POMŮCKY - LITERATURA

"JAK JSME NEMĚLI REPUBLIKU"

S naší milou republikou jsme někdy nespokojeni, nebo k ní máme hlasité či tiché, oprávněné i nepodložené výhrady. Málokdo z dnešních občanů však zažil situaci, že jsme republiku neměli. I když to z historického pohledu není tak dávno, co republika neexistovala. Ještě jsou mezi námi občané, kteří tuto skutečnost pamatují.

Několik dam v letech, soustředěných do klubu tvůrčího psaní, oprášilo vzpomínky a připomnělo si 60. výročí konce války příběhy ze svého dětství a mládí..S jistou dávkou nostalgie je předávají dnešním dětem. Jde o drobné, zdánlivě nedůležité události, doplněné dobovými doklady a portréty děvčátek i dívek, autorek. A přece jde o dějiny.

Příhody mají napětí, voní z nich neznámá doba i prostředí, touha po spravedlnosti v čase válečného bezpráví. Děvčátka byla zpovzdálí chráněna rodiči a mohla se ve zlé chvilce přimknout k tatínkově vestě.

Všechny příběhy mají dobrý konec, některé i v těžké váleční době dokonce humorné ovanutí. Krátké sevřené povídky snad uspokojí čtenáře kolem deseti let či o málo starší a vysvětlí jim, co to byly potravinové či šatní lístky a proč se na pohledy s přáním k svátku lepily známky s posmrtnou maskou…

Publikace Jak jsme neměli republiku je výsledkem zájmové činnosti seniorů z OS Život 90, vydalo ji nakladatelství Unicornis za 25 Kč. Domnívám se, že učitelé dějepisu by ji uměli využít. Objednat si ji mohou na adrese ŽIVOT 90, K.Světlé 18, 110 00 Praha 1, případně vyzvednout osobně tamtéž.

Helena Volavková

CÍRKEVNÍ DĚJINY PRO UČITELE

Nebývá pravidlem, aby si pozornost širší veřejnosti zasloužila učební pomůcka určená základním nebo středním školám. Metodickou příručku pro učitele k řadě učebnic dějepisu pro základní školy a nižší ročníky gymnázií z nakladatelství SPN bychom však bez povšimnutí nechat neměli.

Autoři totiž k tradičnímu materiálu, který má pomoci učitelům v metodickém zpracování dějepisných témat, zařadili i třináctistránkovou stať Evy Melmukové "Potřeba pojmové přesnosti a odbourávání mýtů ve vyučování dějepisu na příkladu církevních dějin". Naše významná protestantská teoložka a církevní historička zde naléhavě oslovila učitele objektivním pohledem na české církevní dějiny a na řadě příkladů uvádí na pravou míru omyly, které se v našich učebnicích dějepisu tradují. Bez většího ohlasu totiž zanikly hlasy těch učitelů a historiků, které upozorňovaly na fakt, že po roce 1989 se ve většině učebnic prosadil římskokatolický pohled nejen na dějiny církevní, ale často i obecné. Důvodem byl nedostatek autorů dostatečně fundovaných v církevních dějinách, které se na pedagogických a filozofických fakultách v uplynulých desetiletích pěstovaly jen okrajově, tak ofenzivní nástup nejpočetnější církve, která samozřejmě disponovala (a disponuje) největšími prostředky personálními, materiálními i mocenskými.

Eva Melmuková upřesnila pojem, který je v učebnicích vykládán zcela zmatečně, a to, že Ježíš Kristus není "zakladatelem" křesťanství, ale jeho "ústřední postavou". Objasnila význam ediktu milánského a Gratianova dekretu jako "politický kalkul, který znamenal využití vnější organizace křesťanů za cenu likvidace ideového základu křesťanství". Zdůraznila nezaměnitelnost pojmů reforma a reformace, církev katolická a římskokatolická, řeckokatolická a pravoslavná, které se v učebnicích libovolně zaměňují nebo ztotožňují.

Autorka zevrubně rozebrala situaci tajných nekatolíků v době pobělohorské, především v 18. století, protože studium nových archivních materiálů výrazně pozměnilo obraz vytvářený našimi historiky již od 19. století. Jde především o fakt, že lidí vědomě navazujících na českou reformaci, tedy na husitství a jednotu bratrskou, zůstal v celém spektru Čech a Moravy i po 150 letech existence v ilegalitě a stálém ohrožení nezanedbatelný počet. Navíc se tito lidé zastupující různé reformační směry postupně sjednocovali a před vydáním tolerančního patentu měli až překvapivě jednotnou orientaci sepjatou s vlastním historickým vývojem. Velmi trefně to dokumentují citovaná slova pražského kanovníka J. N. Kvíze z roku 1782: "Od nich (tj. od přihlašujících se evangelíků) jsem se upevnil ve víře, že jak širé jsou Čechy, tak je všude proti římskokatolické víře spřísahání".

V našich učebnicích také není dostatečně zdůrazňována skutečnost, že toleranční patent nepřinesl v žádném případě svobodu vyznání, ale pouhé trpění existence ideové odlišnosti. Eva Melmuková přináší řadu příkladů toho, jak těžké bylo stát se oficiálním evangelíkem i po roce 1781, kolika ústrkům a byrokratickému šikanování byli tito lidé vystaveni - a to až do poloviny 19. století.

Nejen pro učitelskou praxi je cenný závěrečný přehled nejdůležitějších dat církevních dějin se zaměřením na české země, který je rozčleněn tak, aby bylo jasné, jaký stupeň náboženské svobody v té které době u nás skutečně existoval. Posuďme sami, zda si naši žáci a studenti odnášejí z hodin dějepisu povědomí o tom, že skutečná náboženská svoboda přichází až se vznikem Masarykovy republiky, nikoli tedy v letech 1781 s tolerančním patentem, 1848 se vznikem občanské společnosti či 1867 s prosincovou ústavou.

Autorka studie v metodické příručce předložila našim učitelům více než zajímavé myšlenky a fakta, věřme, že si je přečtou a předají dál. Vždyť jsou to právě oni, kdo jako profesionálové na poli historické vědy musí obhajovat a prosazovat poznanou pravdu, na kterou jsou i dnes vedeny útoky ze všech stran.

Vladislav Veselý, ZŠ Praha 5

PŘIPRAVENA NOVÁ UČEBNICE VLASTIVĚDY PRO 4. TŘÍDU nakl. DIALOG

Po úspěchu učebnic českého jazyka, čítanek a "našich" dějepisů, rozhodlo se nakladatelství Dialog věnovat svůj zájem i učebnicím pro vzdělávací oblast Člověk a jeho svět na 1. stupni ZŠ. Začali již u prvouky a v plánu je všech pět ročníků. Začala jsem pracovat na vlastivědě pro 4. třídu, jejíž pojetí jsem konzultovala s několika kolegyněmi vyučujícími na 1. stupni. Dosti výrazně se odlišuje od tradičního obsahu, kde je do dvou ročníků nacpaná vlastně celá historie "v malém" - ke škodě dětí i dějin ve značně redukované a zkreslené podobě. Takovéto "znalosti" nejsou výuce dějepisu pomocí, ale často, jak si kolegové často postýskli, zmatené představy ze 4. a 5. třídy práci v dějepise komplikují. Někdy děti i od dějepisu, který se podle požadavků některých vyučujících musí učit, aniž by událostem rozuměli, odrazují. Nová učebnice je pojata jako propedeutika dějepisu, obsahuje tři témata: Místo kde žijeme, Lidé kolem nás a Lidé a čas. Jsou opřena o zkušenost dětí, zjišťování údajů z jejich okolí - rodiny, školy, poznatky z regionální historie (mapy a plánky obce, památky, významné osobnosti apod.) aj.

Z historie se seznámí jen s přehledem dějin (základní periodizace), se základy počítání času a kalendářem, s hlavními druhy památek (slohy) a historickými prameny (připojit mohou i ty z vlastní rodiny). Druhá část tohoto tématu je věnována námětům k mezipředmětovým vztahům (s Čj, Vv a Z) a podkladům pro naplnění hesla RVP "mýty, báje, pověsti"; ve výběru a věřím, že v dětem přístupném zpracování je zde několik bájí řeckých a pak hlavně slovanských a českých pověstí. Kromě Kosmy a příběhů dalších nejstarších kronikářů, je vyprávěno několik pověstí o Praze, hradech, zámcích, pokladech a přírodních zajímavostech.

V březnu dokončený rukopis je od počátku června v recenzním řízení. Pro jeho zpoždění by učebnice měla vyjít na podzim. Učebnice pro 5. třídu snad o rok později. Pokud se domníváte, že by takovéto pojetí vlastivědy bylo pro dějepis přínosem, informujte své kolegyně z 1. stupně a vedení škol.

Helena Mandelová

Poznámka: Z různých vyjádření dětí, starších i mladších, je zřejmé, že to, co v učebnicích postrádají, je humor, něco veselého. Že je možno se i na vážná témata podívat s nadhledem a objevit v nich i jinou stránku, ukazují obrázky ilustrátora uvádějící jednotlivé kapitoly vlastivědy pro 4. třídu. Vybrali jsme je jako doprovod tohoto čísla IL. Poznáte některé z témat (měření času, práce s mapou, Bivoj, řecké pověsti, Blaník, Golém aj.)?