INFORMAČNÍ LIST ČÍSLO 15
Iniciativa ASUDu a SH ČR z jara letošního roku (otevřený dopis) přinesla již mnohé ohlasy i konkrétní výsledky, informujeme o nich ostatně i v tomto čísle Inf. listu. Jedním z dosavadních vrcholů však bezesporu bylo projednávání dějepisné problematiky v instituci, na kterou se otevřený dopis přímo obracel - tedy v Senátu ČR. Iniciativy se přitom ujal Výbor petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu, konkrétně pak jeho předsedkyně Irena Ondrová, která ještě před zveřejněním dopisu projevila zájem o nápravu v oblasti dějepisného vzdělávání. Sice se původně předpokládaný termín jarního či letního veřejného slyšení o dějepise přesunul na 12. října, pozice ASUDu byla ale v té chvíli posílena zvětšujícím se ohlasem dopisu, byli jsme zároveň poučeni reakcemi ministerstva a rovněž povzbuzeni pevnou záštitou ze strany SH ČR, které na veřejné slyšení vyslalo svého nejvyššího představitele, tedy předsedu Sdružení a ředitele Hist. ústavu AV prof. Jaroslava Pánka (dále přítomen doc. Z. Beneš z FF UK a dr. J. Kocián z Ústavu soudobých dějin AV). Delegaci ASUDu vedla předsedkyně dr. H. Mandelová (dále Mgr. D. Burdová, dr. E. Kunstová a Mgr. J. Kvirenc), za MŠMT vystoupil nový náměstek ministra pro základní a střední školství dr. J. Mullner, v diskusi též Mgr. J. Kořán (odbor středních škol). Přítomni byli např. i zástupce Kanceláře prezidenta (dr. Štětinová), ale i tisku (UN, LN) či nakladatelství a další zainteresované osoby.
V příjemném prostředí Chebského salónku v areálu Valdštejnského paláce tak začalo 12. října odpoledne jednání jehož vedení bylo předsedkyní senátního výboru I. Ondrovou svěřeno dr. Mandelové, která kromě úvodního slova bezprostředně reagovala na tvrzení zástupců MŠMT, případně otázky senátorů. Senátorka I. Ondrová pak několikrát do rozpravy zasvěceně zasáhla s důkladnou znalostí problematiky a přesvědčivou argumentací - např. poměr přírodovědné a humanitní složky ve vzdělávacích programech; upřímné bylo třeba i její rozhořčení nad neznalostí moderních dějin u mladé generace. Jednání (veřejné slyšení) poměrně přesvědčivě směřovalo ke zdůraznění role dějepisu ve vzdělávací soustavě ČR, a ani tvrdošíjně se opakující argumenty MŠMT (pokud posílit dějepis - jakému předmětu ubrat?, historii se přeci člověk učí i prostřednictvím jiných - ovšemže i přírodovědných - předmětů...) na věci nic nezměnily.
Mimořádně závažná byla vystoupení prof. Pánka, nejenom díky zdůrazněné evropské dimenzi problému (mj.: evropská civilizace se definuje historicky) a zdůvodnění tolik potřebné zodpovědnosti státu. O vystoupení prof. Pánka vás nechceme ochudit - otiskujeme ho celé v tomto čísle IL.
Z učitelských reakcí byl velmi působivý příspěvek do rozpravy od kolegyně Burdové z Litomyšle (dějepis jako základ občanova demokratického vědomí). Z přítomných senátorů se - kromě předsedkyně - zapojili další dva: jeden vyzdvihoval nutnost znalosti nejnovějších dějin, druhý - zřejmě vzhledem ke své původní profesi - horoval pro co nějvětší volnost ředitele školy při tvorbě vzdělávacího programu.
Pomalu se ale blížil závěr hodinu a půl trvajícího jednání a bylo zapotřebí vyjádřit se k předloženému návrhu usnesení, k dějepisu velmi vstřícnému (dvouhodinová dotace až do maturity, pozornost metodické přípravě učitelů i pomůckám). Někteří senátoři vyjádřili ale nutnost dalších konzultací, a tak konečné usnesení bylo nakonec odloženo, Mgr. Kořán se ho přitom marně ještě snažil změnit směrem k nicneříkajícím obecným tezím.
Mírně rozporuplný dojem ze závěru jednání se však rozplynul během příštího týdne - senátní výbor usnesení schválil v té podobě, jak bylo zamýšleno (a jak si ho můžete přečíst i vy).
Iniciativa ASUDu a SH ČR na naší společné dlouhé cestě k sebevědomému a plnoprávnému dějepisu na našich školách měla tedy úspěch, úspěch o to závažnější, že ho MŠMT stěží může ignorovat. Usnesení senátního výboru se napříště stalo silným, závažným argumentem v našich rukou.
Jan Kvirenc, Gymnázium Praha 4
ÚVODNÍ SLOVO PROF. DR. JAROSLAVA PÁNKA - PŘEDSEDY SH ČR A ŘEDITELE HÚ AV ČR
Vážená paní předsedající, vážení představitelé legislativy, dámy a pánové,předstupuje před vás několik učitelů dějepisu a několik historiků, kteří tady nejsou proto, aby hájili zájmy svého stavu nebo jednoho předmětu. Jde, myslím, o věc daleko závažnější a toto jednání by to mělo ukázat....
Myslím, že závažnost tohoto tématu je celosvětová, nikoliv česká a vůbec ne jen postkomunistická, jak by se mohlo zdát. Zcela nedávno, v srpnu tohoto roku se konalo největší shromáždění historiků, jaké se schází vždy jednou za pět let, a to 19. mezinárodní kongres historických věd, světový kongres v norském Oslu. Jednala tam také sekce věnovaná vyučování dějepisu. Na ní se ukázalo, jak tato problematika vyhlíží nikoliv už jen evropsky, ale celosvětově - otázky významu dějepisu v obecném vzdělání, ve výchově občana a ve vztahu člověka jakožto někdejšího žáka a studenta ke společnosti. Tento problém totiž vyvstává před všemi zeměmi, ať už se vyvíjely řekněme do roku 1989 jakkoli. Ukázalo se, že jsou zhruba, jak bych se pokusil naznačit, tři základní možné přístupy k tomuto tématu. Jeden je velmi rigoristický. Ten - zjednodušeně řečeno - předkládá k věření jednu dějepisnou pravdu a víceméně žákům - a tedy občanům - vnucuje: tento národ, tato sociální třída anebo jiná zájmová skupina, je ta jediná, která prochází a v budoucnosti musí procházet dějinami úspěšně a vítězně. Těmto hlasům tam nikdo neměl zájem naslouchat.
Druhá skupina, či druhý proud je extrémně liberální - ten v podstatě tvrdí, že víceméně vše je jedno - učitel dějepisu a dějepis vůbec je tu jen proto, aby volně naznačoval alternativy A,B,C,D s tím, že - mílí žáci, milí studenti - vyberte si, co se vám hodí, co se vám líbí a já, učitel dějepisu nebo historik si myji ruce. Na kongresu to bylo zcela zřetelně formulováno a personifikováno - jakožto Pilát Pontský: důsledky toho, co jste si vybrali, ponesete sami; mě, učitele, se to netýká.
A potom konečně existuje třetí proud - ten bych nazval umírněně liberální, a snad bych dodal ještě jedno adjektivum, odpovědný. Ten říká: ano, jsou možné různé výklady, jsou tu alternativy, ale učitel dějepisu tu není proto, aby jako Pilát Pontský nechal zcela volně tápat dezorientované žáky a příští občany, aby - jak také jeden z diskutujících trefně poznamenal - se v chaotickém světě 21. století ztratili a propadli schizofrenii. Učitel - a také je to občan - je tu k tomu, aby se pokoušel naznačit vedle možných alternativních výkladů ten, který je eticky zdůvodnitelný, který je co možná obecně přijatelný. A není-li to názor obecně přijatelný, je tedy takový, který poskytuje pozitivní motivaci společenství, v němž je tomuto občanu dáno žít.
Přes všechny pochybnosti takovýmto společenstvím zůstávají - a myslím, že v těchto dnech to cítíme stále více - i v dohledné době jím zůstanou státy a národy. Ta společenství, která mají mnohasetletou tradici a která dávají občanovi přes všechny své nevýhody také jisté zázemí a určité jistoty. Tento umírněně liberální proud, domnívám se, je i přiměřený naší situaci. Učitel dějepisu a vlastně také ten, kdo pojímá tento předmět jakožto nástroj výchovy (a nástrojem výchovy občana je tu dějepis už minimálně dvě a půl tisíciletí) a kdo ho takto užívá a přednáší, je tu také proto, aby nebyl pouze hříčkou řekněme tržních zájmů nakladatelů učebnic nebo novinářů nebo i třeba politiků a politických skupin - ale je to člověk, který má zaujímat prostřednictvím dějepisu odpovědné stanovisko. To je tedy odpovědnost učitele a historika.
Je tu však také druhá stránka téže mince - to jest odpovědnost toho společenství, v jehož smyslu, ve prospěch jehož pozitivních identit tento učitel nebo historik promlouvá. V dané konstelaci je a zřejmě v dohledné době i zůstane tímto společenstvím stát, respektive společnost žijící na území tohoto státu.
Domnívám se, že fáze přístupu k dějepisu se sklonem k extrémnímu liberalismu, jak se objevoval nejen u nás, ale i v dalších postkomunistických zemích v první polovině 90. let a který - po pravdě řečeno - nemá svůj protějšek v západních demokraciích, je spíše už minulostí. Domnívám se, že by bylo záhodno, aby si také ti, kdo představují tuto společnost a tento stát na úrovni nejvyšší - tedy parlament a vláda - připustili svou míru a svůj podíl zodpovědnosti za dějepis nikoliv jako za jeden z předmětů - těch je mnoho - ale za jeden z dosud nejosvědčenějších nástrojů při výchově člověka a občana. Domnívám se, že ve smyslu uvědomění si této zodpovědnosti a důsledků, jež z ní plynou, by se snad i představitelé zákonodárné moci měli nad dějepisem a jeho výukou zamyslet. Ne snad jako nad technickým problémem školy, nýbrž jako nad účinným, silným, ale také zneužitelným nástrojem utváření sebevědomého občana a občanské společnosti.
Z diskusního příspěvku:
Připojil bych ještě pár vět k tomu, co teď řekla paní senátorka Ondrová. Žijeme v určité civilizaci, z ní nevystoupíme. Je založena historicky - to si uvědomili všichni v zemích tohoto civilizačního okruhu - v zemích sousedních i vzdálenějších. Kdyby naše civilizace byla založena např. na astronomii, bude tu především fyzika, astronomie a matematika, kdyby byla založena na jiných symbolických znacích, musela by být v souladu s nimi.
Vždy musíme vycházet z toho, že se samozřejmě budou střetávat zájmy matematiky, fyziky, dějepisu, kreslení, tělocviku atd., toto jsou ale do jisté míry lobbystické zájmy. Nad nimi by měla stát ruka státu, i proto stát máme, respektive příslušné ministerstvo - někdo přece nakonec musí rozhodnout. Nemělo by to být žádné přetlačování - nechť se všichni vysloví, nechť snesou všechny důvody proč a jak ta která oblast vědění má být ve vzdělání zastoupena. Nakonec je však třeba dospět k rozumnému rozhodnutí. Tento stát je tak maličký, že potřebuje znát své priority a svou osobitost. Ale že aby se právě on měl odlišovat tím, že bude mít, možná spolu s Albánií, z celé Evropy nejnižší hodinovou dotaci dějepisu, to by nebyl právě nejlepší projev naší osobitosti. Tuto specifiku bychom si dovolit neměli.
Výsledkem veřejného slyšení - seznámení senátorů se situací a potřebami výuky historie, dvouhodinového jednání a bohaté diskuse - je toto usnesení:
(přepis)
k závěrům veřejného slyšení výboru na téma „Nynější stav a podmínky výuky dějepisu“
Výbor petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu po úvodním slovu předsedkyně výboru senátorky Ireny Ondrové, po odůvodnění náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR PaedDr. Jaroslavem Müllnerem, prof. PhDr. Jaroslavem Pánkem, DrSc., ředitele historického ústavu AV ČR a předsedou Sdružení historiků ČR. PaedDr. Helenou Mandelovou, předsedkyní Asociace učitelů dějepisu ČR a po rozpravě
I. d o p o r u č i lMinisterstvu školství, mládeže tělovýchovy ČR
I I. p o v ě ř i l
- zdůraznit v rámci vysokoškolské přípravy učitelů didaktickou a metodickou stránku oboru a význam praxe studentů na školách a v té souvislosti podpořit vydávání kvalitních pomůcek výuky včetně učebnic
- zajistit minimální dvouhodinovou dotaci pro dějepis ve všech ročnících druhého stupně základních škol a gymnázií a alespoň ve dvou ročnících středních odborných škol a středních odborných učilišť tak, aby byl vyvážen poměr humanitních a přírodovědných oborů v rámci přípravy jejich učebních plánů
- stanovit obecný rámec rozsahu a obsahu vědních oborů a dalších složek výchovy, jako východisko pro tvorbu náplně jednotlivých školních předmětů pro vzdělávání občana třetího tisíciletí;
předsedkyni výboru senátorku Irenu Ondrovou toto usnesení předložit předsedkyni senátu Libuši Benešové a ministru školství, mládeže a tělovýchovy ČR Eduardu Zemanovi.