INFORMAČNÍ LIST ČÍSLO 15
Říjen 1994 - Sofie, Bulharsko
Tento seminář bezprostředně navazoval na diskuse, které probíhaly předešlý rok v květnu v Delfách a týkaly se vyučování dějepisu a evropského vědomí. Symposium také navazovalo a reprezentovalo Deklaraci hlav států a vlád členských států Rady Evropy ve Vídni z roku 1993 a zároveň bylo příspěvkem evropské mládežnické kampaně proti rasismu, xenofobii, antisemitismu a intoleranci.
Učitelé se dohodli, že by bylo velmi užitečné stanovit určitá kritéria výuky týkající se nově otevřených problémů a zařadit je do kurikula a učebnic jako pomoc při zefektivnění výuky vzhledem k novým potřebám studentů.
V závěru ovšem stanovili několik velmi důležitých otázek, které by si před tvorbou těchto kritérií měli všichni zúčastnění položit vzhledem k tomu, zda vůbec kurikula zohledňují základní parametry pro tvorbu takovýchto kritérií. Zároveň se shodli, že je na každém ministerstvu, vzdělávací instituci a učitelích, aby zodpovědně přistupovali k těmto v podstatě znovu otevíraným problémům společnosti (jako je právě demokracie, rasismus, xenofobie, intolerance atd.) a vyvarovali se a chránili se proti jakékoliv politické manipulaci.
Otázky vytvořené na základě diskusí o tvorbě kritérií, týkající se nově otevřených problémů společnosti:
Stalo se již tradicí, že Vás na stránkách IL pravidelně seznamujeme s výroční konferenci EUROCLIO a tím i se seminářem, který je úzce spojen s místem jeho konání a vždy má zajímavé téma.
Tentokrát se učitelé dějepisu z celé Evropy sešli v březnu v Lisabonu, aby zde diskutovali o pamatování si a připomínání si historických událostí a s tím spojených oslavách. Program byl opravdu velmi zajímavý a zároveň velmi náročný. Ráda bych se vám pokusila nastínit nejzajímavější příspěvky a diskusi.
Není vůbec od věci, že toto téma vybralo právě Portugalsko. Dnes totiž, více než kdy jindy, se tato země musí vypořádávat s některými událostmi, které byly oslavovány jako hrdinské činy, dnes ovšem viděno zcela kriticky, Portugalci přiznávají chyby v historické interpretaci událostí, jakými bylo např. objevení Brazílie, cesta Vasco de Gamy do indie či nejnovější otázka týkající se východního Timoru.Proto je dnes hlavním posláním vyučování dějepisu v Portugalsku předávat studentům kritický pohled na historické události a ne pouze jejich rekonstrukce, rozvíjení zdravého patriotismu, otevírání se kritice, podávání historie v kontextu, což nám pak může přinášet záruku prvního kroku, že bylo historii správně porozuměno.
Dále jednotliví odborníci znovu připomínali důležitost multikulturního porozumění, to znamená akceptování rozdílů a jejich respektování. Samozřejmě se zde objevily i otázky, jak jsou výše uvedená témata akceptována v kurikulu a v učebnicích. António Manuel Hespanka, univerzitní profesor z Lisabonu zhodnotil situaci takto: učitelé nemají čas vysvětlovat množství verzí a pak se může lehce stát, že události zjednodušují. což může být velmi nebezpečné.
Zajímavým příspěvkem byla přednáška Isabel Joâo z pracovní skupiny Ministerstva školství pro připomínání si portugalských objevů. Hovořila o důvodech, proč si připomínat například objevení Brazílie. Jednak by se toto připomínání mělo snažit navázat komunikaci mezi Brazílií a Portugalskem, diskutovat mezi sebou a společně rozvíjet myšlenku, jak má být historie vyučována, připomínat si negativní stránky objevů (například obchod s otroky) a zdůrazňovat, že o nich víme. V této pracovní skupině pracují lidé jako multikulturní společnost a snaží se vytvářet pro žáky prvního stupně publikace a další materiál.
Další přednáška, historické vědomí evropské mládeže se snažila ukázat především na mládež a její interpretaci minulosti, na otázky, které mládež z historického hlediska zajímají. Studenti a mládež dává přednost spíše novodobým dějinám, i když stále je zde i velké charisma starověkého světa.
Na základě dotazníku zaslaného všem zúčastněným zemím byly zpracovány nejzajímavější otázky týkající se právě uvedených témat, oslav a připomínání si událostí minulosti. Dotazník byl rozčleněn na tři typy zemí. Západní Evropa, Střední Evropa a Rusko. Zajímavé byly hlavně dvě oblasti týkající se forem oslav a metody, kterými se postupně oslavy uskutečňovaly:
19. století: Prázdniny (svátky) - Projevy - Výstavy
50. léta: Vojenské přehlídky - Projevy - Prázdniny (svátky) - Sochy
V současnosti: Prázdniny (svátky) - Výstavy - Projevy - Pomníky
Pokud se týká průběhu oslav v západní Evropě, probíhají v jejich rámci hlavně výstavy, návštěvy významných míst, debaty, dramatizace a filmy k dané problematice. Ve střední Evropě jsou to hlavně filmy a diskuse, v Rusku diskuse, filmy a navštěvovaní významných lokalit.
V rámci semináře nelze také opominout návštěvu dvou významných historických míst. Belém, odkud vyplouvaly portugalské námořní lodi na výpravy i za obchodem je místo spjaté s velkými zeměpisnými objevy a druhé místo, které účastníci konference navštívili - areál EXPO 98, dnes Pargue de Nacôes, je orientováno i k dnešku. Měl by v budoucnu sloužit nejen jako místo odpočinku a relaxace, ale také jako centrum a místo setkávání lidí všech kultur a národů, centrum tolerance a respektu.
To byl tedy „náš“ Lisabon - starobylé a krásné město s hradem tyčícím se nad městem, křivolakými uličkami čtvrti, která odolala ničivému zemětřesení v 18. století, s širokými bulváry a výstavnými architekturami moderní metropole, které jsme nakrátko mohli obdivovat.
Příští výroční konference EUROCLIO 2001 se již chystá; tentokráte se učitelé dějepisu - delegáti 51 členských asociací setkají na severu, v estonském Tallinu.
Praha - Tokio - Praha, 10. - 24. května 2000
Jednoho dne na jaře jsem dostal dopis z japonské ambasády. Psalo se v něm, že Japonská nadace se těší na moji účast na setkání učitelů středních škol v zemi vycházejícího slunce, které proběhne od 10. do 24. května 2000. Poděkoval jsem v duchu ASUDu, na jehož doporučení a jako jeho delegáti jsme se společně s kolegyní Hankou Marešovou přes Kodaň vydali na dlouhou cestu.
První setkání s Tokiem proběhlo zcela podle očekávání - mezinárodní letiště Narita nepřekvapí svou rozlehlostí - je útulné, tiché a jeho velikost si středoevropan uvědomí až poté, kdy nasedne do letištního metra, které ho odveze z příletové haly k odbavení. Šedesátikilometrová cesta z letiště do centra probíhá v klidu, který zajišťuje široká dálnice, klimatizovaný mikrobus , pečlivě oblečený řidič, který používá ke každé následující činnosti vždy nové bílé rukavičky a průvodkyně, informující o všech významných místech a stavbách, které míjíme. Nečekaná není ani absence chodců na mimoúrovňových několikastupňových křižovatkách ani ohleduplnost řidičů, kteří jsou ochotni i couvnout, aby se kolega, který projel křižovatku na oranžovou, stihl zařadit.
Druhé setkání je překvapivější: ulice centrálního Tokia, na kterých přes den potkáte jen velmi výjimečně muže oblečeného jinak než do tmavého obleku, se po osmé večer stávají královstvím teenagerů a teenagerek, kteří korzují v úzkých uličkách, oblečeni do úzkých kalhot s nohavicemi ohrnutými až pod kolena či do úzkých a velmi krátkých sukní. Na každém rohu hraje rocková skupina a jen výjimečně zaslechnete jazz. V pátek je situace přímo kritická- ve městě se objevují mladí z periferie a všude je cítit alkohol. Unavení odpočívají přímo v uličkách, ležíce na připravených kartonech. Každého unaveného opečovává několik přátel, nikdo nepije ani netrpí sám , lidé nejsou agresivní ale jejich množství a neuvěřitelný hluk vyvolává v našinci pocit fyzické nevolnosti.
Další pobyt v japonské metropoli některé vžité představy bourá, jiné potvrzuje. Tokio připomíná z výšky město postavené z lega, mrakodrapy jsou od sebe odděleny miniaturními zelenými oázami i rozsáhlými parky. Objevíte zde kopie známých budov z celého světa- Empire state building, Eiffelovu věž, operu ze Sydney. Zcela jiný ráz má tokijská periferie, která připomíná klidnou sleeping village na okraji kteréhokoliv většího evropského města. Jen rodinné domky jsou o poznání menší.
Electric Town v tokijské čtvrti Akihabara je ráj milovníků elektroniky- jeden obchodní dům vedle druhého, v každém poschodí určitý druh zboží- videokamery, hodinky, televizory, videa... Osobitou atmosféru má rybářský trh- podle místních údajů největší na světě. V 5.30 ráno začíná dražba až dvoumetrových tuňáků, chobotnic a dalších darů moře, které si obchodníci odvážejí do předního traktu tržnice , kde okamžitě začíná prodej. Všude panuje hluk - mísí se hlasy , vyvolávající ceny ryb, drkotání poměrně primitivních přepravních vozíků a varovné volání všech místních na turisty, kteří nejsou schopni včas uhýbat před kárami, na kterých bezvládně leží vyvržené ryby. Nikde necítíte hrubost a i poměrně hlasité varování je doprovázeno typickým zdvořilým japonským úsměvem.
Japonci jsou na své turistické atrakce náležitě hrdi a rádi je navštěvují. Před vchodem se pravidelně setkáte se školními výpravami - děti zpravidla disciplinovaně sedí pohromadě na zemi a čekají. V samotných objektech se chovají podobně jako jejich čeští kolegové - jak mohou, tak se pošťuchují, perou, kličkují mezi více či méně rozezlenými dospělými. Chlapci přitom příliš nedbají na úpravu a z tmavých uniforem jim lezou bílé košile. Dívenky sledují chlapecké hry s předstíraným nezájmem nicméně na jakýkoliv útok ze strany „silného“ pohlaví reagují velmi rezolutně.
Na jediném místě v Japonsku jsem viděl všechny děti bez rozdílu tiché a ponořené do sebe - návštěva muzea a památníku atomové bomby v Hirošimě je silný zážitek - místo má zvláštní atmosféru, je naplněna vzpomínkami na zabité výbuchem i na ty, kteří zemřeli v důsledku ozáření. Často sem chodí lidé, kteří zázrakem přežili. Příběh dvou bratrů, kteří odmítli jít do školy, protože jim matka den před výbuchem zapomněla udělat svačinu, nám vyprávěla naše průvodkyně. Jeden z bratrů je její otec a kromě něho a bratra přežili výbuch ještě další čtyři děti, které 6. srpna 1945 v 8.15 nebyly ve škole v centru Hirošimy. Jejich 300 spolužáků zahynulo.
Školy i jejich vybavení jsou srovnatelné s českými. Překvapivě i počítačové vybavení na většině škol je srovnatelné s tím , co máme u nás. Pouze elitní střední škola Yonan v prefektuře Saga by se českému studentovi i kantorovi mohla zdát jako z říše pohádek - počítačová učebna rozměrů velké tělocvičny, tělocvična dělitelná na tři basketbalová hřiště, na střeše bazén a před školou kompaktní tréninkový prostor dělitelný na hřiště pro nejrůznější sporty, včetně velmi populárního baseballu. Hřiště jsou plná i v neděli, kdy se v Japonsku neučí. Volné soboty mají žáci i kantoři každý sudý týden.
Týden jsme společně s kolegyněmi a kolegy z Filipín, Jugoslávie, Austrálie, Fidži, Guineje a Číny strávili na ostrově Kjúšú v prefektuře Saga. Prefektura je vyhlášená svou typickou keramikou a Česká republika zde má skvělé jméno. Na zdejší keramické průmyslovce může studovat každý zájemce, prefektura výuku vydatně dotuje. Nejstaršímu studentovi školy je 53 let a od absolvování školy si slibuje možnost lepšího výdělku.
Naše japonská studijní cesta byla předem dopodrobna naplánována. Poznávací blok byl doplňován přednáškami o japonském školském systému, o sociálně patologických jevech ve školách, o podmínkách učitelů, o jejich dalším vzdělávání.
Japonci mají ke vzdělání velmi uctivý vztah. Učitel je váženou osobou a aby jí zůstal, musí mnohé vykonat. Problémem je dostat se na učitelský obor na univerzitě. Pouze tři procenta zájemců mají šanci postavit se za katedru. Ve školách se tento přetlak projevuje například nezvyklým počtem mužů u dětí ve věku 6-12 let.
Japonské kolegyně a kolegové tráví ve škole více času než my.Po vyučování vedou kroužky, v Japonsku se vyučuje každou druhou sobotu a neděle je vlastně jedinou příležitostí k tomu, aby se kantorská rodina sešla pohromadě, zajela na obligátní týdenní nákup a pobyla pospolu. Každý učitel musí absolvovat v pravidelných periodách rozšiřující studium. Je žádoucí, aby se toto studium netýkalo jeho aprobace, ale aby si své pedagogické vzdělání rozšířili.
A co žák? Ten má velmi podobné starosti jako jeho český kolega. I když ve škole nepanuje zrovna vojenská disciplína, nároky na žáky jsou především na nižším stupni střední školy vysoké. Důraz kladou naši japonští kolegové na rozvoj flexibility, dialogu, práce s učebnicí. Přes velmi liberální prostředí, které vládlo na všech školách, které jsme navštívili, roste mezi japonskými žáky strach ze školy . Každým rokem přibývá 10 000 dětí, které mají ze školy panickou hrůzu.
Během pobytu urazila naše mezinárodní skupina asi 3200 km po linii Tokio - Hirošima - Kyoto - Saga - Tokio. Během celé cesty nás Japonci přesvědčovali o svých vynikajících organizačních schopnostech - program byl plněn s minutovou přesností, aniž bychom měli pocit, že jsme v časovém stresu, snad jen v Hirošimě bychom rádi zůstali o několik hodin déle. O naše zavazadla jsme se nestarali a vždy na nás čekala na správném místě. I malinký zápisník zapomenutý v hotelu v Kyotu se během dvou dnů objevil v pokoji naší australské kolegyně o 800 km jižněji. Ve všech japonských městech panuje až sterilní čistota - před poklicemi kol autobusů, které nás vozily, bylo možno se česat jako před zrcadlem a skutečnost, že byste na 50 metrech nenašli odpadkový koš, byla nemyslitelná. Před odjezdem jsem v několika příručkách o Japonsku četl, že místní lidé nemají smysl pro improvizaci. Chtěl bych dodat, že ho nepotřebují.
A jedna dobře míněná rada nakonec - pokud možno nevyhledávejte lety s japonskými leteckými společnostmi. Zdejší piloti vzlétají a přistávají tak, jako by měli na hlavě uvázaný bojový šátek svých válečných kolegů od Pearl Harboru.
V květnu letošního roku jsem se jako delegátka ASUD a z pověření MŠMT zúčastnila symposia RE na téma Od kritických dějin ke způsobu společného žití, které se konalo v Sarajevu.
Symposium bylo slavnostně zahájeno ve středu večer a zahájení bylo spojeno s návštěvou národního divadla, kde jsme zhlédli operu „Hasanaginica“. Vlastní jednání pak začalo následující den. Program symposia probíhal po dvou liniích: plenární zasedání a činnost pracovních skupin.
První den symposia se nesl ve znamení filozofických úvah o roli konfliktu. Profesor Potel z Univerzity Paříž VIII se zabýval politickou manipulací s kolektivní pamětí a zodpovědností historika. Profesor Filipovic ze Sarajevské univerzity prezentoval mnohostranný pohled na pojem konflikt, protože takovýto pohled zcela odpovídá složité situaci v jeho zemi. Třetí přednáška se týkala vzájemného vztahu konfliktu a zodpovědnosti ve společnosti na konci 20. století, kterou přednesl Make Hunyadi z Ženevské univerzity. I pracovní skupiny se soustředily na konflikt. Jejich práce však byla velmi konkrétní aplikací na podmínky vyučování a na roli učitele v okamžiku, kdy se objasňují konflikty doby nedávno minulé a žáci mohou výklad porovnávat se vzpomínkami vlastními nebo vzpomínkami rodičů či prarodičů. Závěr z naší pracovní skupiny (Francie, Švýcarska, Bosny a Hercegoviny, Polska, Bulharska, Rumunska a Moldávie) vyzněl ve prospěch široké diskuse se žáky, dát všem dostatek času a prostoru k tomu, aby se mohli vyjádřit. Všichni jsme se zároveň shodli na tom, že při hodinových dotacích dějepisu je to velmi obtížné; také hodně záleží na zkušenosti učitele, na jeho profesionální zdatnosti i osobních vlastnostech. V závěrečné části prvního dne jsme navštívili knihovnu Sarajevské univerzity, která provizorně sídlí v bývalých kasárnách, ale přesto se snaží vytvářet pro univerzitní studenty dobré podmínky. Představitelé RE předali řediteli knihovny panu Kujundzici symbolický dárek - odbornou historickou literaturu i učebnice dějepisu zemí RE.
Druhý den se řešila role médií v konfliktu a zároveň využití médií při výuce dějepisu. Byly předneseny dva referáty. první z nich prezentoval Dominique Chansel z Francie, který se zabýval zobrazením války ve filmu a začleněním tohoto materiálu do hodin dějepisu. Tématem druhého referátu pak bylo využití fotografií a tisku pro zvýšení aktivity žáků, jejich samostatnou práci a přemýšlivosti. Stejné zaměření měla i práce v pracovních skupinách. Závěrem bylo jasně řečeno, že využívání filmu, fotografií a novin jako ilustračního materiálu je dobré, ale představuje jen první, a to ten nejnižší stupeň jejich využití. Je nutno dále systematicky propracovávat metodiku používání těchto materiálů při hodinách tak, aby se prohluboval tvůrčí přístup žáků k předkládaným informacím.
Odpolední jednání bylo věnováno problematice postkomunistických zemí. Během besedy u kulatého stolu nás představitelé Bosny a Hercegoviny seznámili s dalšími aspekty vzájemného soužití v jejich zemi, kam se vejde válka, mír i budoucnost, zasněžené hory, zelené kopce i rozpálené ulice měst, kde spolu žijí muslimové, křesťané i židé. Problémů je zde hodně, ale všechny mají nějaké řešení a hlavně jsou zde lidé, kteří tyto problémy chtějí řešit.
Tečku za druhým dnem pak udělalo vystoupení profesora Jacka Wozniakovského z Krakovské univerzity. Hovořil o záměrech ve Východní Evropě a hlavně v Polsku s takovou moudrostí a šarmem, že si získal všechny posluchače. Je vždy velice příjemné cítit splynutí názorů podložených vzděláním, moudrostí i životní zkušeností.
„Budování společného žití“ bylo téma posledního dne jednání. Základním kamenem této stavby musí být zodpovědnost jedince i kolektivu. Fiozofickou úvahu na toto téma přednesl profesor Ferry z Univerzity v Bruselu. Jak složitá je tato otázka, nám všem potvrdila naše návštěva Mostaru, která završila další setkání čtyř desítek Evropanů, kteří hledají, co nás spojuje.
Mé osobní dojmy a zkušenosti z tohoto sympozia jsou velmi hluboké. Možnost účastnit se takovýchto akcí považuji za velmi intenzívní a funkční formu dalšího vzdělávání, které potřebuje každý učitel. Všechny mé poznatky s velkou chutí předám nejen svým žákům, ale i kolegům prostřednictvím Asociace učitelů dějepisu a Pedagogického centra v Plzni. Vzhledem k tomu, že jsem se akce RE měla možnost účastnit již potřetí, mám zde osobní kontakty, které také velmi dobře mohu využít ve vlastní školní práci. Pociťuji také výhodu kontinuity ve své spolupráci s kolegy z ostatních evropských zemí. Doufám, že budu mít ještě příležitost se s nimi setkat na závěrečném jednání v roce 2001, kdy projekt „Výuka dějepisu a studium dějin Evropy 20. století“ končí a že materiály z tohoto projektu (které by měly být publikovány), obohatí mnohem širší okruh učitelů dějepisu v celé Evropě. Závěrem chci poděkovat MŠMT za tuto velmi cennou příležitost k prohloubení mých znalostí i možnost osobního poznání řady výjimečných osobností, jimž leží na srdci budoucnost Evropy i školního dějepisu.