Agora byla ve starém Řecku místem, kde občané mohli svobodně vyjadřovat své názory na věci veřejné - u nich především na vládu v obci, její správu a vztahy s jinými řeckými poleis - mírová jednání, spojenectví i války. Také naše agora poskytuje již čtvrtým rokem prostor pro diskusi o naší práci, jejím smyslu a dobrých zkušenostech i pro kritické připomínky či pochvaly. I dnešní příspěvky třeba někoho z vás dovedou k rozhodnutí, že přispěje do této rubriky. Těm, kteří to již nezištně učinili, upřímně děkujeme.
Vítáme příspěvky našich členů informujících své kolegy o zkušenostech z mimořádných akcí a projektů. Jedna taková zajímavá akce se uskutečnila v Uherském Hradišti
Spolupráce začala, když se ZŠ UNESCO zapojila do projektu Jeden svět na školách - Příběhy bezpráví. Pozval jsem do školy členy KPV z Uherského Hradiště na besedu s žáky 9. ročníku. Beseda s dvěma členy se konala u příležitosti výroční 17. listopadu v loňském roce. Před besedou jsem žákům promítl dokumentární film NEBE NAD EVROPOU o československých letcích v Anglii a jejich osudech po roce 1948 v ČSR.
Na tuto zajímavou akci jsme navázali projekcí dokumentárního filmu o Miladě Horákové ( květen 2007). V červnu pak po dohodě s vedením KPV v UH mohlo 26 žáků ZŠ UNESCO a 2 učitelé odjet na exkurzi na Příbramsko, kde jsme navštívili: Muzeum III.odboje v Příbrami, poutní místo Svatá hora, Památník VOJNA u Příbrami a v Plzni Památník obětem zla s meditační zahradou.
O účasti našich žáků na této exkurzi jsem informoval veřejnost v místním tisku.
mám takovou radost z prací svých deváťáků, že neodolám a alespoň dvě Vám posílám. Musím se jimi pochlubit. Upozorňuji, že jsou v původním stavu bez mých oprav.
Na vysvětlenou k práci - mám (už spíš měla jsem) v deváté třídě 1 hodinu a moc jsem se trápila, jak učivo podat alespoň jako základní informaci. Ale ta povrchnost mi vadila a napadlo mě využít jedné motivace předvedené Ivanem Bauerem pro charakterizaci počátku 20. století. A tak jsem 24.1.2007 pustila Nohavicovu Ťěšínskou - Kdybych se narodil před sto lety v jinačí době...
Rozebrali jsme všechny motivy, které v písni jsou, a zadání znělo: zvol si jakoukoliv fiktivní osobu z jakéhokoliv místa v naší republice, jakékoliv národnosti, z jakékoliv sociální vrstvy a projdi s ní realitou 20. století. Termín odevzdání: 30. květen 2007. Průběžně jsem samozřejmě stanovila "kontrolní dny", kdy museli předvést jednotlivé etapy, aby bylo zřejmé, že splnění neodkládají až na 29. května, ovšem i tací se našli..... pozoruhodných jich je dost, jeden chlapec zachytil historii své rodiny - v Jablonci nad Nisou opravdu nejednotvárná záležitost (prapradědeček dostal od císaře Františka Josefa v roce 1906 hodinky, po roce 1945 rodina o bižuterní závod přišla...), jedna dívka se pustila do sbírání informací o Rožnově pod Radhoštěm, kam se za měsíc stěhuje, jinde jsem se dočetla o panu Marcelovi Jílkovi, s jehož dcerou chodím do divadla (vrátila se z emigrace v USA), nikdy o tom nemluvila a nikdy jsem netušila, že prošel několika západními frontami a nakonec po roce 1950 i Pankrácí...
Snad Vás taky trochu "dílka" mých žáků zaujmou.
Podívám se skrz okno mého útulného pokoje na náměstí Rožnova pod Radhoštěm, mého rodného města, ve kterém žiji už 91 let...Jsem již stará a vím, že mi mnoho času nezbývá, vždyť se také o mě stará jedna milá slečna, ale přesto mi dobře slouží paměť...Rožnov se velice změnil...Ach, můj milovaný Rožnov...
Budu vám vyprávět svůj dosavadní život, abyste věděli, čeho si máte vážit, co máte vy a já neměla...
Narodila jsem se 2. 3. 1900 mým rodičům - Anně a Josefovi Stodůlkovým, kteří mě pojmenovali - Marie Stodůlková. Když jsem se narodila, na světě jsem už měla čtyřletou sestru Apolenu. Bydleli jsme ve velkém domě se zahradou, na které jsem udělala první krůčky. Mojí oblíbenou hračkou byla už od mého jednoho roku ze dřeva vyřezaná loutka, na kterou mi maminka upletla šatičky z vlny z naší ovečky, kterou jsme měli ještě se dvěmi dalšími ve stodole. Také jsme měli kravičku Terezku. Vybavuji si, jak měla telátka a já jim strkala jako maličká ručičku do tlamy. Nezapomenutelný zážitek. Už odmala jsem byla zvyklá doma pomáhat, ačkoliv zezačátku to bylo spíš pletení se pod nohy. Byla jsem pravá Rožnovjanka. Nutno také dodat, že v době mého raného dětství byl Rožnov pouze hrad a pod ním vzniklé městečko, ve kterém jsem bydlela se nazývalo Rožnovec.
V naší rodině nikdy nevládla velká chudoba, ani jsem nebyli extra bohatí. Táta pracoval na pile v rožnovském velkostatku a maminka se starala o nás, o dům i o dobytek.
Odmala mě maminka vychovávala k židovství. Nechodili jsme do zdejšího kostelíčka, nesvětili jsme nikdy neděli, ale sobotu... V Rožnovci bylo v té době celkem 26 židů i s námi, tak jsme se scházeli k pobožnostem. Přiznávám se, že mě to jako malou vůbec nebavilo. Přesto jsem byla židovka a brala se tak. Nikdy jsem ovšem netušila, co mě čeká... To ale později...
Co se týče kultury té doby, nemohu říct, že jsme se nudili. Já jako už pětiletá holka jsem byla s maminkou doma a hrála si s ostatními dětmi v okolí, sestra chodila do základní školy a mamka se v té době věnovala nejen starostem, ale i zájmům. Chodila cvičit do tělocvičné jednoty Sokol nebo s přáteli chodila na výlety s Klubem českých turistů. Apolenka navštěvovala pěvecky spolek Tetřev a ochotnickou divadelní jednotu. Táta se zúčastnil také mnoho kulturních dění. Byl členem sboru dobrovolných hasičů. Musím se také pochlubit, že on spolu asi s pěti muži vylomili z Radhoště jeden ze základních kamenů pro stavbu Národního Divadla a poslali ho do Prahy. Bohužel jsem ale ještě nebyla na světě, ale táta mi to jednou vyprávěl, byla jsem na něj velice hrdá.
Jako městečko jsme měli mnoho středisek a důležitých budov. Měli jsme krásnou poštu, kostel se známými hodinami, rožnovský velkostatek, lázně, Horní a Dolní mlýn s papírnou, spoustu zajímavých obchodů, Společenský dům s bustou Františka Palackého, s ostatními městy nás spojovala železniční trať. Mnoho z toho, je už zrušeno a nově vybudováno či vůbec.
Roku 1907 jsem začala navštěvovat Základní školu jako má sestra. Ve škole se mi velmi líbilo, ačkoliv to tam bylo dosti přísné. Rákoska byla na denním pořádku. Apolenka mi pomáhala s úkoly, krasopisem i v přesném čtení. Ve škole jí to šlo lépe jak mně.
Určitě by vás zajímalo jaké živnosti se u nás v městečku provozovali. Kolem roku 1910 se u nás našla: barvírna, cukrářství, zlatník a hodinář, 2 holiči, 16 hostinců, 2 kameníci, kloboučník, 2 klempíři, 2 knihaři, kominík, 3 kováři, 13 krejčích a švadlen, 5 krupařství, 3 malíři a natěrači, 33 různých obchodů, 16 obuvníků, 5 pekařů, 5 prodejců tabáku, řemenář, 6 řezníků a uzenářů, soustružník, 7 stolařů, 5 tkalců, 2 zámečníci.
Roku 1911 bylo u nás založeno Valašské muzeum v přírodě. Moc se mi tam líbilo. Nacházelo se tam mnoho starých budou ze dřeva, pořádali se tam folklorové koncerty at.
Byla to klidná doba, měla jsem krásné dětství...
Nastal rok 1914 ... Temný rok ... Všichni víme, co ten rok nastalo...! Začala první světová válka... Netušila jsem, co to znamená... Netušila jsem, co znamenají slova dospělých, kteří se o tom stále bavili... Měla jsem jen děsný strach... Rožnova se 1.světová válka moc nedotkla... ale nastala chudoba... Rodiny ztrácely své nejmilejší... Sestra navštěvovala rok střední odborné učiliště košíkářské, ale to jí zrušili, zůstala doma. Ani nevím, jak jsme ten rok přežili. Jedno ráno r. 1915 přišel pošťák s povoláním otce do války... Měl jít bojovat na italskou frontu. Druhý den měl narukovat, dostal vybavení... Probrečeli jsme celé dny... Bez tatínka doma bylo strašně ticho... Ani ve škole už to nebylo tak přísné, skoro všechny zájmy jsme opustili. Já dokončila povinnou docházku a na střední školu jsem nešla... čekali jsme na konec války. Stala se také zajímavá věc. Roku 1915 se Rožnovec přejmenoval na Rožnov am Radhost.
Z války se vraceli zmrzačení lidé... Ti, co bojovali na italské frontě a setkali se s mým otcem nás informovali. Vždy jsme brečeli. Vyprávěli, jak pili jen víno z holínek, protože voda byla otrávená a kdo pil vodu, zemřel! Jako jediná fronta se Italská neposouvala. Byla stále na jednom místě... Bojovali na stále se hromadících mrtvolách...
O rok později nám přišel dopis... Táta zemřel při boji s Itálií... Ačkoliv nakonec R-U s něm. jednotkami zvítězilo, táta se toho nedožil... Maminka chodila od té doby v černém... Stále brečela a uzavřela se do sebe. Každý večer jsme si četli Bibli... Snažili se pomáhat zbídačelým vojákům, co přicházeli z front... V té době jsem se zamilovala... Potřebovala jsem někoho, komu bych se mohla svěřovat... Jmenoval se Mirek Knápek... O dva měsíce později, co jsme spolu začali "chodit", ho zastřelili... Nikdy jsem se nedozvěděla proč... Začala jsem přemýšlet, proč tohle Bůh dopustí... Maminka mi ale hodně pomáhala... My tři jsme se stali vzájemnou oporou a díky tomu pomáhali ostatním... Roku 1918 dozněly poslední výstřely, na ulicích se tančilo a zpívalo... Měli jsme co slavit! Skončila 1.světová válka!!!!! Ačkoliv pohled na zkrvavené vojáky vracející se ze zákopů byl strašně smutný, všichni se radovali z konce... Nikdy ale nikdo nedokázal vrátit všem dobu, kdy se mohli smát a místo toho prolívali krev!!!! Nastala ještě strašnější chudoba než za války... ten rok jsem ještě nemohla nastoupit na školu... Musela jsem pomáhat doma...
V rádiích se ozvala novina, z hlavních budov zavlály červenobílé prapory... Všichni strhávali rakouské znaky... 28.října 1918 jsme se stali Československým státem... Byli jsme osvobozeni... Ačkoliv mi už bylo 18 let a byla jsem dospělá politice jsem nerozuměla, vnímala jsem pouze naše městečko...
V roce 1919 jsem nastoupila na nově založenou hospodářskou školu... Sestra ve škole nepokračovala... Pomáhala stále doma.
Do roku 1939 se všichni zotavovali z 1. světové války... Někoho se to dotklo méně, někoho více, ale všichni si něčím prošli... Všichni byli chudí, spolehnout se dalo jen na zemědělství... My jsme žili jen z toho, co jsme si vypěstovali či vychovali... Všechny peníze se dávaly na uzdravování vojáků, renovaci budov, nahrazení škod...
Měli jsme spoustu práce a nemohli jsme si moc dovolit! Byli jsme chudí, ale přesto jsme se všichni snažili, abychom se věnovali svým zájmům. Já jsem navštěvovala pěvecký spolek a Apolena Klub fotografů amatérů... Po dostudování školy jsem začala samozřejmě pracovat! Pracovala jsem ve výzkumné pícninářské a travinářské stanici, zabývala jsem se zlepšením travin a pastvin! Apolena se roku 1935 provdala, ale po roce se rozvedla. Její manžel byl nevěřící a bil ji. Tak jsme zůstali opět sami. A já? Já měla na chlapy v tu dobu smůlu, ale měla jsem se dobře.
Pak začala atmosféra houstnout... Lidé začali mít zase strach... Nikdo netušil, že to, co přijde, bude ještě krutější a krvelačnější než 1. světová válka...
14. a 15.3. 1939 byl v českých zemí zřízen Protektorát Čechy a Morava! Měli jsme se stát autonomní a měli jsme se spravovat sami jako protektorátní vláda... Zpočátku vcelku pozitivní zpráva, netušili jsme ale, že jsme se stali součástí Velkoněmecké říše a protektorátní správa byla všestranně podřízena okupační moci... Začalo peklo... Němci začali ovládat naší zemi... Všude byla vidět gestapácká policie... Nejhorším zjištěním té doby bylo, že Němci jsou rasisticky založení... Byli jsme Židi, proto jsme nesměli žít... Museli jsme nosit žluté šesticípé hvězdy přivázané na paži, měli jsme omezený přístup snad všude... Nesměli jsme chodit po chodníku, natož jezdit hromadnou dopravou, nesměli jsme do parku, ani do restaurací, museli jsme se klanět procházejícím policistům gestapa.
Večery u nás byli vážně smutné, maminka brečela, že nemá peníze, abychom se všichni uživili, Apolena se věčně zavírala - chtěla být sama... a já jsem jen seděla a poslouchala nářky maminky a snažila jsem se jí povzbudit... Neměli jsme totiž nic... natož práci, školy či koníčky... všechno nám sebrali... Jednou šla maminka pro chleba a přišla se zkrvaveným obličejem - zapomněla se uklonit jednomu Němci a on jí zmlátil...
Roku 1941 začali sbírat Židy a cikánské obyvatelstvo a odváželi je do pracovních táborů. Věděli jsme, že pokud nás dostanou, jedeme na smrt... Schovávali jsme se, měli jsme pár přátel "nežidů", ti nám poskytovali úkryt, ale jen vždy na malou chvíli, báli se, že je mohou také dostat za pomoc Židům!
Zvládali jsme to necelý rok, živili jsme se maximálně jednou denně kůrkou chleba, když se poštěstilo, tak jsme měli i jablko či fazole. Na životě nás drželo jen to, že jsme spolu. Dodnes netuším, jak jsem tohle mohla přežít, ale kdyby nebylo mé maminky a sestry, dávno bych tu nebyla...
A pak se to stalo... v zimě 1942 jsme byli převezeni do Terezína... Zpočátku jsme byli ve stejném ghettu, o dva dny později jsem se musela rozdělit s maminkou a Apolenou... odvedli je někam daleko... Stále jsem přemýšlela, zda jsou naživu!
Měla jsem strašný hlad, někdy jsem jedla i hlínu, jen abych přežila... Ve dne jsem musela pracovat, podle toho, kam mě poslali... v noci jsem nemohla ani spát! Nejen že jsem ležela na mokré zemi, v naprosté tmě v jednom bunkru, ale neměla jsem ani možnost si lehnout... Na místnost určenou pro dvě osoby se nás muselo vejít šestnáct!
Po půl roce jsem se setkala s Apolenou, byla strašně vyhublá, měla propadlé oči... Řekla mi, že naše maminka je mrtvá...zastřelil jí jeden Němec, když se snažila utišit plačící dítě, to zastřelili hned po ní.... Proč? Proč? Nikdy jsem se necítila tak sama... Už jsem sestru nechtěla ztratit...
Roku 1944 nás deportovali do koncentračního tábora Osvětim. Podle všeho, Terezín byla pouze čekárna na Osvětim! Přesto tam zemřelo tisíce Židů!
V Osvětimi jsme zpočátku byli v Terezínském rodinném táboře, po měsíci nás přemístili do jiného sektoru. Snad ještě větší bída a utrpení než v Terezíně!
Nejhorším zážitkem té doby bylo, když nás předvolali k tzv. Černé zdi, na které byl nápis "Arbeit macht frei!" ... Stálo nás tam přibližně patnáct, poté ukázali na osm lidí a zařvali, ať si lehnou na zem, mezi nimi byla i má sestra... Postupně každému prostřelili hlavu... Já viděla, jak mi zabili vlastní sestru... Zůstala jsem úplně sama...
Spousta lidí se snažilo utéct! Většinu ale vždy chytili a ihned popravili!
Když se roku 1945 blížila sovětská rudá armáda, Němci začali ještě krutější vyhlazování Židů! Jednou nás vyhnali na tzv. cestu smrti, kdybych se tenkrát neukryla, umřela bych...
27. 1. 1945 vtrhla do tábora sovětská Rudá armáda! Nalezla zde 7650 vyčerpaných a vyhladovělých vězňů a řadu dokladů o zločinech, které nacisté nestačili včas zničit. Tak bylo v táborových skladech nalezeno téměř 8 tun lidských vlasů a přes milion pánských obleků a dámských šatů.
Zůstala jsem v Osvětimi ještě dva měsíce, staral se o nás polský Červený Kříž. Poté jsem se navrátila zpět do Rožnova! ... Poslední boj se odehrál v Čechách 11.5.1945 ... a 2. světová válka skončila... Rožnov se změnil k nepoznání... Ruiny budov i psychická vysílenost obyvatelstva mluvila za vše...
Nastala pro mě ale báječná doba...! Nikdo mi nevyčítal, že jsem židovka, mohla jsem všude... Ačkoliv lidé byli velice zvláštní a ještě naplněni atmosférou 2. světové války, dalo se říct, že to byly zlaté časy, zlatý kapitalismus...!
Začala jsem s opravou domku, stejně byl téměř nezničený, což se o okolních domech říct nedalo...! V tu dobu jsem poznala báječného muže. Potkali jsme se na jedné pobožnosti Židů... bylo nás tam málo, přesto jsme se znovu scházeli. On se přistěhoval z Ostravy, jmenoval se Antonín Zezulka. Sháněl byt, tak jsem mu nabídla bydlení u mě, stejně jsem si tam připadala sama a potřebovala jsem ve svých 45 letech muže! Po půl roce jsme se vzali. Měli jsme krásnou židovskou svatbu. Milovala jsem ho, jako nikoho jiného a on miloval mě...
Na začátku roku 1947 jsem otěhotněla, po 9 měsících se nám narodil zdravý a naprosto nádherný syn Jakub. Byl to dar od Boha! Už jsem ani nedoufala, že v tak vysokém věku budu mít ještě dítě. Zůstala jsem doma s Kubou a starala se o dům. Taky jsme si pořídili krávu a pojmenovali ji opět Terezka, chtěla jsem mít alespoň nějakou vzpomínku na minulost a na rodinu! Tonda pracoval v Lesním statku Rožnov. Staral se o zdejší lesy a krajinu. Prostě jsme začali žít normální život!
Po suchém létě 1947, kdy opět díky špatné úrodě bylo málo jídla a my se museli dělit s lidmi z města, kteří neměli co do úst, přišla změna, která nejen zemědělství, ale i soukromé podnikání začala zestátňovat - přišel Vítězný únor 1948! Do čela vlády se dostali komunisté, a ti rozhodli, že všechno bude všech!
Všechno, co jsme vypěstovali, museli jsme odevzdat státu! V tu dobu také v Rožnově vznikl velmi známý podnik Tesla, zaměřený na elektrovakuovou techniku. Od původní výroby elektronek přešel na výrobu tranzistorů, televizních obrazovek a později integrovaných obvodů. Začal tam pracovat Tonda, protože lesní statek mu zrušili! Lidé se začali bouřit, nemohli nic osobně tvořit, podnikat... všechno přešlo do rukou státu! Všichni si říkali soudruzi - další nařízení komunistů! V padesátých letech komunisti začali lidi zavírat, jako politické vězně, protože se proti komunismu bouřili! Komunisti se chovali podle vzoru Stalina, který nepohodlné lidi posílal na Sibiř!
Roku 1961 byl Tonda zavřen jako politický vězeň! Protože začal protestovat proti komunismu, nedokázal se smířit se vším, co bylo nařízeno komunisty. Byla to rána pod pás, Kuba ztratil otce, když ho nejvíce potřeboval! Přesto jsme ale doufali v jeho brzký návrat! V té době bylo také zakázáno náboženství, kdo se veřejně přiznal ke své víře, byl zavřen!
Roku 1967 se dostal do čela komunistů Alexandr Dubček, který přišel s tzv. komunismem s lidskou tváří! Nastalo celkové politické uvolnění. Všechno bylo přijatelnější. Taky nám pustili Tondu. Byli jsme tak šťastní, protože jsme byli opět spolu. Kuba, který v tu dobu navštěvoval gymnázium, nemusel říkat profesorům soudruzi, ale klasicky pane profesore. Všechno bylo najednou snesitelnější. Do konce roku 1967 se kousek od Rožnova pořádalo cvičení Varšavské smlouvy. Tito vojáci pro nás v tu chvíli znamenali osvoboditele podobně jako v květnu 1945! Ale v srpnu roku 1968 se dostali do Prahy a přišla okupace! Začali jsme je nenávidět. Hlavně můj syn, byl mladý! Když mu bylo necelých třicet, odstěhoval se do Prahy se svojí dívkou, kterou si taky vzal, ale měl za sebou díky komunismu omezené mládí! V tu dobu byli také na chvíli otevřeny hranice. Nespočet lidí utíkalo pryč!
V sedmdesátých letech nastala normalizace, kdy se komunisté snažili přiblížit sovětskému svazu. Velkým vzorem byl V. I. Lenin! Vše bylo horší a horší.
Se svým manželem jsme šli do důchodu! Téměř klid. Akorát jsme se mohli spolehnout jen na to, co jsme si vypěstovali a na důchod! Politiku a všechno kulturní dění jsme sledovali z dálky... Stále se něco dělo. Například roku 1977 byla tzv.charta77.
Mladí intelektuálové (mezi nimi i V. Havel) se začali bouřit. Opět byli zavíráni. Ale vnukli ostatním myšlenku, že pokud se nespokojí s komunismem, tak se s tím dá něco dělat.
Vyvrcholením byla až Sametová revoluce roku 1989! Tisíce studentů v Praze se postavilo proti komunistům! Spousta mladých lidí byla zraněna ba dokonce zabita, ale mělo to smysl. Komunismus přestal mít totální nadvládu! Už jsme nebyli komunistickým státem, ale státem demokratickým! Konec s diktováním, žádní soudruzi, konec zamítání vlastního názoru, lidé mohli do ciziny!
A jsme v době, kdy momentálně žiji! Manžel mi roku 1992 zemřel, syn je šťasten se svojí ženou v Praze, má už patnáctileté děvče.
Doufám, že můj životní příběh vám ukáže, jak nelehký život jsem měla, ale nestěžuji si... Děkuji Bohu, že tu ještě jsem. Po všem, co jsem prožila...!