V průběhu září a října byl dopracován návrh projektu „Brána muzea otevřená“, který jsme připravili v rámci programu Open Society Fund. Navrhovatelem je ASUD, řešitelský tým vedený Dagmar Burdovou dále tvoří Milena Sedlmayerová a Jaroslav Jan Gloser. Tento pracovní kolektiv již navázal kontakty s řadou dalších kolegů, kteří jsou ochotni přispět svými zkušenostmi z předchozí spolupráce s některými regionálními muzei. Projekt předaný 30. října Radě programu OSF formuluje cíle práce a její etapy. Pro informaci pasáže o smyslu a cílech projektu obsažené v návrhu. Bude-li se projekt realizovat, zveřejníme ev. i další části nebo příspěvky kolegů.

Současná doba, která je pro určitou část národa spojená především s honbou za penězi, přímo vybízí k tomu, abychom ve vyučování věnovali zvýšenou pozornost humanitním předmětům, abychom své žáky kromě výuky programování a technických předmětů vtáhli také do historie, případně literární historie, prostě ke kořenům národa. To je v době evropské integrace, která čeká také náš stát, úkol nad jiné důležitý jak na základních, tak i na středních školách.

Především pak základní školy by měly dětem přibližovat historii jejich obce, města, regionu, krajiny. Pokud to neučiní, je otázka, zda se mladý člověk později ještě něco dozví o místě, kde se narodil, kde vyrůstal, kde chodil do školy, kde žije. Každý by měl mít jistotu domova, měl by vědět, kam svými kořeny patří.

V posledních letech nachází mezi mnoha mladými lidmi úrodnou půdu despekt k hodnotám vytvořeným v našem historickém prostoru v minulosti a snahy o neodborné „ přehodnocování“ národních dějin šířené masmédii i neodbornou popularizující publicistikou a literaturou.. Nechceme přeceňovat vytváření pocitů národní hrdosti, víme, že je to téma citlivé a také v zahraničí se živě diskutuje o vymezení pojmů nacionalismus a vlastenectví, jejichž obsah je málo vyjasněný. U nás se v rámci integračních tendencí někdy stává módním postojem tzv. světovost s odmítáním pocitů vlastenectví, což nepovažujeme za moudré.

Z tohoto pohledu nelze než přivítat iniciativu účastníků projektu „Brána muzea otevřená“, který připomíná, že muzea jsou místem soustředěné paměti národa, tedy jedinečnou pokladnicí národních tradic. O jejich vzrůstajícím významu nelze pochybovat, o snaze otevřít se veřejnosti a najít nové místo ve struktuře moderních kulturních a vzdělávacích institucí také ne. Problematickou se nám zatím jeví spolupráce mezi muzei a školami. V této oblasti ještě převládá názor, že akcí pro školy je to, když si děti nebo studenti společně přijdou prohlédnout, co muzeum vystavuje. Naše práce by měla toto mínění narušit, změnit a snad i vyvrátit. Měla by položit základ ke skutečně kvalitní spolupráci škol a muzeí. Spolupráce, která bude přínosem pro obě strany a obě strany ji tak budou cítit.

Někteří učitelé spolupracují s muzeem v místě, kde učí. Pravidelně se žáky navštěvují expozice, vyučují v muzeu, vytvářejí pro své žáky pracovní listy nebo s nimi zkoušejí tzv. řetězové provádění. Jejich zkušenosti však širšímu okruhu učitelů zůstávají utajeny. Pouze ojediněle se o nich lze dočíst např. v Učitelských novinách nebo publikacích ASUD. Pro zkvalitnění výuky je spolupráce s muzeem nezbytná. Proto je třeba tyto (zatím ojedinělé) nápady soustředit, zhodnotit a odborně metodicky zpracovat.

Aby se mohla spolupráce mezi školou a muzeem úspěšně rozvíjet, je nutné leccos změnit: už např. neobstojí letité expozice se zaprášenými exponáty ve vitrínách s nápisy Nedotýkat se! Děti by naopak měly dostat možnost samostatné činnosti: důkladně zkoumat vystavené předměty, vyzkoušet si, jak fungují apod. (Svůj úkoly by dobře splnily i repliky skutečných historických - vzácných - exemplářů.) Měly by mít příležitost dozvědět se o nich i něco víc.

Jako vzor mohou posloužit některá zahraniční muzea. Víme např., že vzorně propracovaný systém spolupráce mezi školami a muzei mají ve Velké Británii, v Nizozemí a dalších zemích. Věříme, že inspiraci lze najít i v některých muzeích v těsném sousedství naších hranic.

Návštěva muzea by nikdy neměla být jednorázovou nebo samoúčelnou akcí. Mladší žáci i studenti se musí seznamovat s exponáty postupně v návaznosti na probíranou látku. Proto je důležité, aby pracovníci muzea věděli, co se žáci v té které třídě učí, a aby tomu přizpůsobili své expozice.

Učitelé dějepisu základních i středních škol zase potřebují vědět, kde hledat muzea specializovaná na určitý okruh lidské činnosti nebo co jim může nabídnout blízké regionální muzeum. Nestačí pouhý seznam, bude nutná alespoň stručná charakteristika každého z nich: seznámení s fondem, informace o zajímavých akcích, které jeho pracovníci organizují - zda a jak je mohou učitelé začlenit do své práce. Součástí této charakteristiky by mělo být i sdělení, jaký servis muzeum školám poskytuje: - zda výklad povede odborník - historik, či pouze řadový pracovník muzea nebo zda vše ponechají na učiteli; - zda mu v tomto případě umožní volný vstup, aby si mohl vše nastudovat předem a na návštěvu se žáky se dobře připravit nebo zda z muzea dostane podrobné informace v metodickém listu; - zda žáci budou mít k dispozici pracovní listy nebo jiné pomůcky připravené muzeem.

Přáli bychom si, aby se program „Brána muzea škole otevřená“ stal tou spojnicí, která mezi školou a muzeem dosud chyběla, za předpokladu, že obě strany budou vědět o možnostech a potřebách svého partnera.

V říjnu jsme od historiků z FF dostali pozvání na akci, kterou ve dnech 20. - 23. října 1999 pořádaly Ústav českých dějin FF UK, Georg-Eckert Institut für internationale Schulbuchforschung v Braunschweigu a česká část Společné česko-německé komise historiků. Byla jí konference o školním dějepisu, jíž se účastnilo i několik členů ASUD.

Jak titul naznačuje, jde již o několikáté setkání, jehož cílem bylo pokračovat ve výměně názorů a pohledů na problematiku vyučování dějepisu v současné době. Na programu několikadenního jednání byla řada podnětných přednášek (česko-německé vztahy, problematika „národního státu“, národní identity a nacionalismu aj.); některé problémy, např. vymezení pojmu vlastenectví a nacionalismu podnítily bohatou a živou diskusi, mnohdy s dosti odlišnými pohledy na tato témata. Mladou německou učitelkou z Lipska tu byly předneseny i praktické zkušenosti z výuky; mluvila o problémech jejích studentů s vyrovnáním se s problémy německé historie. Doc. Gracová z FF v Ostravě seznámila přítomné se svým výzkumem v česko-polském prostředí.

Problematickým se ukázal německý výukový film „Češi a Němci. Dějiny obtížného soužití“, který obsahoval zajímavé filmové dokumenty, ovšem velmi jednostranně a neobjektivně prezentované informace, v nichž přítomní historikové i učitelé shledali i řadu závažných zkreslení pohledu na naše dějiny a významné osobnosti. Film ukázal, že filmové dokumenty jsou působivé, avšak že je velmi obtížné jejich využití tak, aby nepůsobilo sugestivně a nevnucovalo divákům pohled jednoho národa. Pro nás je to zajímavé i jako poučení pro případné používání zahraničních výukových filmů, pokud by byly přeloženy a vydány u nás; jde o delikátnost historického výkladu, zejména těch úseků dějin, kde jde o agresi jedněch nebo oběti druhých.

Na základě rozhovorů s pracovníky Muzea holocaustu ve Washingtonu a velvyslanectví USA v ČR na konferenci o holocaustu v říjnu na Pražském hradě a v Terezíně se v následujícím týdnu v kulturním středisku velvyslanectví USA sešla předsedkyně ASUD s kulturní atašé

velvyslanectví USA v Praze paní Deborah Mc Geehon. Námětem rozhovoru byla výuka dějepisu i spolupráce s českými učiteli dějepisu a občanské výchovy. Pro ASUD jsme získali některé publikace a materiály.

3. listopadu bylo na pracovní oběd do rezidence paní Renée M. Earle, která zde působí ve funkci rady Velvyslanectví Spojených států amerických, pozváno několik historiků a pedagogů - ředitel HÚ ČAV prof. J. Pánek, pracovnice tohoto ústavu doc. Svatava Raková, doc. Jiří Kumpera z katedry dějin PF v Plzni, předsedkyně ASUD Dr.H.Mandelová a Mgr. Košťálová z PAU. Přítomní pracovníci amerického velvyslanectví se zajímali o současné problémy spojené s interpretací našich dějin, výukou dějin na našich školách všech typů, s používanými pomůckami i metodami. Tématem byly i možnosti, které pro posilování a rozvíjení demokratických principů nabízí vyučování dějepisu i problémy, s nimiž se současné školy a především vyučující dějepisu - obdobně jako i v jiných evropských zemích - setkávají.

Výbor ASUD obdržel pozvání na pracovní schůzku o pořádání letošního ročníku Středoškolské odborné činnosti, kterou dne 15. XI. organizovala dr. Dvořáková z Domu dětí a mládeže v Praze - Karlíně. Výbor se na své schůzi zabýval těmito problémy, pověřil dva své členy účastí na této schůzce a požádal je o projednání celé problematiky, v níž uspořádání oborů považuje za zcela nevhodné. Schůzky se účastnili Helena Mandelová a Jan Kvirenc, který vystoupil s našimi dotazy. Bohužel tématem schůzky dne byly čistě organizační otázky. Zjistili jsme, kdo je garantem soutěže a na následující schůzi výboru byl projednán dopis adresovaný těm, kteří soutěž koncipují a zajišťují po obsahové stránce (posouzení, konzultace, hodnocení prací atd.)

.... Změny jsou podle našeho mínění nezbytné. Vymezení a koncepce byly mechanicky převzaty z období, kdy totalitní režim potlačoval humanitní obory jako historie, filozofie, právo, politologie, archeologie, archivnictví, etnografie, lingvistika, diplomacie a žurnalistika, které byly na okraji zájmu i podpory. Jejich obsah byl usměrňován jedinou teorií marxismu-leninismu, nebyl zájem na jejich rozvoji, a tak byly samozřejmě řazeny na samý konec různých akcí, mezi nimi i SOČ. Mnohé se změnilo, ale SOČ zůstává ve vymezení oblastí již deset let stejná, jako by dnes nebyl úhel pohledu jiný.

Výbor Asociace učitelů dějepisu .... se na Vás obrací se žádostí o změnu v uspořádání oborů soutěže, aby tak, jako tomu je dosud, nebyly všechny humanitní obory (kromě pedagogiky, psychologie a sociologie) pohromadě zařazeny v posledním oboru 16. Studenti zpracovávající témata zařazená do této skupiny jsou podle našich zkušeností znevýhodněni. Domníváme se, že struktura soutěžních oborů by měla být co nejdříve konzultována s povolanými odborníky a že by se měla od roku 2000 změnit. Prosíme Vás, abyste naše doporučení tlumočila členům celostátní komise a pracovníkům MŠMT ČR....

V nedávné době vyšla po dlouhé době velmi užitečná kniha zabývající se problematikou moderního vyučování - OBECNÁ DIDAKTIKA prof. Jarmily Skalkové. Význam doceníme, jestliže si uvědomíme, že v současné době je této oblasti na našich vysokých školách věnována jen slabá pozornost. To na rozdíl od západoevropských univerzit připravujících učitele, kteří jsou si vědomi toho, že kromě své odbornosti v oboru výuky /předmětu/ potřebují nezbytně i znalost učitelského „řemesla“ - jak to učil již J. A. Komenský.

Paní prof. Skalková, která v posledních letech externě působí na katedře pedagogiky PedF UK v Praze, se v současné době zajímá o problematiku dějepisné složky vlastivědy ve 4. a 5. třídě obecné a základní školy. Je udivena, jak nepřiměřené nároky jsou na devíti desetileté žáky kladeny, jak nekvalitně jsou zpracovány učebnice. Měla zájem získat některé konkrétní informace. I my považujeme koncepci dějepisné části vlastivědy za neuváženou a ve svých důsledcích škodlivou. Přispívá k odporu dětí k dějinám hned na počátku seznamování s odkazem minulosti, neboť obsah učiva je pro ně v tomto věku těžko pochopitelný a mnozí nekvalifikovaní učitelé po nich žádají memorování faktografie z učebnic. Pracovní skupina projektu UO HK o dějepise ve škole se vlastivědou zabývala již v roce 1994 a zpracovala vlastní návrh pojetí vlastivědy jako propedeutiky dějepisu, avšak od té doby nebyla příležitost tuto odlišnou koncepci jakkoliv prosazovat. Na schůzce s prof. Skalkovou 10. ledna na PedF jsme se dohodly na vzájemné spolupráci.