"Zvláštní povaha současného českého státu - přesněji řečeno našeho vztahu k němu - vyjde nejlépe najevo ve chvílích, kdy se ho pokoušíme oslavovat. Moc nám to nejde."
Slova, která počátkem listopadu napsal politolog a literární teoretik Bohumil Doležal, vystihují to, co jsem při sledování oslav 28. října pociťovala. Hrdost a národního uvědomění ve mně neprobudil ani dopolední ceremoniál na Vítkově, ani polední setkání účastníků odboje s vládními představiteli v Panteonu Národního muzea a bohužel ani večerní slavnostní předávání státních vyznamenání prezidentem republiky. Výčet důvodů, proč všechny tyto akce pro mě vyzněly přinejmenším rozpačitě, někdy až trapně, by vydal na samostatný příspěvek. Moje otázka ale míří jinam: je možné vést nejmladší generaci k vlastenectví, k zdravému národnímu cítění, k toleranci, k občanské zodpovědnosti a k zodpovědnosti za vlastní chování, jestliže jejich rodiče a prarodiče sami tápou v těchto hodnotách?
Přirozeností mladého člověka je hledání vzoru, který je pro něj příkladem - nejen po vizuální stránce, ale také názorové. Není pro naši společnost příliš dobrou vizitkou, že mimo osob z prostředí zábavy nebo sportu, hledají mladí své vzory jen těžko. Pro vzory je možné obracet se i do historie, kde máme mnoho prověřených osobností a hrdinů. Ale kdo na tyto pozitivní vzory mladé lidi dnes upozorní?
Rodiče? Kteří byli na školách živeni zdeformovanými informacemi o historických událostech 20. století a na prahu dospělosti byli nečekaně konfrontováni s nabytou demokracií? Nedělám si iluze, že by dnes, ve svém produktivním věku většina z nich dokázala objektivně (pokud vůbec) mluvit o významu našich legionářů, o vypálených Ležákách, o vyprovokované ilegální organizaci Světlana a dalších a dalších úsecích našich novodobých dějin.
Mohou být předkladateli vzorů prarodiče, kteří byli součástí deformace společnosti a pravděpodobně ne všichni jsou schopni se na tuto dobu dívat bez osobní zášti a zaujetí?
Nebo média? Ani ta veřejnoprávní se o skutečných osobnostech příliš nezmiňují, protože nepředstavují dostatečně lákavé sousto jakými jsou například extremistická hnutí, rozvášněný fotbalový dav nebo laciné soukromí osob ze show businessu.
Je tedy možné tento úkol přesunout na školu? Často se mluví o tom, že učitelé nemají podmínky, aby moderní dějiny vyučovali tak, jak by si svým významem zasloužily. O tom nakonec byla na tomto místě zmínka už před rokem. Význam moderních dějin ve vztahu k budoucnosti začíná vnímat především občanská veřejnost jako nezpochybnitelný fakt. Na rozdíl od politiků často se jen ohánějících slovy o nutnosti zabránit projevům extremismu, rasismu a xenofobie, přicházejí nejrůznější sdružení a organizace s konkrétními projekty a iniciativami, které jsou zaměřeny na prevenci těchto negativních jevů společnosti. Jejich podpora ze strany státu či médií je často mizivá až žádná, proto se velmi často potýkají s finančními potížemi a komplikovaně se dostávají k cílovým skupinám.
Vítaným krokem je proto Doporučení k výuce dějin 20. století vydané letos v září Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, obsahující odkazy na některé aktivity zaměřené na moderní dějiny s možností využití ve výuce. Tím by ovšem ministerstvo nemělo považovat celou věc za uzavřenou, ale naopak hledat další a efektivnější cestu, jak tato témata do výuky prosadit. Například účelovými dotacemi školám na exkurzní výuku nebo užším navázáním spolupráce s ostatními ministerstvy při vytváření projektů zaměřených na školy. Z mé pozice mohu říci, že potenciál organizací zřizovaných Ministerstvem kultury je k využití pro výuku velmi široký a bohužel málo využívaný.
Stejně tomu je podle mého názoru i s využitím veřejnoprávních médií. Je zarážející, že si především Česká televize neuvědomuje nebo nechce uvědomit svůj význam v procesu výchovy občana. Jako od veřejnoprávního média od ní očekávám především pořady, které objektivně informují, kultivují a vzdělávají. Které jsou zpracované a dostupné i pro výuku na školách. Příkladem by mohl být cyklus Neznámí hrdinové. Jako jeden z mála pořadů svým obsahem i stopáží velmi dobře odpovídá potřebám výuky. Proč tedy nevytvořit a do škol nedistribuovat komplet několika příběhů doplněný výukovým materiálem? Je přece nesmyslné, aby se učitelé k videomateriálu vhodnému pro výuku dostávali složitými cestami nebo dokonce načerno. K tomu by měla sloužit veřejnoprávní televize. Rozhodně by tímto způsobem byly naše peníze užitečněji vynaložené, než v případě donekonečna se omílajících pořadů o životě a smrti televizních tváří. Vyrábět a veřejnosti včetně škol poskytovat pořady, které jsou na rozdíl od komerční zábavy skutečně potřebné (aniž si to všichni uvědomují), by mělo patřit k hlavnímu poslání veřejnoprávních médií.
Nežehrejme proto na mladou generaci, že se nezajímá a nezná historii svého národa, že neprojevuje zájem o současné dění. Buďme jí sami skutečným příkladem: svými občanskými postoji, morálními hodnotami, svým zájmem o události z pohledu historie nedávné i současné. Vychovávejme příkladem. Chci-li vychovat občana tolerantního, nemohu kázat: "buďme tolerantní" a přitom svým jednáním dávat podnět k nesnášenlivosti. Ohánět se morálkou, i když vlastním chováním ji vědomě porušuji. Dělají-li to tak politici, neznamená to, že bychom to měli přijmout jako obecně platnou normu. Předkládejme nejmladším občanům naší republiky důvody, pro které budou hrdi na svoji vlast, budou mít potřebu stát se uvědomělými a tolerantními občany a vztah ke státu a k jeho budoucnosti pro ně nebude prázdným pojmem. Přesvědčujme je vlastním chováním, jednáním, názory a postoji.
Předpokládám, že jste již dnes slyšeli mnoho o výuce a výchově k demokracii. Je těžké hovořit na závěr dlouhého sledu příspěvků, když ještě uvážíme fakt, že nebylo možno dopředu předpokládat, kdo s jakým příspěvkem pohovoří. Zastupuji Asociaci učitelů dějepisu, sdružení učitelů, jež se po patnáct let snaží napomáhat jak při prosazování zájmů výuky dějepisu samotné (která se týká nejen pedagogů, ale i žáků), tak i napomáhat vyučujícím při jejich vzdělávání, výměně zkušeností, tvorbě pomůcek, spolupráci se zahraničím a tak podobně.
Podívám se tedy na danou problematiku pohledem obyčejného učitele z běžné základní školy.
Předpokládám, že všichni zde v sále se shodneme na faktu, že dítě -žák -student potřebuje ke svému vzdělávání, k osvojování myšlenek, k prožívání látky čas a pomůcky. U předmětu dějepis se v dnešní době obojího na českých školách nedostává.
Podívejme se nejprve na čas. V současné době platný Rámcový vzdělávací program stanovuje na základní škole povinnou dotaci 6 -8 hodin v průběhu 6. -9. ročníku. Což na první pohled vypadá jako dostačující, avšak pozor, podívejme se podrobně na krajní možnost, která může nastat, ba dokonce vím o příkladech, kdy i nastala. V šesté třídě získá vyučující dějepisu v rámci svého úvazku dvě hodiny dějepisu týdně. Což je časová dotace vhodná pro mnoho tvůrčích metod v poměrně snadné a pro mladší žáky atraktivní látce pravěku i starověku, během níž se schopnému učiteli jistě díky vhodným metodám podaří získat žáky pro daný předmět, chcete-li obor.
V podobném trendu se pokračuje v 7. třídě, kde se žák podrobně seznámí s českými dějinami středověku a raného novověku s tím, že si utřídí základní fakta o vývoji české společnosti. Při porovnávání dílčích znalostí z 1. stupně se může žák naučit -nebo se může zdokonalit v kritickém myšlení a je tak připraven pro výuku v 8. ročníku.
Základním motivem výuky dějepisu v 8. ročníku je snaha lidu o získání základních lidských práv a svobod, jimiž dnes v naší společnosti oplýváme. Jedná se o látku nesmírně náročnou jak pro pedagogy, tak i pro žáky. Učitelé musí věnovat velkou pozornost metodám, jimiž žáky při hodinách aktivizují a zapojují do tvořivých činností, jimiž žáky nutí k rozvoji samostatného myšlení a náhledu do podstaty úsilí lidu v boji za svá práva, aby se z látky nestal pouze jakýsi sled prohlášení, revolucí, dat a jiných údajů, které se pro žáky stanou nezáživnými až nestravitelnými.
Právě v tuto chvíli předstoupí učitel před ředitele, aby se dozvěděl, že žákům 8. ročníku přibude povinně volitelný předmět, popřípadě nějaký další, na který je třída zaměřena, a proto ze své dvouhodinové dotace bude dějepis zkrácen na hodinu jednu.
V této těžké chvíli má vyučující možnost buď učivo krátit, což není vhodné pro udržení kontinuity látky, nebo omezit tvořivé hodiny a upřednostnit výklad, aby vše bylo probráno včas. Udržuje v sobě naději, že další školní rok získá při svých hodinách dostatek prostoru.
Ovšem pozor: i pro 9. ročník obdrží v dané třídě vyučující pouze hodinovou dotaci a v tuto chvíli již není reálné, aby přijatelným způsobem se svými žáky prošel nejnovějšími dějinami v takové úrovni, která by zavdala předpoklady k požadovaným očekáváním, totiž že dějepis bude mj. výchovou k toleranci a respektování lidských práv, k rovnosti mužů a žen a výchovou k úctě k přírodnímu a kulturnímu prostředí i k ochraně uměleckých a kulturních hodnot. Jak se alespoň očekává v již zmíněném Rámcovém vzdělávacím programu. Buď se vyučující věnuje této problematice, ale pak zůstane stranou dějepis jako předmět, jehož náplní je zejména poznávání dějů, skutků a jevů, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj společnosti a promítly se do obrazu naší současnosti (opět citovaný dokument), nebo naopak. Obojí se stihnout nedá.
Kde se stala chyba?! Ředitel ji neudělal, dodržel Rámcový vzdělávací program, který mu tuto variantu dotace dějepisu umožňuje. Vyučující také ne -vždyť i všechny vydávané a ministerstvem schválené učebnice obsahují kvantum látky počítající s dvouhodinovou dotací. Kdo tedy!?
Nechci odsoudit celý Rámcový vzdělávací program, myslím, že mi to ani nepřísluší, domnívám se však, že co se týče předmětu dějepis (v rámci vzdělávací oblasti Člověk a společnost) je silně kontraproduktivní. Něco jiného káže, něco jiného koná.
Pokud se podíváme na střední školy, je situace ještě více zarážející.
Na středních odborných učilištích je totiž v dnešní době reálně možné, že se žák již s dějepisnou výukou vůbec nesetká. Na středních odborných školách pak povětšinou v prvním ročníku a pozor -podle nového gymnaziálního Rámcového vzdělávacího programu je na školách tohoto typu dějepis garantovaný pouze ve dvou ročnících čtyřletého studia!
Pokud je naší snahou co nejvíce působit na žáky v rámci výchovy k demokratickému občanství, pak je důležité nejprve žákům vysvětlit historický vývoj, chcete-li historický pohled na danou problematiku. K tomu je potřeba mít dostatek prostoru pro probíranou látku. Jak je patrno, neděje se tak.
Druhým problémem současného vyučování moderních dějin jsou pomůcky. Český obrozenec Aleš Vincenc Pařízek, žijící na přelomu 18. a 19. století, formuloval zásadní myšlenku: "Bez mapy nelze dějepis učit." Po dvou stech letech si dovolil myšlenku upravit. Bez vhodných pomůcek nelze dějepis učit.
Zájmem státu je působit na žáky v duchu demokratických tradic, rozvíjet v žácích základní občanské aktivity, vytvářet v nich mravní principy, probouzet v nich zájem o politický život v naší parlamentní demokracii. Co proto však dělá? Znalí věci by mohli argumentovat, že například v minulém měsíci vydalo MŠMT doporučující pokyn k výuce moderních dějin adresovaný ředitelům škol, v němž byl mimo jiné apel na výchovu směřující k rozpoznání základních prvků extremismu, xenofobie a rasismu, jejich popření a utvrzení se v demokratickém smýšlení moderního člověka 21. století. V pořádku. Ale dokáže všechno toto ředitel a učitel na základě několika stránek ministerského dokumentu?
Domnívám se, že nikoliv. Vyučující potřebuje především názorné pomůcky, díky nimž se mu podaří očekávané výstupy naplnit. A ty nemá! Současná praxe je povětšinou taková, že učitel kromě pravidelných problémů, jež mu přináší výchovně-vzdělávací proces, kromě zpracovávání látky pro svá vyučování musí téměř na koleně a s minimálním (spíš žádným) finančním příspěvkem vytvářet pomůcky, jimiž by oslovil současného žáka. Znamená to hodiny nad odbornou literaturou či před obrazovkou, v níž běží dokumentárními filmy. Stát, v jehož zájmu by bylo dané pomůcky připravit, nepomůže.
Pravda, v poslední době přibylo několik nadšenců a společností, které se v tomto ohledu snaží nahradit stát. Snaha organizací a sdružení typu Člověk v tísni, PANT, Památník Terezín nebo naší Asociace a dalších je sice vítaným vylepšením dané situace, avšak znovu opakuji, pouze je zde suplována role státu. Chybí jakákoliv snaha o vytvoření komplexních -a všem školám dostupných pomůcek pro moderní dějiny, pro dosažení jasné linie, jasně formulované podstaty dnešní občanské společnosti.
S problematikou pomůcek úzce souvisí i otázka dalšího vzdělávání. I když ministerstvo podporuje další vzdělávání pedagogů, od státu se již nedostává finanční podpory. Mnoho ředitelů učitelům doporučuje různá školení, jimiž by pedagogové získali nejen nové poznatky, ale naučili by se i novým metodám, jak probíranou látku upravit pro dnešní žáky, jak ji zpřístupnit a využít, avšak s dovětkem -školení si budete muset zaplatit sami.
Vážené dámy a pánové, situace v našem státě, co do hodinové dotace, co do podpory státu a financování patří k nejhorším v Evropě. Zdá se mi, že se jedná o jistý paradox -v zemi, která si v uplynulých 100 letech prošla dva nejhorší totalitní režimy, které Evropa zná, kde by se na stranu druhou dalo využít zkušeností z dvacetiletého svobodného rozvoje Masarykova Československa, ojedinělého státu demokratického zřízení své doby ve střední Evropě, v této zemi o výchově k demokracii a občanské společnosti stát jenom mluví a píše, avšak ne mnoho činí. Přitom je cesta jednoduchá, naznačil jsem ji v úvodu: Žáci a učitelé potřebují čas a pomůcky, možná dnes ještě není pozdě. Děkuji za pozornost.
Toto VS má dosti široké téma, nicméně má úzkou vazbu na naši práci. Proto mi dovolte, abych jako pamětník připomněla veřejné slyšení o dějepise, k němuž došlo před devíti lety - v říjnu 2000. Bylo uspořádáno jako odpověď na Otevřený dopis poslancům, senátorům a občanům o podmínkách výuky dějepisu z podzimu 1999, kterým se na veřejnost obraceli členové výboru SH a ASUD, když předchozí návrhy a úsilí směrem k MŠMT byly neúspěšné.
Jednání uvedl svým příspěvkem předseda SH prof. J. Pánek a tento text by mohl být beze změny přečten i dnes. Mluvil o dějepise, který -cituji "poskytuje pozitivní motivaci společenství, v němž je občanu dáno žít... učitel D je ten, kdo pojímá tento předmět jako nástroj výchovy občana (jakým je tu D už minimálně 2 a půl tisíciletí), /dále/ ... domnívám se, že fáze přístupu k dějepisu se sklonem k extrémnímu liberalismu ... který nemá svůj protějšek v západních demokraciích, je spíše už minulostí. ...bylo by záhodno, aby ... parlament a vláda připustili svou míru a svůj podíl odpovědnosti za dějepis ne jako za jeden z předmětů ... ale za jeden z nejosvědčenějších nástrojů při výchově člověka a občana..." /neboť/ "je silným, ale také zneužitelným nástrojem utváření sebevědomého občana a občanské společnosti". Takový dějepis by pomáhal plnit úkoly včleněné do názvu dnešního veřejného slyšení a je aktuální také s ohledem na současné problémy spojené s extremismem, rasismem, xenofobií, násilím atd.
Shodný byl pohled skupiny učitelů sdružených od r. 1990 v UO HK a později v ASUD. Očekávali jsme, že po roce 1989 bude mít dějepis k plnění svých úkolů příznivé podmínky. Proto 10 čl. skupina učitelů tři roky připravovala projekt nazvaný "Historie ve škole - její možnosti pro rozvíjení poznání, občanského vědomí, morálky a tvořivosti žáků a studentů - a její potřeby" - byl na MŠMT oponován a s doplněním doporučen k publikování. K tomu nedošlo. MŠMT nejprve publikování textu zakázalo, pak povolilo, avšak neposkytlo ani minimální finanční prostředky. - V průběhu devadesátých let se podmínky pro výuku dějepisu po mnoha stránkách zhoršovaly - byla zlikvidována soustava vzdělávacích zařízení státu (OPS, KPC), a tyto úkoly předány soukromým subjektům; chybí metodická pomoc, příprava pomůcek byla předána trhu. Firmy se zaměřily na lukrativní učebnice nikoliv na tvorbu finančně náročných pomůcek, o jaké se po desetiletí staralo zrušené Komenium. Postupně byla dále omezována časová dotace pro D.
Usnesení č. 216 ze zmíněného veř. slyšení obsahovalo několik závažných doporučení ministrovi školství Zemanovi 1. na VŠ věnovat pozornost didaktické a metodické přípravě a praxi na školách a podpořit vydávání kvalitních pomůcek, 2. zajistit minimální dvouhodinovou dotaci pro dějepis ve všech ročnících 2. stupně ZŠ a G a alespoň ve dvou ročnících na SOŠ a v učilištích 3. stanovit rámec rozsahu a obsahu vědních oborů jako východisko pro tvorbu náplně jednotlivých školních předmětů pro vzdělávání občana 3. tisíciletí.
Jaký byl osud těchto doporučení? Didaktika dějepisu a praxe na vysokých školách jsou okrajovými činnostmi, učebnice podléhají ne zcela vyhovujícím podmínkám schvalovacího řízení, MŠ vydalo v omezeném počtu na pomoc výuce dvě brožury - o holocaustu a o historii Romů; překlad studie R. Stradlinga o výuce dějin 20. století na západoevropských školách o 180 stránkách byl zaslán jen v elektronické podobě. Mimořádně kvalitní a příkladná byla publikace o česko-německých vztazích v letech 1848-1948 Rozumět dějinám vydaná v roce 2002, avšak MK -takže nikoliv pro školy. Zatímco evropští učitelé mají podklady pro výuku na desítkách stran, u nás byl v tzv. RVP rozsah a obsah dějepisu pro 4 roky výuky sepsán ve vágních heslech na třech stránkách - pro příklad: Evropa a svět po válce, USA jako světová velmoc, globální problémy moderní společnosti apod. Konkrétní obsah si mají sestavit učitelé sami - na každé škole jinak. Mohou vybrat i vynechat cokoliv. Dějiny ČSR nejsou v RVP požadovány. Výsledek doporučení veřejného slyšení byl nulový.
Trend k předávání zodpovědnost za vzdělání na VŠ, DVPP, metodickou pomoc, učebnice, pomůcky přenesené již dříve na jiné subjekty vyvrcholil tím, že pod záminkou svobody učitelů a škol jim byla předána zodpovědnost i za obsah. S tím jsme se v jiných státech nesetkali.
Lze očekávat, že - pokud se nic nezmění - budou mít publicisté i politici a další řečníci o bohaté náměty pro kritiku učitelů a škol v oblasti znalostí naší historie i výchovného působení při každém výročí či státním svátku postaráno. Zabránit tomu by bylo možné, pokud by byla zjednána náprava a splněny podmínky, o nichž se ve svém referátu přehledně zmínil kol. Martinovský. Uvítali bychom přijetí doporučení alespoň totožné s rokem 2000, jehož závěry by se staly (doporučení by se stala) skutečností.
další, již 26. vzdělávací seminář členů ASUD se odehrává krátce po tom, co si občané připomněli několik státních svátků, a dává nám příležitost vyjádřit se k současným požadavkům na dějepisnou výuku a k jejím podmínkám. Období mezi 28. 9. a 17. 11. poskytlo opět také mnoho příležitostí k oprávněné kritice historických neznalostí českých žáků a studentů. Vztah k minulým dějům, úcta k velkým a příkladným osobnostem země a jejich činům se v rámci celé společnosti projevuje i ve způsobu oslav svátečních dní. Ty naše se velmi liší od samozřejmých zvyklostí a radostných aktivit v jiných státech s občany hrdými na své tradice, velké postavy svých dějin i přínos země lidstvu atd. Domníváme se, že uvedené nedostatky a odlišnosti jsou v přímé spojitosti s nedostatečnou pozorností, která je u nás věnována potřebám výuky dějepisu, i s prostorem, jenž je pro tento předmět vymezován (v současnosti spíše omezován).
Jaký význam přisuzuje Evropa výuce dějepisu, je patrné mj. v Doporučení 2001/15 přijatém Výborem ministrů školství států EU 31. 10. 2001. Zdůrazňuje se v něm mj., že "výuka dějepisu by měla zaujmout rozhodující postavení ve vzdělávání odpovědných a aktivních občanů"...měla by hrát roli " ve smíření, vzájemném uznávání, porozumění a důvěře mezi národy." a "v prosazování základních hodnot, k nimž patří tolerance, lidská práva a demokracie...", a přispívat tak " ke splnění náročných úkolů, jež před nás klade 21. století..." atd. Evropské státy hledají optimální cesty, jak stanovených cílů dosáhnout, a pro školy a učitele připravují příznivé podmínky. Bohužel nikoliv u nás; tzv. "pomoc" je jen proklamativní a nedotýká se většiny škol.
Dějepis může své poslání plnit pouze za vhodných podmínek, jimiž jsou: kvalitní a po odborné i metodické stránce vzdělaní učitelé, na výuku přiměřený čas a moderní pomůcky. Na nedostatky v těchto oblastech jsme neúspěšně poukazovali mnohokrát, nyní opět v souvislosti s posledním dokumentem MŠMT.
Naše podmínky se nedají srovnat s pomocí učitelům, jakou státy poskytují našim kolegům z jiných zemí. Ani poslední, ve VÚP připravené a školám zaslané "Doporučení k výuce dějin 20. století", které jste podepsala 1. října, neznamená pomoc. Úkol byl zadán předchozím ministrem školství Liškou po tiskové konferenci Člověka v tísni a veřejně jím byl prezentován jako odpověď na kritiku výuky dějepisu ze strany školské komise KSČM. Úkol byl "splněn", avšak jde o dokument formální. V první části jsou obecné proklamace, s nimiž lze souhlasit, není tam však nic, co by učitelé již dlouho nevěděli. "Doporučení..." mimo jiné požaduje i DVPP -to však není pro všechny učitele zajištěno a státem garantováno - ani v nabídce, ani ve finančních prostředcích. V rozsáhlé Příloze je uveden výčet užívaných metod, desítek obecných brožur, titulů beletrie, seznam cca 30 portálů, kde lze objevit i historickou tematiku; doporučuje se využívat televizní programy, jichž jsou desítky nebo stovky, ale které se pro školní výuku bez náročné úpravy nehodí.
V diskusi k "Doporučení..." jsme před prázdninami předali MŠMT i některé náměty k řešení, které by pro dějepis představovaly skutečnou pomoc. Kromě zvýšení časové dotace na všech druzích škol jde o:
Znovu chceme zdůraznit výchovný vliv dějepisné výuky na formování hodnotového systému, občanského vědomí, charakteru i etických zásad atd. - k tomu nestačí sdělení, pouhé předání informace. K utváření pozitivního vztahu mladých lidí k příkladným činům, jednání i osobnostem našich i obecných dějin je nezbytný dostatečný časový prostor. Toho je zapotřebí k proniknutí k uvedeným událostem, porozumění a pochopení jejich příčin i důsledků; tak je možné orientovat mladé lidi ke skutečným hodnotám. K tomu v žádném případě nemůže postačit časový prostor daný dějepisu v současných dokumentech RVPZV ani RVP G i SOŠ (připomínáme doporučení veřejného slyšení v Senátu v říjnu 2000).
Proto navrhujemeKe konkrétní aktuální situaci:
Víme, že ze státních prostředků jsou statisícové nebo milionové sumy vynakládány na tiskoviny, portály nebo jinou tzv. "pomoc školám", které pro školní práci nemají žádný nebo jen minimální význam. Řešením není ani vydávání různých brožur nebo CD některými institucemi nebo organizacemi, neboť je získá jen malá část škol, nemívají vhodné metodické zpracování, ale hlavně nebývají po odborné stránce připraveny na současné úrovni historického poznání. Naproti tomu kvalitní zdroje poučení, pramenů a podkladů, připravené jako pomůcky pro výuku v tištěné nebo elektronické podobě a zveřejňující praktické zkušeností a metodické podněty, jaké učitelé všech škol potřebují, žádnou podporu ze strany státu nemají (příkladem jsou metodické sborníky edice Inspirace ASUD, nové portály Moderní dějiny PANTu a České dějiny Silcomu)
Na pravidelném vzdělávacím semináři ASUD pořádaném v Národním muzeu dne 28. 11. 2009 se učitelé seznámili se zmíněnými portály Moderních dějin a Českých dějin. Reakce na předvedené materiály byla velmi nadšená, protože to je přesně to, co je pro zdárnou výuku tak potřebné! O to větší bylo zklamání, že tyto tvořivé a podnětné iniciativy, které jsou zcela unikátní, nemají ani morální ani finanční podporu MŠMT. (Jsou připravovány ze soukromých zdrojů, jeden z nich za předpokladu tisíců hodin nehonorované práce ve volném čase, druhý s vysokou investicí nevratných finančních prostředků.) Oba by kvalitu výuky národních dějin a dějin 20. století na všech školách pomohly výrazně zvýšit. Zasloužily by si mimořádnou podporu např. v podobě dotace, grantu apod. Takové problémy by bylo třeba řešit.
Na závěr chceme uvést, že v našem školství pracuje nemálo učitelů, kteří plnění úkolů a poslání dějepisné výuky věnují mimořádné množství času i energie - jak tvorbě pomůcek pro svou výuku, tak i svému vzdělávání o prázdninách, o sobotách a nedělích, někdy i za vlastní finanční prostředky. Patříme mezi ně, avšak podmínky jsou stále nepříznivější. Chybí konkrétní pomoc školám ze strany MŠMT -v zajištění času, pomůcek, dalšího vzdělávání i financí. Výsledky dějepisné výuky jsou neuspokojivé a nikoho to nemrzí více než nás samotné. Naše dvacetiletá zkušenost a snahy o nápravu vlastními silami nás vede k závěru, že bez pomoci státu k nápravě dojít nemůže. V lednu t. r. jsme se s našimi problémy obrátili na tehdejšího ministra školství O. Lišku, dostali jsme odpověď náměstka Kitzbergera s přehledem činnosti různých komisí a ústavů MŠMT. Považujeme za nutné, oslovit i Vás, nejen proto, že jste zmíněné "Doporučení" zaslala školám. Vzhledem k jiným naléhavým problémům, které MŠMT řeší, asi není pravděpodobné, že byste se nyní mohla blíže věnovat problematice dějepisu. Nicméně pokud by k tomu došlo, členové výboru i další členové ASUD rádi doplní tento dopis o další informace.