INFORMAČNÍ LIST ČÍSLO 20
K SEMINÁŘI O POJETÍ ŠKOLNÍHO DĚJEPISU NA STRÁNKÁCH ČČH
Tento článek přetiskujeme se svolením autorů a redakce Českého časopisu historického, jíž děkujeme, že na jeho stránkách věnovala pozornost problematice školního dějepisu.
Článek navazuje na informace o semináři z IL 19, kde byly zveřejněny i záměry tří pracovních skupin účastníků zmíněných též v dalším textu.Ve dnech 11.-12. dubna 2002 se v Telči uskutečnilo závažné jednání o problematice školního dějepisu a jeho výuky. Bylo svoláno z iniciativy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a zúčastnily se ho na tři desítky zástupců fakult vychovávajících učitele dějepisu, ale také občanské nauky a zeměpisu, dále představitelé Sdružení historiků ČR, Asociace učitelů dějepisu a dalších učitelských organizací, školské inspekce, resortních výzkumných ústavů a úředníků ministerstva školství; nechyběli zde ani pracovníci nakladatelství zabývajících se vydáváním dějepisných učebnic. Sešlo se tak reprezentativní shromáždění odborníků, kteří se z různých stránek školním dějepisem a jeho teorií zabývají. Setkání bylo koncipováno jako volná, otevřená diskuse o hlavních problémech českého školního dějepisu. Ty byly v zásadě určeny třemi hlavními referáty, které byly účastníkům rozeslány předem, aby bylo možno na samotném semináři vést kvalifikovanou rozpravu.
Prvním z nich byl příspěvek Zdeňka Beneše (Ústav českých dějin FF UK), nazvaný "Co se školním dějepisem? Několik poznámek k situaci a k možným řešením". Zabýval se dnešními koncepcemi školního dějepisu, jak je vypracovává evropská didaktika dějepisu posledních zhruba patnácti let, a pokusil se vytknout některé z nejzávažnějších úkolů, jež stojí před současným českým školním dějepisem. Podle referentova názoru je prvořadým úkolem vypracování jeho nového konceptu či nových konceptů, jež by respektovaly dnešní pohled na školní dějepis jako specifickou součást historické kultury a řízenou kultivaci historického vědomí. Školní dějepis v tomto pojetí není pouhou transformací historické vědy; jeho úkolem je - při respektování vědecké pravdivosti a ve školním prostředí dosažitelných forem vědeckého poznávání - napomáhat mladé generaci při orientaci ve spleti různorodých historických informací, s nimiž se v denním životě prostřednictvím nejrůznějších zdrojů setkávají a jež na každého z nich působí. K otázkám vysloveným v tomto referátu se diskuse opakovaně vracela. V souvislosti s tímto vystoupením vznikla studie, jež bude publikována na stránkách Českého časopisu historického.
Druhé téma vymezoval referát Dagmar Hudecové (Výzkumný ústav pedagogický) s názvem "Místo školního dějepisu v dnešní výuce. Konstrukce učiva českého školního dějepisu a jeho realizace v základních dokumentech". Soustředil se na další z vážných problémů, jímž je příprava dokumentů usměrňujících výuku. Diskuse o probíhající tvorbě nových "osnov", koncipovaných ovšem už na základě kurikulární teorie (tzv. rámcových vzdělávacích programů), zřetelně odhaluje koncepční rozpaky, jež lze shrnout do otázky po smyslu a účelnosti dějepisu; přitom mezi činiteli, kteří se podílejí na tvorbě školního dějepisu a jeho školské realizaci, tj. historiky, učiteli a odpovědnými pracovníky státních orgánů, zejména ministerstva školství, není zásadní rozpor ohledně potřebnosti a sociokulturní funkčnosti školního dějepisu. Zřetelně se však ukazuje, že zavádění nových dokumentů řídících výuku dějepisu bude obtížným úkolem. Předpokládá totiž, řečeno slovy referentky, proniknutí do podstaty změn v cílech a obsahu vzdělávání, ale také výrazné modifikace postupů ve výuce (vyučovacích činností, metod a forem práce, zavádění součinnosti žáků, týmové práce atd.), proměny klimatu a prostředí školy (vytvoření podmínek pro samostatnou tvorbu vlastního školního vzdělávacího programu, změny v řízení pedagogických týmů i uzpůsobení práce uvnitř těchto týmů, nové vztahy mezi všemi účastníky vzdělávání, prohloubení kontaktů s veřejností), tvorbu nových edukačních médií, odlišnou evaluaci škol a jejich činnosti atd.
Konečně třetím tématem byla problematika učebnic. Učebnice je stále - a nadlouho ještě bude - prvořadým "didaktickým médiem" pro učení a vyučování dějepisu, jak zněl také název třetího z hlavních referátů, jehož autorem byl Jan Průcha. Učebnice je však zároveň nejviditelnějším prvkem školního dějepisu. Dokonce tak viditelným, že je často právě podle ní posuzován celý charakter školního dějepisu a jeho odborná i obecně kulturní úroveň. Ačkoli se referent nemohl setkání osobně zúčastnit, téma učebnic se stalo předmětem diskusí nejen na místě určeném tomuto referátu, ale i v kontextu zbývajících tematických bloků.
Diskuse byla nakonec shrnuta do závěrečného stanoviska, připraveného ve třech pracovních skupinách. Ty se vytvořily volně, podle zájmu jednotlivých účastníků setkání, a to víceméně na základě profesního klíče. Tím cennější byl výsledek jejich jednání, neboť se ukázalo, že skupinami vytvořená stanoviska se vzájemně prostupovala a poukazovala k týmž úkolům dějepisu a ke společně chápaným otevřeným problémům.
Zvláštní důraz byl položen na skutečnost, že (1) euroatlantická civilizace je založena na principu historismu a že v ní historické vědomí sehrává zásadní kulturotvornou úlohu; kultivace historického vědomí je podmínkou pro vytváření vyvážených sociálních, kulturních a politických identit a vztahů. Především z této skutečnosti vychází poslání školního dějepisu v moderní společnosti, v níž plní akulturační funkci, je prostředkem k humanizaci světa a protiváhou úzce technicistního přístupu. (2) Výuka dějepisu sehrává nezastupitelnou úlohu při vytváření sociálních, kulturních a hodnotových orientací ve vztahu mezi současností a projekcemi budoucnosti na jedné straně a kořeny v minulosti na straně druhé. Umožňuje orientaci v historickém čase, v proměnách prostorového uspořádání a v dějinných souvislostech. V tomto ohledu je stejně důležitá jako výuka zeměpisu pro orientaci v geografických souvislostech a výchova k občanství pro orientaci v současných společenských strukturách, sociálních a politických souvislostech. (3) Výuku dějepisu je třeba založit na zřetelném konstituování tohoto předmětu, a to při respektu k mezioborovým souvislostem, zejména ve vztahu k zeměpisu a výchově k občanství. V tomto kontextu lze utvářet účelné a všestranně prospěšné vztahy ve vzdělávací oblasti Člověk a společnost, případně Člověk a příroda. (4) Výuka dějepisu v České republice, stejně jako v zemích Evropské unie, by se neměla uchylovat ani k pojetí vnucujícímu učitelovo stanovisko žákům, ani k pojetí, které ponechává žáky bez opory jakékoli hodnotové orientace. Výuka dějepisu a její společenská prospěšnost může být optimálně zajištěna tak, že žákům není předkládáno či dokonce vnucováno jediné správné stanovisko, ale v demokratickém smyslu se jim nabízí pluralita názorů a pozitivní hodnotová orientace. (5) Ve světě, v němž existuje násilí a ohrožení demokratických sil totalitárními tendencemi a projevy terorismu, je dějepis povolán k tomu, aby žákům nabízel osvětlení kořenů těchto patologických sociálních a politických jevů. V Česku, podobně jako v kterémkoli jiném státě, je úkolem výuky dějepisu vytváření a kultivace občanské a národní identity. Občan poučený o kořenech historických jevů je lépe připraven k zaujetí vyváženě sebevědomého i přiměřeně kritického postoje ke krizovým jevům, do nichž se čas od času nezbytně dostává jednotlivec, zájmová skupina, národ i stát. (6) Obsah školního dějepisu i očekávání, jež společnost do jeho výuky vkládá, jsou proměnlivé a vzhledem k dynamice vývoje nesnadno uchopitelné; jsou dány jak politickou objednávkou, tak i momentálními postoji veřejnosti, aktualizující pouze určité aspekty minulosti. Při respektu k názorové pluralitě a k možnostem alternativního přístupu vůči školnímu dějepisu je úkolem státu, aby po odborných expertízách prostřednictvím příslušných orgánů stanovil, co především společnost žijící na území tohoto státu od školního dějepisu očekává. Lze předpokládat, že v nejbližším období to bude výchova k demokracii, toleranci a názorové pluralitě.
První setkání svého druhu je tedy možné označit za úspěšný začátek. Nešlo o předčítání mnoha referátů, nýbrž o skutečně mezioborovou a meziinstitucionální rozpravu, v níž ani představitelé resortu školství neočekávali loajalitu diskutujících vůči dosavadnímu stavu školního dějepisu, nýbrž naopak jasnou formulaci názoru na jeho budoucí možnosti. Ačkoli byla diskuse vedena velmi neformálně a někdy také s kritickými ostny vůči nadřízeným orgánům školní správy, zhodnotil ji takto pozitivně v závěrečném projevu i náměstek ministra školství Jaroslav Müllner. Za podnětné stránky semináře lze označit přechod od povšechných nářků nad nedostatečnou hodinovou dotací dějepisu k jasnému vyjádření úkolů dějepisu ve výchově občana, stejně jako posun od konkurenčních sporů mezi zástupci dějepisu, zeměpisu a občanské výchovy k vystižení vzájemné komplementarity těchto předmětů. Cenný byl rovněž širší středoevropský nadhled nad českou problematikou, který byl podložen komentářem k nové německé a polské literatuře a jenž ukázal komparativní možnosti a úkoly práce nad didaktikou dějepisu u nás. Na tento první seminář by měla navazovat setkání další, která by se již měla zabývat konkrétními problémy tak, aby bylo možno v dohledné době několika málo let vytvořit nové, dnešním podmínkám a požadavkům opravdu vyhovující koncepty školního dějepisu a v souvislosti s dalšími změnami výuku dějepisu na českých základních i středních školách celkově zefektivnit. Seminář nezůstane jednáním skrytým ve zdech půvabně rekonstruovaného Konviktu svatých andělů, v nichž sídlí telčské vzdělávací a konferenční centrum, ale bude z něho vydán sborník, zpřístupňující spolu s referáty také hlavní výsledky diskuse.
Zdeněk Beneš - Jaroslav Pánek