Překlad dokumentu zveřejňujeme, aby se s ním mohli seznámit všichni naši členové a podle svého zájmu se k němu případně vyjádřit.
Naší hlavní spojnicí s evropským vyučováním dějepisu je EUROCLIO. Jak jsme psali v IL 11, byl na General Assembly v Edinburgu v březnu 1999 zvolen nový výbor. Až na dva je tvořen novými členy. Dosavadní „duše“ celé organizace paní Joke van den Leeuw Roord z Holandska, která stála v čele od jejího založení v roce 1993, převzala funkci výkonné ředitelky, presidentkou se stala paní Sue Benneth z Velké Británie.
Nový výbor EUROCLIO připravil zásadní programový dokument, který zaslal všem členským asociacím a požádal o připomínky. Výbor ASUD zpracoval své vyjádření a zaslal ho do Haagu koncem roku 1999. Překlad dokumentu zveřejňujeme, aby se s ním mohli seznámit všichni naši členové a podle svého zájmu se k němu případně vyjádřit.
Podstatnou část obsahu tohoto čísla Bulletinu nazvaného „Heritage and National Identity“ tvoří informace o konferenci v Edinburgu v březnu 1999:
a) teze referátů přednesených v plénu,
b) texty tří přednášek (z Ukrajiny, Malty a Německa) a
c) zprávy z jednotlivých pracovních skupin.
Zajímavý je také článek Historie a národní identita: pohled z Rumunska a Odkaz historie a národní identita v evropském vyučování dějepisu.
Širší platnost mají výsledky, k nimž dospělo vedení Euroclio po vyhodnocení dotazníků zpracovaných výbory a a členy 37 asociací v září 1998. Byly rovněž předneseny v Edinburgu, nyní jsou k dispozici všem členům. Máme možnost porovnat naši situaci v činnosti asociace - např. její velikost, cíle, činnost a postavení ve vzdělávacím systému, podmínky pro práci učitelů, hlavní partneři ve spolupráci (historikové, ministerstva, nadace, jiné asociace atd.), zdroje financování ap. s mnoha dalšími asociacemi ze západní, střední i východní Evropy.
Poslední stať obsahuje zhodnocení názorů členských asociací na činnost Euroclio v minulosti a budoucnosti, která zřejmě také posloužila k vypracování výše zveřejněného návrhu na další činnost.
Kopie Bulletinů Euroclio (v angličtině) jsou k dispozici u výboru.
Tak jako každý seminář zaměřený pro učitele, byl i tento z větší části věnován jednotlivým pracovním dílnám, kde účastníci semináře formulovali základní témata a k nim ekvivalentní otázky, které by jim mohly být ku pomoci v rozvíjení nových pedagogických metod ve vyučování dějepisu.
Základní dvě témata se zabývala Vikingy ve Visby a na ostrově Gotland a Skandinávci v Rusku. Z obou je zřejmé, že otázky vážící se k nim budou jednak charakteru národního a mezinárodního, ale také regionálního.
Obecné otázky byly koncipovány asi takto:
Na základě těchto otázek pak účastníci dílen definovali některé aspekty historie Vikingů a vikingských cest ve východním regionu a dohodli se na důležitých bodech, které by měly být součástí národního kurikula.
Dále účastníci semináře doporučili různé aktivní vyuč. metody a způsoby, jakými lze podpořit zájem žáků a studentů o historii Vikingů.
Toto sympozium v podstatě reagovalo na Vídeňskou deklaraci hlav členských států Rady Evropy z 9.10.1993. Vznik této deklarace byl vyvolán agresivním nacionalismem, xenofobií, intolerancí a totalitní ideologií - názory, které se v té době formovaly a prosazovaly v tehdejší Jugoslávii.
Vídeňská deklarace znovu upozornila na potřebu důrazně dodržovat a prosazovat parlamentní demokracii, lidská práva, právo jako zákon, akceptování a respektování minoritních skupin a souvislosti kulturního a historického dědictví s těmito aspekty.
Skupiny pracující na tomto sympoziu se shodly na určitých bodech, které musí vyučování historie důrazně prosazovat:
Ve dnech 8. - 13.6.1999 jsem měla možnost zúčastnit se semináře, který volně navazoval na jednosemestrální seminář EUROPAED; bylo na něj pozváno několik odborníků zastupujících české školství, a to jak z řad učitelů, tak i ředitelů škol a zástupců různých školských zařízení. Po celou dobu semináře nás provázel ing. Hynek Opolecký, koordinátor projektů Centra na podporu demokracie.
Program semináře byl sestaven tak, aby se česká školská veřejnost měla možnost seznámit s holandským školstvím po stránce teoretické i praktické. První den byl věnován přednáškám. Zahajovací se týkala institutu CITO, který vypracovává celonárodní testy pro prakticky veškeré typy škol. Tyto testy používá více než 80% holandských škol a mají své místo v holandském školském systému. Druhá přednáška byla věnována seznámení s holandským systémem školství. Je zajímavé, že podle typu školy se řídí i vzdělání učitele. Například zatímco pro učitele 1. stupně je určen tříletý program Institutu vzdělání, učitel střední školy musí dosáhnout vzdělání univerzitního.
Druhý den byl věnován návštěvě Institutu FONTYS, který vzdělává učitele různých typů škol a ta jak pregraduálně, tak i postgraduálně. Zde jsem měla možnost setkat se s paní Isolde Baum, která zde pracuje jako vedoucí kabinetu vzdělávání pro předmět historie. Dostalo se mi do rukou velké množství informací o tom, jak se dějepis v Holandsku vyučuje. Povinný dějepis se učí ve věku od deseti do patnácti let. Na některých typech středních škol, kam žáci přecházejí, se dějepis vyučuje, na některých nikoliv.
80% všech holandských škol využívá učebnice SPOREN (k dispozici u výboru ASUD nebo na každoroční výstavce učebnic na seminářích v NM a valných hromadách). I v Holandsku ovšem existuje volný trh a záleží na škole, které učebnice si vybere.
Učebnice SPOREN tvoří základ výuky v hodinách - výkladové články jsou krátké, jsou zde písemné i obrazové nebo grafické dokumenty, kterým odpovídá stejný počet úkolů. Každá kapitola je uvozena časovou přímkou a mapkou. Kapitoly jsou rozděleny na povinné a dobrovolné a záleží na učiteli, pro jaké množství a jaké typy úkolů se rozhodne. Pokud se objeví problémy se zvládnutím učebního plánu, je možné zbylé učivo přesunout do dalšího roku. děti jsou také zcela běžně nuceny pracovat s učebnicemi doma a jsou jim zadávány různé domácí úkoly. Ke každému dílu učebnice přísluší také řada diapozitivů, které odpovídají obrázkům v učebnicích. K učebnicím jsou vydávány také videokazety, ale problémem je jejich cena.
S dějepisem děti začínají v tzv. grammar school (obdoba naší základní školy 1. stupně), kde se ovšem učitelé setkávají se stejným problémem jako u nás: učitel na 1. stupni učí všechny předměty, dějepisu je určeno pouze 16 hodin ročně, takže má-li učitel zájem dějepis vyučovat, je velmi omezen. Dalším problémem je multikulturní společnost a s ní spojená jazyková bariéra. Důsledkem je, že děti přicházejí na 2. stupeň ZŠ a na střední školy různě připravené a dějepisáři často musí začít znovu.
Další zajímavá návštěva patřila tzv. „ŠKOLE BUDOUCNOSTI“. Jde o školu vybavenou nejmodernějšími technologiemi a nabízející ukázkovou výuku s tímto vybavením v případě, že se je škola rozhodne zakoupit. V podstatě se nejedná o klasickou školu, protože slouží hlavně firmám, které si zde objednávají různé typy kurzů a školení. Tato škola je zatím vizí budoucnosti, ale je zajímavé vidět,jaké nám technika dává možnosti.
Poslední den našeho semináře byl určen návštěvě školy Montessori a muzea Amsterodamu. Škol typu Montessori je v Holandsku poměrně dost, ačkoliv zde nejde o běžný způsob vzdělávání. Školy tohoto typu jsou v zásadě privátní, ovšem se stejnou dotací jako školy státní. Výuka je zde značně odlišná, děti mají například své individuální učební plány, které si sestavují samy a které musí v určité době splnit. Tento systém je volen proto, aby se děti již od malička učily zodpovědnosti a plánování času.
Odpoledne bylo věnováno návštěvě muzea Amsterodamu a jeho vzdělávacímu centru. To tvoří čtyři lidé, kteří připravují různé vzdělávací programy pro žáky všech typů škol. Pro různě staré děti jsou připravovány pracovní listy, které společně s učitelem a průvodcem probírají po skončení programu. zajímavé je také používání různých předmětů jako hádanek. Děti předmět popisují, kladou otázky, diskutují a snaží se dopídit, na co se ten který předmět používal. Žákům škol i veřejnosti slouží také volně přístupná knihovna a studovna.
Celý seminář, který obsahoval množství zajímavých přednášek, exkurzí a dalších doprovodných akcí byl koncipován velmi prakticky a právě tato stránka informací je pro možnost využití ve vlastní praxi pro učitele velmi důležité.
Rada Evropy v rámci svého projektu uspořádala pro učitele dějepisu třídenní stáž na téma soužití národů a národnostních menšin. Skutečnost, že se akce konala ve Švýcarsku, je přímo symbolická. Švýcarsko je právem považováno za zemi politicky a hospodářsky stabilní. Neprávem je však považováno za zemi idylickou, bezproblémovou. V zemi, kde žije několik desítek národností (např. do základní školy ve městě La Chaux-de-Fonds chodí 62 národností) je problémů opravdu dost, jen nevyúsťují v dramatické konflikty, ale rozpouštějí se v konstruktivních řešeních, na kterých se podílejí všichni zainteresovaní.
Stáže se účastnilo kolem 50 učitelů dějepisu. Každá členská země Rady Evropy měla právo vyslat jednoho účastníka. Naše republika této možnosti nevyužila. Já jsem byla v Neuchatelu na základě osobního pozvání Rady Evropy. Delegát, kterého vybralo ministerstvo, svoji účast odmítl. Já jsem bohužel nemohla zaujmout jeho místo, protože jsem neprošla patřičným výběrovým řízením. A tak jsem byla ve Švýcarsku nejen na osobní pozvání pracovníků Rady Evropy, ale také na její útraty.
Program stáže byl velice pestrý. Delegáti hlavně mapovali problematiku soužití národů a národnostních menšin z mnoha pohledů. Velmi zajímavý byl příspěvek A. Melnika, Rusa, který již několik let žije a pracuje ve Francii. Velice optimistické a motivující bylo vystoupení pana Bourquina, výkonného ředitele Evropského centra pro kulturu v Ženevě. Ve svém vystoupení řekl: „Žijeme-li společně na jednom území, také se společně vyvíjíme“. Profesor Vodopivec z univerzity v Ljublani hodnotil soužití národů a národností na Balkáně a ve střední Evropě v historickém kontextu. Jeho hodnocení role rakouské monarchie znělo pro moje uši poněkud bizardně. Na otázku „Proč a jak žít společně?“ odpovídal ve svém referátu i pan Romedi Arquint, který pracuje v mezinárodní společnosti etnických komunit /UFCE/. Konkrétně se zabývá problematikou rétorománského etnika ve Švýcarsku.
Nedílnou součástí stáže byla i činnost pracovních skupin. Zde byl dán prostor k výměně zkušeností a osobních názorů. Bylo to skvělé. Situace v oblasti dané problematiky jsou si ve většině evropských zemí hodně podobné. Všude jsou problémy i úspěchy nebo chyby při jejich řešení. Podstatný rozdíl oproti naší zemi je však v tom, že ve fungujících společnostech se na řešení podílí převážně stát a doplňkem je iniciativa a nadšení občanských sdružení a jednotlivců. V těch nefungujících je to opačně. Osobně jsem nejčastěji odpovídala na otázku, proč došlo k rozdělení Československa. Tato skutečnost je pro většinu našich kolegů dost nesrozumitelná. Vztah Čechů a Slováků je zajímá mnohem více, než postavení Romů.
Během stáže se její účastníci seznámili také s přírodními krásami Neuchatelského kantonu a s jeho kulturním bohatstvím. A také s tím, že lokální patriotismus je Švýcarům natolik vlastní a že na něm není vůbec nic špatného. Snad právě naopak. Možná, že i toto je jedna z cest, jak řešit otázku: „Proč a jak žít na jednom území?“
