ZE ZAHRANIČNÍCH KONTAKTŮ

---

VÝROČNÍ KONFERENCE - GENERAL ASSEMBLY EUROCLIO (Edinburgh 13. března 1999)

Jednání delegátů jednotlivých členských asociací se každoročně odehrává na shromáždění, které se koná v rámci tematického semináře. Ten bývá pořádán některou členskou asociací ve spolupráci s Radou Evropy a ministerstvem školství pořádající země / v předchozích letech delegáti sešli v Budapešti a v Helsinkách, příští shromáždění se budou plánují do Lisabonu a Estonska; o pořádání konference se ucházejí i Poláci/.

Plenárního zasedání Euroclio se účastnili delegáti - většinou předsedové - 39 členských asociací, každá měla jeden hlas. Letošní jednání mělo na programu jak body tradiční - zprávu výboru o činnosti a zprávu o finančním hospodaření v předchozím roce a revizní zprávu, rozpočet na rok 1999 a plány další činnosti - tak i mimořádné. Těmi bylo letos přijímaní nových členů a volby pěti ze sedmi členů výboru Euroclio, který řídí činnost, každoročně organizuje řadu seminářů a projektů, schází se několikrát do roka v Haagu, vydává Bulletin atd.; vzhledem k potřebám /v současné době se Euroclio podílí na osmi projektech/ bylo nutné přijmout úpravy organizační struktury sekretariátu.

Výtah z hlavního referátu prezidentky Euroclio, případně další materiály zveřejněné v jeho Bulletinu, připravíme do příštího čísla IL. Právě prezidentka Joke van der Leeuw-Roord byla v uplynulých letech osobností, která spolu s tajemnicí výboru Heléne Budé Janssens dokázala nejen novou organizaci po založení v roce 1993 vybudovat a rozvíjet její činnost, ale i získávat pro ni finanční prostředky. To je důležité zejména ve vztahu k asociacím střední a východní Evropy, které se potýkají s finančními problémy a pro účast na akcích Euroclio v zahraničí /např. účast na General Assembly/ ani na přípravu vlastních projektů nemají prostředky.

Delegáti výročního jednání po vzrušené a bohaté diskusi zvolili nový výbor a schválili organizační změny potřebné vzhledem k rozrůstající se agendě a nárokům rozšiřující se členské základny i obohacování činnosti. Euroclio bude nadále řídit sedmičlenný výbor. Z předchozích členů byli znovu zvoleny Sue Bennett /Anglie/ a Jana Huttová /Slovensko/, novými členy se stali: Kelvin Sinclair /Skotsko/, Alexandre Pajon /Francie/, Elisabeth Edding /Norsko/, Chantal de Lasa /Belgie/ a Peter Karsten /Německo/. Joke van der Leeuw-Roord bude zastávat funkci výkonné ředitelky, která bude úzce spolupracovat s prezidentkou Sue Bennett z Londýna.

Dalším významným rozhodnutím plenárního jednání výroční konference bylo přijetí zásad rozšiřování Euroclio; asociace nebo instituce ve státech bývalého SSSR /vzhledem k počtu učitelů a vzdálenostem sdružené podle měst/ mohou být plnými nebo přidruženými členy. Pro asociace zemí mimo území Evropy platí, že mohou být přijaty jako dočasně přidružení členové, dokud nebudou mít své vlastní sdružení /organizaci/. V Edinburghu byly řádnými členy přijaty Chabarovská asociace učitelů dějepisu a občanské výchovy a Bulharská asociace učitelů dějepisu, která má prvních sedm členů. Nebylo schváleno přijetí Společnosti učitelů dějepisu z Velkopolska, protože Polsko je v Euroclio již zastoupeno Polskou asociací učitelů dějepisu. Přidruženými členy se staly Oddělení historie University Lisabon a Centrum pro výzkum učebnic a informace pro Baltské země.

V závěru poděkovali delegáti jak odstupujícím členům výboru, tak všem, kteří se na pořádání konference podíleli organizačně /Skotská asociace učitelů dějepisu, Skotské muzeum/ i finančně /Holandské ministerstvo zahraničí, Evropská kulturní nadace, Rada Evropy, Skotský úřad pro další vzdělávání, Körberova nadace, Skotská banka a další/. Příští General Assembly se bude konat ve dnech 22. - 26. března 2000 v Portugalsku.

Helena Mandelová

ČLENOVÉ ASUD NA ZAHRANIČNÍCH SEMINÁŘÍCH:

1. VESTFÁLSKÝ MÍR A JEHO DŮSLEDKY Z POHLEDU EVROPSKÝCH ZEMÍ

Seminář pořádaný Atlantskou komisí ve spolupráci s Euroclio/Münster 13.- 14.XI.1998

Semináře v Münsteru, jednom z měst jednání o míru před 350 lety, se účastnilo asi 40 učitelů a odborníků z šesti zemí: Německa, Holandska, Belgie, Švédska, Španělska a České republiky. Měl připomenout především důsledky nového rozdělení mocenských sil v Evropě.

První odpoledne bylo věnováno přednáškám německých historiků, holandského profesora Dr.Groenevelda z univerzity v Leidenu a generála 1. německo-holandské armády K. Oltmanna. byly zaměřeny především na charakteristiku událostí z historického pohledu i vojenské strategii tehdejších armád. Byly zajímavé především pro vojenské odborníky, možnost pedagogického využití je menší.

Druhý den byl věnován šesti příspěvkům ve workshopech a diskusím. Odborníci - většinou středoškolští učitelé - prezentovali metody výuky tématu o vestfálském míru. Nejzajímavější byl příspěvek švédské učitelky mezinárodní školy ve Stockholmu Heleny Edger. Její metody - využití obrazových příloh ve formě barevných folií, málo známých historických pramenů a zajímavých literárních prací dokázaly, jak snadno lze propojit jednotlivé předměty /např. literatura - historie - výtvarné umění/. Dále mě upoutala snaha zasadit události do širšího kontextu a propojení se současností.

Všech šest příspěvků bylo velmi zajímavých, zde lze uvést jen ty myšlenky, které byly všem společné:

1. větší hodinová dotace pro dějepis /připomínám, že v Evropě jsou běžné tři hodiny týdně/
2. potřeba zkvalitnění učebnic /velké množství učebnic, nesnadná orientace na trhu, kvantita předhání kvalitu/
3. studenti musí pracovat také doma /znovu nutnost kvalitních učebnic/, vznikne tak čas a prostor pro rozvíjení tématu v diskusi ve škole
4. používání kvalitních map a atlasů / české atlasy pro ZŠ vydané Kartografií v r. 1997 zde byly hodnoceny velmi příznivě; pro ASUD se podařilo získat také školní atlas pro frankofonní oblast, který je také na velmi vysoké úrovni/
5. prosadit více času na projekty, které by měly směřovat k pochopení historických událostí a jejich zasazení do širších souvislostí

Závěrečná diskuse ukázala, že všechny zúčastněné země vidí historické problémy v úzkém národním kontextu, stále myslíme velice nacionálně a chybí nám „evropštější“ myšlení. Závěrem se účastníci semináře shodli na nutnosti:

1. snažit se propojit jednotlivé vědní disciplíny, hledat návaznosti
2. sledovat a používat nové didaktické pomůcky /CD Peace of Vestphalia v různých jazycích je k dispozici v ASUD/
3. změnit myšlení z národního na mezinárodní
4. znovu projednávat a otevírat diskuse k vydávaným učebnicím a jejich kvalitě

Na závěr semináře připravili pořadatelé návštěvu výstavy konané u příležitosti připomínaného výročí. Byly zde velice zajímavé, dosud nezveřejněné exponáty. zajímavá vyla i návštěva historického sálu Radnice, kde byly významné mírové dokumenty podepsány. Jsou tu vyobrazení všichni muži, kteří se této události před třemi a půl stoletími účastnili.

K doplnění informace o münsterském semináři alespoň stručné seznámení s českým příspěvkem, jehož jádrem byl pohled na výsledky vestfálského míru z naší strany. Byl přijat kladně, domnívám se, že mj. z těchto důvodů:

• téměř nikdo z přítomných odborníků nevěděl, jakou roli hrály české země v této otázce, jak byly mírovými jednáními poškozeny a jaké měly důsledky v dalším vývoji českého státu
  
• získali informace o způsobu výuky dějepisu před a po roce 1989
  
• mohli si prohlédnout české učebnice a atlasy užívané v současné době a před rokem 1989
  
• seznámili se se systémem vzdělávání v oblasti historie v ČR
  

Závěrem: Absolvování semináře jsem si znovu uvědomila, jak velice důležité je účastnit se mezinárodních evropských i světových aktivit. Otevírá se zde totiž jedinečný prostor pro výměnu názorů na české dějiny a jejich souvislosti s dějinami jiných oblastí. Je nutné uvádět na pravou míru nepřesné či chybně interpretované události vztahující se k Českému státu. Podporujeme tím i vlastní národní identitu, která nesmí být opomíjena.

Je zde i jedinečná šance porovnávat vzdělávací systémy a programy různých zemí, konkrétní pedagogické zkušenosti a samozřejmě objevovat i své nedostatky. V době, kdy Česká republika žádá o začlenění do Evropské unie, je důležité stále vyzdvihovat tradice, bohatou kulturu, uvědomovat si neustálou potřebu dále se vzdělávat, rozvíjet a neustrnout.

Hana Preislerová, Klasické gymnázium, Praha 4

2. DEMOCRACY IN, FOR AND THROUGH SCHOOL

Demokracie ve škole, pro školu a prostřednictvím školy / Malta 8.- 12. března 1999

Seminář byl zaměřen na konkrétní aktivity k výše zmíněnému tématu. Probíral se význam a činnost školských a studentských rad, zvažoval se jejich ideální podíl na řízení škol. Velkým kladem byla i aktivní účast studentů maltských škol, kteří hodnotili danou problematiku ze svého hlediska a velice otevřeně kritizovali to, co se jim nelíbilo. V závěru semináře nás seznámili se svým projektem ideální školy.

V rámci semináře jsme se také zúčastnili výuky nově zaváděného předmětu, který vychovává žáky a studenty k uvědomělému občanství a demokracii. Předmět se jmenuje PSE - personal and social education.

Nesmím také zapomenout, že jsme byli všichni postupně přijati představiteli maltského státu - panem prezidentem, předsedou Nejvyššího soudu a ministrem sociálních věcí.

Za největší přínos celého semináře však považuji vyčlenění velkého prostoru pro vzájemnou diskusi a výměnu zkušeností /semináře se účastnilo 15 představitelů evropských států a zhruba 30 učitelů a vedoucích pracovníků školství z Malty/ a především fakt, že datem skončení semináře naše nové kontakty neskončily. Již dnes většina z nás zapojila své studenty a kolegy do dvou mezinárodních projektů a další společné akce se připravují.

Lenka Ševčíková, Gymnázium Milevsko

3. SEMINÁŘ RADY EVROPY A KONFERENCE EUROCLIO:
ODKAZ MINULOSTI A NÁRODNÍ IDENTITA / EDINBURGH 10.- 13.III.1999

V první půlce března se uskutečnil seminář Rady Evropy „Heritage and National Identity“ spojený s konferencí Euroclio, týkající se uplynulého roku a plánů do roku 2000. Název semináře lze přeložit jako „Odkaz (nebo dědictví) a národní identita“. je zřejmé, že si skotská asociace učitelů dějepisu S.A.T.H nezvolila téma semináře náhodně. Skotsko je totiž jednou ze zemí, kde jsou lidé na svůj původ, historii a odkaz svých předků patřičně hrdi. A tak se starobylý Edinburgh s impozantním hradem tyčícím se v centru města stal hostitelem více než stovky učitelů dějepisu z celé Evropy. A program celého semináře byl vskutku velmi zajímavý.

Hned první odpoledne zahajovacího dne bylo totiž zcela naplněno různými aktivitami. Účastníci semináře měli po zahajovacích referátech možnost navštívit Edinburský hrad a vidět, jak se využívá jako vzdělávací středisko pro školy. Je zde připraveno nesmírné množství výukových programů pro školy a celý hrad působí nesmírně živě - je totiž vybaven množstvím voskových fugurín, které ztvárňují velké osobnosti skotské historie.

Druhý den byl věnován přednáškám a workshopům. Tématem dne byl „Odkaz a národní identita - příležitost či hrozba.“ První přednáška či prezentace byla věnována jiným formám výuky. Film, který byl promítnut, ukazoval osud Marie Skotské; byl ovšem zasazen do přítomnosti a velmi sugestivně znázornil poslední dny Marie Skotské. Některými učiteli byl přijat velmi kladně, domnívali se, že se takto dá historie přiblížit studentům, ovšem byly tu i názory, proč ukazovat historii takto brutálně.

Další prezentace se účastnili sami evropští učitelé - Polina Verbitska z Ukrajiny, Gertrud Liedke z Německa a Yosanne Vella z Malty. První dva příspěvky se zabývaly průřezem národní historie a komentovaly více méně známá fakta. Příspěvek maltské učitelky byl nejzajímavější. Nejdříve uvedla, že Malta je multikulturní společností, a proto od roku 1990 mění kurikulum. Zajímavé byly názory maltských učitelů, kolik by mělo být věnováno té které historii: historie evropská 30,6%, historie globální 13%, historie lokální 19,5%, historie národní 34,9%, ostatní 2%.

Odpolední workshopy byly věnovány diskusím o národní identitě různých státech a jejímu pojetí. Mluvilo se o obecných problémech a shodli jsme se na tom, že nejdůležitjší v přístupu učitele je být tolerantní ke všem kulturám; každý z nás dnes žije a učí v multikulturní společnosti. Shoda panovala v tom, že je velmi obtížné najít ve vyučování „národní identity“ zlatou střední cestu - přitom však je to velmi důležité. Závěrečná část dne byla věnována seznámení s projektem SCRAN, který zahrnuje vydávání různých CD-romů se vzdělávací tematikou v oblasti historie pro mladší žáky i studenty. CD-romy jsou přizpůsobeny věku uživatele. SCRAN zahrnuje i využívání internetu a používání www stránek. Každý tak může nahlédnout do historie použitím té nejmodernější technologie.

Poslední den semináře byl věnován tématu „jakým způsobem je možné využívat muzea jako vzdělávacího centra pro školy“. Nejprve byly na pořadu tři přednášky. Hovořila zde Maria Teresa Largo ze Španělska, která seznámila přítomné se způsoby využívání muzeí ve Španělsku. Velice zajímavá byla přednáška Sue Mitchell, která představila práci Národního muzea Skotska v Edinburghu. Je to muzeum nové a moderní a jeho sbírky přibližují skotskou historii od nejdávnějších časů až po současnost. Dává Skotům možnost uvědomit si hrdost a statečnost svého národa v minulosti i současnosti. Hovořila také o tom, jak by měly exponáty motivovat a stimulovat zvědavost, informovat a upevňovat učení, rozvíjet představivost. Muzeum Skotska chce být pro děti centrem, v němž budou sami slavnou minulost národa objevovat.

V druhé části dne se odehrála snad nejzajímavější části semináře - workshopy. Námětem toho, který jsem si vybrala, byly „Viktoriánské předměty“. Musím říci, že první věc, která mě velice upoutala, byly hluboké znalosti lektorky, která nás provázela. Každé muzeum ve Skotsku má vlastní vzdělávací oddělení /Educational Service/, kde školí učitele, jak používat exponáty i sbírky muzea a připravuje metodické materiály pro učitele a pracovní listy pro děti. V Muzeu Skotska mohou učitelé používat tzv. pracovní vozíky, které obsahují vhodné vybrané exponáty k danému tématu. Všechny exponáty jsou originály a děti je mohou vlastnoručně zkoumat. Jsou přitom seznámeni s návodem, jak je užívat, aby je nepoškodili. Viděli jsme množství viktoriánských předmětů, které se používaly v domácnostech, mohli jsme tipovat, k čemu sloužily, z kterého období jsou, k jaké společenské vrstvě náležely, zkrátka chvíli jsme si hráli.

Musím říci, že tento styl spolupráce muzea-školy se mi velice líbil a pro děti musí být nejen zajímavý, ale i velmi přínosný.

Pozdní odpoledne bylo věnováno několika krátkým vstupům, kde odborníci předvedli, co Skoti užívají k posilování národního povědomí. jsou to hlavně hrady, ale i zahrady, příroda, hory a jiné památky, např. památníky. Všichni se shodli na tom, že věci, které děti vidí, jim jsou lépe přístupné než to, co jen čtou v knížkách nebo učebnicích; proto je nutné využívat i vizuální podněty. Je nutné dát dětem prostor věci si také vyzkoušet a proniknout tak hlouběji do historie.

Seminář v Edinburghu byl připraven s velkým vkusem a každý zde mohl najít podněty pro další tvůrčí práci nejen v oblasti školního dějepisu. Pokud má kdokoliv z vás možnost účastnit se některého ze zahraničních seminářů, vřele vám tuto možnost doporučuji.

Mgr. Hana Preislerová, Klasické gymnázium Praha Modřany

VÍTÁME PRVNÍ ZAHRANIČNÍ - DOPISUJÍCÍ ČLENKU ASUD

Mezi změnami stanov schválenými na naší valné hromadě 17. dubna byl i bod týkající se členství. Vedle kolektivního členství bude zde i členství čestné a možnost přijmout učitele působící jinde - tedy v zahraničí.

Když jsme s Hankou Preislerovou přijely a hned se v tradičně přidružily k delegaci slovenské asociace, do našeho živého hovoru se nenadále vmísil další český hlas. Překvapeně jsme se ohlédly. Kolegyně, která zahlaholila zvučnou a čistou češtinou bez jakéhokoliv cizího přízvuku, se nám hned představila. Jmenuje se Zlata Chatel-Šafářová a žije již téměř dvacet let v Bruselu. Učí ve francouzštině na tamější Evropské škole, do níž chodí synové a dcery pracovníků tvořících evropské vrcholné úřady. Je to jedna ze čtyř škol tohoto typu v Belgii a má úctyhodných asi tři a půl tisíce žáků. Jen učitelů dějepisu je na této škole čtrnáct. Zaujalo nás, že v posledních letech studia /gymnázia/ mohou mít studenti se zájmem o historii až čtyři hodiny dějepisu týdně - a ještě se jim to zdá málo -, a také to, jak se zde učí. O tom si, jak věříme, budeme moci přečíst i v našem IL. Největší zážitek jsem měla, když se mě Zlata zeptala, co si myslím, že jí vytkl inspektor po náštěvě v její třídě. Řekl /přibližně a francouzsky/ toto: „Paní profesorko, víte, že jste proti plánu o týden pozadu? Jak myslíte, že to doženete?“ Dobré ne?

V průběhu čtyř dnů semináře jsme si poklábosily dostatečně, podělily se o své názory na obsah přednášek i další akce, strávily příjemné chvíle u kávy, při prohlídkách expozic a procházkách městem i večerních společenských setkáních. Nakonec jsme si při „whisky party“ připily na spolupráci v rámci ASUD. A tak se nyní Zlata stala naší členkou i „regulérně“ podle stanov - jako členka dopisující. A snad - aby tomuto titulu dělala čest - už nám také podle domluvy něco o dějepisném vyučování v Belgii, event. ve Francii, sepisuje. Zdravíme do hlavního města Evropy a těšíme se.

Helena Mandelová

Nad novou ruskou učebnicí dějin 20. století:
POKUS PRVNÍ A ÚSPĚŠNÝ

Na samém začátku tohoto roku se mi na schůzce výboru ASUDu dostala do rukou ruská učebnice „Poválečné desetiletí 1945 - 1955“ určená pro nejvyšší ročník základní školy. Je to 1. díl z řady tří vydaných učebnic; následují „Iluze a zklamání - svět a SSSR v 60. letech“ a „Přestavba - 1985 - 1991“.

S obavami jsem knihu otvírala a po jejím přečtení ji neochotně zavírám. Vysvětlení je jednoduché. Pojetí a celková úroveň předčily mé očekávání.

Učebnice autorů M. Bojcova a I. Chromové vyšla v Moskvě v roce 1998 a je výsledkem prvního projektu „Hodiny Clio“ v rámci programu Euroclio. Mezinárodní projekt (finančně podpořený z prostředků nizozemského Matra-projektu), na kterém pracovali Rusové, Rakušané, Dánové, Holanďané a Britové sledoval rozvoj nových přístupů k obsahu dějepisného vzdělávání a hledání dalších alternativních témat, která by se spojila s tradičními metodami dějepisného vyučování v Rusku. Celý projekt zastřešovala myšlenka podpory rozvíjení demokratických sil, vedoucích k vzájemnému pochopení mezi evropskými národy.

A teď již k hodnocení učebnice. Obraz o ní pomůže udělat následující výčet názvů kapitol: Jednota uprostřed ruin, Lidské proudy, Levý marš, Dvě skořápky jednoho ořechu, Dvě Evropy, Slza neuskutečněných nadějí, Umělci a vládce, Zahraničí, Všední dny a svátky. Sám název každé kapitoly představuje podst atu problému. Hned pod titulem je žákovi položena motivační otázka, která jeho úvahy směřuje k naznačenému problému. Na konci kapitoly, poté, co se seznámí s množstvím materiálů (pramenů), by měl být schopen titulní otázku bez obtíží zodpovědět. Každou kapitolou prochází poměrně stručný výkladový problémově členěný text.

Daleko více prostoru je ale věnováno obrázkovému materiálu v podobě dobových fotografií, plakátů, karikatur či reprodukcí výtvarných děl. Dále prolínají vyjádření historiků, vzpomínky současníků, ať už politiků, sociologů, umělců návštěvníků SSSR (především z USA) nebo očitých svědků, úryvky z úřední i soukromé korespondence prostých lidí i známých osobností.

Nechybí ani aktuální anekdoty, úryvky z beletrie, poezie, dokumenty a svědectví (A. Solženicyn: Souostroví Gulag), články z tisku, ukázky z tehdejších učebnic, encyklopedií, propagačních materiálů a vyhlášek. Prameny zpestřují vystoupení ruských i zahraničních politiků a písně slavných autorů B. Okudžavy, V. Vysockého aj. Zastoupeny jsou i názory obyčejných lidí, ať už vyznavačů či kritiků totalitního sovětského režimu (např. otřesná svědectví o hladu v prvních poválečných letech, vzniklého v důsledku nesprávné hospodářské politiky vlády SSSR). Jiné názory jsou například publikovány jako úryvky z deníků studentů nebo jako otázky rolníků, dělníků a úředníků na přednáškách a besedách. Stejně zajímavé jsou i úřední záznamy udání, která se dostala Stalinovi v době pokračující čistky a vykreslení příběhů a osudů herců a umělců (např. M.M. Zoščenko, A.A. Achmadulinová, S. Eizenštein) dokládající stalinskou cenzuru. Zařazeny jsou i tabulky s číselnými údaji o hospodářství, sociální a kulturní situaci v Sovětském svazu, Evropě, popřípadě v USA. Materiály jsou vybrány a popisovány problémově, chronologie událostí je však zachována.

Každý problém je představován z různých pohledů a vyzývá k zaujetí vlastního názoru. Pomocí dokonale vypracovaného systému otázek, které studenta nenechají na pokoji, má čtenář sám nejen objevit k určité důležité informace, ale i podle moderních metod vyučování rozvíjet vědomosti a především dospívat k vlastnímu názoru a hodnocení událostí. Zmíněné problémy se týkají všech oblastí lidské činnosti. Proto je také velká pozornost věnována člověku - občanu a jeho lidským právům, způsobu života, denním starostem, potřebám a přáním (velký prostor je věnován životnímu stylu, módě, kultuře a úrovni bydlení, dětským hrám a zábavě mládeže).

Deset let poválečného života sovětských lidí je zasazeno do evropského a dokonce i severoamerického kontextu. Všemi kapitolami prochází úryvky z knihy „Ruský deník“ D. Steinbecka, který navštívil Sovětský svaz. Je tu poskládána pestrá rozmanitá mozaika, která podává obraz o vzniku a narůstání studené války a rozdíleného způsobu života na obou stranách „železné opony“.

Učebnice má dovést žáky k porozumění událostí, vyslovení vlastních dojmů z nich, k vzájemnému porovnávání, řešení problémů a v záběru i k vyslovení vlastního názoru a hodnocení. Vše je vypracováno nenásilnou formou se značným omezením dřívějších snah o encyklopedičnost vzdělávání. Vědomosti a dovednosti tak žák získává především aktivním způsobem, vlastním uvažováním a posuzováním, samostatnou prací. V této kvalitativní změně vidím velký přínos. Zároveň vyslovuji přání, aby i nabídka českých učebnic byla brzy obohacena o podobný zdařilý typ. Naši žáci a učitelé by si ho rozhodně zasloužili.

Jana Doušová, ZŠ Hostivice

HISTORIE VE ŠKOLE Z EVROPSKÉ PERSPEKTIVY - 3. část

9.- 13. XII. 1991 - BRUGGY, BELGIE:
„ VYUČOVÁNÍ DĚJEPISU V NOVÉ EVROPĚ „

Hlavní body semináře korespondovaly s problémy, které učitelé otevírají na každém semináři Rady Evropy. Proto lze shrnout obecné otázky týkající se vyučování historii do tří základních bodů:

1. Identifikovat hlavní problémy s příležitostmi vyučování dějepisu na středních školách
2. Vytvořit praktické návrhy, které by mohli praktikovat učitelé dějepisu, asociace a Rada Evropy
3. Zaměřit se na zajímavé projekty s evropským rozměrem

Vzhledem k názvu semináře byla otevřena i diskuse, jak si vlastně Evropu představujeme a co pro nás znamená. V nejrozličnějším pojmenovávání Evropy se objevily i tyto definice Evropy:
1/ stále se rozvíjející civilizace, 2/ multikulturní společnost, 3/ Evropa jako divadlo konfliktů a nedorozumění

Další diskusí účastníci ukázali na aktuální problémy soudobého vyučování dějepisu. Otázky typu

1. Je nutné mobilizovat mladé lidi v Evropě k vyučování dějepisu ?
2. Je nutné používat metody výuky, které by korespondovaly se sociálními změnami ve společnosti ?
3. Je nutné otevřít prostor pro vyučování „evropského“ dějepisu ?
4. Jak je možné zařadit do výuky nové moderní technologie ?

ukazovaly na nové problémy, které se vlivem změn ve společnosti ukazují jako velmi aktuální. Je třeba znovu si připomenout, že žijeme v moderní době, kde jeden technický pokrok předbíhá další , obyvatelstvo migruje a v posledních desetiletích v mnoha západoevrospých státech žije množství minoritních skupin. Zároveň však žijeme stále v Evropě a chceme-li udržet krok se světem, je nutné neustále podporovat myšlenku „Sjednocení Evropy“ a tím i ideu evropanství. Takto své myšlenky formulovali účastníci semináře, kteří zároveň vyzdvihli nutnost rozvíjení nových mezinárodních projektů s evropskou ideou jakými byly např.: „Projekt One World 92“ /pro studenty od 8 - 15 let/. Projekt, který se snaží zachytit postupnou devastaci životního prostředí v Evropě v historickém kontextu, je „Projekt vývoje lokální a regionální demokracie“; jeho základem se stávají historické výpovědi rodinných příslušníků a sousedů.

4.- 9. XI. 1991 DONAUESCHINGEN, NĚMECKO
Nové přístupy k vyučování dějepisu na středních školách

Hlavním tématem semináře byly otázky typu „Jaké jsou možnosti představit mladým lidem evropskou historii“. Účastníci semináře formulovali některé myšlenky, jak představit studentům Evropu. zaměřili se přitom nejen na školní aktivitu, ale i mimoškolní činnosti, kde je leckdy velký prostor pro zajímavé projekty, návštěvy atd.

1/ Evropská historie ve škole:

Na co se nejvíce zaměřit:

1. Ekonomické prostředí a vztahy od středověku do současnosti (způsoby obchodování, pokusy o sjednocení Evropy)
2. Migrace obyvatelstva (stěhování národů)
3. Reformace a protireformace (důsledky)

2/ Mimoškolní aktivity:

1. Návštěvy muzeí
2. Návštěvy památníků (od koncentračních táborů po válečné a vojenské památníky)
3. Školní výlety
   - příklad převedení Evropy do praxe ŕ návštěvy různých zemí v malých skupinkách, děti by se měly v hostitelských zemích začlenit do školní práce
4. Výměnné programy, projekty
   - problémem zůstávají rozdílné zkušenosti studentů „západní Evropy“ a „centrální a východní Evropy“ - rozdíly jsou velké; střední a východní Evropa stojí na počátku těchto nových možností

Návrhy účastníků semináře:

1. Účastníci se dohodli na podpoře různých evropských projektů, které budou korespondovat s evropskou historií
2. Budou usilovat o pevnější zařazení školního dějepisu do vzdělávacího programu své země
3. Budou usilovat o zdokumentování práce mezinárodních skupin /projekty, výzkumy/ podporovaných Radou Evropy a o distribuci do všech evropských zemí
4. Dohodli se na zhotovení učebnice „Evropská historická kniha“, která by kromě objektivních pohledů na evropskou historii měla
   a/ učit studenty chápat historické události v evropském kontextu b/ měla diferencovat mezi důležitými a nevýznamnými událostmi a rozvíjet schopnost rozeznávat podstatné a nepodstatné c/ rozvíjet schopnost utvářet své vlastní názory a soudy

Podle materiálů Rady Evropy připravila Hana Preislerová