Nejvýznamnější události minulého roku organizované SH - Sjezdu historiků - jsme věnovali předchozí IL. Zveřejnili jsme náš referát na dějepisné sekci a příspěvek do závěru sjezdu, článek o průběhu jednání dějepisné sekce a část závěrečného vystoupení prof. Šmahela. Závěry sjezdu zatím nebyly zveřejněny; jednou větou tam byla bez bližší specifikace uvedena nespokojenost se současným stavem výuky dějepisu.
Jednání výboru SH se od října do prosince problémům výuky dějepisu nevěnovala, rovněž se výbor nevyjádřil k předloženému oficiálnímu dotazníku o pojetí a obsahu dějepisu v RVP gymnázií, předloženému veřejnosti na webu VÚP. Proto jsme - pokud má o výuku dějepisu na gymnáziích někdo zájem - naše vyjádření zaslali e-mailem všem členům výboru individuálně. Až 31. 1. byl dějepis na programu - v podobě kritického vystoupení k činnosti a IL ASUD prof. Beneše (viz dále).
Tím větší radost nám přinášejí zasvěcená a situaci ve výuce přesně vystihující slova projevů a referátů o školní problematice od akademických vědeckých pracovníků z jiných vědních oborů - jejich výtah zveřejňujeme v rubrice "Přečetli jsem si".
V předchozím roce - v době, kdy jsme připravovali náš příspěvek na Sjezd historiků, jsme požádali všech dvanáct fakult, na nichž studují budoucí učitelé dějepisu na ŽS i SŠ (na jedné i učitele 1. stupně), o stručné informace. Ptali jsme se na obsah a rozsah výuky didaktiky a metodiky, rozsah praxe na školách a k výuce používanou didaktickou a metodickou literaturu. Měli jsme v úmyslu - zvlášť s ohledem na připravovaný referát na sjezd - získat přehled, případně i srovnat metodickou přípravu budoucích učitelů, kterou nikdo nesleduje a případně nějak přispět k pozitivní změně. Podle sdělení absolventů je výuka didaktiky velmi různá, někde se i za možnost praxe platí. Náš záměr se nám nezdařil.
Velmi ochotně a vlídně nám odpověděli didaktikové dějepisu z fakult v Plzni, Českých Budějovicích, Liberci, Brně, Opavě a Ostravě; z FF UK jsme dostali odkaz na webovou stránku, kde však žádané údaje nebyly. Všem, kdo nás informovali, upřímně děkujeme. Získali jsme obrázek o přístupu kateder k této stránce připravenosti budoucích učitelů dějepisu. Ač původní záměr nebyl splněn, obdržené informace využijeme. HM
Seminář "Výuka dějin 20. století na českých a slovenských školách" se konal na katedře historie Univerzity J. E. Purkyně 3.- 4. listopadu 2004. Účastnily se ho i dvě delegátky ASUD - článek Jany Doušové, která na semináři reprezentovala ASUD, byl otištěn v IL 24 z února 2005.
Koncem minulého roku byl vydán stejnojmenný sborník, který obsahuje všechny přednesené příspěvky i ty, na které se v průběhu semináře nedostalo. Z českých didaktiků a historiků na semináři vystoupili např. prof. J. Pešek (K výuce dějin 20. století), prof. Z. Beneš (Současný školní dějepis - Koncepty, možnosti nebezpečí), doc. B. Gracová (Výzkum aktuální podoby výuky dějin 20. století), dr. J. Rokoský (Epocha komunistického Československa) a prof. J. Kuklík (Trápení autorů učebnic) a další pedagogové VŠ; čtyři příspěvky jsou od slovenských autorů (A. Bocková, M. Tonková, P. Zmátlo a V. Kratochvíl). Na semináři zazněly i referáty z praxe (např. J. Märce, M. Hůlkové a R. Kotlaby). Za ASUD byl přednesen příspěvek Tvorba a užívání dějepisných učebnic a pomůcek H. Mandelové.
Některé články přinášejí konkrétní zkušenosti, jiné jsou úvahami o současném stavu a úkolech školního dějepisu. Mezi devatenácti referáty zveřejněnými ve sborníku najde každý učitel pro sebe a svou práci užitečné informace a podněty - v teorii i praxi. Předpokládáme, že sborník, který vyšel v omezeném nákladu 250 ks, bude k dispozici ve fakultních, školních a dalších knihovnách. HM
Školní dějepis se znovu dostal do veřejných diskusí. Tentokrát byla jejich podnětem celková kurikulární reforma, k níž české školství - po vzoru jiných evropských zemí - přistoupilo na konci 90. let. A stejně jako tomu bylo tam, i u nás tyto diskuse zasáhly i samotnou obec historiků. Dějepis je citlivým mechanismem, na jehož chodu se podílejí tři základní složky: státní správa, která vymezuje rámec, v němž se dějepis bude nacházet, učitelé, kteří jej v daných podmínkách realizují a historici, pedagogové a psychologové, kteří se jím zabývají z hledisek obsahových, didaktických a pedagogických. Vztah těchto tří složek však nikdy není zcela harmonický, není a ani nemůže být bezrozporný. Každá z nich má své předpoklady přístupu k dějepisu a má i své limity, dané výchozím zorným úhlem, tedy místem, který v systému školního dějepisu jako celku zaujímá. A má i své zájmy, v jejichž intencích pak lobuje. I tento moment je důležitým aspektem, kterému je třeba věnovat - někdy dokonce zvýšenou - pozornost.
Do role mluvčího učitelské obce se v českém prostředí staví ASUD. V rámci učitelstva nepředstavuje skupinu většinovou, ale díky své bohaté spolkové i publikační činnosti je zdaleka nejslyšitelnějším hlasem. Je proto třeba mu naslouchat - a v případě potřeby také odpovídat.
Jeho Informační list č. 27 (říjen 2006) se k našemu společnému tématu úlohy a postavení dějepisu v českém školství vyjadřuje hned na několika místech: Informuje o semináři Historie a škola v Telči, o sporu o textu ASUDu předneseném v Telči 2003 a o Historickém sjezdu v Pardubicích. Tak či onak tyto tři věci spolu souvisí. V daném pořadí se k nim proto také chci vyslovit.
Seminář Historie a škola vznikl z mé iniciativy v roce 2002, s níž souhlasilo tehdejší vedení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Podnětem k tomuto návrhu byly tehdy opět vyhrocené diskuse kolem postavení školního dějepisu; proto také první z těchto seminářů byl nazván Otázky koncepce českého školního dějepisu. S tehdejším ředitelem odboru 22 MŠMT dr. K. Tomkem jsme se také bez diskusí shodli, že k účasti budou vyzváni všichni zainteresovaní z decizní sféry, zástupci učitelstva a především učitelských asociací a zájemci z řad historiků. O tom, jak vlastně reprezentativní fórum se vytvořilo, svědčí seznamy účastníků, jež jsou k dispozici v tištěných sbornících ze seminářů (také na www.msmt.cz). Od počátku byly koncipovány jako prostor pro zcela otevřenou (a v prvním ročníku záměrně dokonce poněkud neregulovanou) diskusi, která má specifikovat a argumenty podporovat stanoviska všech tří partnerů nutného a potřebného dialogu a vytvářet tak předpoklady pro vzájemnou dohodu. Ta může být samozřejmě jenom kompromisem mezi všemi stanovisky. Témata setkání jsou vždy volena tak, aby rezonovala s aktuálními a podstatnými problémy, jež jsou před dějepisnou výuku stavěny či jež ona naopak vyvolává. Druhý a třetí ročník byly nazvány Člověk, společnost, dějiny - první z nich se zabýval problematikou Rámcových vzdělávacích programů, druhý otázkami výuky dějin 20. století (a jako první byl s mezinárodní účastí). Čtvrtý (2005) se zabýval otázkami mezipředmětové koordinace a integrací při vytváření nových vyučovacích předmětů a průřezovými tématy podle RVP. Prozatím poslední seminář (2006) se věnoval otázkám didaktické a historické terminologie. Ve dnech 15. - 16. října 2007 by se měl konat jeho další ročník, jeho tématem bude problematika klíčových kompetencí a jejich realizace v dějepisné výuce.
Informační list o setkáních informuje v rámci odpovědi na dotazy učitelů, které v daném textu ale nejsou specifikovány. Jde o stručný přehled tématiky jednotlivých setkání, pouze v případě semináře z r. 2005 je uvedeno, že "mělo na programu průřezová témata a mezipředmětové vztahy. K prvnímu z nich byly předneseny jen dva kvalitní referáty (Zouhar, Kratochvíl), další se od tématu odchýlily" (s. 27). Tato stručná charakteristika je ale příznačná. Protože sborník ze semináře je dosud v tiskové přípravě, musím uvést, jaké referáty tam zazněly (v pořadí, v jakém byly předneseny) a vynechám přitom drobnější další příspěvky:
Z tohoto přehledu nelze samozřejmě usoudit, které referáty byly "kvalitní" a které ne. Zcela zřetelné ale je, že jen těžko je možné mluvit o tom, že pouhé dva z nich se týkaly tématu, zatímco ty ostatní se s tématem setkání v té či oné míře míjely. Nejenom já si myslím, že ne. A že tam zazněly i jiné kvalitní referáty, než ony dva zmíněné (které kvalitní byly) si myslím také: pokud se týká průřezových témat, tak jistě mimořádně závažným příspěvkem byla informace o programu Brána muzea otevřená, z něhož vzešlo více jak osmdesát (!!) konkrétních výstupů pro školní praxi. Stejně tak referáty o vzájemném vztahu dějepisu a zeměpisu přinesly řadu pozoruhodných průmětů a kdyby nic jiného, tak alespoň podnětů k zamyšlení. Výběr "kvalitních" příspěvků zmíněného semináře je tak buď krajně subjektivní a tedy neúplný, anebo v horším případě cílený; v každém ohledu pak zkreslující a dezinformující. Obávám se, že výběr je tu - obdobně jako v jiných případech - proveden podle vzorce "dobré a kvalitní je to, co chci slyšet". Stejně je totiž vystavěna obsáhlejší informace (viz s. 58 - 60) o sekci Výuka dějepisu v současném školském systému a její reforma na IX. sjezdu českých historiků (autorkou zprávy je členka výboru ASUDu dr. E. Kunstová).
Také ona chválí podle tohoto vzorce. Jediným kvalitním vystoupením byl příspěvek V. Kratochvíla, ostatní byly "mimo". Úvodní referát (můj) tristní stav českého školního dějepisu (jak nepochybně ASUD věc charakterizuje, viz níže), pouze "naznačil" - byl tedy "krotký", na rozdíl od vystoupení místopředsedy ASUDu J. Kvirence, který "objektivně a nezkresleně popsal smutnou zkušenost". Že byl v diskusi i kuloárově většinou účastníků jednání označen za přemrštěně pesimistický a kritický, autorka nezaznamenala (jak však připomíná autor referátu, obsah vystoupení není jeho osobním názorem, ale "jde o prezentaci názorů této asociace a jejího výboru", takže se takovému hodnocení není co divit). Doc. Gracová zase informovala o výsledcích empirických výzkumů (rozumějme zřejmě: svých) grantů na Ostravské univerzitě. Že bilancovala stav empirických výzkumů v celé republice a upozorňovala na jejich nutnost (upozornila též, že písemná podoba referátu bude obsahovat i seznam diplomových prací z českých vysokých škol, které se tímto tématem zabývaly), autorka zprávy přeslechla. Doc. Semotanová mluvila - ve vůbec asi nejpropracovanějším referátu sekce - o souvztažnosti prostorového a časového vědomí ve výuce dějepisu. Že si z toho zástupci ASUDu odnesli to, že by takový referát "asi přivítali učitelé základních a středních škol jako důležitou informaci o pomůckách (sic!), které mohou, pokud bude mít škola peníze, i využít (ostatní referáty měly ale zase ten problém, že učitelům byly takříkajíc "nanic")", je problémem schopnosti vnímat i něco jiného než jen to, co je možné bezprostředně užít "u tabule".
"Reklamní vystoupení", jak píše autorka, zástupců nakladatelství Fraus sice bylo zaměřeno poněkud marketingově, ale nejednalo se o referát, nýbrž o vystoupení v rámci tzv. prezentací. Těch mělo být ostatně na sekci více (viz program), nakonec ale zůstalo jen u jediného. Nic samozřejmě nebránilo autorkám a autorům z okruhu ASUDu, aby přítomné stejnou formou - a po předchozím přihlášení se - seznámili se svými publikačními aktivitami.
Lze se domnívat, že text E. Kunstové vyjadřuje mínění alespoň na sjezdu přítomných členů výboru ASUDu (přes 1. osobu singuláru, v níž je text psán) a není tedy subjektivním hodnocením. Jeho klíčovou pasáží jsou slova: "Obsah a vlastní projev (jde o referát doc. Kratochvíla) musel každého přesvědčit, že hovoří člověk, který vše, co říká, si skutečně ve třídě ověřil, že mluví pravdu a tu nám chce sdělit. Je neuvěřitelně smutné, že naši didaktici se utápějí ve formalitách, někdy v nereálném světě, někdy snad i ve lži"(s. 61).
Doc. Kratochvíl je vynikajícím metodikem, autorem didaktické koncepce většiny slovenských učebnic, a proto si je - mimo jiné- velice dobře vědom toho, že metodika sama o sobě nemůže vyřešit konceptuální problémy školního dějepisu. Tam je třeba změnit jeho konceptuální založení a podle něho restrukturalizovat jeho učivo. Teprve na tomto základě může "nastoupit"metodika a přinést "to své", koncepční problémy totiž metodika jako prakticky zaměřená disciplína z principu řešit, natož pak vyřešit, nemůže. Stačí se podívat k nejbližším sousedům do Německa či do Polska, abychom se rychle přesvědčili, jaký kvalitativní skok tamější didaktiky a výuka dějepisu učinily, když překročily "metodický stín", z didaktiky dějepisu se stala vědní disciplína s plnou výbavou tomuto statusu odpovídající. V Polsku slyšíme nyní nářky, že po smrti J. Topolského a odchodu J. Maternického do důchodu chybí teoreticky uvažující didaktik. Také v Německu dochází k výměně generací, odchází zakladatelská generace, která vytvářela zásadní zlom v německé výuce dějepisu na počátku 70. let minulého století, a mezi nastupujícími didaktiky se hledají konceptuálně uvažující badatelé. Proto se doc. Kratochvíl - a nejen on - obracejí "na ve formalitách se topící" české didaktiky v otázkách teoretických a metodologických, zatímco oni se k němu obracejí v otázkách metodických. Jde prostě o "dělbu práce", vyvolanou stavem českého (ale i slovenského) školství a postavení didaktiky a učitelského vzdělávání v něm vůbec. A právě o to jde, o tom je tento text.
Ale ještě před závěrečným shrnutím slovo o "lžích". To je tvrdé vyjádření - autorka by ho měla specifikovat. Pokud jde o poněkud tragikomický příběh jednoho stanoviska ASUDu , neuveřejněného ve sborníku Historie a škola III., pak je třeba říci, že dr. Mandelová byla už na samotném semináři v Telči dotázána, zda chce ASUD svá stanoviska publikovat. Pokud se pamatuji neodpověděla. Redaktorovi sborníku (mně) se text dostal do rukou až v samotné přípravě sborníku , do jeho textu byl zařazen, ale ministerstvo jej vyřadilo, ponechalo jej ale na příslušných www stránkách. Předmětné Glosy ke školnímu dějepisu z hlediska učitelů zastupovaných výborem SUD, jak zní název textu, neobsahují nic, co bychom neznali z jiných dřívějších či pozdějších stanovisek ASUDu. Faktické odmítnutí RVP (že by bylo všechno v pořádku, si ovšem nemyslím ani já), posílení metodické přípravy učitelů (to je obecným požadavkem), učitelé byli vyřazeni z přípravy RVP (není to pravda, ASUD již v přípravě dokumentů na vyzvání vypracovával svá stanoviska, že ve veřejné diskusi se učitelé nevyjadřovali, jak si stěžoval kolega Kvirenc ve svém sjezdovém referátu, je už jiná věc, stejně jako jinou věcí je informační příprava celé kurikulární reformy, jež obsahovala řadu nedostatků, jejichž plody nyní sklízíme), místo dějepisu ve školním vzdělávání a jeho hodinová dotace jsou nedostatečné (což je a není pravda, ale představovat si prostý návrat k rigidním osnovám s požadavkem dalšího navýšení hodin dějepisu je evidentně nereálné). Stručně řečeno, nelze se prostě zbavit dojmu, že stanovisko ASUDu je stále stejné: není-li po našem, je špatně!
Přečtení textů ASUDu vede ještě k jednomu závěru. Lékem na vše má být metodika - a to ani v nejmenším metodiku nepodceňuji, viz můj text v Historii a škole III. Metodika má zkvalitnit pregraduální přípravou učitelů (kde opravdu není v pořádku velmi mnohé, ale to je dnes otázka nikoli nějakého chtění, ale složitá otázka budování strukturovaného učitelského studia /Bc. a navazující Mgr./ a snad ještě prekérnější otázka jeho financování), další vzdělávání učitelů (kde to také není v pořádku) a vše končí iluzí, že prostředky metodiky lze vyřešit dnešní (celosvětové) problémy se školním dějepisným vzděláváním. Taková představa může vést jenom ke hře s dějinnými fakty, nikoli ale ke k obnově dějepisu jako předmětu, významnou měrou přispívajícímu k občanské a individuálně (sebe)vědomé a etické akulturaci člověka. Dokonce si myslím, že může vést naopak k oslabení jeho pozic.
ASUD ostatně padá do vlastních "metodických" pastí. Ve vzpomínaných Glosách se dočteme výrok, který poněkud vyráží dech (za delší citaci se omlouvám, je ale potřebná):
"Složitý je výběr obsahu a vhodné metody pro práci školy - o tom přesvědčují také nám zaslané materiály dr. Hudecové a prof. Beneše. Po jejich přečtení musí každého napadnout, jak může tyto nároky, požadavky, kritéria, záměry, cíle atd. akceptovat, a svou práci podle nich v dějepise koncipovat od samého počátku výběru obsahu až ke konečným výstupům a evaluaci kterýkoliv učitel, který neslyšel nikdy ani o původní, natož opravené Bloomově taxonomii a všech dalších aspektech kvalitní práce, jimiž se zabývá prof. Beneš. Proto se ve vyjádření asociace soustřeďujeme na některé praktické otázky jak je vnímají učitelé dějepisu (zdůraznění jsou ASUDu)."
Mám-li tato slova brát vážně, pak mi nezbývá než povzdech. Bloomova taxonomie je v českém školním dějepisu užívána od 70. let a pokud zůstává učiteli neznáma, bude pochopitelné, že např. v Metodických inspiracích ASUDu Náměty ke zpracování ŠVP dějepisu je například výchovný cíl ke kapitole "Vznik (?) a počátky člověka na Zemi" formulován takto: "pomalé tempo vývoje a proměny podmínek, nesnáze dané přírodou (vhodné krajiny), nízký průměrný věk; život v tlupě". Vybrat bychom mohli v kolonce příslušné tabulky (sloupec e) cokoli, všude stejná chyba - cíl musí být formulován pomocí slovesa, vymezujícího činnost žáka: popíše, charakterizuje, porozumí, aplikuje. A nejen tady: také třeba v Metodických příručkách k učebnicím nakladatelství Dialog. A o tom, že ona slovesa jsou nutná, se dočteme v každé příručce, dozví se o nich každý student v kursech pedagogiky a didaktiky.
A zmínit by bylo možné i další otázky, které tyto Metodické inspirace navozují. Nezdá se, že by v nich byl respektován požadovaný důraz na moderní dějiny, že by mělo ubýt faktografie, v rozporu s didaktickou teorií jsou zřetelně a koncepčně oddělovány vzdělávací a výchovné cíle.
Odvolávání se na praktické potřeby se tu tak samo devalvuje. A k praktickým potřebám musí nezbytně celá reforma školního dějepisu a školství směřovat. Otázkou je jak. Na začátku jsem psal o nutnosti spolupráce všech tří složek, jež se na problému školní výchovy podílejí. Chceme-li dějepis na školách nejen posílit, ale dokonce možná i jen udržet, musí mít svoji prestiž: a ten - nedá se nic dělat - získá jenom tím, že bude kvalitně vyučován. A kvalitně vyučován bude jenom za jistých podmínek:
Když se jeho teorie (ať se to slovo komu líbí či ne, ať si je třeba nahrazuje slovem "formality"), bude taková, aby byla souměřitelná s vývojem v historických vědách, pedagogice a psychologii. Jen tehdy, bude-li se didaktika vyvíjet jako plnohodnotná, vnitřně strukturovaná vědní disciplína, má naději získat postavení, které bude jak v příslušné "mateřské" oborové vědě, tj. historiografii, tak i v decizní sféře, jak na MŠMT, tak třeba v akreditační komisi, respektováno.
Když výsledky výuky budou odpovídat potřebám společnosti a očekáváním žáků a veřejnosti, a ta jich bude využívat a bude se o ně opírat. A toho je možné dosáhnout zase jen tak, že didaktika dějepisu bude mít jak svou složku teoretickou, tak metodiku na soudobé evropské úrovni, která ji bude respektovat, a proto zároveň ji bude moci i korigovat. Didaktická teorie a metodika jsou prostě jenom dvě stránky téže mince - a učitelská veřejnost by měla tento fakt přijmout. Znám ostatně učitele, kteří si to uvědomují a dokáží teorii také tvůrčím způsobem uplatňovat.
To je úkol všech zainteresovaných. Ale velmi se obávám, že nejslyšitelnější část českých učitelů, reprezentovaná Výborem ASUD, svým neposloucháním toho, co se na příslušných fórech komunikuje, vytváří prizma, jež mu znemožňuje naslouchat druhým, zamýšlet se nad jejich stanovisky a argumenty; nechce naslouchat. Potřebná diskuse se tak může stát rozhovorem hluchých. A ten je k ničemu.
Na výboru Sdružení historiků 31. ledna 2007, jehož je ASUD kolektivním členem, jsem byla zaskočena razantním vystoupením prof. Beneše (v současné době vedoucí Ústavu českých dějin FF UK a reprezentant české didaktiky dějepisu v několika národních i mezinárodních komisích), který se dostavil na jednání, aby na základě tří článků našeho Informačního listu pro členy ASUD č. 27 z října 2006 osočil naši asociaci z nepoctivého jednání, a dokonce lží.
K článku předanému ke zveřejnění ve Zpravodaji HK, obsahujícímu řadu nařčení, považujeme za potřebné se vyjádřit. Autorem textu jsou členové výboru Asociace učitelů dějepisu charakterizování jako samozvaná skupina osobující si právo vyjadřovat názory a zkušenosti všech učitelů a mařit úsilí MŠMT kritikou jeho činnosti v oblasti dějepisu. Chápeme, že se prof. Beneš snaží obhájit činnost ministerstva, se kterým úzce spolupracuje a pro které několik let jako jeden ze dvou spoluautorů zpracovával Rámcové vzdělávací programy (RVP, dř. osnovy) pro základní školy a gymnázia. Rozumíme jeho rozhořčení, zvláště, když se jeden článek v našem bulletinu kriticky vyjadřuje také k vystoupení úřednice MŠMT na sjezdu historiků, kde nás dvakrát otevřeně nařkla ze lži. Chápeme i obhajobu současného stavu, ale snad s ním nemusíme souhlasit. V minulosti jsme za kritiku reformy byli dokonce několikrát postiženi - útoky ministryně Buzkové a jejího hlavního poradce Profanta i pracovníků VÚP v článcích v denním i odborném tisku a v rozhlase a také tím, že nám od roku 2004 byla odebrána finanční dotace. Jak na zmíněné schůzi uvedl prof. Beneš s odvoláním na osobní rozhovor, náměstek Műllner tak rozhodl kvůli tomu, že podrýváme činnost ministerstva. Všechno zlé pro něco dobré. Nemusíme se teď cítit zavázáni a jsme nezávislí, i když vše (viz konec tohoto příspěvku a náš web) musíme platit ze svých prostředků.
K některým bodům konkrétně :