Do roku 2006 ve znamení školních vzdělávacích programů

To, co bylo naznačováno a prezentováno jako princip současné školní reformy - totiž to, že každá škola si vytvoří zcela samostatně svůj vzdělávací program podle předložených RVP - se dostává do stádia realizace. Úkoly požadované na ředitelích škol jsou delegovány na jejich pedagogické sbory.

To, že v případě dějepisu pokládáme předložené RVP dějepisu za nekvalitní, jsme několikrát zpracovali v připomínkách k 1. a 3. verzi RVP (zveřejněných v našich IL z let 2002 - 2004); jde nejen o to, že v těchto RVP nejsou vůbec stanoveny cíle dějepisu jako předmětu (jen společně s OV), že výchovné poslání našeho předmětu je rozptýleno v oblasti zvané Průřezová témata, ale i o samotný obsah výuky s požadovanými výstupy pro čtyři roky na třech stránkách. Téměř nekontrolovatelné je splnění úkolů označovaných novým, do naší pedagogické teorie a praxe implantovaným termínem kompetence, kterému snad můžeme porozumět pomocí zavedených pojmů - poznatky, dovednosti, rozvoj intelektuálních i dalších schopností atd. Připomínky nebyly akceptovány, 4. verze byla schválena v rámci zákona a předložena školám.

Z diskusí na našich seminářích, kde se setkáváme s učiteli všech typů škol, i z dotazníků z posledních několika let vyplývá, že jen málo z našich kolegů učí na školách, kde se ŠVP tvoří způsobem propagovaným několika málo školami, které působí jako "výkladní skříně školské reformy"; v článcích v denním i odborném tisku se prezentují jako ti, kteří jsou schopní, tvořiví a moderní. Ti, kteří mají jiný názor, jsou onálepkováni jako "konzervativní" a neschopní akceptovat žádoucí změny. Ředitelé a učitelé (většinou tzv. pilotních škol) udělují novinářům rozhovory, pořádají pro další školy přednášky (podobně jako soukromé firmy a vzdělávací instituce), avšak žádné - jak vyplývá z diskusí a informací těch, kdo již takové akce absolvovali - neposkytují učitelům použitelné praktické rady. Učitelé mají být "osvíceni" a bez možnosti kdekoliv se poučit (jak je to samozřejmé u všech jiných povolání) se vypořádat s nepřiměřeným úkolem sami. Ani vysoké školy v předchozích letech (od doby vydání Bílé knihy) zatím budoucím učitelům v tomto směru nepomáhají (viz též články z UL, kulatých stolů SKAV apod.).

S idejemi, cíli a principy době odpovídajícího fungování školy předloženými v Bílé knize (2001) lze jednoznačně souhlasit. Změna stylu práce je nezbytná v celé škole a také v dějepise (viz též IL 25). Jinou stránkou jsou podmínky - připravenost učitelů po stránce teoretické i metodické, vybavenost literaturou všeho druhu, odpovídající pomůcky, odborné pracovny a především minimální dvouhodinová dotace pro dějepis v každé třídě, případně posílená volitelným seminářem pro dějiny 20. století v 9. třídě (kvartě).

Pro vytvoření nových programů podle principů propojenosti obsahu i užívaných metod v příbuzných i dalších předmětech předpokládá ochotu ke spolupráci a diskusím u všech členů sboru. Bohužel víme, že jsou vzácné a že dokonce dochází na školách k neshodám i ke sporům o počet hodin, například kdy učitelé občanské výchovy podle instrukcí z některých školení se snaží z tříhodinové dotace pro oblast Člověk a společnost "urvat" pro sebe hodiny dvě a ponechat dějepisu jen jednu. Snad je tomu tak jen na minimu škol, ale problém by nebylo dobré podcenit.

Domníváme se, že dobří učitelé dějepisu pracují tvořivě a "moderně" už dávno - a svědčí o tom i články, jimiž od roku 1995 přispívají do našich Informačních listů i sborníků a v nichž zpracovávají své mnohaleté zkušenosti. Nicméně často právě ti nejlepší, kteří si jsou vědomi náročnosti a složitosti výuky dějin, cítí zodpovědnost své role a pociťují potřebu konfrontace svých názorů s kolegy. Někdy se u svých kolegů jiných předmětů i setkávají s malým zájmem o spolupráci. A naopak někteří z těch, kdo učí průměrně, někdy s rutinou a nové cesty nehledají, si s příkazy vedení moc hlavu nelámou.

Pro ty, kteří uvítají nové podněty a zkušenosti jiných jsme se snažili připravit publikaci, kde by našli vše, co potřebují: oficiální dokumenty MŠMT a VÚP, vyjádření historiků a učitelů k cílům a poslání dějepisu, teoretické podklady, náměty k rozpracování obsahu dějepisné výuky a přílohy se zkušenosti učitelů z praxe aj. (Více o sborníku dále). Přáli bychom si, aby se stal dalším ze zdrojů inspirací pro zajímavou práci v dějepise.