Nejvýznamnější událostí historické obce v uplynulém období byl VIII. sjezd historiků a valná hromada Sdružení historiků, která zvolila nový výbor. Podrobnější informace najdou zájemci ve Zpravodaji 2/1999, které je rozesíláno současně s IL 13. O sjezdu se psalo již v době jeho příprav, diskuse různé úrovně byly vedeny na stránkách denního i odborného tisku, naposledy v posledním časopise ĎaS. Předpokládáme, že jste některé články četli.
Pro účastníky sjezdu připravil výbor zvláštní číslo Informačního listu, v němž je informoval o uplynulé činnosti ASUD, o spolupráci s historiky a zatím bezvýsledném úsilí v jednání s MŠMT o odpovídající podmínky pro dějepisné vyučování u nás. V tomto IL se vracíme k historickému rokování z učitelského úhlu pohledu - chceme vás informovat o sekci České dějepisectví a škola. Přinášíme zprávu koordinátora této sekce místopředsedy výboru ASUD Jana Kvirence. Bude-li zájem, můžeme v následujícím čísle zveřejnit i některé další příspěvky a materiály.
Zvýrazněný zájem Sdružení historiků ČR o otázky spojené s výukou dějepisu na všech typech našich škol vedl k zařazení sekce Dějepisectví a české školství do programu 8. sjezdu historiků. Zúročily se tak významné a stálé kontakty mezi SHČR a Asociací učitelů dějepisu (ASUD; ASUD je kolektivním členem Sdružení).
Mým záměrem nebylo usilovat o to svázat tříhodinový průběh sekce přesně vyplněným programem (referáty), ale naopak poskytnout prostor především výměně názorů, diskusi mezi zástupci pedagogické veřejnosti (přítomni byli vyučující základních, středních i odborných škol) a představiteli fakult věnujících se přípravě budoucích učitelů. Vítanou byla samozřejmě účast i dalších zájemců o tuto problematiku, ať už z řad odborných historiků či samotných studentů (Hradec Králové, Liberec). Ve zhruba dvacetičlenném plénu diskutujících tak nechyběli zástupci pražské Filozofické fakulty (doc. Beneš), českobudějovické PF (prof. Bůžek z Hist. ústavu Jihočeské univerzity) i pořadatelské fakulty hradecké (dr. Brandejs), představitelka Výzkumného ústavu odborného školství, kromě učitelů i členové vedení škol (např. ředitel ZŠ) atd.
Přes předpokládanou volnost diskuse jsem považoval za vhodné alespoň rámcově připravit okruh možných témat s tím, že někdy půjde spíš jen o konstatování daného stavu, jinde dá samotné jednání navržené tematice jiný směr či širší dimenzi: 1. Historické vědomí, historikové a škola 2. Dějepis v evropském pohledu 3. Současnost českého dějepisu (např. dějepis ve vzdělávací soustavě ČR, obsah a pojetí dějepisu na jednotlivých typech škol, učebnice a pomůcky na prahu 21. století) 4. Výhledy českého dějepisu (např. vysokoškolská příprava budoucích učitelů, další vzdělávání učitelů, dějepis v regionech) 5. Dějepisem k toleranci (xenofobie, rasismus, menšiny)
Některé okruhy otázek byly navíc zpracovány ASUDem formou shrnujících podkladů, které obdržel každý účastník sjezdu.
Nejen účastníci sekce tak mohli např. konstatovat stávající mimořádně neutěšené postavení dějepisu ve vzdělávacím systému ČR. Přes proklamovanou rovnost přírodovědné a humanitní složky vzdělávání přírodovědná výrazně dominuje - učební plány přiřkly dějepisu nejnižší hodinovou dotaci od vzniku čs. státu v roce 1918 ! Stát garantuje pouze šestihodinovou dotaci na základních školách (pro 6. - 9. třídu - tzn., že ve dvou ročnících může být vyučována pouze jedna hodina tohoto předmětu týdně), do oktávy osmiletého gymnázia dějepis nepronikl vůbec (výuka končí v septimě, donedávna dokonce v sextě), ve čtyřletém gymnáziu byl s platností od 1. 9. 1999 dějepis vyškrtnut ze 4. ročníku - vyučuje se tedy povinně jen tři roky po dvou hodinách týdně. Na odborných školách je dějepisu vyhrazen prostor zpravidla jen v 1. ročníku.
Samostatnou kapitolou, kterou však nechci na tomto místě příliš rozvádět, je mnohaleté jednání s Ministerstvem školství (MŠMT) o zvrácení tohoto neutěšeného stavu, ostatně historikové přitom nezůstávali stranou (aktivity jednotlivců, celých pracovišť i samotného SHČR viz zmíněné podklady). Postačí snad jen konstatování o dosavadní marnosti těchto snah a přetrvávající neochotě MŠMT popsaný stav změnit. Možnosti a cíle školního dějepisu tím tak získávají výrazné omezení.
Nevím, jak hluboká je přímá vazba mezi školním dějepisem a stavem českého historického vědomí, ale - jak ukázala mj. široká diskuse k této otázce - dějepis zůstává významným nástrojem formování historického vědomí. Národ, jehož snad už samotná existence je důvodem k „dějinnému traumatu“, národ, který se sebemrskačsky stydí za svou minulost, národ, jehož historická paměť a vědomí jsou deformovány pokleslou úrovní části publicistiky, a třeba i národ (zase jeden z mála?), který neslaví své svátky... Vzhledem k naší každodenní učitelské praxi tento problém - oslabené či znejistělé historické vědomí - vnímáme možná důrazněji než odborná veřejnost a v této souvislosti je škoda, že přes šíři problému poněkud více nerezonovaly podnětné myšlenky, které v předsjezdové diskusi předložil prof. Pánek a s nimiž se většina účastníků naší sekce ztotožnila. Určitě by neměly odeznít s ukončeným sjezdem.
I sebevědomý učitel je pod masivním tlakem sdělovacích prostředků, účelové historizující publicistiky a nakonec i politiky - jeho sebevědomí by se rádo opřelo o užší kontakt s vlastním oborem, jehož hlas však často slyšet není, či snad až příliš ojediněle. Přitom učitelovo, především pak studentovo, potažmo občanovo oslabené historické vědomí není věc, kterou bychom měli odbýt mávnutím ruky.
Dokáží historikové „svým“ učitelům a studentům vždy pomoci v argumentaci, dokáží funkčně a moderně zpřístupnit své poznání a postavit se tak do cesty publicistickému braku? Chtějí a mají tak činit? Odpovědi jsou nasnadě, a jakkoli obtížná je cesta jejich praktického naplňování, je nezbytné na ni vstoupit.
Aby nezůstalo jen u obecných témat či popisu současnosti českého školního dějepisu, stejnou měrou se místy velmi živá diskuse zamýšlela nad jeho „budoucností“ - a o té se do značné míry rozhoduje při vysokoškolské přípravě.
Přítomní zástupci fakult připravující učitele (České Budějovice, Hradec Králové, FF Praha) představili své modely a vize vysokoškolské přípravy učitele. Zejména u mimopražských škol jsme ocenili provázanost s regionem, s konkrétními školami i osobní kontakty s fakultními učiteli. Zkušenosti z jiných míst, a to nikoli jen z Prahy, totiž ukazují na trvalé podcenění role nejen pedagogické praxe (nedostatečná hloubka, špatné personální zabezpečení pod heslem „Sežeňte si svého fakultního učitele“ atd.). Celá didaktická a metodická složka vzdělávání učitele je často jakousi popelkou učitelské přípravy, někdy snad až jakousi nepovinnou nástavbou. (Líto nám může být neúčasti a nezájmu metodiků a didaktiků řady dalších pedagogických a filozofických fakult; potvrzuje to snad výše řečené?)
Zástupci fakult a učitelů se sice lišili v míře poměru předepsaných částí pedagogického vzdělávání a případné volitelné nadstavby, nicméně v tom, že cesta má vést směrem k tvořivému učiteli, který bude schopen samostatně, systematicky, tvůrčím způsobem, odborně i pedagogicky, pracovat i myslet a nebude mu přitom scházet oprávněné sebevědomí, v tom neshod není.
Prof. Bůžek (Jihočeská univerzita) např. předestřel svou představu širokého vzdělávacího programu, který vytvoří i pro budoucí život absolventů předpoklady pro rychlou adaptaci na měnící se požadavky trhu práce. Většina účastníků nijak nezpochybnila nutnost i širšího záběru vzdělání, nejen úzce oborového, přesto by široká nabídka vzdělávacích programů neměla diskvalifikovat nutné vzdělání pedagogické - odpovědná volba učitelského programu (např. ve vyšších ročnících studia) přeci na sebe přejímá určité závazky v oblasti didaktiky, metodiky, samotné pedagogické praxe apod.
Konkrétní zkušenosti přítomných učitelů, kteří zpravidla působí jako učitelé fakultní a rovněž jako učitelé uvádějící nové absolventy - kolegy do praxe, tento obecnější závěr stvrdily.
Běžnou se stává šokující pedagogická a didaktická nepřipravenost absolventů, neznalost elementární „učitelské kuchařky“, což nás mimo jiné znovu a znovu vrací k požadavku na propracovaný systém praxí realizovaných od počátku studia (dr. Brandejs). Ostatně právě zmíněné užší propojení výuky na vysokých školách s konkrétními školami a učiteli „v terénu“ nabízí i do budoucna jeden z účinných receptů.
Během jednání sekce byla zmíněna nebo více rozvedena i řada dalších okruhů otázek - namátkově: požadavky vysokých škol na absolventy škol středních (přijímací zkoušky aj.), vymezení základního učiva, učební texty (tady stačí odkázat na podklady průběžně připravované ASUDem, například představa o „ideální učebnici“). Prostoru se dostalo tematice dalšího vzdělávání učitelů - že vzdělání učitele neskončí složením státní zkoušky se jaksi automaticky předpokládá, ale snad více než dosud by to mělo ležet na srdci i fakultám, které učitele vyškolí ...
Není mým cílem vypočítávat všechny aspekty diskuse a připomínat všechny otevřené problémy - k úplnosti pohledu na průběh sekce ostatně přispějí i následující příspěvky. Samotná šíře diskutovaných otázek - i většinová shoda na klíčových bodech - však znovu podtrhla důležitou roli školního i vysokoškolského dějepisu, nutnost jejich vzájemné opory a provázanosti, ať už v odborné, či pedagogické složce. Snad v tom tato sekce a také spolupráce SHČR a ASUDu sehraje pozitivní úlohu.
„Kamkoli vstoupíme, jdeme stopou dějin“ - to platilo za časů autora citátu, Tita Livia, platí to i v časech našich. Snad jsme udělali a zejména v budoucnu uděláme společně něco pro to, aby tato chůze „stopou dějin“ byla přímá, sebevědomá a důstojná.
Z obsahu jednání sekce České dějepisectví a škola budou kromě příspěvku Jana Kvirence ve sjezdovém sborníku zveřejněny i další dva - úvahy o problémech školního dějepisu a shrnutí diskuse dr. Čestmíra Brandejse (HÚ VŠP Hradec Králové) a zamyšlení nad zahraničními podněty evropské výuky pro naši školu dr. Heleny Mandelové (ASUD).
Poslední číslo Dějin a současnosti přináší desetistránkový materiál - přehled celého programu v plénu i sekcích a hodnocení sjezdu více než deseti jeho účastníky. Mezi nimi nás potěšila ta část vyjádření prof. dr. Václava Bůžka z Historického ústavu Jihočeské univerzity, která se týkala naší sekce, jejímuž celému jednání byl přítomen.
K poslednímu jednání stručná informace ze zápisu z prosincové schůze výboru SHČR-HK:
„Prof. Pánek informoval, že se spolu s doc. Benešem minulý měsíc sešli s ministrem školství E.Zemanem a přednesli mu sdělení o tom, že výbor SHČR-HK nesouhlasí s tím, aby vzájemná dohoda o vytvoření komise pro učebnice dějepisu byla podepsána v poslední podobě. Druhou stranou bylo vysloveno pochopení pro problémy a význam výuky dějepisu, současně však byla patrná velmi malá ochota podepsat příslušnou dohodu, a to z důvodů spíše politických než věcných. Výsledkem je, že v současné době není ministr ochoten smlouvu podepsat, přestože s podstatou celé záležitosti, tj. s tím, aby byla ustavena příslušná komise, která by měla slovo při schvalování učebnic, souhlasí. Proto byl ve výboru vysloven předběžný návrh, aby se v úsilí ustavit komisi pokračovalo.... ve finanční otázce (pro zajištění činnosti komise) by neměl být podle ministerstva problém... Celá diskuse skončila obecným souhlasem členů výboru s tím, aby se komise ustavila a pokusila se dále pokračovat v jednání s ministrem, přestože celá záležitost je v úzké spojitosti s celkovou politickou situací.“