Když je člověku patnáct let, chodí většinou do deváté třídy, má za sebou prožité nejdivočejší období, dobu vzdoru, vzpoury, ale také určitého osamostatnění se, velmi často prožil divokou první lásku, zamilovanost až po uši, nebo naopak čeká, že právě po dovršení patnáctky něco přijde. Samozřejmě obdrží občanský průkaz, s ním obrovské množství výhod, ale (a na to patnáctiletí rádi zapomínají) také obrovské množství povinností a odpovědnosti. Tito jedinci si před lety přestali rozumět s rodiči, avšak najednou poznávají, že přeci jen rodiče nejsou ti špatní a se svými ratolestmi „to opravdu mysleli dobře“. Uzavřeli nová, dost často pevná přátelství. Pravděpodobně změnili partu, upevnili si v ní místo, nebo naopak definitivně odstoupili.
Může s podobnými typy chování operovat i patnáctiletá organizace, jakou je Asociace učitelů dějepisu ČR? Patnáct let! Co se povedlo a co ne?
Mám-li být důsledný, tak v době „asuďácké“ puberty, co jsme prožili? S kým, kde a jak jsme se názorově rozešli, s kým naopak sešli? Jak proběhla vzpoura? Měli jsme důvod se k ní odhodlat? Proti komu? Proti čemu? Zamilovali jsme se? Utekli? Zahodili žákovské knížky a spálili sešity? Opili jsme se poprvé a vykouřili potají první cigaretu? Strhali jsme ze zdi kreslené obrázky z Večerníčků a vylepili populární zpěváky a herečky? Posprejovali jsme vagón na odstavné koleji?
Myslím, že ne – že Asociace měla svou pubertu poměrně klidnou a vyrovnanou. Pravda, došlo k jistým zvířením poměrně klidné slunné pohody, k několika ostřejším výpadům, ale jak už to bývá v rodinách a partách, nikdy nebyla vina na straně jedné, vždy došlo k nesouladu oboustrannému, a tak je nanejvýš pochopitelné, že po krátkém období zamračených tváří a nevraživých pohledů následovalo usmíření a vzájemné potřesení rukou, právě takové, kterého jsou s dílčí rozvahou jednající patnáctiletí žáci a studenti schopni.
Vidím kolem sebe, že v tuto chvíli, ve věku patnáctiletém, rozumí si Asociace se svými přáteli – spolupracujícími organizacemi i orgány dobře; pevně a společně s nimi postupuje k dalším cílům směřujícím k vylepšení poměrů v našem školství, k vylepšení celkové úrovně školního dějepisu.
My, učitelé základních škol, patnáctileté jedince propouštíme a očekáváme, že až se vrátí, budou z nich většinou mladí, schopní, sebevědomí a hlavně klidní jedinci, občané naší společnosti. Nás, členy Asociace nikdo nikam nevypouští ani neodvádí. My jdeme sami, bez doprovodu. Věřím, že kroky dalších (nejméně) patnácti let budou vedeny s rozvahou a pevným odhodláním.
Massachusetts Bay 1642, 1. zákon povinné školní docházky v anglicky mluvícím světěPavel Martinovský
V uplynulém půlroce došlo na dosavadní poměry asociace k několika důležitým událostem. Pokusím se čtenáře do většiny z nich zasvětit.
První událostí, avšak myšleno pouze chronologicky, se staly změny uvnitř vedení ASUD. Nejsem jediným, kdo zaslechl různé „zaručené zvěsti“, proč se tak stalo, a proto se pokusím uvést vše na pravou míru. Došlo k výměně předsednického postu? Ano! Proč? Vysvětlení je naprosto jednoduché. Již delší dobu Helena poukazovala na fakt, že nastává ta správná chvíle, kdy by se vedení asociace měl pomalu chopit někdo ze (jak sama nazvala) „střední generace“, jež pracuje ve výboru, neboť se domnívá, že uzrál čas, aby ona a stejně zkušené kolegyně mohly z pozadí sledovat, jak se s problémy potýkají a z radostí těší i jiní.
Na schůzích výboru bylo toto téma řešeno delší čas a postupně většina kolegyní vytvořila koalici, jež si dala za hlavní bod svého programu fakt, že po Heleně by měl nastoupit nějaký muž. Výběr se v tuto chvíli zúžil na pouhé dva kandidáty. Kolega Libor Šmejda je bez diskusí zkušenějším, znalejším a jazykově vybavenějším (podle některých kolegyní i elegantnějším), avšak v jeho neprospěch zapůsobil fakt, že svého místa působení, totiž z České Lípy, má do centra dění poněkud dále, což on uznal.
Volba byla po té jednoznačná: Pavel Martinovský, učitel na základní škole, se stal předsedou (ač sám tuto poctu bere jako dočasnou, než se najde někdo schopnější), Lída Bursíková, vyučující na gymnáziu, místopředsedkyní a aby Helena Mandelová mohla postupně předávat zkušenosti, kontakty, postupy atd., byla zvolena jednatelkou. Pomocnou ruku pochopitelně nabídli i ostatní členové výboru. Takto složený výbor by měl pracovat minimálně do dubnové valné hromady, kde se v případné diskusi prokáže, zda vůbec a jak má postupovat dál.
Vzhledem k okolnosti, že zanikl portál mujweb, byly vytvořeny nové stránky Asociace, tentokrát s vlastní doménou: www.asud.cz, které však zůstaly v původní - vyhovující podobě. V budoucnu chceme stránky častěji aktualizovat a rádi bychom, aby se z nich stalo skutečné fórum učitelů dějepisu.
Nyní přichází na řadu několik událostí, které sice chronologicky plynuly za sebou relativně pokojným tempem, avšak svou náplní se navzájem předbíhaly.
Prvního října byl na webové stránky MŠMT vložen dokument Doporučení MŠMT k výuce dějin 20. století. Kdo se účastnil říjnového semináře v Národním muzeu, stal se zároveň signatářem dopisu ministryni Ke státním svátkům, dějepisu a vlasti a zároveň účastníkem ankety k danému dokumentu MŠMT. O obojím najdete odkazy dále v Informačních listech. Dovolím si jen zdůraznit, v čem tkvěla základní neshoda.
Na Doporučení lze totiž nahlížet několikerým pohledem. Pokud se na Dokument podíváme z politického hlediska, můžeme skutečně radostně zajásat a zatleskat, neboť se podařilo vytvořit zásadní (a jediný podobného druhu) dokument, který by jednak po stránce teoretické, jednak svou praktickou nabídkou metod a námětů dokumentoval péči, jakou MŠMT výuce dějepisu a postoji k současnému nárůstu extremistických a nedemokratických politických tendencí, zároveň by ukázal, jak MŠMT dokáže reagovat na aktuální a naléhavé požadavky současnosti, charakterizované důrazem na vzdělávání žáků v problematice moderních a zejména nejnovějších dějin.
Pokud se na dokument podívá mladý, začínající pedagog, jistě v něm najde mnoho podnětů pro svou práci. Otázkou však je, co od daného dokumentu očekávali zkušenější vyučující. Pro většinu z nich znamená příloha pouze to, co už zná (tím nelze říci, že je špatná), důležitějším by pro ně mělo být samotné Doporučení. A v tom je právě kámen úrazu. Většina zkušených vyučující by rádo dostalo do ruky dokument, o nějž by se opravdu mohla opřít a kterým by mohla argumentovat ředitelům a zřizovatelům škola - chceme tolik a tolik hodin, peněz, pomůcek, mávajíce přitom textem, neboť by zde vyšlo zásadní rozhodnutí. Jenomže ouha, ono se nejedná o rozhodnutí, ale o Doporučení, které klidně může skončit v koši nějaké školní kanceláře.
Následné setkání vyučujících v rámci Pracovní skupiny vyučujících dějepisu MŠMT konané v Telči začátkem prosince ukázalo, že především ministerstvo (zastoupeno Paepr. Jiřinou Tichou, ředitelkou odboru předškolního, základního a základního uměleckého vzdělávání a Paepr. Marií Rauchovou, s níž ASUD delší dobu v rámci dějepisného vyučování spolupracuje) chce v otázkách problematiky výuky dějepisu vést dialog. Proto byli na setkání pozváni především lidé z praxe, kteří byli schopni přednést konkrétní požadavky a nastínit možné cesty řešení. O Telči dále v IL.
O samotném Doporučení a reakci ASUD – dopisu ministryni Ke státním svátkům, dějepisu a vlasti se jednalo krátce po telčském jednání přímo na půdě ministerstva. Jednání s náměstkem ministryně RNDr. Jindřichem Kitzbergerem se za MŠMT dále účastnily již jmenované kolegyně Tichá a Rauchová, za ASUD do Karmelitské ulice přišli L. Boháčová, L. Šmejda a P. Martinovský. O jednání více dále v IL
Dá se tedy říci, že dopis ministryni, jakož i postoje, za kterými si ASUD již delší dobu stojí, setkání v Telči a jednání na MŠMT přinesly své plody. Uplynulý půlrok bychom pak mohli chápat jako hledání společné řeči mezi MŠMT a ASUDem. Domnívám se, že v tuto chvíli stojíme na křižovatce a obě strany ukazují stejným směrem, majíce v rukách stejné mapy. Věřím, že závěry z Telče (které však zatím nebyly publikovány a spatřili jsme je pouze v pracovní podobě) a z jednání na MŠMT se stanou základním kamenem pro další společný postup s jasným cílem - jak zlepšit výuku moderních a současných dějin na našich školách.
Často jsem svým žákům připomínala, jaký význam v životě lidí mají mimořádné dny – v osobním životě především narozeniny a svátky členů rodiny, události jako výročí svatby nebo úmrtí někoho blízkého, pracovní i osobní úspěchy jako promoce, získání nějakého ocenění apod. Je to moudře vymyšleno, pozornost se tak zaměří na osoby nebo události, na které bychom třeba v běhu denních starostí a činností zapomněli a jimž při této příležitosti můžeme vyjádřit své poděkování nebo uznání.
Obdobné je to v životě společnosti – v průběhu let se odehrály události, které ovlivnily život určitých skupin lidí, obyvatel země i celého lidstva. Díky vynálezu písma známe jména mnoha osobnosti, které přispěly k pokroku, zlepšení života i různým radostem; často museli překonávat různé překážky, nástrahy nebo obtíže; v dějepisných hodinách jejich roli i zásluhy připomínáme. I to, že mnozí z nich došli uznání a ocenění, jiní skončili život v bídě nebo ústraní, ale přesto bychom na ně neměli zapomenout – vždyť díky nim dokážeme např. překonávat nebezpečné nemoci, těšíme se z krásných uměleckých děl, knih a filmů, žijeme v pohodlných obydlích, cestujeme nebo získáváme informace, můžeme být ve vzájemném spojení s neomezeným počtem lidí.
Myslím, že v průběhu výuky většina učitelů zdůrazňuje, na co z minulosti navazujeme, a při vhodné příležitosti se zastaví a připomene, jakých lidí je třeba si vážit i to, koho musíme odsoudit a zavrhnout. Mezi pozitivní podněty patří nejen úspěchy vynikajících vědců, techniků a umělců, ale i myšlenky filozofů, politiků a veřejných činitelů. Že jde o důležité příležitosti svědčí ve většině zemí i existence a oslavy státních nebo náboženských svátků, vyhlašování celosvětově významných výročí apod.
Příležitost k ohlédnutí do minulosti a zhodnocení takových činností dávají většinou „kulatá“ výročí počítaná na staletí, desetiletí, jindy léta končící pětkou. Mezi ty, kdo mají příležitost zrekapitulovat předchozí činnost za dvacet let od tzv. „sametové revoluce“ patří i naše Asociace učitelů dějepisu. Potěšilo mě, že mezi návrhy pro články v IL nebo další sborníky ASUD se v dotaznících ze seminářů v NM objevil také námět seznámit „nás, mladší členy ASUD, s jeho počátky a činností v minulosti“. Skutečně, od prosince 1989 se toho odehrálo hodně – připomenout by bylo dobré hlavně pozitiva, ale zapomenout by se nemělo ani na nezdary a jejich důvody.
Dvacet let uplynulo od založení OF učitelů dějepisu v lednu 1990 a ustavení učitelského odboru Historického klubu na jaře 1990, patnáct let od sepsání stanov a zaregistrování asociace jako občanského sdružení v lednu 1995.
Prvních pět let jsme se pravidelně účastnili práce Historického klubu – jednání jeho výboru za předsednictví dr. Josefa Hanzala, historických přednášek v NM, jeho jednodenních i dvoudenních exkurzí. Jako učitelský odbor jsme začali pořádat odborné přednášky a setkání s historiky, především těmi, jimž v předchozích letech bylo znemožněno publikovat i přednášet a mezi něž patřila skupina označovaná jako „historici z maringotek“. Naším cílem bylo doplňovat naše znalosti o nové pohledy na osobnosti a události, o nichž se dosud nepsalo, nebo byla interpretace ovlivněna marxistickým výkladem. Nejvíce byly učiteli navštíveny a oceněny přednášky, které se konaly v Klubu školství Na Příkopech.
V roce 1992 jednali o školním dějepise zástupci historiků za vedení prof. Kárníka a členové UO HK s poslanci České národní rady. Cílem bylo vytvoření pracovní komise pro nové koncipování a pojetí výuky dějepisu ve škole. Za účasti poslanců i zástupců MŠMT byl připraven její statut schválený školským výborem ČNR v listopadu 1992. Bohužel tento návrh nebyl ministerstvem akceptován.
Po tři roky (v letech 1992-1994) se scházelo deset učitelů dějepisu základních, středních i vysokých škol, aby zpracovali projekt schválený MŠMT Historie ve škole – její možnosti pro rozvíjení poznání, morálky, občanského vědomí a tvořivost žáků a studentů – a její potřeby. Záměrem bylo především zhodnotit dosavadní práci ve výuce po metodické stránce, využít pozitivní zkušenosti v nových podmínkách a vyjádřit náš návrh na možné řešení pro budoucnost.
Projekt měl tři části – první obsahovala přehled užívaných pomůcek a návaznosti na nejlepší tradice didaktiky (reformní školy, práce prof. Sochora, zkušenosti ze zahraničí aj.), v druhé byly zpracovány osvědčené metody a postupy vhodné k uplatnění pro budoucí dějepis, třetí navrhovala možné rozdělení a výběr obsahu výuky dějepisu na základních školách a na osmiletých gymnáziích. Projekt úspěšně oponovaný několika předními historiky (prof. Kvaček, prof. Čornej, dr. Harna) však nebyl publikován ani jinak využit.
V roce 1993 se rozhodla Rada Evropy založit mezinárodní organizaci, která by sdružovala všechny existující i nově vzniklé národní dějepisné asociace. Slavnostního zahájení práce Euroclio se za UO HK účastnila H. Mandelová, takže patříme mezi zakládajícími členy. Hned první velký mezinárodní projekt v roce 1995 o výchově k demokracii v dějepise nás spolu s dalšími pěti asociacemi ze západní a střední Evropy začlenil mezi účastníky. Z organizačních důvodů bylo třeba založit asociaci jako samostatnou právnickou osobu. V dalších letech (1994-2008) se delegáti ASUD účastnili konferenci a dalších jednání Euroclio v různých zemích; na některých mezinárodních setkáních a projektech jsme aktivně spolupracovali (např. konference Proces evropské integrace a poválečné dějiny západní Evropy v Praze v r. 1996, v dalším roce mezinárodní seminář o rudolfínské době aj.) Náročné bylo uspořádání konference Euroclio pro 140 účastníků z celé Evropy v Praze v roce 2002.
Od roku 1996 pořádá výbor každoročně dva vzdělávací semináře, na nichž se členové v Národním muzeu setkávají s předními historiky (až dosud bylo těchto seminářů 26, jejich součástí byly vždy i návštěvy historických objektů, muzeí, výstav nebo galerií); v letech 1996-2000 a 2005-2010 se uskutečnilo 9 ročníků vzdělávacího kurzu Inspirace D (semináře 1x měsíčně), od roku 2001 absolvovali zájemci o regionální historii 17 jednodenních nebo dvoudenních historických exkurzí. Pro členy je od roku 1996 vydáváno periodikum – Informační listy.
Učitelům při výuce mohou přispět zkušenosti kolegů nebo odborné stati v didakticky nebo metodicky zaměřených sbornících Edice Inspirace, jichž od roku 1998 do r. 2009 vyšlo 11. Na pomoc výuce bylo připraveno i několik dalších pomůcek, např. CD Věda a technika ve 20. století, Stříbrná řeka Českého království (o dolování drahých kovů u nás), zvukové dokumenty Hlasy XX. století, účastníci exkurzí získali vždy itinerář s náměty k využití navštívených míst ve výuce, a účastníci kurzů Inspirace další pomůcky, různé texty, obrazový materiál, např. soubory karikatur apod.
Výbor ASUD spolupracuje s řadou institucí a organizací, na valných hromadách se projednávají dokumenty a pokyny vydávané MŠMT, připomínky k návrhům RVP s jejichž výsledky je seznámeno MŠMT, pořádají se průzkumy a ankety. Zástupci výboru jsou od roku 2000 aktivními členy několika pracovních skupin MŠMT a účastní se jednání a seminářů pořádaných v Praze a v Telči. Svá stanoviska k podmínkám výuky dějepisu členové výboru i další kolegové prezentují v tisku, účastní se pořadů v rozhlase i v televizi. V průběhu uplynulého desetiletí zpracovali i řadu vyjádření pro veřejnost (Otevřený dopis poslancům, senátorům a veřejnosti z r. 2000, vyjádření k návrhům RVP pro ZV i G, Stanovisko k reformě školství Nechceme další Bílou horu, tentokrát ve vzdělávání z r. 2003, sepsali podněty a návrhy učitelů dějepisu, např. k Doporučení k výuce 20. století z r. 2009 aj.). Členové ASUD se aktivně podílejí i na přípravě a organizaci dějepisných olympiád, SOČ a soutěže Eustory a dalších projektech. Účastní se různých konferencí, sjezdů historiků a seminářů. Intenzívní a prospěšná byla v letech 1990-2002 spolupráce se Sdružením historiků.
Setkání s předními historiky, lektory z oboru umění, techniky i příznivců z řad vědců jiných oborů -osobnostmi zajímajícími se o historii ve škole a také s členy různých iniciativ a institucí činných v této oblasti i s nadšenci „zapadlými vlastenci“, s nimiž jsme se setkávali na svých cestách, bylo mnoho a bylo by škoda, kdybychom na ně zapomněli. Proto výbor rozhodl k dvacetiletí UO HK a patnáctému výročí založení ASUD vydat sborník, v němž budou různé činnosti i písemnosti připomenuty slovem i prostřednictvím fotografií. Mohl by být i určitým poděkování těm, kdo nám, učitelům dějepisu byli nápomocni a nejrůznějším způsobem nás podporovali. K této příležitosti uvítáme i příspěvky těch, kdo se činnosti asociace účastnili, do vydávaných periodik i jinak přispívali.
V letošním roce slaví ASUD 15 let své činnosti. Ovšem asociace nevznikla „z vody“, nýbrž navázala na pětiletou činnost sdružení učitelů v rámci Historického klubu. Pokud období fungování obou organizací spojíme, vyjde nám let dvacet. I když výročím bude věnován sborník ASUD a ještě se o něm bude hovořit i psát, přinášíme první ze vzpomínek na začátky asociace.
Asi to není zcela přesný název, ASUDu je teprve 15 let. Na vysvětlenou – spolupráce učitelů dějepisu už existovala mnohem dříve. V 70. letech, kdy začínala na základních školách tzv. nová koncepce vyučování dějepisu, jsme měli všichni zájem na zkvalitnění výuky, uvažovali jsme o nových pomůckách a navzájem jsme si sdělovali didaktické „nápady.“ Vše bylo pod hlavičkou Ministerstva školství a vědeckých institucí. Nebudu tady hodnotit ani způsoby řízení nové koncepce, ani její výsledky, jen se dá říci, že nás to nutilo hledat nové cesty ve výkladu, v práci s dětmi atd. Náslechy v hodinách kolegů nás učitele ve většině případů obohacovaly; zejména nezištnost v předávání poznatků i materiálů. A při těchto setkáních jsme se potkaly a seznámily.
Do Prahy jsem se přistěhovala v roce 1977 z malého města v Orlických horách. Už tehdy mě historie a způsoby výuky přitahovaly, jezdila jsem na Uherskobrodské dny J.A.Komenského, kde nadšení jednotlivci vždy přinášeli něco nového. Základní škola v Jeremenkově ulici v Praze, kam jsem nastoupila, byla školou experimentální, z čehož automaticky vyplývalo, že se na nové koncepci budu aktivně podílet.
A nyní již k prehistorii ASUDu. Pedagogický ústav Praha, jmenovitě PhDr. Ladislava Schűcková, pořádal pro lektory nové koncepce semináře v Jevanech. Tam jsem se potkala s Helenou Mandelovou a Evou Gladkovovou; jejich nadšení, zkušenosti, invence atd. – to velmi vyhovovalo mým představám o kantorské solidaritě a krásné spolupráci. Cílem našich setkání bylo především to, abychom si navzájem předaly poznatky a nápady ve výuce. Svazovaly nás ideologické „limity“ -hlavně v dějinách 20. století. Pomůcky a učebnice jsme mnohokrát nahrazovaly vlastními zpracovanými materiály. Tehdy byl vrcholným moderním prostředkem zpětný projektor. A my stále vytvářely nové nápady na foliích a využívaly je při náslechových hodinách. Myslím si, že už tehdy, v 70. a 80. letech jsme tušily, že nám spolu bude dobře a snad i po skončení přípravy nové koncepce budeme se nejen pracovně i nadále scházet.
Vývoj ve společnosti nám „nahrál“ a my se domnívaly, že nastal ten pravý čas, kdy své sny o výuce dějin budeme moci beze zbytku realizovat. Už v prosinci 1989 a v následujících měsících jsme se účastnily schůzek Občanského fora. Spojence jsme hledaly v Klubu historiků a skutečně se podařilo některé z odborných pracovníků získat pro spolupráci s učiteli.
Ale podle čeho učit? Osnovy se měly teprve vytvářet. Jaké pomůcky používat? Nebyly mapy, alespoň ne takové, se kterými by se dalo úspěšně učit. Úspěšná autorka učebnic Paepr. Helena Mandelová se stala duší a nejaktivnější členkou našeho „uskupení“. Její vitalita byla nepřekonatelná, kolik nápadů se zrodilo v její hlavě. A už tu byl návrh na vytvoření nových dějepisných atlasů, nových učebnic. Zatím v průběhu výuky, změn ve společnosti, starosti o domácnost jsme stihly tvořit pomůcky a také vytvořit organizaci, která měla podobné nadšence spojovat a spolupracovat i se zahraničními kolegy -ASUD. Společné úkoly přispěly i k osobním přátelstvím. Když se tedy ohlédnu zpět, mohu poděkovat okolnostem, které mě svedly s kolegyněmi a kolegy, jichž si vážím a bylo nám spolu dobře.