Konal se ve dnech 6.- 8. září v Pardubicích. První den se cca 200 delegátů sešlo na plenárním zasedání, kde sjezd zahájil předseda Sdružení historiků prof. P. Vorel. Zazněly zde úvodní referáty Cesty hodnocení české historiografie prof. J. Peška, Výuka historie na univerzitách ČR prof. V. Bůžka a Historická věda na univerzitách ČR doc. R. Žáčka. Prof. Bůžek upozornil na řadu aktuálních problémů, které považujeme za závažné. Další referáty se týkaly tematiky muzeí, archivů a akademických ústavů.
Pardubičtí hostitelé vzorně zajistili organizaci sjezdu a zaskvěli se uspořádáním večerního rautu v prostorách zámku. Jeho úvodem bylo hudební vystoupení členů Konzervatoře a šermířského divadla Zubři. V další části vyjádřili své potěšení z uspořádání sjezdu v Pardubicích zástupci různých institucí města a univerzity. Několika zahraničním účastníkům byly uděleny krásné pamětní medaile vydané ke sjezdu. Společenská část večera, v níž se setkávali známí i přátelé, byla zpříjemněna bohatě prostřeným stolem i lahodnými nápoji všeho druhu.
Druhý den se odehrával ve třech sekcích. A: Dějiny českých zemí v mezinárodních souvislostech, jejímž garantem byl prof. J. Pánek. Podle programu zde mělo být předneseno 26 referátů, které jsme samozřejmě nemohli vyslechnout, neboť jsme byli přítomni sekci B: Výuka dějepisu v současném školském systému a její reforma, jejímž garantem byl prof. Z. Beneš. V sekci C - Historie v kontextu ostatních vědních disciplin s garantem doc. T. Knozem bylo na programu 25 vystoupení.
Závěrečný jednací den shrnul výsledky sjezdu - jednání sekcí, představil pohled nejmladší vědecké generace, vyhlásil vítěze Ceny Josefa Pekaře a otevřel diskusi. V ní jsme vyjádřili své stanovisko k závěrům sekce B, které neobsahovaly podstatné problémy současné výuky v rámci reformy; v podstatě ani nemohlo, neboť kromě našeho příspěvku se na sekci o reformě téměř nemluvilo a naše stanovisko bylo autory RVP a zástupkyní MŠMT odmítnuto. Proto jsme se v plénu vyjádřili právě k nejaktuálnější problematice v oblasti školní reformy, nekvalitním RVP a obtížím, s nimiž se ve výuce dějepisu školy potýkají (viz dále).
To, co pro mne osobně i pro dalších pět členů našeho výboru přítomných na sjezdu bylo nezapomenutelné, bylo závěrečné slovo prof. Františka Šmahela. A to nejen proto, že do něho zařadil jako mimořádně závažný bod výuku dějepisu a ocenil naši činnost. Celý projev se s moudrým nadhledem a zasvěceně věnoval složité situaci nejen v naší historické obci, ale i postavení humanitních věd v současném světě.
Sekce B, věnovaná výuce dějepisu v současném školském systému a její reforma, byla součástí 2. jednacího dne. Garantem této sekce byl Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Za ASUD se celodenního jednání účastnili všichni přítomní členové výboru. Sekci uvedl referát prof. Beneše Český školní dějepis 1998-2006 - bilance, problémy, naděje. Problematiku, která vzrušuje tisíce učitelů dějepisu, jimž bylo přikázáno zpracovat školní programy, jen naznačil. Doc. Gracová bilancovala výsledky empirických výzkumů, které vede v rámci grantů katedry historie
Ostravské univerzity, následující referát prof. Jakubce z Ústavu českých dějin FF UK informoval o kurzech a dalších vzdělávacích aktivitách, které jeho pracovníci pořádají pro učitele z praxe.
Ve svém referátu Rezidua školního dějepisu hovořil Prof. PhDr. Vratislav Čapek, DrSc. o počátcích dějepisné výuky v 19. století, o vkladu tehdejších filozofů, především J. F. Herbarta. Marně jsem čekala na nějakou inspiraci pro práci učitelů v současné době nebo k současně probíhající reformě. Možná, že v úplnosti stati ve sborníku bude smysl příspěvku patrnější.
V programu odpoledního jednání jsme nemohli vyslechnout slova o den dříve odvolaného náměstka ministryně školství PaedDr. Jaroslava Müllnera, takže jsme se nedověděli stanovisko vedení ministerstva k současnému stavu výuky dějepisu a jejím perspektivám z úst úředníka, který vidí katedru, třídu a současné žáky i studenty jen z papírů a možná jen určitým směrem zaměřených informací.
O aktuálních problémech výuky dějepisu a tvorby ŠVP z hlediska učitelů promluvil Mgr. Jan Kvirenc, místopředseda Asociace učitelů dějepisu ČR. Domnívám se, že projev - tak jak k tomu byl výbor pověřen členy ASUD - objektivně a nezkresleně popsal smutnou skutečnost. Optimisticky viděla reformu spoluautorka RVP dějepisu PhDr. Dagmar Hudecová z Národního institutu pro další vzdělávání ve svém příspěvku Poznámky k některým problémům přípravy ŠVP, ovlivněném pravděpodobně i tím, že autorka pracujev instituci řízené MŠMT. Také má zřejmě informace od jiné skupiny praktiků, než těch, kteří navštěvují naše celostátní semináře a vyplňují hodnotící dotazníky, neboť podle nich i dalších informací (též v tisku) je nadšení pro reformu a zejména pro její provádění vskutku minimální.
Skutečnou "perlou" bylo vystoupení zástupkyně MŠMT Mgr. Nadi Holické. Neskrývala rozhořčení nad projevem Jana Kvirence. O reformě zazněly informace asi v tomto smyslu: Nedá se všechno udělat najednou, ale pokračuje se, nerada bych se pouštěla do něčeho, čemu nerozumím, Pracovní skupina pro dějepis byla prý potřebná, aby se dostala didaktika dějepisu k učitelům, prý se stále diskutuje, historikové mezi sebou jen přátelsky jednají, MŠMT poskytuje velkou podporu učitelům, mnoho peněz se uvolňuje na vzdělávání atd. Jako přínos telčských seminářů uvedla vystoupení dr. Průchy, který však v v Telči vůbec nebyl atd. My, kteří jsme v současné době na školách a vše zažíváme na vlastní kůži, jsme nemohli uvěřit, že hovoří o dnešní situaci ve školství. O tom, že výbor ASUD dvakrát neoprávněně nařkla ze lží, není zde vhodné se šířit. Informaci o tom, jak reprezentovala svého zaměstnavatele, jsem napsala ředitelce odboru 22 MŠMT.
Pro úplně jiné publikum a jinou příležitost se hodilo vystoupení Doc. PhDr. Evy Semotanové, Dr.Sc., zástupkyně ředitelky Historického ústavu AV ČR, Výuka dějepisu a historická geografie. Ukázky map by asi přivítali učitelé základních a středních škol jako důležitou informaci o pomůckách, které mohou, pokud bude mít škola peníze, i využít.
Jediný referát, který podle mého názoru na sjezd historiků patřil, přednesl PhDr. Viliam Kratochvíl, PhD. z FF Univerzity Komenského v Bratislavě - Výuka dějepisu a jeho didaktika na Slovensku. Obsah a vlastní projev musel každého přesvědčit, že hovoří člověk, který vše, co říká, si skutečně ve třídě ověřil, že mluví pravdu a tu nám chce sdělit. Je neuvěřitelně smutné, že naši didaktici se utápějí ve formalitách, někdy v nereálném světě, někdy snad i ve lži. Věřím, že Kratochvílova stať ve sborníku bude čtena a kopírována těmi, kteří si ho nemohli vyslechnout. Díky, Vilo!
Reklamní vystoupení autorů nových učebnic, které připravují v soukromé firmě, patřilo rovněž jinému auditoriu, např. školení učitelů a zde ani nebylo vhodné (nemělo by stejnou příležitost dostat i ostatních pět nakladatelů?); navíc je vyslechlo auditorium jiného zaměření, např. pedagogové vysokých škol, kteří o výuce dějepisu na všeobecně vzdělávacích školách mají představy jen neurčité. Nadšeně propagován zde byl i Portál VÚP, který má nahradit ministerstvem slíbený manuál (konkrétní metodické rozpracování RVP) příspěvky poskytnutými samotnými učiteli !
Jednání nesplnilo naše očekávání - téma sekce, v níž jsme očekávali diskusi o přínosu reformy, obtížích v její přípravě i realizaci a o možnostech řešení, především nepřipravenosti učitelů atd. nebylo naplněno, k podstatě problémů se nediskutovalo. Snad ani nemohlo. Eliška Kunstová, Gymnázium Praha 6
Při serfování na internetu, ano tak hluboce jsem klesl, jsem narazil na teze diskusního vystoupení mladšího a jak jinak rozhněvaného brněnského kolegy, který odmítl natírat zábradlí na Titaniku. Jak trefné ve vztahu k našemu vysokému školství, na jehož očividné slabiny se zaměřil. Je skutečně pro někoho z nás tristní sledovat, jak se potápí systém nejen naší, ale i středoevropské univerzitní výuky. Je nepochybné, že mocensky prosazované bolognské schéma vneslo do vysokého školství zmatek, který postupně dostává jistý řád. Co řeknu, bude s těžkým srdcem. Celý pohyb evropského společenství k reformě směřoval. Vezměme jen maturity, která ještě před půl stoletím představovala slušnou kvalifikaci. Prudce se zvyšující počet studentů bez dříve běžných studijních předpokladů nutně musel posunout hranici všeobecného vzdělání k bakalářskému gradu. Tím navazující magisterské studium samovolně pokleslo na vyšší úvod do studia příslušného oboru. Snaha tomu čelit předčasnou orientací NMS na regionální, kulturní či jinou quasi-historii je v mých očích pochybným řešením. Musíme si otevřeně říci, že skutečnou kvalifikaci pro vědeckou a pedagogickou činnost lze za daného stavu věcí získat pouze v doktorském studiu. A protože to zase převzalo roli dřívější specializace, je k tomu třeba neméně otevřeně dodat, že ne každá fakulta s akreditací studijního programu Historické vědy má beze všeho získat i akreditaci doktorského studia.
Z toho, co jsem naznačil snad plyne, že pro doktorské studium by nemělo stačit mít jednoho profesora či docenta, jak tomu někdy je, ale profesora či docenta s náležitou kvalifikací pro specializace, na něž se kandidáti doktorského studia přihlašují. Přiznám se, že při svém osmiletém působení v Akreditační komisi jsem více přihlížel k potřebě mimopražských vysokých škol získávat vlastní dorost pro prořídlé či málo kvalifikované pedagogické sbory, než k úrovni vědeckého školení, na které má každý student doktorského programu nárok. Stále více si nyní uvědomuji potřebu reakreditace schválených doktorských programů a jejich omezení na ty specializace, kde jsou potřebné záruky. Nikdy dříve se historii ve školském systému nedostalo tak dlouhé doby výuky. To zdaleka nemůže vést k uspokojení, zvláště když historie není maturitním předmětem. Od vlastivědy až po doktorské studium se zápasí nejen o hodiny, ale i o zaměření výuky. Je sice pravda, že většina žáků základních škol se později v životě více o starověku či středověku nic nedoví, přesto se však domnívám, že v základním a středním školství by se v náležité míře mělo dostat na živé dějiny posledních desetiletí, které se vynořují při komunikaci v rodině, při sledováni televize a při četbě novin. Nevyzývám tím k rezignaci, naopak, znovu a znovu je třeba vstupovat do boje o počet hodin s hydrou pedagogicko-ministerské lobby. Při koncipování této úvahy se mi dostal do rukou Informační list ASUDU určený pro účastníky pardubického sjezdu. Je posmutnělý, právě tak jako stav výuky dějepisu. Zvláště mne zarazilo, že dopis českým historikům z roku 2004 zůstal bez odezvy. I když spíše nebylo tuto odezvu všude slyšet, bude asi třeba důkladně připravit další Černou knihu a připojit k ní anketní hlasy předních osobností vědeckého, kulturního a snad i politického světa.