Na podzim jsem se vydala s žáky 6. a 7. třídy na exkurzi do Východočeského muzea v Pardubicích. Rozděleni po třídách absolvovali dva výukové programy - jeden s názvem Příroda kolem nás, druhý Víte, co je muzeum? - a navštívili expozici zbraní.
Přírodovědná expozice je umístěna na výstavní ploše 380 m2 ve dvou sálech 2. patra pardubického zámku. Jedná se o moderně pojatou expozici, která seznamuje s přírodními společenstvy typickými pro náš region. Prostřednictvím velkoformátových fotografií a dioramat přerůstajících do prostoru výstavních sálů se žáci ocitli uprostřed boru, doubravy, smrčiny, lužního lesa a zavítali na hráz rybníka, do rákosí, na rozkvetlou louku, pole, na dvorek venkovského stavení. Výška Kunětické hory je nutila vzhlédnout k nebi, kde právě přilétal na své hníz-do výr. V břehu říčního ramene si vyhrabávaly noru ondatry, v rybníku plavalo více než deset druhů ryb včetně štiky, na pískovém přesypu právě přistála sarančata, hrabalky a svižníci. V expozici záměrně chybí popisky se jmény zvířat a rostlin. A právě to je úkolem žáků - doplnit názvy a zařadit vybrané druhy do typického prostředí. Jako pomůcka při vyplňování pracovních listů jim sloužil písemný průvodce výstavou. Naši žáci přistoupili k úkolu vcelku zodpovědně a odměnou jim byla nejen pochvala paní průvodkyně, ale také to, že si mohli pohladit divoké prase, zalézt do liščí nory nebo pustit některou z 50 ukázek zvířecích zvuků.
Výukový program Víte, co je muzeum? byl připraven ke 125 letům muzea v Pardubicích. Žáci tak měli možnost nahlédnout do zákulisí muzea, dozvědět se, co patří k činnostem muzea, k čemu vlastně slouží, co se zde skrývá a kde, kteří odborníci tady pracují, jak se věci do muzea dostanou, jaká je cesta exponátu, než se může návštěvník pohledem na něj potěšit, kdo a co musí udělat, aby mohla výstava vzniknout, co s předměty po ukončení výstavy, co je to depozitář. V druhé části tohoto programu se ze žáků stali pracovníci muzea, kteří mají za úkol určit název a způsob použití různých "neznámých" předmětů, dále dokumentátoři, kteří nový předmět zařadí do sbírky a restaurátoři, kteří ze zlomků sestaví nádobu. Rovněž s velkým zájmem našich žáků se setkala možnost psaní na starém psacím stroji.
Expozice dále představila žákům základní druhy zbraní chladných i palných. Viděli kord, palaš, pistoli, revolver, předovku i zadovku, tedy zbraně z různých století i různých zemí - Evropy, Asie, Ameriky. Žáci si vyzkoušeli manipulaci s replikou křesadlové kulovnice a s opakovací puškou Mosin.
Myslím si, že exkurze splnila svůj účel a že žáci získali mnoho nových informací. Nejen že navštívili historickou památku, poznali práci muzea a zhlédli jednu z jeho expozicí, ale mohli i přemýšlet o tom, jak lidé v průběhu dějin ovlivňovali své okolí i jeho přírodu.
Východočeské muzeum a Kulturní dům Dubina v Pardubicích vyhlásily v lednu letošního roku u příležitosti 700 let od vymření Přemyslovců soutěž pro žáky základních škol v Pardubickém kraji s názvem Přemyslovci a jejich dědictví. Soutěž byla zaměřena na prokázání znalostí o tomto významném rodu a znalostí reálií doby, ve které tento rod vládl v Čechách.
Soutěže se mohla zúčastnit družstva žáků 6. - 9. ročníku ZŠ v počtu 5 - 10 členů a byla dvoukolová. V prvním základním kole soutěžní družstva vypracovávala zadané úkoly nebo odpovídala na zadané otázky (celkem 45), např.: Dle legend byl kníže Bořivoj pokřtěn. Otázky zní: 1. Jak se jmenoval biskup, který Bořivoje pokřtil? 2. Kdo byl v této době králem v Německé říši? 3. Kdo vládl na Moravě? nebo - Václav II. razil pražské groše. Tehdejší nejčastější početní jednotkou byla kopa. Kolik grošů se počítalo do kopy? nebo - soutěžící měli na obrázcích poznat hrad Bezděz a Svojanov.
Na řešení úkolů dostaly skupiny dva měsíce, poté výsledky své práce zaslaly do muzea, kde úroveň odpovědí hodnotila porota odborníků a pět družstev s nejvyšším bodovým hodnocením postoupilo do druhého finálového kola. To se má uskutečnit 24 .6. 2006 na divadelní scéně v Pardubicích před publikem, bude mít formu kvízu a rovněž doprovodný program. Nad soutěžním družstvem mohl mít patronát pedagog nebo jiná osoba starší 18 let. K úkolům byl přiložen seznam doporučené studijní literatury a konala se konzultace ke způsobu zpracování.
Protože se z naší školy přihlásilo 8 družstev a všem jsem dělala patronku, museli naši žáci nejprve pracovat s odbornou literaturou a teprve to, co nenašli hledat na internetu a CD s názvem Dějiny zemí koruny české. Samotnou mě překvapilo nadšení žáků, vzájemná spolupráce, tvůrčí spory i to, že odpovědi vyhledávali opravdu všichni. Proto si myslím, že cíl naučit se pracovat s odborným textem, kvůli kterému jsem žákům soutěž doporučila, tato soutěž splnila.
Na podzim loňského roku nám společnost při ČT, o.p.s. Člověk v tísni poslala leták s informacemi o nové aktivitě projektu Jednoho světa na školách nazvané Příběhy bezpráví - komunistické Československo a zároveň nabídku filmů ne videokazetách. Pokud jsme se do tohoto projektu přihlásili, bylo naší povinností uspořádat projekci filmů s následnou besedou s člověkem, který se sám stal obětí komunistického bezpráví. Rovněž jsme museli oznámit datum projekce a poskytnout stručný životopis pozvaného člověka. Velmi milá byla skutečnost, že jsme si mohli vybrat jeden ze sedmi nabízených dokumentárních filmů mapujících období komunistického Československa a společnost Člověk v tísni nám jej bezplatně darovala.
V lednu jsme ještě obdrželi v 5 výtiscích publikaci Příběhy bezpráví - komunistické Československo, která zachycuje životní příběhy dvanácti pamětníků té doby a vznikla ve spolupráci společnosti Člověk v tísni a Lidových novin.
V únoru se na nás společnost obrátila s pokračováním své aktivity, a sice týmovým projektem. Pro tuto práci jsem získala sedm dívek z 8. třídy, vytvořily jsme tým, zvolily vedoucí týmu a také patrona a do projektu se přihlásily. A co je cílem tohoto projektu? Tým bude pátrat po osudech lidí ze svého okolí a naučí se shromažďovat výpovědi svědků dané doby jak od žijících pamětníků, tak i z archivních dokumentů, fotografií, deníků, dopisů apod. Výsledkem badatelské činnosti bude pak graficky zpracovaný návrh panelu. Ten bude sloužit jednak k prezentaci práce týmu, jednak se stane součástí putovní výstavy.
Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze a Centrum ekumenického setkávání a dialogu v Olomouci uspořádaly za laskavé finanční podpory nizozemského Ministerstva zahraničí v rámci programu Matra českou verzi mezinárodní putovní výstavy Domu Anny Frankové v Amsterodamu s názvem Anna Franková - odkaz pro současnost. O kvalitě této výstavy svědčí fakt, že ji ve více než 32 zemích navštívilo přes 5 miliónů návštěvníků. Cílem tvůrců bylo podnítit návštěvníky k tomu, aby se zamysleli nad významem tolerance, lidských práv a demokracie v dnešním světě.
Výstavě dominuje příběh Anny Frankové a její rodiny, který je zasazen do kontextu světových událostí a historie holocaustu. Výstava je rozdělena do pěti období:
Výstavu o Anně Frankové doprovázela výstava Příběh dětí - kresby dětí z terezínského ghetta. Byla rozdělena do osmi tématických celků, které popisují historii židovských obyvatel Protektorátu Čechy a Morava za holocaustu: Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, Co následovalo . . . , Transporty, Ghetto Terezín, Propaganda a reality života v ghettu, Život v dětských domovech, Umění jako možnost přežití, Transport do tmy. Dochované dětské kresby z Terezína, které od konce války tvoří součást sbírek Židovského muzea v Praze, jsou tak nejen autentickým dokladem tragického pronásledování Židů, jehož oběťmi se staly zcela bez výběru také děti, ale i unikátním souborem mnohdy jediných památek po těch, jejichž jména by jinak zůstala zapomenuta.
Žáci 8. a 9. ročníku si výstavu s velkým zaujetím. Po návratu následovala již ve škole beseda s promítnutím filmu, který mi při vernisáži této výstavy 11. 10. 2005 v Letohradě věnovala vedoucí tohoto projektu Mgr. Marie Zahradníková.
Žáci devátých tříd ZŠ T. G. Masaryka v Písku se v letošním roce v hodinách dějepisu hlouběji zabývali problematikou holocaustu. Významnou motivační úlohu v této práci sehrála vzpomínková kniha Zdeňky Fantlové Klid je síla, řek tatínek a dokumentární film Krátký život Anny Frankové.
2. května navštívila skupina devatenácti žáků Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze, aby se stali na několik hodin badateli v programu Hanin kufřík. Tento program je také součástí iniciativy Děti nemohou za chyby dospělých, na jejíž realizaci se žáci Masarykovy školy celý rok podílejí. Každá ze čtyř pracovních skupin sestavovala za pomoci dokumentů, terezínské pamětní knihy i počítače příběh člověka, který prošel holocaustem.
Práci deváťáků natáčela produkční společnost Ars humana pod vedením režisérky Olgy Struskové, která připravuje dokumentární film o holocaustu v Čechách a na Moravě. Ve druhé části programu mezi děti přišla paní Zuzana Podmelová a vyprávěla o svém životě za 2. světové války. Na závěr provedla všechny účastníky programu Pinkasovou synagogou a Starým židovským hřbitovem.
Druhá skupina deváťáků se připravovala na návštěvu Židovského památníku v Černovicích. V Pracovních listech, vytvořených učiteli Katedry občanské výchovy Masarykovy univerzity v Brně, žáci nejprve řešili úkoly před návštěvou památníku (židovské zvyky, zákazy namířené proti židům, příběh dr. Tellera).
16. května navštívilo 31 žáků Černovice. Provázel nás pan Alfred Teller, syn zavražděného dr. Tellera. Každá ze šesti pracovních skupin se nejprve identifikovala s jednou z osob, jejíž jméno je vyryto na pamětních kamenech. V samotném památníku našli žáci údaje k příběhu rodiny Lašových a tajemný zuhelnatělý kmen.
Na hřbitově pak objevili některé židovské symboly a pokusili se zapsat nejčastěji se opakující hebrejské nápisy a pomocí tabulky rozluštit jejich význam. Na závěr na všechny žáky čekal úkol Desetkrát odpověz. Většinu zúčastněných zaujalo poutavé vyprávění Alfréda Tellera o životě jeho otce, mohli vzít do svých rukou židovskou hvězdu, kterou pan Teller za války jako chlapec nosil. Závěr pobytu v Černovicích patřil hledání židovské synagogy, jejíž obrázek žáci skládali ve škole. Najít tento objekt v současné době není pro neznalého návštěvníka snadné, protože budova byla po válce přestavěna k obytným účelům.
Návštěva Židovského muzea v Praze i památníku v Černovicích, setkání očitými svědky událostí, tvořivý způsob práce založený na vciťování se do předmětů zprostředkovaly žákům hlubší prožitek a pomohly jim vytvořit si vlastní názor na období holocaustu, čímž tak jedinečně doplnily klasickou výuku dějepisu.
S kolegyní jsme se 24.května 2006 zúčastnily velice zajímavého a podnětného celodenního semináře, který připravil Památník Lidice pro učitele dějepisu a výchovy k občanství., pod názvem Příběh české vsi Lidice.
Cílem tohoto setkání bylo seznámit nás s posláním Památníku a prohloubit naše poznatky o dopadu války a okupace na obyvatelstvo v protektorátu. A o tom jsme se skutečně mnohé dozvěděli ze zasvěceného výkladu prof. PhDr.Jana Kuklíka.
Pplk.PhDr. Eduard Stehlík z VHÚ Praha vyprávěl, jak byl osloven, aby po úspěšném knižním zpracování heydrichiády připravil i knihu o Lidicích, a o tom, jaká překvapení ho při této práci čekala. Výsledkem jeho bádání a setkávání se s dosud žijícími lidickými občany, kteří přežili, je nádherná publikace " LIDICE příběh české vsi", kterou jsme na závěr obdrželi.
Pak mezi nás zavítal i pplk.Mgr. Aleš Knížek, ředitel VHÚ Praha a pohovořil o svých plánech v oblasti muzejnictví. Potěšil nás zprávou, že připravuje ve Vojenském muzeu Praha expozici, kde by se mohly děti seznámit formou hry a soutěže s 2. světovou válkou.
V programu semináře byla i exkurze po pietním území a návštěva lidického muzea. Zdejší audiovizuální expozice je skutečně už na světové úrovni.
Naše návštěva Lidic pak byla zakončena setkáním s pamětnicí lidické tragédie, s nejmladší ženou a zároveň s nejstarším dítětem, které ji přežilo - s paní Jaroslavou Skleničkovou. Její vzpomínky nás hluboce zasáhly a utvrdily nás v přesvědčení, že je nutné se k tématu neustále vracet a připomínat ho, aby se něco podobného už nikdy nemohlo opakovat.
Garantem celého semináře byla PhDr. Mária Bezchlebová z Národního ústavu odborného vzdělávání Praha. Její přednáška pak směřovala k využití historie Lidic ve výuce dějin 20.století.
Všem organizátorům patří náš dík Seminář můžeme vřele doporučit všem učitelům. Jsou už vyhlášeny nové termíny na září a říjen 2006. Vše potřebné můžete najít na adrese www.lidice-memorial.cz
A pokud navštívíte Lidice, nenechte si ujít ani 34. ročník mezinárodní dětské výtvarné soutěže Lidice 2006 v Galerii Lidice, která tam právě probíhá. Sešlo se na ní na 1 300 vynikajících obrázků , které Vás určitě potěší a možná i inspirují.
Do styku s dokumenty nalezenými v Tun-chuangu, Turfanu a jiných archeologických lokalitách Střední Asie a s poznatky založenými na jejich zkoumání je možno přijít prostřednictvím různých orientalistických specializací - indologie, íránistiky, turkologie, tibetanistiky, mongolistiky a především sinologie. Pohled ze strany většiny těchto oborů bývá převážně soustředěn na lingvistický význam středoasijských rukopisů, zájem sinologie může být mnohem mnohostrannější a pestřejší.
Mě osobně přivedl k Tun-chuangu právě zájem o středověkou čínskou kulturu, literaturu a částečně vývoj čínského písma a písemné zachycení všednodennosti a zároveň mi pootevřel oblast středověké Střední Asie jako místo setkávání rozmanitých národů, jimž se věnují připomenuté obory.
Rozhodující podnět vzešel z četby publikací profesora L. N. Měnšikova o čínském písemnictví typu pien-wen - výkladech a kázáních na buddhistické sútry v převážně poetické formě určených pro široké posluchačské vrstvy - jehož dnes známé příklady pocházejí výlučně z tun-chuangských nálezů. Rozsáhlá činnost organizace International Dunhuang Project při Britské knihovně, která zprostředkovává středoasijské rukopisy světové veřejnosti digitální cestou, mi ukázala obsahovou šíři čínských dokumentů, kterou jsem nemohl často ani v nejmenších náznacích obsáhnout. S texty dokumentů jsem samozřejmě vzhledem k nepatrné znalosti čínštiny pracovat nemohl.
Odbornou literaturu k přítomné práci jsem nalézal přibližně stejným dílem v Knihovně Orientálního ústavu AVČR a ve fondech Národní knihovny v Praze., dále ve Všeobecné knihovně AVČR a Vědecké knihovně v Olomouci. Přední postavení v literatuře o Tun-chuangu a jeho nálezech má pochopitelně sinologie francouzská a není náhodné, že jména francouzských tunchuangologů představují zároveň nejvěhlasnější jména francouzské sinologie 20. století (E. Chavannes, H. Maspero, P. Démieville), vedoucího francouzské expedice Paula Pelliota nevyjímaje. Francouzská literatura je zastoupena spíše jen v pražských knihovnách. Německá literatura, nalézající se i v řadě větších vědeckých knihoven, staví sice na materiálech turfanských, avšak k obeznámení se s obsahem a charakterem dokumentů nečínských, zvláště pak turkitských, ujgurských a sogdských, je těžko nahraditelná. Srovnatelně největší je samozřejmě dostupnost prací ruských, které se soustředí obzvláště na otázky čínské neoficiální literatury a problémy ekonomické a administrativní. Rozsáhlá anglicky psaná orientalistická literatura se i ve specializovaných českých knihovnách vyskytuje značně mezerovitě a její současný stav je obtížné sledovat. Česká orientalistická literatura může ukázat dějinný kontext Hedvábné cesty. S čínskou literaturou jsem z důvodu nedostatečné jazykové znalosti soustavně pracovat nemohl, nemluvě o na daném poli velice významné japonské sinologii.
Při tvorbě práce jsem využil možnost konzultace s paní doc. PhDr. Olgou Lomovou, Csc., ředitelkou Ústavu Dálného východu FF UK v Praze. Vzhledem k časové náročnosti cest do Prahy jsem ke své škodě práci s orientalistickými odborníky dále nekonzultoval.
Domnívám se, že při studiu sinologie budu podle příležitosti rozvíjet své poznání čínské minulosti právě z pohledu tun-chuangské knihovny. Pro podrobnější studii by bylo rozhodně vhodné zvolit užší téma než rozpracovávání přehledu všech tun-chuangských památek. Mohu také říci, že zpracované téma mne přivedlo i ke studiu mongolistiky, která se přinejmenším v podobě přednášené v Praze dějin celé Střední Asie bezprostředně dotýká, nemluvě o tom, že zvláště v Turfanu byla nalezena četná raná mongolika a v Tun-chuangu objeveny nejstarší památky tibetské.
(Pozn.: Článek používá Standardní český přepis čínštiny.)
Stejně jako v každém oboru najdete i v současné pedagogice jakési "módní trendy". Podobně jako pro manažera bylo ještě poměrně nedávno spojení "e-business" zaklínadlem, mezi učiteli jím bezpochyby dodnes je "projektová výuka". V odborném tisku se najdou stohy článků na toto téma, s jejich realizací je to ovšem nepoměrně horší. Připomíná mi to učebnicový příklad, kdy všechny děti jako příklad tzv. dobrého skutku vyhrknou "Pomohu babičce s taškou;" zatím jsem ale nenarazil na nikoho, kdo by to doopravdy udělal.
I pro teplické gymnázium byl letošní projektový týden premiérou, nikoli však nesmělou. Posuďte sami: Úvodní den seznamující studenty i kantory s tématem, stojící na velké hře po celé škole a na projektových dílnách, byl organizován pro všech více než sedm stovek studentů a šedesátku učitelů. V dalších dnech se uskutečnilo (de facto pro všechny třídy) přes třicet přednášek hostů a studentských dílen. Do projektů se zapojila více než stovka dobrovolníků z řad studentů (tj. asi 1/7).
Možná se zdá, že v Teplicích teprve teď objevili Ameriku. Pak je tedy třeba říct, že nešlo o obyčejný projektový týden, podobný akcím na jiných školách. Vedle toho, co dobrá projektová výuka obsahuje (tj. hledání souvislostí a paralel mezi jednotlivými předměty, praktická zkušenost s problémem, učení se komunikačním a sociálním dovednostem atd. atd.) a co se dá udělat na v podstatě jakémkoli tématu (u nás např. proběhl menší projekt Slunce), měla tato iniciativa velké specifikum. Byla angažovaná.
Součástí areálu školy je totiž kaple bývalého kláštera, vyzdobená cennými malbami Beuronské umělecké školy. Řízením dějin je ve stavu, kdy malbám hrozí nenávratné odrolení. A právě to bylo tématem celého týdne. Studenti nepracovali na žádném abstraktním tématu, ke kterému neměli (a ani nemohli mít) žádný vztah, nevěnovali energii do "produktů", které se dělají jen proto, aby byly. Seznámili se, objevovali, přemýšleli, tvořili a zapojovali se pro něco docela blízkého a konkrétního, co přispívalo k pomoci památce.
Skepse, která vůči akci i vizi pro záchranu kaple nadšených studentů byla, se po prvních dnech rozplynula. Studenti se nejen zapojovali do organizátory připravených projektů (tvorba mezinárodního webového rozcestníku pro beuronské umění, výcvik průvodců po Teplicích, anketa o kapli mezi Tepličany, výtvarné parafráze umění v kapli, zpracovávání popularizačních souvisejících textů do Wikipedie, mapování beuronských památek v ČR i ve světě), ale přicházeli s vlastními iniciativami. Díky mnohým dětem kontaktovalo spolupořádající občanské sdružení Pro arte beuronensis několik rodičů ochotných pomoct. Pokračovalo se ve veřejné sbírce Hvězdné nebe. To všechno jsou ale podružné výsledky oproti jednoznačnému efektu: zejména mezi studenty nižších ročníků akce zasadilo důležité semínko lokálního patriotismu, vztahu ke kulturnímu dědictví a potřeby osobně se v těchto věcech angažovat.
Nakolik se to povedlo, můžete sami posoudit z komentářů samotných účastníků nebo z fotografií na www.projektovytyden.info. Na stejné adrese se, bude-li o to zájem, může objevit i jakýsi "metodický materiál" pro angažovanou projektovou výuku.