Podzim přinesl do okresu Svitavy další pestrou nabídku vzdělávacích akcí, které vybírá a připravuje za organizační pomoci Služby škole litomyšlská pobočka ASUD.
V říjnu se konal celodenní seminář Nové metody ve výuce dějepisu. Setkání s dr. Viliamem Kratochvílem, vynikajícím odborníkem z Univerzity Komenského v Bratislavě, se ukázalo být víc než jen přehledem nejnovějších světových trendů. Účastníci se seznámili se slovenskými překlady metodických materiálů vydaných v poslední době v evropském odborném tisku; na jejich základě pak posuzovali a srovnávali české a slovenské učebnice dějepisu. Závěry vyzněly výrazně ve prospěch slovenských, které stavějí především na pramenech a obrazovém doprovodu, textu je zde minimálně a velmi se brání jakémukoliv hodnocení. Výklad je výklad, závěr ať si udělá každý sám. Učebnice nabízí široké spektrum názorů, svědectví, dějepis se ve slovenských školách stává místem pro diskusi o historických problémech, ne příležitostí blýsknout se nadřeným obsahem článku.
Naprostým vrcholem semináře se pak ukázala být jeho odpolední část - metodika práce s prameny. Že pramen má být ve škole samozřejmostí všichni tušíme, ale jak z něj udělat opravdu funkční nástroj ke zkoumání dějinných událostí i pro velmi slabé žáky základních škol, to už vyžaduje jisté poučení a s pouhou intuicí se nevystačí. Frekventanti semináře odcházeli domů s přesvědčením, že to jde a že to bude asi ta nejlepší cesta, jak výrazně zlepšit literární gramotnost našich žáků. S tím nepochybně souvisí i velká obliba vyučovacího předmětu dějepis na slovenských školách a značná úspěšnost žáků se zdravým úsudkem a špatnou pamětí nebo těch s pamětí vynikající, ale nechutí cokoli bezduše papouškovat. Tlustá složka metodického materiálu, překladů, ukázek, kterou přednášející obdařil všechny přítomné, jen dotvořila obraz charismatického muže s jasnou představou o smyslu školního dějepisu.
Sluší se dodat, že seminář byl doplněn výstavkou moderních pomůcek pro dějepis. Firma DMD představila úplný sortiment, který je k mání na českém trhu. Učitelé dostali do rukou nejen obligátní učebnice a pracovní listy, ale všechny sady diapozitivů, map, fólií, odborných příruček a hlavně nabídku, kde si lze cokoli z výstavky objednat a za kolik.
V listopadu byla vzdělávací akce Návrat ke kořenům zaměřená na regionální dějiny. Lektor z Bystrého Jaroslav Jan Gloser představil svůj pracovní sešit k této problematice a pak se rozproudila živá diskuse o významu regionálních dějin a o jejich místě ve výuce. Učitelů smutně konstatovali, že ačkoli nikdo tento tematický okruh nezpochybňuje, základní škola je bohužel jediným stupněm školy, na kterém mají žáci vůbec nějakou šanci se o dějinách svého bezprostředního okolí něco dozvědět. Tím spíše by měl rozumný učitel najít v nabitém plánu místo na vycházky, na polodenní či jednodenní „badatelské výpravy“ po regionu, na setkání s pamětníky, na příklady konkrétního dopadu dějinných událostí na „mikrosvět“ obyčejných lidí v dětem důvěrně známém prostředí.
V této souvislosti zazněla i tvrdá kritika vlastivědy v 5. ročníku ZŠ, kde je promarňována ideální příležitost k upevňování kulturního a historického zakotvení nové generace. Prostřednictvím „velkých dějin“ se nám to u desetiletých dětí podaří jen velmi obtížně, nebo spíš vůbec.
Nepochybným přínosem pro všechny zúčastněné byla i výměna aktuálních informací o pro školu užitečných akcích v regionu, o změnách v muzeích expozicích, o restaurovaných objektech, plánovaných výstavách, nově zpřístupněných interiérech a kulturních počinech, které stojí za sledování a využívání ve školním dějepise. Dostalo se i na plánování dalšího pokračování okresní Historiády, soutěže, která se „stěhuje! po okrese Svitavy. Každé pokračování je totiž závislé na tom, zda se v dalším městě najdou nadšení učitelé a celodenní hru s historickým zkoumáním (nejen) onoho místa vymyslí a zorganizují. Pod vlivem užitečného odpoledne se o práci přihlásili pro rok 2000 kolegové ze Svitav. Přejme jim úspěch.
„Návrat ke kořenům“ bude mít své pokračování ve formě celodenního autobusového putování okresem s Gloserovou Regionální čítankou v ruce.
V prosinci pokračoval cyklus věnovaný menšinám celodenním seminářem Muslimové. Dr. Miloš Mendel, orientalista z Akademie věd, ochotně přijal pozvání k vystoupení před učiteli a tentokrát i studenty maturitních ročníků gymnázií. Zájemci různého věku vydrželi poutavý výklad až do úplného vyčerpání lektora v hlubokém odpoledni. Vědec se totiž nepředstavil jako vědec, ale jako člověk, který chápe, co potřebuje učitel k seznámení žáků s nejednoduchým fenoménem islámu a jeho rolí na prahu nového tisíciletí. Přes přehled moderní a cenné odborné literatury k této problematice dostupné v České republice se dr. Mendel dostal k dějinám islámské civilizace a islámské expanze. Velký prosto věnoval právním normám islámu a pěti pilířům muslimské víry. Výrazným obohacením bylo neustálé srovnávaní islámu s judaismem a křesťanstvím, které významně pomáhalo pochopit některé prvky muslimské víry a podstatu dějinných událostí.
Současný islám a politika, to bylo další téma, na něž došlo. Balkán, Afghánistán, Izrael, Čečensko... Kdo se ptal, nezůstal bez odpovědi. Atraktivním závěrem se pak stal přehled atributů muslimské víry. A tak jsme se dozvěděli, jak probíhá modlitba, jak vypadá život kolem mešity a jakou hraje mešita roli v islámské komunitě, jaký mají muslimové vztah k almužně, jak v reálném životě probíhá ramadan, jak se vyvíjela pouť do Mekky. Na závěr mnozí prozradili, že s ledasčím nesouhlasili, že měli sto chutí se ještě zeptat, ale nechtěli do Mendelova povídání příliš vstupovat, aby měli šanci dozvědět se o fenoménu islámu co nejvíce. Prý si to můžou přebrat až doma a teď raději poslouchali a psali a psali. Ne přemýšlení si všichni odnesli více než 40 stran odborných textů.
Seminář nepochybně přispěl nejen k větší informovanosti o dějinách arabského světa, ale hlavně ukázal nové směry uvažování, vyzdvihl užitečnost komparace a „vícepohledovosti“, která, zdá se, chybí na našem hodnocení současných mezinárodních konfliktů víc, než je zdrávo.
Příručku, o níž se v článku píše, totiž publikaci J.J. Glosera „Co v učebnicích není - k regionální historii na okrese Svitavy“ a kterou vydala Služba škole Svitavy, dostal výbor do své „knihovničky“ tak, aby mohla sloužit i dalším učitelům. Obsahuje bohatství materiálu k historii okresu - více než desítku kopií historických map (výřez okresu) dvacítku mapových náčrtků měst, několik vedut, erby rodů i měst a obrázky architektury, archeologických nálezů ap. K nim jsou připojeny úkoly pro žáky, takže učitelé si z nich pro své hodiny i další činnosti mohou jen vybírat. Pokud by někdo měl chuť pustit se do podobného sborníčku a získal finanční podporu můžeme mu zapůjčit kopii.
Tato pomůcka i vzdělávací cykly naší regionální pobočky v Litomyšli dokazují, že tam, kde je zájem, schopní tvořiví lidé a po nových podnětech bažící pedagogové, se to daří.
„Evropské školy“ jsou zvláštní a dost neobvyklou formou vzdělávacích zařízení, které existují v několika členských státech Evropské unie. Jejich posláním se hned od počátku stalo sdružit pod jednou střechou studenty různých národností s odlišnými jazykovými znalostmi a prostřednictvím výuky v nich postupně formovat myšlenku evropské soudržnosti a vytvářet z nich budoucí občany Evropy s pevným vědomím spolupráce na společném projektu. Existence škol je nerozlučně spjata s myšlenkou konstrukce, tak jak se postupně formovala od roku 1951 až do konečné podoby stanovené v Římě. Rozvoj evropských institucí a administrativních složek vyvolal rostoucí příliv úředníků členských států EHS s rodinami a bylo nezbytné vyřešit otázku skolarizace jejich dětí. První evropská škola byla založena v roce 1956 v Lucembursku a po ní následovaly školy v Belgii, Itálii, Německu, Nizozemí a Velké Británii. S novým školním rokem otevřela své brány v pořadí již desátá Evropská škola v Bruselu.
Každá Evropská škola poskytuje výuku dětem od čtyř do osmnácti let a v jejích prostorách se nachází mimo základního a středního stupně také dvouletá mateřská školka. Děti jsou rozděleny do jazykových sekcí podle mateřského jazyka, ale cílem školy je co nejvíce odbourávat jazykové a kulturní bariéry. Již prvňáčkové spolu s výukou psaní a čtení absolvují základní lekce prvního cizího jazyka, k němuž si pak na druhém stupni přiberou ještě dva nebo tři další. Učitelé jsou vybíráni příslušnými ministerstvy školství členských států Evropské unie a mimo pedagogických znalostí musí prokázat také rozšířené jazykové schopnosti.
Zakladatelé evropského učebního systému kladli velký důraz na význam dějepisu při formování evropské identity. Na středním stupni (žáci ve věku od 11 do 18 let) se tento předmět vyučuje první dva roky 3 hodiny týdně v mateřském jazyce ( jazyky členských států Evropského společenství ) a dále v prvním cizím jazyce, nazývaném vehikulární, jemuž se děti věnují denně již od první třídy základní školy. Na středním stupni mají žáci až do maturity povinně alespoň dvě hodiny dějepisu týdně. Ve dvou posledních ročnících mají žáci možnost studovat dějepis jako předmět s rozšířenou výukou ve čtyřhodinovém kursu. Probíraná látka se tematicky vztahuje k evropskému a světovému dějepisu od konce devatenáctého až do konce 20. století, ale učitelům je dána možnost probírat vedle povinných témat i témata volná, která jsou vybrána pedagogy po předchozí konzultaci se žáky. Na konci dvouletého studia skládají žáci maturitu z dějepisu a mají na výběr mezi tříhodinovou písemnou prací a ústní dvacetiminutovou zkouškou. Zkušební komise klade důraz jak na dějepisné, tak i jazykové znalosti kandidáta, a dále i na analytické a syntetické schopnosti a argumentaci.
Učitelé dějepisu jsou nuceni se při každé své práci vyrovnat hned s několika obtížemi najednou. V první řadě je to výběr probírané látky. Učební osnovy stanovují rozsah probírané látky, která je v hlavních bodech v souladu s osnovami členských států. Každý učitel je však nucen přizpůsobit probíranou látku tak, aby co nejlépe vyhovovala národnostnímu složení jeho třídy. Každé z dětí musí mít jasnou představu o úloze, kterou hrál jeho národ v evropských dějinách. Jak jinak v něm probudit vědomí evropské příslušnosti bez elementárních znalostí vlastní národní historie? Probírat dějiny jednotlivých evropských zemí není pro nedostatek času možné, ale zároveň je třeba seznámit studenty alespoň s nejvýznamnějšími událostmi z jejich národní minulosti.
Vezměme konkrétní případ: učitel má seznámit své žáky s vrcholným obdobím absolutismu v Evropě. Pokud má ve své třídě žáky španělského původu, bude ilustrovat svůj výklad příkladem vlády Filipa II. španělského. jsou-li ve třídě Francouzi, vybere vládu Ludvíka XIV. Je-li učebním tématem rozpad koloniálního systému, zaměří se více na koloniální mocnosti, které představují mateřské státy studentů a zvolí konkrétní příklady boje za nezávislost jejich kolonií (alžírská válka, nezávislost belgického Konga, rozpad britského impéria, boj nizozemských kolonií...). Určitá témata jako anglická a francouzská revoluce, období studené války, období renesance a humanismu atd. jsou povinná. O náročnosti úkolu se před několika lety přesvědčila i skupina předních evropských historiků, která si předsevzala sestavit učebnici evropských dějin, na základě nejpodstatnějších pasáží z celoevropské historie.
Druhým problémem pedagoga je výklad probírané látky. K povolání učitele patří objektivnost a nezaujatost při vysvětlování historických událostí. Ve smíšených třídách je však navíc zapotřebí určitá dávka taktu. dějiny dvacátého století poznamenaly nestejnou měrou evropské země. Historická fakta jsou symbolem vítězství pro jedny a porážky pro druhé. Jak seznámit žáky s problematikou nacismu a postoje německého národa za druhé světové války a nevyvolat přitom stísněné pocity německých dětí? Jakým způsobem probírat občanskou válku ve Španělsku ve třídě se silným španělským obsazením? jaký postoj zaujmout k řecké občanské válce před řeckými dětmi, jejichž prarodiče stáli proti sobě jako nepřátelé?
Existence smíšených skupin s sebou může přinést na druhé straně i určité výhody. Při citlivém přístupu pedagoga se děti aktivně zapojí do práce a přinesou do školy rodinné památky, které mohou posloužit jako pedagogický materiál a obohatit tak zdroj poskytnutých informací.
Třetím, i když méně významným problémem, zůstává jazyková bariéra, zvláště u dětí, které se do systému zapojují v průběhu své školní docházky a často v dost pokročilém školním věku. Učitelé dějepisu, v nichž mnozí obsáhli dlouhodobou jazykovou praxi určenou pro výuku cizinců, pracují v úzkém kontaktu s kolegy, kteří vyučují cizí jazyky. Tato kolektivní práce přináší dobré výsledky a umožňuje většině dětí dohnat poměrně rychle jazykové rozdíly. Dobře se osvědčuje i pomoc schopnějších kamarádů, kteří si ve třídě vezmou nováčka na starost a doplňují cizojazyčný výklad učitele poznámkami v rodném jazyce.
Velkou zásluhu na dobrých výsledcích v oboru historie má i kolektivní práce učitelů. V každé škole existují pracovní skupiny, které se zaobírají konkrétní problematikou spojenou s vypracováváním školních osnov, písemných testů či ústních zkoušek. Jednotlivé písemné práce jsou zpravidla připravovány každým pedagogem nezávisle, ale maturitní písemné práce jsou jednotné pro všechny Evropské školy. Na jejich přípravě se podílejí pracovní skupiny jednotlivých škol, které pracují v úzkém styku s inspektorem dějepisu Evropských škol. Učitelé rozdílných škol se pravidelně setkávají během pracovních seminářů, kde si navzájem vyměňují poznatky a zkušenosti.
K prohloubení zájmu o dějepis a k vytváření evropské identity významným způsobem přispívá také účast žáků Evropských škol na Modelu Organizace spojených národů a Modelu evropského parlamentu. Studenti se s nadšením vžívají do role poslanců či diplomatických pracovníků a hledají možná řešení pro konkrétní problémy, které se právě v jednotlivých institucích probírají. Oba modely se připravují ve všech školách současně a v konečné fázi probíhá plenární zasedání účastníků jednotlivých škol, kde si během několikadenních pohovorů žáci vzájemně vyměňují názory na danou problematiku. Po kandidátech na modely se požadují nejen vynikající jazykové znalosti (schopnost veřejně vystupovat alespoň ve dvou vehikulárních jazycích škol), ale schopnost argumentace a dokonalá znalost vybrané problematiky.
V nedávné době proběhla u žáků jedné z Evropských škol anketa, v níž se žákům kladly otázky týkající se jejich národní příslušnosti a role, kterou zaujímá dějepis v jejím formování. Většina účastníků ankety si udržela silná pouta s původní vlastí, a to navzdory faktu, že mnozí v ní prožili jen krátký úsek života. Vesměs všichni ocenili snahu profesorů přiblížit jim byť krátké úseky národní historie, ačkoliv toto úsilí je nedostatečné pro dobrou znalost národní historie. Většina z nich se shodla v názoru, že sytém Evropských škol a výuka evropského dějepisu přispěly k formování evropské identity, která pro ně nezůstává jen prázdným pojmem.
Od kolegy Janečka jsme dostali stručnou zprávu o ustavení a první schůzce nové regionální pobočky založené při Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně. Její členové jsou ochotni přispět po organizační i odborné stránce. Začíná skromně, avšak počet členů není to nejpodstatnější; domníváme se, že se jejím členům budou hodit zkušenosti např. z Litomyšle a postupně se činnost rozvine. Organizátory potěší, dají-li jim ti, kteří působí v okruhu, odkud mohou dojet do Brna, najevo svůj zájem na níže uvedenou adresu. Jistě Vám zašlou osobní pozvánku, neboť cesta přes ŠÚ není všude zcela jistá.
„...Na schůzku přišel také prof. Jan Janák, který informoval přítomné o činnosti Muzejní a vlastivědné společnosti, Matice moravské i o vydávání jednotlivých svazků Vlastivědy moravské... Byl jsem pověřen, abych ... zorganizoval další setkání. Jednalo by se o některý všední den se začátkem v dopoledních hodinách v březnu nebo dubnu . Mělo by se jednat o seminář k problémům výuky dějepisu. Chtěli bychom oslovit nejen členy ASUDu, ale i další zájemce - učitele dějepisu a zaslat pozvánky na školní úřady na jižní Moravě s tím, aby je dál jejich pracovníci rozeslali na jednotlivé školy....
Po zajímavých příspěvcích k regionální historii z pera naší členky Jaroslavy Paulusové ze ZŠ v Dušejově, která v l. 1993 a 96 napsala a vydala sborníky o minulosti místa, kde učí i o dalších obcích (viz též příspěvek v sborníku Dějepis ve škole) jsme měli příležitost seznámit se s dalšími podobnými zajímavými a čtivě napsanými materiály připravenými učiteli. Tentokrát jde o úctyhodně faktograficky vybavenou publikaci Obecního úřadu v Drnholci „Drnholec - 750 let obce“ od Jiřího Janečka a brožurku „Základní škola Drnholec 1984/99“ připravenou zdejšími učiteli. Téměř 30 sponzorů z poslední stránky prozrazuje, že škola zřejmě umí oslovit veřejnost, aby ji seznámila se svou prací a úspěchy. Za zaslané výtisky děkujeme.
Naše kolegyně nám poslala dopis, v němž vypsala zkušenosti a dojmy z akce, kterou připravila pro své žáky. Je to moc hezký dopis a věříme, že autorka nebude mít námitky proti zveřejnění jeho podstatné části. (Její příspěvek o této akci byl zveřejněn také v UN).
K napsání tohoto dopisu mne inspiroval článek o studijní cestě do Holandska (pozn.: IL 12 - H. Mandelová: Na pozvání holandské vlády). Dotýká se problému holocaustu. Musím podotknout, že sice již 6. rokem učím dějepis ve Včelákově, ale patřím do skupiny ... neaprobovaných učitelů dějepisu. Přesto mne problematika holocaustu nesmírně zajímá. Souhlasím s myšlenkou článku, že toto téma by nemělo být jen odučenou kapitolou.
V televizi jsem nedávno zhlédla film o Osvětimi, vlastně dokument o studijních pobytech Němců v prostorách vyhlazovacího tábora. Myšlenka jet na tato místa a „prožít“ si dějiny na vlastní kůži mne nesmírně oslovila. Uskutečnit podobnou akci pro žáky základní školy se mi zdála jako předem ztracená. V té době však vyšel v učitelských novinách článek paní Ludmily Chládkové, pracovnice Střediska setkávání při Památníku v Terezíně. Nabízela pobytové vzdělávací zájezdy. To byla přesně ta informace, na kterou jsem čekala. A netrvalo dlouho a naši deváťáci vyjeli na dvoudenní dějepisnou exkurzi.
Samozřejmě, že jsme program pečlivě připravili, domluvili návaznost programu v Terezíně na historické vědomosti žáků a znalost regionálních dějin. Naše škola leží 2 km od Ležáků, ležácké děti byly našimi žáky. Lidé ze Včelákova, kteří byli napojeni na odboj (rodina Pelikánova), prošli před deportací do Osvětimi a Buchenwaldu terezínskou Malou pevností. Dodnes žijí pamětníci těchto událostí - pan Václav Pelikán a sestry Šťulíkovy (tedy paní Doležalová a Jeřábková). Žákyně 9. třídy se vypravily za panem Pelikánem a připravily s ním rozhovor pro školní časopis.
V Terezíně na nás čekali velmi milí průvodci - paní Mgr. Chládková a pan Rožec. Žáky rozdělili do pracovních skupin a přidělili jim témata, která měli během pobytu zpracovat a v závěrečném referátu seznámit s danou problematikou ostatní spolužáky. Pak následovala prohlídka ghetta, krematoria, Muzea ghetta. Večer v prostorách půdního divadla dostali žáci množství materiálů a dokončovali své referáty. Druhý den je pak prezentovali před ostatními skupinami. Odměnou jim byla pozornost a zájem všech přítomných. Vždyť také témata byla velmi přitažlivá:
Terezín se pro naše žáky stal místem, kde se setkali s osudy mnoha lidí. Holocaust již nebyl jen prázdný termín, ale konkrétní představa o konkrétních lidech a jejich utrpení.
I ti nejotrlejší zkrotli při prohlídce krematoria, kde v pecích je dodnes zbytek popela terezínských obětí, mráz přebíhal po zádech všech v Muzeu ghetta, kde stěny jedné místnosti byly pokryty jmény 1 000 židovských dětí, jejichž života, s výjimkou stovky z nich, byly ukončeny v plynu. děvčata měla slzy na kraji při prohlížení výkresů terezínských dětí, zobrazujících vzpomínky nebo touhy do budoucna.
Část druhého dne jsme věnovali další tváři Terezína - vězení v Malé pevnosti. Měli jsme asi trochu štěstí, že zrovna v době naší návštěvy zde natáčeli film a v pevnosti byli všudypřítomní po zuby ozbrojení vojáci v dobových uniformách SS. Jejich přítomnost jen umocňovala hrůzné pocity, které jsme zažívali při prohlídce.
Z Terezína jsme si přivezli kromě spousty zážitků a nových vědomostí také množství studijních materiálů, které obohatily naši školní knihovnu. A věřte, že se tyto tituly zařadily mezi nejžádanější. U žáků z nižších ročníků jsme probudili zvědavost. proč jste byli v Terezíně, jaké to tam bylo, pojedeme my také?
Od letošního roku byl na naší škole zaveden předmět Společenskovědní seminář, kde bude dostatek prostoru věnovat se minulosti i současnosti různých náboženství. Vyvrcholením by měla být návštěva Židovského muzea v Praze, které nabízí různé besedy a vzdělávací programy.
Na závěr bych chtěla uvést ještě jednu důležitou informaci. Velkou část nákladů na pobyt našich žáků v Terezíně zaplatila nadace Terezínská iniciativa, což nepochybně přispělo k možnosti zorganizovat tento zájezd. Nevím, jestli se o možnosti vzdělávacího pobytu v Terezíně všeobecně ví. Proto píši, posílám další dokumenty i potřebná čísla: Památník Terezín Středisko setkávání - tel. 0416 / 782 948 / kl.27, Památník Terezín, vzdělávací oddělení - tel: 0416 / 782 577; adr.: Muzeum ghetta, 411 55 Terezín, ved. Mgr. Ludmila Chládková.
K dopisu kolegyně Dostálové: Děkujeme za dopis, časopis i kopie některých materiálů z Terezína. Zájem o to, aby dějiny žáky obohacovaly, vlastní této kolegyni, zaslouží obdiv a lze jen vyslovit přání, kéž by tak zajímavý dějepis prožívali všichni žáci - i učitelů aprobovaných; lze říci i že výjimka potvrzuje pravidlo.
V některých z předchozích čísel jsme chválili časopis „Čelem vzad“ - historické neperiodikum studentů Gymnázia Budějovická v Praze 4 vydávané ve spolupráci s jejich profesorem Janem Kvirencem. Je možné, že i naším přičiněním se dostal do dalších škol a že do něho přispívají i studenti mimopražští - alespoň to naznačují poslední, rovněž velmi bohatá čísla.
Nyní jsme dostali jubilejní, padesáté číslo „Nezávislého měsíčníku kluků a dívek ze ZŠ ve Včelákově - My jsme svět“. Je obrazem života školy, v tomto čísle je plná třetina věnována dvoudenní návštěvě Terezína. Příspěvky účastníků musí učitele dějepisu víc než potěšit - svědčí o citlivosti i vnímavosti dnešních dětí, na které si mnozí tolik stěžují. I na dalších stránkách se však setkáme s historií - je tu informace o historii jména obce, o výletech do pevnosti Josefov a Babiččina údolí, článek k 57. výročí tragédie Ležáků, z níž žáci chodili právě do včelákovské školy. Rozhovor se strýcem dvou ležáckých dívek - jediných, které přežily - přibližuje dávnou tragédii tím nejpůsobivějším způsobem.
Okresní muzeum v Rychnově nad Kněžnou má expozici a experimentální středověkou vesničku ve Velkém Uhřínově pod Deštnou, kde pořádalo letos akci „Okno do historie“ pro školy nejen Rychnovska, ale i okolních okresů. Duší akce je p. Dragoun a několik jeho nadšených přátel. Zúčastnila se spousta tříd z mnoha škol a děti byly nadšeny, když si vyzkoušely tkaní , drcení obilí, předení, tvorbu nádob z hlíny na hrnčířském kruhu, křesání, ochutnávání placek pečených v peci, pobyt v chatě bez komína. Připravuje i naučnou stezku na zbytky hradu Hlodný. Hodnotíme jako výbornou spolupráci muzea se školou.