Na konci března letošního roku se vody bledského jezera nestačily divit. Krom turistů, kteří nešetřili nadšenými výkřiky nad krásou okolí, korzovali po březích jezera lidé, pro které malebnost tohoto místa nebyla tím jediným a prvořadým. Slovinský "ASUD" pozval na 140 účastníků výroční konference Euroclia právě do Bledu.
A tak se jezero dozvědělo nejen definici lidských práv, příklady jejich porušování, ale i leccos o tom, co bychom my lidé (a učitelé obzvláště), s těmi právy měli a mohli dělat, abychom žili všichni v souladu.
Přednášky, semináře, pracovní dílny, ale i přestávkové kavárny a sendvičovny, plnily diskuze, často s velmi konkrétními případy "jak na to jdu já".
Celkově mají učitelé i studenti celkem dobře zvládnutý postup při seznamování se s
1. právy občanskými a politickými - na svobodu, svobodu projevu...
2. právy sociálními, ekonomickými, kulturními - na práci, na zdraví...
Definice 3. skupiny lidských práv (na solidaritu, na rozvoj osobnosti, výzkum, zdravé životní prostředí…) stále ještě není konečná.
Jenom přednášková činnost nestačí. To pochopili všichni, a tak se diskutovalo, besedovalo s pamětníky, motivovalo dokumentárními filmy, ukázkami komentářů, pracovními listy, dobovými plakáty, karikaturami, soukromými i otevřenými dopisy…většinou o době, která ještě nedozněla. Komunistická minulost ukazovala tvář v příbězích lidí, kterým ublížila.
Co mě jako základněškolskou učitelku velmi příjemně překvapilo je to, že do seminářů a dílen bylo zařazeno hodně prvků dramatické výchovy, jako osvědčené cesty získání hlubšího vztahu k tématu. Je dobré sám na sobě si vyzkoušet, jak na nás bude platit základní pravidlo vnímání - zapamatujeme si :10 % slyšeného, 20 % čteného, 30 % viděného, 80 % námi vyřčeného a až 90 %, když se sami aktivně zapojíme.
Byli jsme komentátory Radia Svobodná Evropa i rádia místního, četli jsme článek a komentovali jej jako některý z přímých účastníků…
Nejen "co bys udělal, kdybys"..., ale i skoroopravdové role, pomáhající přiblížit, jak se asi cítíš, patříš-li k té či oné skupině, oficiální společností nezařazené k pozitivně výlučným (téma xenofobie v kurzu Katarine Brentanau z Řecka).
Představovali jsme se tím, že jsme si našli svůj stát na fiktivní mapě Evropy. Českou republiku v srdci Evropy jsem uhájila sama. Pak jsme se trochu zkusili zosobnit, a potom jsme dostali svou "roli". 1. skupina budou Anny, co z Albánie přišly za prací do Řecka. 2. skupina Marie, řecké zaměstnavatelky. Jako A. víme, že práci potřebujeme, máme nemocné dítě a proto dnes ráno přicházíme do práce trochu později. Jako M. víme, že se nám včera večer po odchodu nové A. ztratily šperky a očekáváme A., která má zpoždění. 1.skupina nezná zadání 2. a naopak. Na dramatickém talentu opravdu nezáleží, ale máme-li za sebou nepříjemnou diskuzi se svou "zaměstnavatelkou", pak potichu a pozorně posloucháme podobné dialogy na stejné téma, kde se občas zablýsknou stereotypy…"všichni jste tací, co jiného se od vás dá čekat…". Naše vedoucí semináře nezasahuje, dovolí nám, bychom si uvědomili…. Pak následuje výměna rolí a my, jako ta druhá, si píšeme dopis… Konečná diskuze byla zpočátku zaražená. Když jsme se konečně dostali k podobnostem čistě náhodným ze svých států, 3 hodiny byly pryč).
Po podobných seminářích slyšíme úplně jinak přímá svědectví Slovinců, kteří patřili mezi oněch 25 tisíc, jimž komunistický režim posunul život.
A tak horečnatě diskutujeme o tom, co všechno je třeba udělat…k učebnici dějin Evropy, s našimi učebnicemi (mimochodem, NAŠE dějepisné učebnice opět na výstavě zazářily), s osnovami, přístupy…. Aby…..(třeba, abychom už nikdy nemuseli číst v blízkém zahraničí "Češi nekraďte…" viz rok 1991-2 ).
Pak zjistíme, jak moc jsou slovinské školy a děti podobné těm našim (i když jejich školství se chlubí 12 % přídělem HDP), že i tam zařádila školská reforma (ovšem iniciovaná a připravená odspodu), a že letošní první rok podle nových osnov je tak tvrdě připomínkován, že se opět bude přepisovat….
A že slovinští učitelé už umí říci, s čím nesouhlasí a dohadovat se na lepší možné cestě….
Tohle všechno jsme si mohli zažít a říci na konferenci Euroclia ve Slovinském Bledu (na kterou se ale tak špatně shání granty).
Chcete-li si splnit sen a strávit kus prázdnin na půdě Olympie obklopeni lidmi s podobným zájmem, přihlašte se na letní školu, kterou již několik let organizuje Kokkalis foundation.
Zjistíte, že Athény jsou skutečně tak úžasné, jak popisují v průvodcovských knihách. Jen si dejte pozor při objednávání letenky.Ve tři hodiny ráno je střed Athén jen pro otrlé povahy.
Budete li mít štěstí jako já, najdete i autobus, kterým vás štáb organizátorů doveze až do hotýlku v Olympii. Po 6 hodinách jízdy si budete připadat jako v ráji. Stejný pocit budete mít při snídani, kde je plno jídla a prvních možností družby.
Letní škola je sice kousek cesty od hotelu, ale projít se po snídani a v Řecku!!! Seznámíte se s úžasnými lidmi, vyslechnete tisíce názorů (téma konfliktů je staré jako lidstvo samo - diskuze v Olympii směřovaly hlavně ke otázce Jugoslávie, současným problémům autonomních republik apod.), některé od velmi renomovaných profesorů univerzit z Makedonie, Řecka,USA. Setkání jsou natolik zajímavá, že učebny (bez klimatizace - obyčejní řečtí studenti se vzdělávají stejně) brzy nejsou s to pojmout všechny zájemce.
Druhý seminář je věnován médiím a jejich vlivu na dějiny. I tady se setkáte s lidmi z velkého světa: reportéřy, novináři, lektořy, lidmi z různých politických kruhů a různých vyznání. Jako učitelé budete spíše naslouchat, občas nadhodíte nějakou současnou otázku, na níž momentálně nevíte odpověď, ale hned se připravte na spoušť různých druhů odpovědí. Jak je možné, že každý má svou pravdu, když pravda je jen jedna?
Když požádáte o pomoc, jak přistupovat k našemu novému průřezovému tématu Mediální výchova a přednesete několik možností, které učitelé v českých školách dávno dělají, sklidíte skoro potlesk (patřící všem kolegům, kteří u nás doma pracují podle svého nejlepšího svědomí). To spolu s otázkou: Co byste při hodinách ještě chtěli dělat víc? Jenže na to jsem se chtěla zeptat já ….odborníků.
Pauzu na oběd, s přibývajícími dny stále se zkracující, strávíte v hotelovém bazénu, o kterém se sice ti, co si mohou denně objednat oběd v ne příliš levné restauraci, nevyjadřují příliš pochvalně. Ale co víc si přát… Odpolední seminář je zase paráda. Se skvělými lidmi, jen místnosti jsou víc podobné sauně. Čekání na večeři můžete strávit s frapíčkem před hotelem při diskuzi o čemkoli, či si vybojovat kus místa v bazénu nebo se vydat na obchůzku okolí opravdovské Olympie. Stadion je sice obehnán plotem, ale určitě někdy skončíte včas, abyste plot nemuseli překonávat potupným způsobem.
Večeře je společenskou událostí. Noc asi také, jenže každodenní zásoba studijních materiálů, které se musí do zítřka prostudovat…A tak si s tužkou v ruce zavzpomínáte na VŠ. Podtrháváte, ujasňujete si svůj vlastní názor, který možná druhý den budete moci říci otevřeně - za předpokladu, že se dostanete ke slovu. Generace mladých studentů, absolventů, stážistů a doktorantů okolo 30 let věku má už své názory, se kterými nikdo nepohne, dávno vycizelovány.
Vy jako učitelé dějepisu na výjezdech zas více oceníte nejrůznější památky, dokážete porovnat období, případně dodat charakteristiku. Jako středoevropani neusnete ani na chvilku cestou na pobřeží, abyste ani o kousek pohledu na, či za, neb nad moře nepřišli. A jestli máte rádi umění, vydáte se s podobnými nadšenci do sousední vesnice, kde je téměř starověký amfiteátr a shlédnete noční představení Antigony ve starořečtině a řečtině, připravené v rámci Athénského divadelního léta.
Prostě ráj, sice trochu dost pracovní, ale i v ráji se o sebe museli Adam s Evou postarat. Procitnete až ve chvíli, kdy organizátoři nesouhlasí s vaším tvrzením, že jste od nich měli přislíbený grant a začnou vyžadovat placení. Dostat se do ráje není levná záležitost (letenka a vstupní poplatek100Euro), udržet si v něm rajskou iluzi stojí docela dost síly.
Domů přiletíte s kufrem plným materiálů, vzpomínek, s nosem opáleným jen trochu ("neříkej, že jsi byla v Řecku") a s touhou projít se po Olympii ještě alespoň jednou.