Jestliže se uplynulý kalendářní rok 2008 nesl ve znamení magických osmiček a vedle s nimi spojených výročí se připomínalo především 90. výročí založení Československé republiky, letošní rok 2009 přináší výročí jiné, i když velmi související právě s některými z osmiček, 20. výročí pádu totalitní moci v Československu, neboli dvacátý rok svobodné a demokratické společnosti v nových českých (a československých) dějinách.

Mnozí si během silvestrovských oslav ani tuto změnu neuvědomili. Předpokládám, že drtivá většina občanů republiky si nad sklenkou šampaňského nepřiťukla na zdar skutečnosti, že letošní osmička na konci letopočtu nic výrazného nepřinesla a tím pádem s ranní kocovinou ani většinu obyvatel nenapadlo nějak výrazně oslavovat výročí nově nastupujícího svobodného dvacetiletí. A kdo si připomněl výročí vzniku samostatné České republiky, popřípadě nástup do postu předsednictva do Evropské unie?

Občas se mi stane, že se po Praze musím přemístit ranní tramvají. Časné vstávání mi většinou potíže nečiní, a tak si po nastoupení do vozu vychutnávám rozmanitou a poněkud netradiční společnost, s níž se po nějakou dobu přepravuji v uzavřeném prostoru. Minulý víkend přistoupil do soupravy starý muž v zimní bundě. Lehce vrávoral, z kapsy vykukovala plechovka piva. Náhle se zarazil v pohybu, lehce se zaklonil a nakřaplým hlasem začal zpívat táhlou píseň Přiletěla kule zlá, přiletěla kule zlá, rozrazila prsa má, rozrazila prsa má, náhle změnil rytmus - sbohem táto Masaryku - teď už končí cesta má, sbohem táto Masaryku, teď už končí cesta má. Náhle si všiml postaršího muže sedícího v kulichu na druhé straně vozu. Přistoupil k němu a znovu píseň zazpíval. Potom si muže prohlédl a pravil: Tak co, dědku, co by tomu asi Masaryk říkal? Sedící muž se na něho podíval No - já jedu do práce, tak snad by měl radost. Stojící muž se zakolébal, já taky jedu do práce, ukázat se jim, že žiju.

Dva dny po té jsem se setkal s kamarádkou (bývalou spolužačkou), jež učí na severu Čech. Když jsme si popovídali o životě, samozřejmě jsme zabrousili do školních lavic. "Víš, co se mi stalo?" najednou vybuchla, "v deváté třídě jsem se zeptala jedné žákyně, takové té zmalované, jak už nosí velké výstřihy a celý den koulí očima po spolužácích, kdo to byl Masaryk." No - to mne zajímalo - že by tři neděle vévodil v tabulce hitparády hudební televize? "Prý nějaký spisovatel, nebo básník," pravila ona.

Začíná rok dvacátého výročí svobodné české společnosti.

Pokusme se žákům a studentům vysvětlit, že svoboda neznamená skutečnost, že si mohu myslet úplně všechno. Ale že svoboda je i tradice, která nás zavazuje, a připomínat si například jména těch, kterým za svobodu vděčíme, vůbec není od věci. Svoboda totiž mimo jiné znamená i odpovědnost.

V roce dvacátého výročí listopadových událostí roku devatenáctistého osmdesátého devátého Vám přejeme mnoho zdaru nejen v náročné práci učitele.