Příbramsko. Doly, uran, věznice. Do Prahy coby kamenem dohodil. Pro znalce historie? Pro dějepisné gurmány? Leda tak Svá Hora, možná Dobříš, ale tu každý zná… Copak to pro nás tentokrát náš osvícený průvodce po českých hájích a moravských luzích asi připravil? Hluboš, Obořiště, Voltuš?? Slyšel to kdy někdo z vás? Jak podivně si chce s námi vládce našich exkurzních osudů, prof. Jan Kvirenc, tentokrát zahrát?
Přesto odhodláni a s důvěrou vkládáme po jedenácté své kulturní životy do jeho rukou. Je 14. říjen 2006, syrová podzimní sobota a náš koráb Neoplan odráží ve velice brzkém ránu od břehu všedních dnů a brázdí rychlostní silnici R4 směrem k novému dobrodružství.
Ani se nestačíme potěšit s novotou vonícím itinerářem a již vystupujeme před raně barokním zámečkem v Mníšku pod Brdy. Zámeček? V Mníšku? Ano, byl tady vždycky, obyčejnský, nepřístupný, uzavřený, chátrající, nevábný. I vstupní prostor nese značné stopy zubu času. Jeho chroustání jako bychom ještě slyšeli… Zámecká zahrada? Prales. Postupně se dozvídáme podrobnosti z neutěšené novodobé historie - vyplenění v r. 1945, konfiskace, časté změny majitelů - státních úřadů. Ale považte! Zablýsklo se na lepší časy. V posledních letech byl zámek renovován a v r. 2006 poprvé ve své historii zpřístupněn veřejnosti. Úplná novinka! Tak proto!
Největší překvapení se samozřejmě nachází uvnitř. Ó, náš osvícený organizátor! Začínám chápat. Procházíme zámeckými sály, téměř v dokonalé podobě zachovávajícími životní styl "panstva" ve 20. letech 20. století. Co se nezachovalo přímo, bylo rekonstruováno podle dochovaných fotografií. Jak zajímavé. Jak se žilo na zámku Kastům z Ebelsbergu? K nejzajímavějším prostorám patří pracovna zámeckého pána a zároveň kancelář správy velkostatku.
Dobové fotografie, účetní knihy, prosté předměty denní potřeby zaniklých časů. A obrazy! Galerie ušlechtilých … psů! Okouzleni zastaveným časem vyrážíme vstříc dalším zážitkům. Někteří nadšenci ještě v posledních minutách běží k nedalekému baroknímu kostelu sv. Václava, který je naštěstí zavřený. A tak ke spokojenosti našeho přísného vedoucího vyrážíme na čas.
Obořiště. Vzpomínáte snad Kozlíka? To jste ale vedle. Kostel sv. Josefa s konventem pavlínů. Kryštof Dientzenhofer nebo František Maxmilián Kaňka? Znáte slavnější jména? Hrdá věž, dynamický barok, bělostná omítka v prvních paprscích podzimního slunce. Ztlumené zvuky smutečního obřadu měkce uléhají do ticha opuštěného místa. Dodržujíce pietu zpovzdálí nahlížíme do zlatistého barokního interiéru. Tiše usedáme a v tichu odjíždíme. Kostel na nás neměl čas, plnil svou nejvlastnější funkci. Otevřel svou náruč k rozloučení s člověkem. I to byl pro nás mimořádný zážitek.
Slunce konečně rozhodilo peřinu mlhy a my vstupujeme do zámečku Hluboš. Pro mě snad setkání životní. Architektonicky nenápadná stavba toho ukrývá moc! Skvělou expozici věnovanou rodině T. G. Masaryka, který zde několikrát pobýval, neboť zámek byl upraven jako venkovské sídlo prezidenta republiky. Mnoho zajímavých, originálních exponátů o osudech Charlotte, Jana, Anny, Olgy, Herberta. Tentokrát opravdu odmítám nechat se "vyhnat". Nakonec rezignuji, sem ještě musím! Zámeček navíc žije - expozice regionálních malířů, videoprojekce, zapálená průvodkyně. Ale především - dějiny rodiny byvšího majitele, příbramského továrníka Kolaříka. Kterak syn provazníka a dcera zahradníka z velké lásky a tvrdé práce ke štěstí přišli. A jak s nimi 20. století "zatočilo"! Námět na román. Lidské štěstí i tragédie v jedné jediné maličké expozici. Sem se já vrátím!
Doznívají ve mně tóny mollové i touhy badatelské, ale už brázdíme Příbramsko dál. Svatá Hora. Baroko. Oslňující. Terasa s mariánskou kaplí, "promyšlený půdorys, účinná hmotová gradace a malebná silueta podtrhují až teatrální vyznění této architektury" (to je z itineráře). Ambit. Zázraky. Stovky zázraků! Svatá Panno Marie Svatohorská - ochraňuj nás i naše bližní. A považte - svatba! Chviličku děláme špalír, pak ještě po Svatých schodech dolů a nahoru. Ti nejodvážnější se vydávají ke Křížové cestě. Ještě v běhu míjíme památný dub. Ale to už náš koráb odráží dál, cestou nabíraje poslední dobíhající účastníky zájezdu.
Teď si asi říkáte, že už těch dojmů a zážitků bylo dost. Kdepak! Jsme teprve v půlce. Příbramsko v magickém gestu našeho průvodce ukazuje svou druhou, doposud skrytou tvář. A to byste měli slyšet ty náměty k dalším prohlídkám jen při průjezdu samotnou Příbramí.
Čeká nás Vysoká. Muzeum Antonína Dvořáka, to asi všichni znáte. Ale Rusalku zpívat v parku u jezírka, to jste ještě neslyšeli! My ano. Jela s námi totiž paní Jarmila Holešovská a zpívala. Skvěle! Zážitek, který nelze popsat. To se musí zažít. A v muzeu - vnuk samotného Mistra, úžasná ředitelka, skvělá, mnohostranná expozice, nádherný park - co si dřív vybrat? Jen tady byste mohli strávit s rodinou celý den. Ale nejvíc - pro každého srdcem Čecha - oblažení nejvyšší - celé patro věnované Rusalce - inscenace po celém světě - Paříž, Berlín, Londýn, Milán… Supermoderní i klasická. Videoprojekce. Pěvci a pěvkyně. Jejich vyznání. Kostýmy. Vedeme vášnivé diskuse. Rusalka ve vězeňských kulisách? Rappová? V nevěstinci? V odraných kostýmech?
Ještě k Dvořákově vile! Ta však chátrá, fotíme přes rozpadlou zeď. Ale to byla "skandální" zajížďka, která mohla úplně zbortit přesný časový rozvrh! Náš velitel se sice vyhřívá v paprscích chvály, ale je trochu rozezlen, neboť se jako vždy všude loudáme. I když nálada zájezdu je taková, že nám i to zdržení tentokrát snad odpustil…
Ale to už nám své malebné objetí nabízí kouzelný Rožmitál. Tady je toho k vidění, to jste ještě neviděli! Jen to náměstíčko, domečky, kostelíček - nedivte se, ono je tu všechno takové prostinké a malinké. A pak muzeum - nadšené výklady nadšené průvodkyně neberou konce. Originály z pera J. J. Ryby. To je něco pro učitele! Kniha cti a kniha hříchů. Jeho sny, touhy a záměry. Jeho myšlenky a plány. Pro to, co s láskou dělal, neměli páni úředníci pochopení. Že vám to něco připomíná? Nám také … Jeho pero, jeho notový papír … Jeho trpký život. Odkud vlastně přicházela ta trpkost? Připozdívá se, když se vydáváme na cestu, kudy šel naposledy.
Nad ves Voltuš, k mohyle, jež značí místo dávné tragédie. Místo, na němž vlastní rukou proťal sobě hrdlo. Atmosféra je tentokrát ponurá, nikdo nevtipkuje. I těm největším zájezdovým smíškům "zamrzlo"… V tichu stoupáme nepřátelským smrkovým lesem. Nevítá nás a nechce nás tady. Holými, ostrými větvemi nám brání. "Vetřelci, nerozumím vám," asi říká. Ještě dnes je rozezlen dávným krutým činem. Obklopujeme mohylu, Honza čte poslední slova muže, který byl geniální a převyšoval. Tohle načasoval fakt skvěle! Ale to temné počasí? S kým si to dohodl?
Přichází poslední zastávka - ke hrobu J. J. Ryby. Malý vesnický hřbitůvek. Ale těch osudů - nejen lidiček na pomnících, i toho hřbitova! A naposledy kostel. Kostelíček, v němž byl varhaníkem J. J. Ryba. Po celý pozemský život. Nádherný zážitek - rodina pečující o jeho odkaz - otec - strážce varhan, dcera - průvodkyně a zpěvačka. Procítěné projevy, jako mše. Pak zpěv. A kůr. Tak, jak byl, když po něm stoupal Ryba. Varhany, na něž hrál. Jak fungují varhany z 19. století? Vše se dozvíte, detailně. Nebojte se, nikdo nepřijde zkrátka. Pan varhaník znovu dokola, neúnavně, ba nadšeně vysvětluje jeho přesné technické funkce. Dech starých staletí, vrzání letitého dřeva, vůně stařičkých kůží, prastarý prach zaplavující chřípí…
Už je úplná tma, kostel svítí do temnoty, celá rodina strážců Rybova odkazu nám mává. Chtěli jsme se jim odvděčit drobným finančním darem, čekali na nás přece do pozdních hodin. Kdepak, dělají to z lásky k odkazu velkého hudebníka. Taky si nedovedete představit Vánoce bez Rybovky? Díky Vám, malí čeští lidičkové, Vám, kteří předáváte dědictví předků…
Náš koráb Neoplan houpavě rozráží vzedmuté vlny ztemnělého Příbramska, míří k Praze. Za chvilku vidíme světla hlavního města. Jsme unavení, ale už se v duchu těšíme, kam že nás to zase příště pozve náš průvodce, vládce našich kulturních osudů. Abychom opět užaslí poznali to, co jsme si mysleli, že tak dobře známe.
Byl v pořadí devatenáctý a v našem cyklu seminářů Nové pohledy na vývoj České státnosti jsme dospěli na samý počátek 2. světové války. O krizi české státnosti v období druhé republiky a vzniku Slovenského státu hovořil prof. Jan Kuklík. S velkým úspěchem, takže byl na přání mnoha účastníků, jichž bylo tentokrát přes stovku, požádán o pokračování v tématu pro období války - zahraniční reprezentaci i domácí odboj v úsilí o obnovu čs. státu.
V průběhu dopoledne vystoupilo i několik hostí, s jejichž organizacemi nebo institucemi výbor spolupracuje. Dr. M. Pánková informovala o činnosti i plánech Muzea J. A. Komenského, ing. S. Chromec z SDaP ČA o přípravě DVD o dějinách 20. století (viz IL 26), H. Volavková z o.s. Život 90 o publikaci Jak jsme neměli republiku (též v IL 27) aj. Řeřicha z o.s. Umění bez bariér o projektu Méně tekel plánovaném na konec února (doplnění informací z IL 27).
Jen pro doplnění velmi stručně z hodnotících dotazníků, které zpracovala L. Bursíková: Hodnocení náplně Semináře:
Dvakrát za rok vymýšlíme, co bychom pro své kolegy na dubnovém a listopadovém semináři vybrali, aby i ti z těch nejvzdálenějších míst měli příležitost poznat zajímavá a ne příliš známá místa z Prahy. Tentokrát 11. listopadu 2006 celý den pršelo. Náš program byl ale počasím narušen jen nepatrně. Co jsme plánovali a co skutečně absolvovali?
S velkým časovým předstihem byla zajištěna vodárna v Podolí a Podskalská celnice na Výtoni. Při slunečném odpoledni jsme ještě mohli mezi vodárnou a Výtoní obdivovat pozoruhodné kubistické domy Josefa Chochola pod Vyšehradem. Déšť nám tento architektonický zážitek odepřel.
V Muzeu pražského vodárenství v Podolí nás přivítal pan Jaroslav Jásek (Pro zájemce o exkurzi se svými žáky a studenty - tel. spojení: 272 172 344, 602 612 988). Z Pražské informační služby jsem získala nejen telefonické spojení, ale také sdělení o nadšeném, vtipném a bezprostředním člověku, jakým pan Jásek opravdu je. Provedl nás celou expozicí, kde každý předmět má svůj zajímavý příběh; pro většinu z nás byly často exponáty i těžko zařaditelné, ale dovědět se o jejich funkčnosti, odkud a jak byly získány, jakým způsobem se do muzea dostaly, to vše asi 60 učitelů bylo ochotno poslouchat i déle, než byl čas k prohlídce vyměřený. Jestli je expozice hezká a zajímavá, tak stavba architekta Antonína Engela z konce 20. let minulého století (1929-1931) je překrásná. Až se vám někdy zachce ji vidět celou a z nadhledu, navštivte Vyšehrad a z jeho hradeb spatříte tok Vltavy a vlevo naprosto přirozeně v terénu začleněnou moderní tradicionalistickou architekturu.
V Podskalské celnici na Výtoni nás očekávala paní Helena Volavková. Učitelé se měli možnost s ní setkat již dopoledne v Národním muzeu, kde nám představovala zajímavou publikaci Jak jsme neměli republiku (nejen smutné příběhy válečného dětství) z Knihovničky Občanského sdružení Život 90, kde už několik let sama pracuje. V útlé brožurce pamětnice vzpomínají na zážitky z války, vyprávějí své příběhy všedních dní. Čteme nikoli jazykem historika, ale patnáctileté dívky o atmosféře v Praze po atentátu na Heydricha, při únorovém náletu z roku 1945 i o osvobození.
A iniciátorkou vzniku těchto příběhů byla paní Volavková. A nyní se nám v Podskalské celnici představila sama jako průvodkyně a vypravěčka. Měli jsme ten den opravdu štěstí. Ve vodárně i tady potkáváme nadšeného člověka i zajímavého vypravěče. Musím na ni prozradit, že je původem také kantorka. O zaniklém Podskalí, o vorařích, o paroplavbě a mnoha dalších zajímavých skutečnostech vyprávěla a představovala staré i novější exempláře v muzeu. Jak je zřejmé z předcházejících slov - i deštivé dny mohou mít své kouzlo Eliška Kunstová.
Další ročník vzdělávacího kurzu ASUD byl zahájen v říjnu a do února zaujaté a vnímavé publikum účastníků kurzu v zaplněné dějepisné učebně gymnázia Budějovická vyslechlo již čtyři zajímavé přednášky
Část druhé poloviny kurzu bude věnována metodickým tématům.
Ve dnech 27. - 28. listopadu 2006 se na Katedře historie Filosofické fakulty UJEP v Ústí nad Labem za spoluúčasti Historického klubu konal seminář na téma Stereotypy a mýty v dějepisném vyučování.
Na tomto setkání historiků, vysokoškolských učitelů a učitelů dějepisu ze středních i základních škol, jakož i studentů fakulty se vedl dialog o problémech školního dějepisu, reagovalo se na některé převládající mýty ve výuce a na nesouladné pojetí látky v různých řadách učebnic. Vedle odborných přednášek odborníků jak z České, tak i Slovenské republiky, např. Prof. PhDr. Zdeňka Beneše, CSc.; Doc. PhDr. Blaženy Gradcové, CSc.; Doc. PaedDr. Viliama Kratochvíla, CSc.; PhDr. Jiřího Raka, CSc.; Doc. PhDr. Kristiny Kaiserové, CSc.; Doc. PhDr. Tomáše Velímského, CSc.; Prof. PhDr. Jana Kuklíka, CSc. se se svými příspěvky zapojili i učitelé a profesoři z praxe.
Jednotlivé přednášky zahrnuly téměř celé dějiny, od počátku člověka (málokdo tušil, jak moc se liší datace nejstarších dějin v různých učebnicích, které schválilo ministerstvo), přes antiku, příchod Slovanů, až po události 20. století. Účastníci semináře samotné mýty neodmítli, avšak upozornili na nebezpečí negativních mýtů a zbytečných stereotypů ve vyučování. Jako cestu k jejich překonání naznačili (alespoň dle mého soudu - sborník s příspěvky a případnými závěry vyjde až v příštím roce) především snahu pedagogů přijímat nové podněty a zkušenosti od odborníků, snahu vést žáky ke kritickému myšlení, k tvořivé práci s prameny a odbornou literaturou.
Pokud mohu soudit podle náplně kursů Inspirace, ASUD kráčí správným směrem. Pavel Martinovský, ZŠ Praha 2
V posledních několika měsících nás řada učitelů informovala o tom, že absolvovali seminář v Památníku Lidice a byli jím nadšeni. Doporučovali ho i ostatním kolegům. Rozhodli jsme se zařadit jeho návštěvu v rámci jarního semináře na 22. dubna a domluvili jsme ji s ředitelem Památníku M. Červenclem (více dále). Pracovnice Památníku nám napsala následující informaci:
V roce 2006 byla po rozsáhlé rekonstrukci budovy muzea Památníku Lidice otevřena nová multimediální expozice ojedinělá i v celoevropském měřítku. Svým působivým zpracováním dokáže oslovit zejména mladou generaci a vyvolat u ní zájem o novodobou historii. S tím nutně vznikají i nároky na učitele dějepisu. Proto souběžně se zpřístupněním nové expozice se památník zaměřil také na vzdělávání pedagogických pracovníků, které probíhá přímo v Památníku Lidice formou jednodenních seminářů. Semináře "Příběh české vsi Lidice" a "Co je fašismus s nacismus" akreditované MŠMT mapují problematiku německé okupace, persekuce a československého odboje, přibližují poznatky o dopadu války a okupace na obyvatele protektorátu a seznamují účastníky s informacemi o lidické tragédii. Prostor je dán i diskusi s přednášejícími odborníky z FF UK a Vojenského historického ústavu. Cílem seminářů je pomoci učitelům dějepisu zorientovat se v tématech, která bývají ve výuce vnímána jako okrajová, ale často se prolínají i do dnešní doby.
Pro praktické využití nabízí Památník Lidice pracovní listy vztahující se k událostem v Lidicích a volně přístupné na internetových stránkách www.lidice-memorial.cz. Na stránkách mohou zájemci rovněž najít podrobné informace k internetové vědomostní soutěži Lidice pro 21. století, zaměřené na události 2. světové války. MgA. Naďa Rezková Přibylová? Památník Lidice