v oblasti zahraničních vztahů.
Portréty dvojice mužů CH+CH visí v různém provedení ve všech kancelářích, obchodech, hotelích, na ulicích i v domácnostech soukromých domů (byli jsme pozváni na návštěvu). Častá je též černá šipka ukazující směr k Mekce, směru pravidelných modliteb. (M)
Írán je jednou z nejoblíbenějších zemí mnoha zkušených cestovatelů. Jsou pro to nejméně tři důvody. To uvádí server www.cestovani.cz
V prvé řadě je Írán od východu po západ napěchovaný kulturními, historickými a přírodními zajímavostmi. Česko připomíná tím, že prý v každém malém městečku najdete hrad, výstavní palác nebo skvostnou mešitu (podobně jako u nás kostel). Bohužel, toto nemohu potvrdit, protože jsem navštívil pouze čtyři velká města, hlavní město Teherán, rodiště Chomejního Com, snad nejkrásnější město Esfahán a historické město Yazd. Za druhé zde vládne islámský režim, který bych přirovnal k našemu systému vlády jedné strany, jejíž vedoucí úloha byla zakotvena v ústavě před rokem 1989, udržující zemi v částečné izolaci od okolí. To kromě jiného znamená zachování místních tradic a zvyků a silný pocit, že jste se ocitli na úplně jiné planetě. Ale lidé jsou příjemní a pohostinní. Navíc je to země levná a velmi bezpečná. Co víc si přát? (J)
Univerzita
Univerzita Al-Mustafa se nachází v Comu, městě s 1,5 mil. obyvateli, ležícím asi 135 km jižně od hlavního města Teheránu. Univerzita má 60 poboček ve světě, poskytuje i stipendia pro krátkodobá studia, což byl náš případ. Podporuje 20 000 studentů, z toho 6000 tvoří ženy, včetně jejich rodin. Země má dle údajů 4 mil. studentů. Pro rodiny mají i vlastní supermarket a školku.
Navštívili jsme kanceláře mnoha vysoce postavených členů univerzity, kteří se k nám, prostým učitelům, chovali velmi pěkně. Učitel má v Íránu dobrý kredit. Je "zaměřovačem, který ukazuje dětem cíl." Scénář však byl vždy velmi podobný: Kdo jsme, odkud přicházíme, proč jsme přijeli. Ujištění o podpoře z jejich strany. Obsluha donesla ovoce, pití a sušenky. Pak rychlé rozloučení a věnování CD a knih - často v perštině. Pokud následovala přednáška, každý měl bez ohledu na naše konkrétní dotazy připraven svůj úsek, který nám odpřednášel. Např. Jak je to se zahalováním žen? Komu připadnou po rozvodu děti? Co je manželství na dobu určitou? Následovala prezentace o podílu žen v jednotlivých pracovních odvětvích a rovnosti pohlaví , grafy a zdůraznění vlivu A. Ch. na odstranění negramotnosti a jeho podíl na vzdělanosti žen. (M)
Školství v Íránu
Přijeli jsme, něco málo viděli, něco málo bylo i zodpovězeno... a to slovutnými profesory většinou z islámské univerzity Al Mustafa v Com, městě, které leží asi 130 km od Teheránu, kde jsme trávili část letošní pracovní "dovolené".
Jak je možné, že nejrůznější "kapacity" ve svých oborech s námi vůbec ztrácely čas? Určitě to nebylo silou osobnosti (pod slupkami čádorů se naše evropské osobnosti rozpouštěly v potu). Možná kvůli tomu, že jsme byli oficiálními zástupci učitelské organizace ze země, kterou někteří dokázali i správně začlenit do středu Evropy. Možná kvůli tomu, že jsme se pohybovali v doprovodu známých tváří z největší šíitské univerzity. Možná kvůli tomu, že profese učitelská je v místních poměrech velmi ceněna, učitelství patří k nejváženějším profesím.
Donedávna stačilo odhodlání býti učitelem a vystudovat střední školu. Dnes už je vyžadováno vyšší střední či vysokoškolské vzdělání. Po absolvování záleží na chuti, kde chce absolvent pracovat . Na venkově jsou stále ještě volná místa, zatraktivněná vyššími platy.
Jako žena můžete jít pracovat do mateřských školek (děti od kojeneckého věku do 7 let), na první stupeň (7-12 let), kde moc mužů-kolegů nepotkáte. Od druhého stupně (12-15 let) přes střední školy (15-18 let) se dodržuje pravidlo přísnějšího výběru podle pohlaví - ženy učí v dívčích třídách, muži v chlapeckých. Na vysokých školách, kde už jsou třídy rozděleny podle zájmu, učí převážně muži. Takže zprůměrováno - 50 procent kantorských pozic patří mužům a druhých 50 procent ženám. Vyučovací povinnost je podobně jako u nás - 18-24 vyučovacích hodin týdně. Školství do VŠ úrovně je bezplatné, od revoluce(1979) se téměř podařilo vymýtit negramotnost.
Přesné složení jednotlivých předmětů na základní škole jsme nedopátrali, ale dějepis mají!!!! O dějepisných učebnicích jsme diskutovali přímo na ministerstvu školství s panem doktorem Tavachulím, který má na starosti metodologii zkoumání dějin a jejich převádění do praxe. Stejně jako u nás - u mladších dětí je dějepis součástí jakési vlastivědy. Na druhém stupni musí učitelé také řešit, které z obrovského množství informací upřednostnit, aby nedocházelo k chaotickému přebíhání od jedné historické události ke druhé.
Základem jsou dějiny islámu, dějiny Íránu a současné dějiny, pouze 1 oddíl je věnován světovým dějinám. 1 kapitola zobrazuje i jiná náboženství včetně křesťanství. Dějepisná témata jsou probírána i v jiných předmětech - hlavně literatuře a náboženství. Z jiného zdroje jsme se dozvěděli o zvláštní praxi na školách, kde jsou 3 hodiny s třídním učitelem týdně. Tady se zjišťuje, co ještě kde není probráno a třídní jako koordinátor rozděluje zbylou látku i jiným vyučujícím. Na ministerstvu se zaobírají myšlenkou rozdělit dějepis zcela do jiných vyučovacích předmětů... velmi rychle jsme zareagovali a přednesli naše zkušenosti.
Učebnice psané persky jsme nedokázali posoudit, jsou hezky malované, s minimem map a bez fotografií. Často jsou probírané přímým způsobem - učitel odpovídá na otázky dětí. I v Íránu učitelé čerpají z historických filmů a televizních pořadů, objevují se komiksové knihy, přibližující dějiny jednodušším způsobem. My jsme si prohlédli podobné komiksy rozebírající různé súry z Koránu.
Korán totiž není "pouze" základní knihou muslimů, ale základ všeho. Korán se učí od mateřských školek, učení se zpaměti různých stránek koránu (arabsky) je náplní například i letních škol... Zvláštní prostředí, zvláštní zvyky, zvláštní vyučovací metody... Děti hrdé na to, kolik stran textu mí nazpaměť. Děti na naše poměry velmi hodné, protože někdo nahoře si přeje, aby své rodiče nazarmucovaly špatným chováním. Děti byly hodné, ale my 2 české učitelky jsme byly smutné. Možná jsme "záviděly", jak radostně odříkávají již ve 4 letech korán a velebí Alláha. Možná jsme se jen cítily stísněně v prostředí miniaturních školkových místností bez oken, bez hraček a bez knih, pouze koberec a osobnost paní učitelky. Slzy, které nám u těch nejmenších vyhrkly, byly brány jako slzy stesku po našich vlastních dětech, ale nebylo to tak. (E)
Návštěva předškolního zařízení pro děti žen - studentek byl pro nás traumatizující zážitek. V malých místnostech bez klimatizace a s okny pouze do chodby sedí na židličkách caparti rozdělení podle věku. Jelikož byly prázdniny, sedělo jich tam jen asi 10, jinak se jich do třídy 25 m2 vejde prý běžně i 30. Děti (některé čtyřleté dívenky již byly zahaleny) apaticky seděly v úmorném vedru na židličkách na koberci u zdi a na povel recitovaly delegaci úryvky koránu. Tříleté děti vypadaly jako pod narkotiky, jen jeden sympatický rošťák tloukl souseda kartičkou, ale byl učitelkami ihned zpacifikován.
Děti zde mají minimum hraček, nepočítáme-li kolotoč a houpačky na koberci v centrální maličké herně. Matky ze 70 zemí zde studují náboženství, filozofii, společenské vědy, pedagogiku. Jejich děti jsou ve třídách dle věku, je zde i oddělení pro novorozeňata, matky je chodí kojit. Děti leží v kolébkách se sítí (lezl zde šváb), připomíná to výjevy z knihy Ferda Mravenec. Školka je otevřena od 8 do 18 hod. s pauzou na oběd.
Starší děti chodí do škol, o prázdninách je pro ně organizován program. Už nás pak ani nepřekvapila návštěva letní školy pro dívky. V čádorech se na bobku v malých skupinách v kumbálcích dle věku učí nazpaměť korán v arabštině. Učitelka jim vysvětlí persky význam, ale arabsky se prý dle našeho tlumočníka stejně nedomluví. Denně se naučí 2 strany, pokud chodí denně, zvládnou ho celý za rok. Pokud chodí jednou týdně, tak za 8 let. Asi je to dobré na posílení víry, kázně a paměti, ale kdyby se takto intenzivně učily např. angličtinu...
Při představě, že by takto trávily volno moje děti, šly na mě mrákoty. Jiný kraj, jiný mrav. Vzpomeňme na výuku v dobách před A. Komenským... Náboženství a ideologie mají k sobě blízko. Ještěže po nás v době mladosti nechtěli na VŠ v povinném marxismu-leninismu zpaměti recitovat výroky Lenina! (M)
Na slíbené hodiny do základní školy jsme se nedostali, od 23.7. začaly prázdniny. A tak nám děti nemohly ukázat své žákovské knížky, kam se píší již jen pětistupňové známky (dřív jich bývalo 20), kam každý týden rodiče píší hodnocení svých dětí (jak se doma učily, jak pomáhaly, jak moc času trávily u televize nebo počítače). Pravdivý rodičovský " bonz" slouží jako jeden z podkladů ke druhé části známky, kde se hodnotí chování - ve škole, doma, na ulici. Že je to obráceně než jinde?
I tady mohou být řešeny stížnosti na rodiče, kteří by třeba chtěli své ratolesti vychovávat jinak než dobrým slovem a příkladem. Bití je zakázáno. Tělesné tresty nedovolené ani doma ani ve škole (kde se potom berou řeči o krutém usekávání rukou zlodějům, o ukamenování nevěrných žen apod, že?). A když někdy dítě zlobí a neví, jak se má správně chovat - i tady se dostane do pedagogicko- psychologické poradny - a věřte nebo nevěřte, na základě rozboru osobnosti s koránem v ruce se převýchova daří!!! Alespoň tak nám to tvrdil nejvyšší psycholog této instituce...
O školách jsme hodně povídali... náš malý český rozum toho hodně nechápal... ale třeba až se všechno rozleží a správně složí... (E)
Dějepisné učebnice prý mají, ale přes opakované žádosti jsme žádnou neviděli, a to ani v Centru pro schvalování učebnic. Nechali jsme jim tam i naše učebnice, ale někteří byli pohoršeni, jaké nevhodné sprosťárny zde jsou (socha Davida). (M)
Další zajímavosti
Na druhý týden jsme získali jako průvodce anglicky mluvícího Alího, který měl pro nás větší pochopení a po Esfahánu jsme získali možnost jet i do starobylého Jazdu - centra zarathuštrovců a také si prohlédnout historickou část Comu s učitelem angličtiny a historie. Většina místních totiž jiný jazyk než perštinu neovládá, a to včetně učitelů na univerzitě a vedoucího zahraničních vztahů.
Do Jazdu jsme jeli v noci lůžkovým vozem. Jak měl úslužný Ali podat ženám na horní palandy kávu a nevidět je přitom bez čádoru a šátku? Dilema. Mimochodem, vlak půl hodiny stál, aby se mohly provést nezbytné modlitby. K nezapomenutelným zážitkům patří anglicky vedené disputace s Dr. Barátím na koberečku v altánku za městem v parku při svitu měsíce. Vzadu svítily atrakce á la Matějská pouť a davy lidí si s dětmi užívaly půlnoční radovánky s piknikem a rodinnou pohodou. (M)
Ženy
Ony to ženy v islámském světě na můj vkus nemají vůbec lehké. I když ústa všech, kteří mají co do činění s islámem mne nevěřícího ujišťovala, jak si Prorok vážil žen a jak ajatolláh Chomejní ctil ženy a jak jim poskytl vzdělání. Dnes studuje na vysokých školách v Íránu více žen. V posledních letech se Írán postupně otevírá světu. To je dobrá zpráva především pro ženy - cestovatelky, pro něž dříve nepřicházelo ani v úvahu, že by samy vyšly na hotelovou chodbu. Zahalení celého těla a šátek jsou nadále nutností, nicméně v Esfahánu a v Teheránu se již odvážně procházejí po ulicích s odhalenými kotníky a s nalakovanými nehty na nohou a nedbale oblečenými šátky, které hlavy spíš odhalují, než zahalují. Írán je turismu země a slíbená, čekající na svou příležitost. O ženách jistě více napíší kolegyně. (J)
Že to nebude obvyklá stáž jsme tušili, ale že naše zážitky budou tak hluboké, jsme opravdu neočekávali.
Kdybych byla muž, ledacos bych asi vnímala jinak. Nemusela bych se potit v černém čádoru, pod kterým jsem ovšem byla vzorně oblečena do dlouhorukávového kalhotového kostýmu (co kdyby zafoukal vítr). Jako muž bych si nemusela hlídat šátky, aby se mi nesvezly a neukázaly ani kousek vlasů (což se mi ani jako ženě nedařilo, takže občas mé vlasy musela náboženská policie umravňovat). Kdybych byla mužem, mohla jsem "klábosit" s taxikáři, prodavači, číšníky, čajovařičemi, zapisovateli.., a třeba být při tom i hlučná a smát se nahlas. Mohla bych rozprávět se všemi zúčastněnými muži z oka v oko a nepřestupovala bych žádné zákony. Nemusela bych se bát uklouznutí, protože ze země by mi určitě pomohli vstát. Nedotknutelné ženě ne.
A tak jsem se těšila, dostaví li se na jednání nějaká žena, bych si měla s kým podat ruku a zjistit, jak Íránský svět vypadá z JEJÍHO pohledu.
S kolegyní Martinou jsme byly tak zvědavé, že nás nakonec vzali až k poradkyni prezidenta republiky pro ženské otázky, kde pracovaly pouze samé ženy. A většina hovořila anglicky. S některými dalšími jsme hovořili velmi neoficiálně a zjistili jsme -
- šátek - korán přikazuje ženám, aby se schovávaly celé, kvůli jejich dobru a bezpečí. Všechny s tím souhlasily, jen my jsme pozorovali, například při jízdě Teheránem, že ne všechny mají šátky přes celou hlavu, neobepínající oblečení...uvolněné teheránské mravy!
- Modlitební místnosti oddělené od mužů - ani to nepovažují za újmu. Při muslimských modlitbách se totiž "cvičí" a to by mohlo rozptylovat soustředění.
- Oddělené vchody - jak do modliteben, mešit, na posvátná místa, ale i do autobusu...nevadí, je to pro dobro věci.
- Muslimové mohou mít víc manželek - ano, vždy je důležité se vdát. První sňatky jsou často domlouvány a placeny rodiči. Snoubenci ale se svatbou musí souhlasit. Předsvatební smlouvou se manžel zavazuje víceméně k tomu, že až do smrti bude obrazně svou ženu na rukou nosit - ona na oplátku doma může sundat šátek. Kdyby se náhodou po dalších letech rozhodl pro další sňatek, musí si jej platit sám a vše, co by plánoval pro další manželku, musí první žena dostat také a ve stejné míře. Snad se ani nemůžeme divit, že manželky využívají manželových peněz ke stálému vylepšování samy sebe, k tomu, aby byly stále krásné... a aby manžel nebyl příliš bohatý.
- Zaměstnanost žen - ženy v Íránu mohou vykonávat jakékoli zaměstnání (pouze nejvyšší a církevní úřady ne). Jsou obory s převahou žen, ale třeba řemeslníci, nádeníci apod jsou vždy muži. Co se školství týče, je to dnes už 50 ku 50, počet studentek vysokých škol už je dnes také na 50 procentech. Na univerzitě v Com mají ze 4000 zaměstnanců 300 žen. Zvláštní je, že ženy pracovat mohou, ale poté, co se stanou matkami, tak už nemusí. Nárok na průměrný důchod jim přichází po padesátce. Rozhodnou-li se zůstat s dětmi doma, neznamená to, že otcům nedovolí, aby o potomky pečovali. Já nikde neviděla tolik tatínků s dětmi na ruce (kočárky tam nejsou příliš rozšířené), starajících se o děti, když mamka připravuje večeři. Ač jsme navštívili pouze 1 domácnost, příprav večeří jsme viděli tisíce. Všichni milují pikniky - navečer, když se vedro stává snesitelnějším, vezmou celou rodinu, koberec, vařič a hrnce a nasednou do aut, na motorky (ano, žádná motorky není tak malá, aby nepobrala 4 - 5 člennou rodinu) a vyráží ven z domů. A tam, zatímco ženy kuchtí polotovary na vařiči, tatínkové si hrají s dětmi. Moc je nevychovávají, děti přece vědí, že Alláhovi by se ošklivé chování nelíbilo.
- ukamenování nevěrných - velmi drastické a velmi účinné. Nevěra se neodpouští, ale podívat se i jen na fotografii ženy zakopané do písku, do níž se všichni musí trefit, na nevěru a tím i porušení koránu všichni rychle zapomenou.
- sociální zabezpečení- náleží všem, v minimální míře od státu, v maximální míře od vlastní rodiny. Vícegenerační bydlení je obvyklé nejen na vesnicích.
Poslouchala jsem, pozorovala a skoro nevěřila. Ale byla jsem v zemi Pohádek tisíce a jedné noci... a v pohádkách je možné všechno. (E)
Zahalování žen je v Íránu povinné, v Comu (poutní místo šíitů) je situace přísnější, je doporučen černý čádor, zde spíše zvaný hidžáb, zakrytá ofina a tmavé ponožky. My ženy jsme si ho po úvaze pořídily také, aby nás neustále neupozorňovali, že je nám vidět kotník. Měly jsme model s tenkými neprůhlednými rukávy, pod který jsme nemusely nosit kabátek. Většina žen zde měla hidžáb ve stylu černého stanu, pod ním na hlavě pevný černý šátek. "Stan" přes něj přehodily, případně přišpendlily a rukou zevnitř přidržovaly pod bradou jako spínacím špendlíkem. Jelikož čádor neustále klouže, je potřeba si ho popotahovat a přetahovat přes čelo. Mnohé vědkyně si při hovoru zakrývají nos a půlku úst. Připomínají kuželkovité ruské matrjošky nebo jeptišky. Krása se ukazuje pouze rodině a basta. Dveře měly dokonce dříve dvoje klepadla, aby se podle zvuku poznalo, zda vchází muž, či žena. V hotelu jsme viděli i modely niqábů, tj. závoj pod očima, nebo "padací most" bez očí. Zvláštní bylo vidět tyto dámy při jídle. Rukou vzaly sousto a vsunuly ho někam do útrob způsobem, jako když se krmí slon. Bez šátku si nedovolí vyjít kvůli mravnostní policii žádná, ani cizinky ne. V koránu je prý několik zmínek o zahalení ženy. Např.: "A řekni věřícím ženám... A nechť spustí závoje své na ňadra svá..." Hm. Jiný kraj, jiný mrav. Jen nevím, proč by i u turistek měly "ňadra svá" končit pod kotníky! V Teheránu mají ženy jen zakrytý trup a barevný šátek, zpod kterého se derou natupírované vlasy ve stylu 60. let, nalepené řasy, make up ... V letadle letí šátky pryč.
To by místní pánové u nás ve škole v létě koukali na odhalené plné výstřihy, tetování, piercingy a deroucí se tanga našich středoškolských studentek. Z nich jsou občas nesví i moji kolegové. (M)
"Nesahejte na ženy, ani na zem spadlé" - je citát z knihy M. Černého: Írán, země, kam se nejezdí. Je to pravda, při setkání si muži mocně třepou pravicí, líbají se, ženě jen suše pokynou hlavou. Taxikáři ženě na pozdrav neodpoví. MHD moc nefunguje, když už, tak ženy sedí vzadu, včetně zastávek. Už jste někdy lezli na drolící se skálu bez zábradlí, v pantoflích a dlouhé sukni se zašitými rozparky? Jako my při 42 stupních Celsia na Věž ticha a Ohňový oltář zoroastristů. Naši průvodci stáli opodál, ale nepomohli, ruku nepodali. Já jen v duchu počítala, zda by mé ostatky, až by je po pádu v duchu učení Zarathuštry oklovali ptáci, pojišťovna za ten 1,5 mil. dopravila rodince zpět. (M)
Pár dalších postřehů
Nejsou zde téměř kočárky, matky i otcové láskyplně nosí malé děti v náručí, děti téměř napláčou, ani dospělí nekřičí. Když mluví učenci, skoro šeptají. "Na člověka, který zlobí svou matku, se zlobí i Bůh." Teorie je taková, že ve věku 0-7 let vládne dítě, 7-14leté učíme, 14-21letí jsou rádci svých rodičů. Byli jsme i v Ústavu pro nápravu psychických poruch mladistvých, léčí je tam, jak jinak, pohovorem s citacemi z koránu.
Po dosažení určitého stupně nábož. vzdělání nosí absolventi bílý, či černý (potomci Proroka) turban z pruhu látky 2x8 m, stočený a zašpendlený, dá se sundat jako čepice. K tomu dlouhou bílou košili a tmavý kabátek. Mají rodiny, řídí i auta. Od častého dotýkání se čelem země na něm mají kruhový mozol.
V každé restauraci, kterou jsme navštívili, byl stejný jídelníček zhruba pěti jídel. Salát z čerstvé zeleniny, suché kuře, ryba, neokořeněný kebab z mletého masa, rýže, chleba. Doma i v některých restauracích se jí na vyvýšeném pódiu či na zemi na koberci a igelitu, který se pak vyhodí i se zbytky jídla.
Doprava je něco neuvěřitelného. Čtyři pruhy obousměrně, semafor a značky pouze jako doplněk krajiny, blinkry a světla používá málokdo, klakson každý. Na motorce sedí řidič, žena v čádoru a nespecifikovaný počet malých dětí, helma je věc neznámá. Nezastavuje se, pouze zpomaluje a objíždí. Žádná ulička není tak malá, aby se tam nevmáčklo auto. Za jízdy se telefonuje, rozpráví s ostatními řidiči (nenadává). Dva dospělí muži sedící na sedadle vedle řidiče také není problém. Nad řadicí pákou je přece místa ještě dost, že. První dny jsme s Evou občas vykřikly hrůzou, pak už jen s klidem mnohonásobné rodičky stoicky pozorovaly místní cvrkot. Za jízdy se v době náboženských svátků, zrovna zde byly, přijímá od dobrovolníků nabízené pití a vhazované sladkosti.
Íránci zdůrazňují zdvořilost, pohostinnost, úctu k rodině, padlým, zemřelým, k cizincům (nepočítáme-li Evin mobil ukradený hned první den při návštěvě mešity). Neustále si nás v úřadech a školách fotili - zřejmě do svých věstníků. Velmi stojí o to ukázat se světu v dobrém světle. Distancují se od násilí na ženách (ale potrestání nevěrných žen je něco jiného. "Je to jako odstranění nádoru lékařem pro uchování života. Hrozí zkaženost pro celé pokolení."). Neuznávají Talibán. Mají i hezká přísloví: "Ráj je pod nohama matky. Ze sukně ženy se muž vznese k nebesům."
Moc jsme se navzdory zvláštní situaci nasmáli, nikoliv však zásluhou Iránců, ti moc smyslu pro humor nemají. Jen občas se na nás usmívali a chtěli se s námi fotit. Naše vysoké postavy a světlé vlasy působily pozdvižení. Když jsme řekli, odkud jsme, mnoho z nich vyhrklo: "Praha, Poborský, Petr Čech." Výjimku tvořil taxikář, který se smál celou cestu 500 km z Jazdu do Qomu, až jsme ho podezírali, že si před cestou kromě obvyklé modlitby pomohl i nějakým opiátem. V Íránu je prý vysoká spotřeba narkotik.
Samostatnou kapitolu, o které se nelze nezmínit, tvoří WC - většinou turecké, tj. bez mísy, s hadicí místo splachovadla. Toaletní papír je v hotelu jen občas pro změkčilé turisty, evropské WC také, ale zapomněli mu zřejmě přidělat odpad. Nerozluštěnou záhadou zůstalo použití veřejného WC v čádoru tak, aby si ho při pokusu o spláchnutí žena nevyprala a zároveň si neomyla i obličej... (M)
Závěrečné shrnutí
Byla to cesta částečně oficiální, částečně studijní, částečně poznávací. Hostitelé z Mustafa University se o nás fantasticky starali. Připravili pro nás spoustu setkání s představiteli univerzity, teology, pedagogy i politiky. Byla to setkání zajímavá, poučná, místy snad únavná, v každém případě vzájemně se obohacující. Ale i naši hostitelé byli (lépe jsou) dobří psychologové. První dny našeho pobytu jsme se cítili, jak ve zlaté kleci. Byli jsme již z těch diskusí již unaveni, téměř týden pobytu za námi a my jsme snad večer byli projít se bazarem jen jednou. Snad naše kroky byly sledovány. Cítili jsme, jak Íránci dbají na bezpečnost ve své zemi. To jsme zaznamenali například, když jsme přes noc cestovali vlakem do Yazdu. Na nádraží v Quomu jsme byli zkontrolováni, asi ani myš by zde neunikla.
To se změnilo, když náš věrný stín pan Maliki, jenž se o nás opravdu vzorně staral, nás předal čerstvému absolventu univerzity Alimu. Snad mi promine, ale dál jsem si příjmení nezapamatoval. Teprve s ním jsme začali poznávat život místních lidí. Ali byl velmi svědomitý a zodpovědný průvodce. Navíc se nebál hovořit anglicky, snažil se poctivě objasnit problémy, které nás zajímaly.
Dalo by se psát o mnoha věcech. Třeba o rozdílech v postavení ženy v Íránu od Saudek (nikoliv Jan Saudek, ale ženy ze Saudské Arábie). Mne osobně fascinovalo propojení moderních technických prostředků se středověkými vyučovacími metodami (prázdninová škola koránu), kdy se dětí učí tuto knihu zpaměti. Prý jsou denně schopni (i schopny) naučit se memorovat dvě stránky. Mimochodem v arabštině, ne ve své mateřštině, i když písmo mají prakticky společné. Knihovny mají opravdu pěkně zařízeny. Školství je věnována velká pozornost.
A lidé? Snad přátelštější jsem nepoznal. I oni mají zájem poznávat svět. Otevře se jim Evropa pro poznání? Nikoliv pro život zde, ale pro cestování. Mám totiž jisté výhrady k zavádění islámských zvyklostí do života evropských zemí, především vůči zahalování a oblečení žen. My jim v jejich zemích nevnucujeme naše zvyklosti, proto by za pobytu u nás měli oni respektovat pro změnu naše zvyklosti a podřídit se evropskému způsobu života.
Neměl bych končit takto konfliktně. Evropská společnost by se měla naopak naučit, jakými způsoby lze získávat peníze na vzdělání a sociální projekty. A taky na provoz církevních institucí. Svět islámu má svá pravidla, jen obtížně můžeme spravedlivě posuzovat a hodnotit tuto společnost evropským pohledem. (J)
A na úplný závěr...
pár slov, která budou jasná každému:Všichni na nás byli milí, ale my už se moc těšili na ...
rodiny,volnost.
českou kuchyni,
zelený les,
borůvky,
plavání v rybníce bez čádoru
a hlavně na
